Štědrý den byl u nás opravdu štědrý – a to nejen na dárky, ale i na zážitky. Pokud jde o mě, mohl si to odpustit. Tu štědrost:)) Protože mi mimo jiné nadělil pořádného housera!
To bylo tak. Patrick a Kačenka k nám přijeli už o víkendu před Vánoci, a všichni jsme v rámci chystání rodinných svátků čekali na čápa, který tou dobou Anie signalizoval brzký přílet. Jenže pak se ukázalo, že si to rozmyslel a nastalo další čekání. Večer před Štědrým dnem jsme se tedy domluvili, že vrátíme děti domů – aby měly Vánoce s rodiči. I sedli jsme do auta a jeli do Prahy. Řídila jsem – poslední dobou pořád jen popojíždím kolem domu, těšila jsem se na delší jízdu.
Jenže v Praze u Andyho jsem najednou nemohla vylézt z auta. Moje bederní páteř se na mě naštvala způsobem, jaký (naštěstí) obvykle neznám, ačkoliv jsem ji ničím extra neprudila! Nemohla jsem se postavit, jít bylo zpočátku nad moje možnosti. Kupodivu se to dalo rozhýbat… dokud jsem si znovu nesedla. Nebudu vás nudit podrobnostmi; brzy se ukázalo, že mohu existovat pouze ve dvou polohách: vleže nebo ve stoje, či spíš lépe v chůzi.
Čímž se konečně dostávám k tomu, co vám vlastně chci říct. Pokud totiž nemůžete sedět, stáváte se společenským páriou. Ostatní sedí v křeslech či kolem stolu a vy… obcházíte kolem jak netrpělivý číšník. Ostatní společensky jedí a vy buď sedíte s nimi a rušíte sváteční pohodu nesvátečním sténáním, nebo (když nejde o slavnostní večeři) stojíte u přepážky v kuchyni a jíte jako někde v baru.
Ok, nemusím trávit většinu času v jídelně – máme i obývák, ne? Tam mám možnost se ohleduplně (nezaberu celý velký gauč:)) byť nespolečensky uložit na dvojkřeslo a bolavým zádům ulevit. Vleže se pak polévám vybraným nápojem a vstávám teprve tehdy, když ostatní z místnosti odejdou. Proč? Inu, pokud se chcete zvednout z lehu v době, kdy s vámi vaše bederní páteř zásadně nesouhlasí, tak buď vyjete nebo z vás prší nespolečenské kletby. Ani jedno z toho opět neprospívá vánočnímu rozjímaní.
Já samozřejmě teoreticky vím, jak je důležité společně posedět. Však se také říká – sedneme si na to – pokud chcete s někým něco řešit. Společné sezení u jídla je od úsvitu věků základním kamenem pospolitosti. Lidé jedí společný pokrm a bez problémů se dívají jeden druhému do tváře, do očí. Pokud nad nimi stojíte, nebo vedle nich ležíte, jste úplně mimo. Pokud to na vás přijde na svátky, vypadáte k tomu ještě jako nezdvořák!
Přitom to jídlo není zdaleka jediná situace, která se odehrává v sedě. Představte si, že byste měli třeba i řídit auto nebo… pracovat! Tedy v mém případě sedět u počítače. V tomto případě jsem naopak byla za Vánoce vděčná. Ach ano, když je vám konečně po pár dnech lépe, už sedět můžete. Ale potom to vstávání a rozcházení je něco, co byste si radši odpustili. A ze všeho nejradši byste si odpustili toho housera:))
A tak vám dnes mávám (pořád ještě radši ze stoje) a hned se ptám – jestlipak jste někdy bojovali s houserem a zjistili, že to není ani trochu společenský pták? 😀
Dede, to Tě tedy lituji,hroznej pták a klve a klve až do mozku vrtá.Je to fakt dravec. Dečka pomáhá! Hojně užívám , sice ne přímo na housera ale občas mne chytnou mezižeberní nervy a spolehlivě mne zkroutí do předklonu,bez možnosti se nadechnout. Naposledy mne to chytlo po nevhodné rehabilitaci a musela jsem auto zastavit ,požít najednou dva iboše a čekat hodinku, než to povolí abych aspoň dojela. Chjo, to jsou muka, drž se!
Eh Jenny, mezižeberní nervy? Aby běžného housera nebylo málo! (inlove)
Já jsem si jednou při jakési činnosti udělala cosi s takovým tím malým kloubkem, co drží žebro u páteře (omlouvám se lidem znalým anatomie:)) – nebýt Dany a jejích úžasných fyzioterapeutických rukou, bylo by se mi hodně blbě dýchalo:))
Nó, já jsem v pondělí jen v tričku vyběhla do té vichřice, abych vydala firmě od vakcín kyvety s tekutým dusíkem a musím říct, že dva dny jsem uvažovala, jestli chcípnu nebo ne… jeden den dovolené v teple to spravil, ale vážně jsem uvažovala, jestli nemám na plicích následek covidu…
No vidíš – příště si vezmi aspoň vestu (inlove)
Tady byla vichřice šeredná, ledová… do takové se v tričku neběhá:))
Aj húser je průser (rofl) . Trpím na něj (kdysi dávno jsem s ním maródila skoro půl roku), naštěstí teď už mívám jenom húsata – totiž z ničehož nic se nemůžu pohnout, protože mám dojem, že se mi do kříže zabodl nožík vykošťovák. Tam musím jít přes bolest, zatnout zuby i oči (aby mi bolestí nevypadly) a narovnat se a je zase klid. Od jisté doby už nesedám v křesle, neb z něj se už bez bolestí nevyhrabu.
Ale na housera ve svém mládí hodně trpěla naša mamka. Byly roky, kdy nebyla schopná slézt z postele celé týdny. Vzpomínám si, jak jednou zůstala ležet na zemi a já jsem nevěděla, co dělat (bylo mi asi osm roků) a ona chudera se mi snažila vysvětlit, že jenom nemůže dojít na záchod, ať s ní nehýbu. A když jsem si odsekla kus kloubu na palci (sekala jsem dýně prasatům takovým zahnutým křivákem), tak ležela s húserem též – tudíž mně musela ošetřit Mánička stylem „Neřvi, stejnak vykrvácáš a umřeš!“ Je vám jasné, že jsem řvala ještě víc (chuckle) – nakonec mi srostl tak křivě, že za tři roky jsem s ním musela jít na operaci, aby mi z kloubu odstranili kus useknuté kosti (nod) .
Ygo! 😀
Díky, žes to všechno vypsala, okamžitě je mi líp – vím, že to může být ještě o moc a moc horší! 😀 A to jsem si ani neosekala prst 😛
Šiš, Ygóó,to jsou tedy prožitky! Sím Tě opatruj se! (h)
Chudinko Dede, to tě opravdu lituji! Ten blbý pták si vybral naprosto nevhodnou dobu – nikdo netouží po tom strávit vánoční svátky v klidu na lůžku zabalen do hřejivých pokrývek! Doufám, že už je ti líp! A jak jsi vůbec přežila zpáteční cestu, ouvej ouvej?
Dede, tady se s politováním přídám k Hanče a moc přeji, aby bolest brzy povolila a pak i zcela odezněla. Nepomohla by lahev s horkou vodou (moje „léčba“ na spoustu podobných bolestí :)?
Děkuju holčičky 🙂
Zpáteční cesta byla hrozná, ani jsem nevylezla z auta při zastávce na kávu / WC. Radši jsem si odpustila obojí 8)
Doma jsem měla pocit, že z dvorku do domu nedojdu, fakt to bylo děsné. No a pak jsem se s tím naučila žít 🙂
Teď už je to lepší, jen bych neměla rozhodně sedět u počítače 😛
Třeba by to vyřešil nějaký pultík, abys mohla psát vestoje. Prý tak tvořil Honoré de Balzac – a co ten toho napsal! 🙂 Anebo Hemingway.
Promiň, neodolala jsem! Držím palce, ať je den ode dne líp! (h)
No jo, abych si dala notebook na zídku v kuchyni 😀 Když už tam můžu jíst jako u baru… 😛
Pri našej záchranke má ambulanciu jeden Ind.-vyzerá ako sandokan,len taký malý ako pidižvík.Jedna celotelová masáž trvá hodinu a stojí 35 eu.Podľahla som a šla.Izba na ružovo maľovaná,vôňa exotiky,hudba pri ktorej v Dilli vyliezajú kobry z koša.Ja donaha(/!!/ sandokan ma poprikrýval a masíroval.hodinu.celé telo/len tú erotickú časť na hrudníku nie/ no,.v mojom veku…/Bolo to výborné prvých 24 hod.Potom sa objavili kruté bolesti v chrbtici vľavo,vyžarujúce do celej LDK,celé noci som nespala,pila som tramal,lepila náplaste a skučala.V robote som začínala infúziou s dilatanciami a analgetikami.trvalo to mesiac.Ke´d sandokana stretnem,tak on ma simpexnou angličtinou pozýva na repete a ja ešte simplexnejšou odpovedán,že neskoršie.Veľmi Ťa Dede ľutujem.
Verenko! Ty zedy umíš mít zážitky (rofl) Tedy zážitek hroznej, ale umíš to skvěle popsat:))
Moc a moc tě lituji, Dede! mně pomáhá suché teplo a klid, tzn. malá elektrická dečka to jistí!
Tu dečku zatím nemám:)) Ale uvažuju o ní…
Uvažuj rychle. Elektrická dečka patří k nejvýkonnějším zaklínadlům při hexenschussu 🙂
Aspoň pro mě.
Díky. Po novém roce si ji objednám. Teď mi mají problém dovézt i konzervy pro psy, i když už je po Vánocích 😛
Měla jsem období (tak patnáct let zpátky), kdy jsem na tuhle mrchu hodně trpěla. Něco rozehnal obstřik, párkrát jsem skončila na kapačkách. Není to fakt nic moc, jako dárek od Ježíška zejména.
Zaplaťpánbu poslední roky to nebývá tak zlé.
Velmi soucítím!
Díky 🙂 Já jsem zatím na kapačkách nikdy nebyla, ale i tak jsem zažila nezapomenutelnou situaci, kdy se mi sekla krční páteř (mám ji po úrazu trvale pochroumanou). Andymu tehdy byly asi tři roky a já ho nejdřív potřebovala dostat do školky. bylo to pochopitelně v zimě… takže jen všechno to oblékání! Tekly mi slzy, fakt jsem byla zoufalá, ale vyšli jsme. Asi po sto metrech si malej Andy začal stěžovat, že ho studí nožičky… a ano, šel v bačkorkách! 😀 Tehdy jsem myslela, že to už nedám, ale samozřejmě jsem to dala, protože jsem neměla jinou možnost. Ale bolelo to!
A když jsem přišla k doktorovi, tak ten mi šel ten krk bez váhání opíchnout – a já jim tam rovnou omdlela. Aneb jak se člověk dozví, že je alergickej na mesocain (nebo jak se to píše:))
Historka z rodu „teď už se tomu směju“ 😛
krční páteř, to zná naše Jana – b-leje a bl. Pomůže ji na to Voltaren, ale je to hrozný… Já jsem to pořádně zažila jen jednou ale tak že jsem nemohla otevřít ani pusu abych se napila. Naštěstí jsem nebyla alergická na mesocain.
Nebyl to teda zrovna tenhle protivnej pták, co mně potkalo. Po poněkud nešťastném pádu mám posunuté dva bederní obratle. Ale výživný to bylo taky. Pravá noha neustále v křeči, takže jsem se plazila po nábytku z bodu A do bodu B. Až ve špitále mi píchli injekci na uvolnění a poslali mně domů. Potencionálně mi hrozí operace, které se zatím úspěšně vyhýbám. Radši chodím o holi a bojím se upadnout. Nic příjemnýho (headbang)
Lído, naprosto tě chápu. Před už skoro čtyřmi roky jsem byla ve stejné situaci a byl to boj. Od té doby (tedy jak to začalo jít) chodím denně s nw hůlkama, 4-4,5 km. Zpočátku to bylo na etapy a bolelo to, někdy míň, někdy hodně. Ale vydržela jsem. A představ si, že když jsem byla po třech letech zase na magnetické rezonanci tak zjistili, že se mi ten jeden obratel srovnal, takže mě už trápí jen ten druhý. Takže chodím dál a občas si připadám jak Forrest Gump. Moje kolečko vede přes malou osadu a lidé si na mě už tak zvykli, že když jsem byla tuhle týden nemocná, vyptávali se, co že se to děje, že jsem nešla kolem! 😀
Toto jsem si pořídila loni 29.12. a myslím, že budu ráda, když mě to podruhé dlouho nepotká. Nezabíralo skoro nic a samozřejmě jsem se podle svého dobrého zvyku dohrabala k nějaké pomoci, až to nebylo tak hrozný.
Aspoň ses k té pomoc dohrabala (inlove)
Au au. Je vidět, že humor je důležitá léčivá esence. Soucítím, neb to není tak dávno, co jsem vleže a pouze vleže strávila 6 týdnů, společenského života jsem se účastnila z postele umístěné v obývacím pokoji.
Eh, šest týdnů? To nebyla malá lapálie, řekla bych! (inlove)
Hlavně, že už zase sedáváš v sedle:))
Znám a to dost důvěrně, bohužel. Poprvé mě to potkalo, když byl Marek mimino, zvedala jsem ho z postýlky a v tom rup a já nevěděla, co s ním, jestli ho upustit do zpátky nebo se snažit narovnat…děsný. Když se vrátil MLP z práce, napadl mě přímo geniální nápad, že se naložím do horké vany a ono to přejde. Nepřešlo, ba naopak. Z vany mě za mého řevu vyndal MLP – tenkrát mě lehce zvedl, být to dneska, ležím tam doteď :D. Od té doby vím, že pouze SUCHÉ teplo. Nejvíc mě tenkrát dojala doktorka, když jsem se tam druhý den doplazila, když řekla – svlékněte se a předkloňte se. Ovládla jsem se a zachovala slušnost :D. Častokrát se o mě ten pták jeden pokoušel, ale zahnala jsem ho el. dečkou a paralenem. Jen jednou, to mě vezl MLP k ortopedovi na injekci do kolene, jsem málem nevylezla z auta. Kromě té injekce jsem dostala i obstřik do páteře, papír k obvodní a potom neschopenku. Ortoped pravil- to v práci nedáte – a měl pravdu. Houser je příšera – proč se tomu vlastně říká houser?
Jo, houser JE příšera! A taky netuším, proč se tak říká. Ví to tu někdo? 🙂
Protože člověk divně chodí a hlasitě kejhá?
😀
No to tě lituju. Taky mě kdysi tohle zvíře skolilo. Naštěstí mi došlo, že kdyby se mi doma takhle potácel pes, už bych byla dávno na veterině, tak jsem se nechala odvézt k doktorovi…
Jenže sežeň o vánocích doktora…
Od té doby poznám včas první náznaky a umím ho (toho housera) zahnat včas.
Tak se mi aspoň letos rozsypalo koleno. Taky nic moc do společnosti :/
Eh, ri, máš pravdu s tou veterinou! Se psem bych nikdy takhle nečekala:))
Koleno je taky nepříjemné, lity lity – minimálně v době ortézy nebo sádry ti o tu nohu každý klopýtá 😛
Moje po mnoha úrazech „špatné“ koleno je naštěstí levé, tedy spojkové a ne brzdoplynové… 😛
Koleno je taky velkej prevít, to jsem měla na podzim, po několikáté.( Co já jsem neměla natlučenýho )
Maruško, kdysi náš profesor na biologii na gymplu začal výklad o kostře nohy se slovy: Koleno je kloub, který si nejsnáz natlučete, zraníte a ještě do něj ráda leze artróza. A strašně špatně se hojí!
No, s věkem jsem mu musela dát za pravdu:))
I když jsi babička, tak věkem ještě zdaleka ne. To jen si děti pospíšily.
Před 3 lety mě to také potkalo DEDE.
A máš pravdu, nemohla jsem sedět, jen ležet a i to za velikého sténání a nadávání.
Byla jsem s tím dokonce týden na nemocenské.
Ale pak to povolilo a od té doby (klepu na dřevo ) mi to dává pokoj.
Ještě rada od neurologa. Vzít si 2 paraleny.
To mi zabralo.
Chápu tu nemocenskou – v práci bys těžko u počítače ležela, že jo:))
Jinak pokud jde o léky, když je zle, utíkám se k Dalmině „anesteziologově kombinaci“, tedy paralen + ibuprofen. Funguje dobře…
Ty hrozné prášky! Zkuste Rumíček Lékařský.