Jsme bláznivá rodina. Před dvaceti lety jsme propadli koním, když nás přátelé pozvali „povozit holčičku“, a už není úniku. Holčičce je dnes pětadvacet a s manželem si k našim třem pořídila svého čtvrtého.

Po prvních deseti letech v turistické stáji, kde jsme se po lesích a loukách vozili na mnoha různých koních, jsme naznali, že by to chtělo nějakou štábní kulturu, a začali dojíždět do tréninkové a závodní stáje. A koupili si, z té naší původní maštale, prvního koně, Lotreka.

Lotrek (čumák)

Lotrek, jako každý prvorozený, je naprosto nepřehlédnutelná osobnost. Lidé ze stáje se dělí na dvě části, první část se ho bojí a nemá ho ráda, druhá část se smíchem komentuje jeho veselé kousky a vždycky si s ním nějak poradí. Každého nově příchozího upozorňujeme, že rád straší lidi. Pokud se ho někdo obává, a to on rychle pozná, stává se z něj drak křížený se žralokem. Vytáhne krk nahoru, z té výšky skloní hlavu a cení zuby. Pro zvýšení efektu podupává. Slabší povahy prchají. Ve skutečnosti stačí říct, „ale Loti, co to předvádíš?“ a dál si hledět své práce. A trochu se zapřít, protože následné šťouchnutí hlavou do ramene „to já jen tak, vždyť víš, že to tak nemyslím“ nepřipraveného jedince z rovnováhy (té fyzické) trochu vyvede.

Hubert nástup

Lotreka známe doslova od jeho narození. V době, kdy ještě nebylo běžné klisnu před porodem sledovat díky kameře v boxu pěkně z tepla z postele na monitoru, přespával manžel přímo ve stáji u boxů. Střídali jsme se tehdy v hlídání kobyly, která už dlouho přenášela. Další březí kobyla ještě na porod nevypadala. Za ranního šera manžel pootevřel oko a upřel pohled do boxu té druhé kobyly. Lekl se, u kobyly něco leželo. Snad se tam vloudil stájový vlčák?! Ne, kobylka, zkušená matka, v naprosté tichosti a sama přivedla na svět hříbě, které už se začínalo stavět na nohy. A tuhle „bezúdržbovost“ si na svět přinesl i její hřebeček.

Zatímco ostatní koně opečováváme, bádáme nad složením krmení, kupujeme deky, měníme sedla a podložky, různá udidla, jeho vždycky odbudeme, „ále, to je jen Lotrek“ a on celou dobu jen kvete. On chřadne, jen když nemá pozornost.

Hubert za překážkou

Koupili jsme ho tehdy, jako devítiletého, pro dceru. Dcera na něm začala skákat, pravidelně trénovat a objíždět parkurové závody. Pak přibyl do rodiny další kůň, kobylka Novela, ale náš prvorozený nešel na druhou kolej, zdědil ho tatínek a závody objížděli oba. A že se jim všem dařilo! Sice jen na oblastní úrovni, překážky jen lehce přes metr, ale těch stužek za umístění, co posbírali! A k umístění na prvních místech patří čestné kolo, hudba hraje, diváci tleskají, to bylo něco pro našeho bílého elegána v nejlepším věku! Vyklenutý krk, uši dopředu, ocas roztočený jako vrtule, „díváte se všichni na mě?“

Lotrek nad skokem

Bohužel už od hříběte Lotrek trpí vadou na zadních nohou. A to skákání je pro zadní nohy zátěž, veterinářka nám skákání zatrhla a doporučila už jen procházky a vyjížďky, a to jen pod lehkým jezdcem. Zhoršování bude postupné, nedá se zastavit, přidají se bolesti zad… Skončili jsme s tréninky, skončila závodní sezona. Koně odpočívali ve výbězích, občas nějaká ta vyjížďka do lesa. Lotrek se honil po ohradě s kamarády, dopřával si bahenní koupele a užíval si následné hřebelcování, zlobil při kování, všechno skoro jako dřív.

Lotrek a Spíťa na hrázce

Jenomže jenom z ohrady sledoval, jak ostatní koně trénují, závodí, nastupují do vozíků při výjezdech na závody jinde. Že smutní, nám došlo až další sezonu. A ze dne na den padlo rozhodnutí, zajedeme si drezuru! Jenom tady naši místní, ať má taky nějakou radost ze závodů a té atmosféry kolem. Při drezuře se neskáče, kůň je v pořádku, nekulhá, v lese i na louce je k nezastavení.

Drezura

Takovou změnu jsme nikdo nečekali. Užil si koupel a načesání hřívy, zaplétání ocasu, vyleštění kopyt a do drezurního obdélníku zase nastoupil jako známý krasavec, uši dopředu, ocas jako vrtule. A začala naše drezurní kariéra. V parkurové stáji hledící na drezuru poněkud s despektem jsme se najednou museli začít učit něco nového, něco, co sice vychází ze stejných základů jako parkurové skákání, ale klade se důraz na krásný pohyb, hezké držení těla koně i jezdce, přesné předvedení cviků v obdélníku. A světe div se, nám se i dařilo! Ne ve sbírání stužek a prvních míst, ale ve vzájemném porozumění, ochotě, takzvaném ježdění na myšlenku, v radosti z tréninků i při těch malých závodech.

Bára a koniska

Nezapomenutelný je výrok rozhodčího, milého starého pána, zkušeného koňáka: „Ten kůň je tak ošklivý! Já vždycky přemýšlím, kam se mám dívat, abych ho neviděl. Tak na ten jeho ocas, jo to jde. Ale on pro vás udělá všechno!“ A to pan rozhodčí neví, že tenhle kůň je ještě nečekaně chytrý a úlohy si velmi rychle zapamatuje. A někdy mě pak přesvědčuje, že přejít do cvalu máme tady, „tady už se má cválat! já to vím! pusť mě“ – „ne Lotreku, tady začínáme cválat v jiné úloze, teď ne!“.

A občas si dopřejeme i ten výjezd, ne na opravdové závody, s jeho vadou zadních nohou už nás i vyloučili, ale aspoň na tzv. drezurní trénink, abychom změnili prostředí. Lotrek nadšeně nabíhá do vozíku (to není u koní obvyklé) a po návratu vesele řehtá na své stájové kolegy, jak si pěkně užil výlet.

Bára a Lotrek

Myslím, že tenhle letos osmnáctiletý nezmar, přes všechny chmurné prognózy, nám ještě chvíli vydrží, potrápí ještě párkrát ošetřovatele při zavádění do výběhu, kdy se utrhne, vběhne do prvního otevřeného výběhu, běhá dokola a nechce se dát chytit a odvést do správného, že pár těch štípanců do ruky, po kterých mi zůstávají malé modřiny, když dotahuju sedlo, ještě schytám, taky těch šťouchanců „tak dej mi už tu mrkev! Tamhle je, v kbelíku. Tak já si ji teda jdu vzít sám…“, pár „hrbů“ při nacválání na louce, kdy se mám co držet, abych neopustila sedlo, taky bude, ale pak ten trysk po louce k obzoru na naprosto spolehlivém koni, ten pocit, kdy si jen tak pro radost zajedeme v perfektním souznění úlohu, ten si určitě ještě mockrát zopakujeme.

Zimní…

Dede: Vítám novou autorku a mám radost, že je na Dedeníku zase jednou povídání o koních! Musím říct, že jsem si článek ohromně užila – mám mnoho takřka identických zážitků – až na ty stužky, nikdy jsem nezávodila:))

Pojďme si dnes povídat o koních a splněných snech…