Bylo nebylo, zase se přiblížily Vánoce a Ježibaba Perníková měla plné ruce práce. Napéct perníky a hajdy na trh, aby je pěkně prodala. Kdo ví, třeba se najde i jaké solidně vykrmené děcko…  tak akorát na lopatu? Každopádně bez inovací se žádný prodejce nikam nedobere, takže se podívejte, jak na to šla zrovna ona…:))

Jak se na trhu objevila Perníková chaloupka

Letos před Vánocema jsem to udělala jinak. Co bych se tahala s nůší, přestěhovala jsem na trhy rovnou celou svoji chaloupku. Prodám víc perníků, koupím víc klobás a medoviny, schovám všecko do sklepa a budu mít dost na celý rok. Svět se totiž zbláznil, děcka už dneska do lesa nikdo samotné nepouští a z chudáka Ježibaby aby se stala vegetariánka. Jenom jedno jsem si slíbila. Tentokrát nebudu páchat žádné dobré skutky. Kam bych přišla. Ještě by si mě nakonec mohli začít plést s tím trdlem, kmotřičkou vílou.

Tak teda sedím v otevřeném okně a v klidu prodávám. Docela to jde, lidí jsou tu mraky. Najednou stojí před chaloupkou malý kluk.

“Paní, nevíte, kde je můj tatínek? On se mi ztratil.”

Ha! Příležitost! Otvírám dveře a naladím co nejlaskavější úsměv.

“Tak pojď dovnitř, chlapečku, počkáš na tatínka u mne, aby ses náhodou taky neztratil.”

Kluk se vhrne dovnitř, posadím ho na židli, do ruky mu vrazím perníkového koníka. Přiložím do pece a začnu čistit lopatu. Bude pečínka! Dobroučká, voňavá…

Jenže pak mi to dojde. Když kluka upeču, bude průšvih, příště můžu na trhy zapomenout. Zkazím si všecky obchodní možnosti do budoucna. Je skoro konec adventu, kasa je tak plná, že jsem musela odsypat do hrnce. Budou klobásy, uzené i kapra si můžu koupit a voňavý sýr taky…

“Jak se jmenuješ?”

“Martínek Slavíček. A mám tři roky!” ukazuje hrdě tři vztyčené prsty.

Koukám na ty maličké hubené prstíčky. Hmm, slavíček, masa vážně nic moc. Musela bych ho stejně napřed pořádně vykrmit.

Je rozhodnuto. Zavřu dvířka pece a lopatu postavím zase do kouta.

“Počkej tady, tu máš ještě jeden perník, na nic nesahej. Já jenom zaběhnu támhle k pódiu, ať vyhlásí, že ztracený Martínek Slavíček čeká na tatínka v Perníkové chaloupce.”

Ale aby bylo jasno, opovažte se někdo jenom naznačit, že jsem udělala dobrý skutek. To ani náhodou!

Ježibabí Vánoce

Konečně doma! Teda, celý advent jsem vlastně byla doma. Od čeho jsem Ježibaba, ne? Prostě jsem si na trhy přestěhovala celou chaloupku a hotovo. Kunčaftům se to líbilo. Kromě pár olámaných kousků letos zase skoupili skoro všecko. A ty osypané sežral pes. No, co jsem s nima měla dělat?

Vedle chaloupky sice stály takové velké koše na smetí – byly tam nápisy: „Plasty“ a „Směšný odpad“. Moje perníky ale nejsou žádný plast. Odpad to taky není a směšné už nejsou vůbec. To bych si podala každého, kdo by to tvrdil. Takže jsem je dávala tomu psovi. Každý den přišel, zaštěkal, sednul si a dal pac. Dostal perník, sežral ho, zamával ocasem a zase šel.

Když trhy skončily, začarovala jsem celou chalupu do nůše, nahodila ji na záda a hajdy zpátky do lesa.

Doma jsem roztopila pec, na pánev hodila klobásy, zbytek perníků pověsila na stromeček, nalila si hrnek medoviny a spokojeně se usadila do fungl nového měkoučkého křesla. Medovina hřála, klobásy voněly a já koukala na misku, kde zůstaly tři perníkové hvězdičky. Měly polámané špičky, tak je přece nebudu věšet na stromek, no ne? Co teda s nima? Že bych… Ale to bych se na to mohla. Přece se nepovleču zase do města. A vůbec, kde bych toho hafana hledala…

Najednou se venku ozvalo známé „Haf“ a na dřevo zaškrábala psí packa.

„Teda, psisko jedno, tys mě tady vystopoval?!“

Otevřenými dveřmi vlítnul dovnitř potvora vítr a pár sněhových vloček.

„Brr, polez dovnitř, nebudu tady s tebou stát na mrazu. Co bys chtěl? Dáš si perník? Nebo klobásu? Dáš, že jo. Oboje.

No… jestli chceš, můžeš tady třeba i zůstat. Ale to ti povídám. Nic nebude zadarmo. Hlídat budeš. Celé léto tady furt někdo courá a loupe mi perníček. Tak dáš pozor, abysme my dva měli příští rok před Vánocema vůbec co prodávat.“

Ježibabí výběrové řízení

Uff, tahle byla poslední. Hrdě jsem přehlédla ošatky a koše plné perníků, vyskládané vedle vyhaslé a vymetené pece. Teď už jenom celou chaloupku zmenšit, naložit do nůše a hajdy na vánoční trhy. Právě jsem chtěla hvízdnout na psa – pamatujete? Na toho, co se ke mně loni před Vánocema přistěhoval – a vyjít ven, když se to ozvalo:

Skřípalo to, vrzalo a rachotilo. Bouchalo. A sprostě nadávalo.

Koukla jsem pod lavici. Pes nic.

„Máš hlídat, potvoro. Neslyšíš, že sem jde nějaký vetřelec? Chalupa plná perníků, co kdyby šel krást?“

Ten trouba chlupatý se zved, došel ke dveřím a víte co? Ani neštěkl, jen vrtěl ocasem. Tak jsem otevřela.

Trouba vyběhl – a šel se vítat! Před chaloupkou stál chlap. Dědek. Střapatý, vousatý, obličej rudý námahou. S dvoukolákem. Kymácela se na něm hora starých novin.

„A hele bezdomovec! Tebe já znám. Z loňska, z trhů. Každý den ses tam ochomýtal. Jdeš žebrat? Zmiz. Nic nemám, nic nedám!“

„Tak to prr! Já nežebrám. Na jídlo si dycinky vydělám. Nový prostor prodávám, starej papír do sběrny vozím. Šak sem tam vez i todle,“ ukázal na svůj vozík. „Jenže maj zavříno. Aby je husa kopla. Paninko, nepotřebujete papír k peci na podpálku?“

„Jaká já jsem paninka? Jsem poctivá Ježibaba!“

„Ježibaba?“ zavrtěl dědek pochybovačně hlavou. „Taková pěkná? Čistá? Učesaná? To spíš Ježibabička. Pudete zase na trhy? Moh bych vám třeba pomoct.“

A sakra. Zapomněla jsem, že už jsem se vypěknila, když se chystám mezi lidi. Nemůžu si přece plašit kunčafty, že jo? Ale hezky mi to řekl… A možná by fakt mohl… ta nůše není nejlehčí… A on je vlastně docela k světu… Pracovitý…

„No tak jo. Slož ty noviny vzadu v kůlně. A pak mi do města odvezeš nůši. Bude pořádně těžká. A pokud chceš, můžeš se přihlásit do výběrového řízení. V mojí firmě je volná pozice Ježidědka.“

Co myslíte, jak to výběrové řízení dopadlo?  Samozřejmě dobře.

Zazvonil zvonec, a pohádky je konec. A jestli neumřeli, žijí spolu Ježibaba s Ježidědkem v perníkové chaloupce dodnes.

Dede: Milí čtenáři, Vánoce už nám přešlapují těsně za dveřmi, tak jsem si říkala, že trochu pohádkového povídání bude akorát. Co myslíte, jak to všechno doopravdy bylo? Neztratila nakonec Ježibaba svoji tak dlouho budovanou pověst? Naučil se pes jíst perníky místo masa a na jaké menu si asi musela Ježibaba zvyknout, když začala vracet zatoulané děti jejich rodičům? A pak je zde ona delikátní záležitost s Ježidědkem… Tak nevím, jestli si nakonec Ježibaba nerozšířila sortiment i o klobásky – oni chlapi úplně na to sladké nebývají!   😀

Pojďme si s Regi trochu hrát, čím jiným se lépe zahání předvánoční stres?