HOST DEDENÍKU – Klokanice: S koňmi v srdci – Lotrek

Jsme bláznivá rodina. Před dvaceti lety jsme propadli koním, když nás přátelé pozvali „povozit holčičku“, a už není úniku. Holčičce je dnes pětadvacet a s manželem si k našim třem pořídila svého čtvrtého.

 

 

Po prvních deseti letech v turistické stáji, kde jsme se po lesích a loukách vozili na mnoha různých koních, jsme naznali, že by to chtělo nějakou štábní kulturu, a začali dojíždět do tréninkové a závodní stáje. A koupili si, z té naší původní maštale, prvního koně, Lotreka.

 

Lotrek (čumák)

 

Lotrek, jako každý prvorozený, je naprosto nepřehlédnutelná osobnost. Lidé ze stáje se dělí na dvě části, první část se ho bojí a nemá ho ráda, druhá část se smíchem komentuje jeho veselé kousky a vždycky si s ním nějak poradí. Každého nově příchozího upozorňujeme, že rád straší lidi. Pokud se ho někdo obává, a to on rychle pozná, stává se z něj drak křížený se žralokem. Vytáhne krk nahoru, z té výšky skloní hlavu a cení zuby. Pro zvýšení efektu podupává. Slabší povahy prchají. Ve skutečnosti stačí říct, „ale Loti, co to předvádíš?“ a dál si hledět své práce. A trochu se zapřít, protože následné šťouchnutí hlavou do ramene „to já jen tak, vždyť víš, že to tak nemyslím“ nepřipraveného jedince z rovnováhy (té fyzické) trochu vyvede.

 

Hubert nástup

 

Lotreka známe doslova od jeho narození. V době, kdy ještě nebylo běžné klisnu před porodem sledovat díky kameře v boxu pěkně z tepla z postele na monitoru, přespával manžel přímo ve stáji u boxů. Střídali jsme se tehdy v hlídání kobyly, která už dlouho přenášela. Další březí kobyla ještě na porod nevypadala. Za ranního šera manžel pootevřel oko a upřel pohled do boxu té druhé kobyly. Lekl se, u kobyly něco leželo. Snad se tam vloudil stájový vlčák?! Ne, kobylka, zkušená matka, v naprosté tichosti a sama přivedla na svět hříbě, které už se začínalo stavět na nohy. A tuhle „bezúdržbovost“ si na svět přinesl i její hřebeček.

Zatímco ostatní koně opečováváme, bádáme nad složením krmení, kupujeme deky, měníme sedla a podložky, různá udidla, jeho vždycky odbudeme, „ále, to je jen Lotrek“ a on celou dobu jen kvete. On chřadne, jen když nemá pozornost.

 

Hubert za překážkou

 

Koupili jsme ho tehdy, jako devítiletého, pro dceru. Dcera na něm začala skákat, pravidelně trénovat a objíždět parkurové závody. Pak přibyl do rodiny další kůň, kobylka Novela, ale náš prvorozený nešel na druhou kolej, zdědil ho tatínek a závody objížděli oba. A že se jim všem dařilo! Sice jen na oblastní úrovni, překážky jen lehce přes metr, ale těch stužek za umístění, co posbírali! A k umístění na prvních místech patří čestné kolo, hudba hraje, diváci tleskají, to bylo něco pro našeho bílého elegána v nejlepším věku! Vyklenutý krk, uši dopředu, ocas roztočený jako vrtule, „díváte se všichni na mě?“

 

Lotrek nad skokem

 

Bohužel už od hříběte Lotrek trpí vadou na zadních nohou. A to skákání je pro zadní nohy zátěž, veterinářka nám skákání zatrhla a doporučila už jen procházky a vyjížďky, a to jen pod lehkým jezdcem. Zhoršování bude postupné, nedá se zastavit, přidají se bolesti zad… Skončili jsme s tréninky, skončila závodní sezona. Koně odpočívali ve výbězích, občas nějaká ta vyjížďka do lesa. Lotrek se honil po ohradě s kamarády, dopřával si bahenní koupele a užíval si následné hřebelcování, zlobil při kování, všechno skoro jako dřív.

 

Lotrek a Spíťa na hrázce

 

Jenomže jenom z ohrady sledoval, jak ostatní koně trénují, závodí, nastupují do vozíků při výjezdech na závody jinde. Že smutní, nám došlo až další sezonu. A ze dne na den padlo rozhodnutí, zajedeme si drezuru! Jenom tady naši místní, ať má taky nějakou radost ze závodů a té atmosféry kolem. Při drezuře se neskáče, kůň je v pořádku, nekulhá, v lese i na louce je k nezastavení.

 

Drezura

 

Takovou změnu jsme nikdo nečekali. Užil si koupel a načesání hřívy, zaplétání ocasu, vyleštění kopyt a do drezurního obdélníku zase nastoupil jako známý krasavec, uši dopředu, ocas jako vrtule. A začala naše drezurní kariéra. V parkurové stáji hledící na drezuru poněkud s despektem jsme se najednou museli začít učit něco nového, něco, co sice vychází ze stejných základů jako parkurové skákání, ale klade se důraz na krásný pohyb, hezké držení těla koně i jezdce, přesné předvedení cviků v obdélníku. A světe div se, nám se i dařilo! Ne ve sbírání stužek a prvních míst, ale ve vzájemném porozumění, ochotě, takzvaném ježdění na myšlenku, v radosti z tréninků i při těch malých závodech.

 

Bára a koniska

 

Nezapomenutelný je výrok rozhodčího, milého starého pána, zkušeného koňáka: „Ten kůň je tak ošklivý! Já vždycky přemýšlím, kam se mám dívat, abych ho neviděl. Tak na ten jeho ocas, jo to jde. Ale on pro vás udělá všechno!“ A to pan rozhodčí neví, že tenhle kůň je ještě nečekaně chytrý a úlohy si velmi rychle zapamatuje. A někdy mě pak přesvědčuje, že přejít do cvalu máme tady, „tady už se má cválat! já to vím! pusť mě“ – „ne Lotreku, tady začínáme cválat v jiné úloze, teď ne!“.

A občas si dopřejeme i ten výjezd, ne na opravdové závody, s jeho vadou zadních nohou už nás i vyloučili, ale aspoň na tzv. drezurní trénink, abychom změnili prostředí. Lotrek nadšeně nabíhá do vozíku (to není u koní obvyklé) a po návratu vesele řehtá na své stájové kolegy, jak si pěkně užil výlet.

 

Bára a Lotrek

 

Myslím, že tenhle letos osmnáctiletý nezmar, přes všechny chmurné prognózy, nám ještě chvíli vydrží, potrápí ještě párkrát ošetřovatele při zavádění do výběhu, kdy se utrhne, vběhne do prvního otevřeného výběhu, běhá dokola a nechce se dát chytit a odvést do správného, že pár těch štípanců do ruky, po kterých mi zůstávají malé modřiny, když dotahuju sedlo, ještě schytám, taky těch šťouchanců „tak dej mi už tu mrkev! Tamhle je, v kbelíku. Tak já si ji teda jdu vzít sám…“, pár „hrbů“ při nacválání na louce, kdy se mám co držet, abych neopustila sedlo, taky bude, ale pak ten trysk po louce k obzoru na naprosto spolehlivém koni, ten pocit, kdy si jen tak pro radost zajedeme v perfektním souznění úlohu, ten si určitě ještě mockrát zopakujeme.

 

Zimní…

 

Dede: Vítám novou autorku a mám radost, že je na Dedeníku zase jednou povídání o koních! Musím říct, že jsem si článek ohromně užila – mám mnoho takřka identických zážitků – až na ty stužky, nikdy jsem nezávodila:))

Pojďme si dnes povídat o koních a splněných snech…

Aktualizováno: 21.12.2020 — 18:07

23 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Prostě Lotrek si nemohl vybrat lepší majitele 🙂 tak hodně štěstí v dalším společném životě 🙂

  2. Já myslím, že vůbec není ošklivý, to pan rozhodčí o něm nepěkěn mluví. Ale jsem trochu zmatená, Lotrek je prvorozený, ale jeho maminka je zkušená matka?

    1. Ahoj Wendulko, myslím, že Klokanice chtěla říct, že Lotrek je jejich „prvorozený“, tedy první kůň v rodině:))
      Jinak rozhodčí na drezuře na to opravdu hledí – u nás na jízdárně byl kdysi ustájený Lodník, to byl kůň, který byl se svojí jezdkyní Zuzanou Pecháčkovou sna 12x mistr republiky. Jenže koncem své kariéry dostal flegmónu do jedné zadní nohy a ona mu už nikdy úplně „nezpuchla“, tedy zůstala silnější, než měla být. Přestože ten kůň byl jinak opravdu pěkný plnokrevný vraník, měl s tím potíže – kazilo to celkové hodnocení. Ne moc, ale jo.

  3. No jo, koně… pro mně jsou všichni krásní, pravda na pohled nejkrásnější jsou mohutní teplokrevníci typu clydesdal. No a potom ti vlastní, že jo (rofl) .

    My teda žijeme dostihovými koňmi, to jsou ti chcípáčci, jak psala Klokanice pod Alimo (chuckle) . Teda naši dva zas až taková vyžlata nejsou – Mafin sice vypadá jako přerostlý poník, ale jinak je v dobré výživové kondici, checheche. A naše princezna Finča je zase dvousedadlová (takový koňský jezevčík), ovšem radost nám dělají oba. A to nejen svými výsledky, ale i svou radostí ze života. Tož tak…

    Klokanice, moc hezky jsi o Lotrekovi napsala a já věřím, že ještě dlouhou dobu bude spolu zápasit na drezúrním kolbišti. (h)

    1. Vaše dostihové dění už chvíli sleduji a hluboce smekám. Na dostiháka bych nesedla ani omylem a naše pralesní parkurová liga vašim dostihům nesahá ani po kolena.
      V té naší turistické stáji byla vysloužilá dostihačka, někdejší vítězka Ceny Vltavy Larika. Hrozně hodná kobyla, ale nesmělo se s ní nacválat na louce 😀 To se rozpomněla na kariéru a zapomněla, koho má na zádech.

      1. Inu – ono je dostihák a dostihák (rofl) . A jezdit roviny je přece jenom o něco bezpečnější než překážky. Jinak koně mají pamět jako sloni – a jeden od druhého se učí samé kraviny (chuckle) , aspoň ti Terčini.

    2. Ygo, vy máte novou kobylku a ty ani obrázek neukážeš! Že se nestydíš:))) Chápu, že je to Terčina záležitost, ale co kdybys poslala aspoň fotky s neutrálními popisky – jako třeba Finča a západ slunce… nebo tak nějak:)))

  4. Milá Klokanice, tvoje povídání jsem si užila – a hodně nostalgicky! I když jsem sama nikdy závody v parkuru nejezdila, moje jezdecké období se v parkurové stáji odehrávalo a jezdila jsem (jako pracovní jezdec) i velmi dobré koně – tedy i ty ostatní, že ano:)) Atmosféru závodů velmi dobře znám, přitom jsem na žádných nebyla už roky. Ale sleduju pozorně dění na jízdárně na kopci nad naší vesnicí – mimo běžné práce tam dvakrát do roka pořádají závody a vždy je radost se podívat na vyzdobené kolbiště, připravující se jezdce a celý ten vzrušený mumraj:))
    Lotrek je těžkej sympaťák a to tvrdím jako člověk, který má nejradši hodně tmavé koně:)) Je na něm vidět radost ze života a ta jiskra, která dělá člověku z koně parťáka a ne sluhu (inlove)
    Sluší vám to spolu a Bára na Lotrekovi vypadá jako Popelka na Juráškovi! 🙂

    1. A zápal jezdců a nasazení koní na závodech u vás nad vesnicí si nic nezadá s velkými závody s jezdci a koni známých jmen, že?
      No jo, svatební kůň, další oblíbená role 😀

  5. Koňský článek tu už nebyl opravdu hodně dlouho a ještě nikdy sem, myslím, nepsal autor, který provozuje parkur nebo drezuru. A tak jsem si povídání o sympatickém rošťákovi Lotrekovi moc užila.
    Já jsem celý život milovala a obdivovala koně jen „platonicky“, až na stará kolena jsem od dětí dostala dárek v podobě zaplacené jízdy na koni. A tak – ač jsem nejdřív váhala – jsem si nakonec splnila sen svézt se aspoň jednou v životě na koni! (h) Byl to úžasný zážitek!

  6. Pro mne nádherné povídání! Tak trošku nostalgické, přece jenom od dětství s koňmi a na koních. Až ke stáří problémy s páteří udělaly v mém životě přítrž koním. Trvalo léta, než jsem se s tím smířila. Přeju Lotrekovi i vám ještě hodně krásných společných zážitků.

  7. Velmi čtivé sdělení o dlouholetém vztahu dvou a čtyřnožců. Díky, tyhle relace mám moc ráda.
    A není vošklivej! 🙂

  8. Koně se mi vždycky líbili, ale s věkem jsem tu touhu nějak opustila a zůstala u psů. Jezdívali jsme kdysi na statek, kde jsme v sobotu pomáhali a v neděli směli jezdit, zažila jsem tam zajímavé chvíle- pracovali jsme kolem různých zvířat, krmila jsem jehně odmítnuté matkou, natírala strop ve stáji a stála u toho mladému býčkovi ve žlabu…. ale dneska mě už koně nelákají. Asi jsem to zkusila a zjistila, že to není úplně pro mě 🙂

  9. Koně se mi strašně líbí, ale nikdy jsem na koni neseděla a už s velkou pravděpodobností sedět nebudu, chudák kůň, to by se prohnul :D. Jsou to nádherná zvířata, v Mostě jsme chodili na dostihy. Tady v sousední vesnici napravo i nalevo 🙂 chovají koně, je na ně krásný pohled a občas je potkáme i na procházkách. Když Darek viděl koně poprvé, úplně strnul, tak velkého psa ještě neviděl 😀 .

    1. Koně utáhnou vůz, co je pro ně člověčí váha. Není každý kůň subtilní dostihák 😀
      Svezení na koni je zas úplně jiný pocit než lyže, kanoe,…

  10. My koníky nekrmíme, suchý chleba a pod. dáváme majitelkám. Já bych taky neměla ráda aby mi někdo krmil psy přes plot, z toho je občas průser protože lidi jsou různé /pitomé a blbé/
    Jo, a krávy jsou velmi zvědavé. Vůbec není příjemné když zvědavé jalovice jdou s námi podle oplocení.

    1. To je chvályhodné, nekrmit koně! Díky za to. Nikdy člověk nemůže vědět, jestli ten kůň (nebo pejsek) není na něco citlivý, nemá dietu apod. Jestli lupení za ohradou není postříkané nebo mezi tím není něco jedovatého. A kolika je hrozná věc.
      Když někdo přijde do stáje, vždycky je necháme koně pohladit a nabídnout jim pamlsek nebo mrkev. Pro hodně dětí, ale i dospělých je to zážitek, jak si kůň z dlaně jemně vezme dobrůtku.

  11. Nádherný článek a nádherný kůň!
    Je to paráda když si člověk se svým zvířetem sedne „na myšlenku“.

    1. Samozřejmě že ne! Má krásnou hřívu a ocas dlouhý až k zemi 😀
      To je ta drezura, tam se posuzuje i exteriér koně. A Lotrek je hrozně kostnatý, nekrmitelný. Tento pan rozhodčí na této úrovni drezury naštěstí především posuzuje provedení úlohy a to, jak je kůň ochotný spolupracovat.

  12. Krásné povídání o koních /koníčkovi/, koně máme moc rádi a chodíme se na ně dívat. Každý koník je jiný, jinak se chová, někteří jsou přátelští a zvědaví a pak máme jednoho kamaráda který, když se přiblížíme k ohradě, tak se na nás opovržlivě podívá a odejde se živit senem, jakoby říkal: můžete mi být ukradení. Je zajímavé, že majitelkami jsou většinou mladé ženy – holky. Máme tři čtyři místa procházkování a tam bydlí koníčci. (h)

    1. V Rakousku na horách vedou často turistické cesty skrz ohrady, většinou s kravami, ale někdy i s koňmi. Zatímco krávy zůstávají opodál, koně se přijdou podívat blíž, i hodně blízko. Nebo stojí u přelízky do ohrady a čekají na „mýtné“ 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN