Před týdnem v pondělí jsem dostala zadání na dvoje adventní povídání s tím, že nahraná by měla být ve čtvrtek. Samozřejmě jsem na to kývla, nicméně moje myšlenky se rychle začaly prokluzovat – o čem mám psát, abych se neopakovala? Devátý advent za sebou? Tak nějak jsem měla pocit, že jsem za ty roky psala už úplně o všem.

Převracela jsem si v hlavě adventní myšlenky, dívala jsem z tolika úhlů, že se mi začínala točit hlava. Dvě věci za pár dní a v mozku vymeteno. To bude průšvih! Navíc poměrně uzavřený formát rozhlasové glosy se nedá napsat jen tak. V pevně daném rozsahu je třeba nechat myšlenku rozkvést od poupěte až k pointě. Fajn, jsem zvyklá. Ale o čem???

A pak se objevila nápověda – právě v to pondělí jsme dávaly s Netopýrkou dohromady její další článek. Vzpomněla jsem si na drobné netopýří aktuality, které ke mně (k mému potěšení:)) průběžně plynou přes Messenger a najednou mi bylo jasné, co bude jedním z letošních adventních témat! Láska a péče bez nároku na odměnu sem přece patří, ne? Tak si sedněte a hezky poslouchejte…:))

Netopýrka

Kam se jen mohla schovat? Je maličká, může být kdekoliv. Říkají, počkej do noci, až začne mít hlad – objeví se. Jenže… co když ne. Co když někde zapadla a nemůže ven? Hm, dokážu sama rozebrat kuchyňskou linku?

Tak schválně, kdo se podle vás ztratil tak, že přiměl svého pečovatele přemýšlet o rozebrání kuchyně na prvočinitele? Říkáte si… křeček! Morče! A on to byl… netopýr. Nebo spíš mladičká netopýrka, která se v bytě učila lítat, aby jednou obstála v přírodě.

Ano, jsou mezi námi zvláštní lidé. Lidé, kteří zachraňují netopýry. Malé, v přírodě ohrožené tvory, ne zrovna šampiony krásy, o kterých většina lidí ví jen to, že se zamotávají do vlasů. Což, jak by vám potvrdila moje kamarádka Petra, není pravda! Tedy, pokud si naschvál nezalezou zdřímnout do drdolu, nebo se na něj nepověsí jako fascinátor.

Jsou lidé, kteří si berou do dočasné péče zraněné nebo podvyživené divoké netopýry, aby je vykrmili a posléze vypustili zpátky do přírody. Doma musí mít krabičky živých červů a cvrčků, protože netopýři jsou hmyzožravci a konzervou pro kočku je nenakrmíte. Petra tak pravidelně dělá Červulku… což je obdoba Popelky, akorát že přebírá červy. Nemůže riskovat zdraví svých svěřenců závadnou potravou.

Jsou lidé, kteří poskytnou handicapovaným netopýrům domov. Když Petra sedí v křesle a má na sobě svoji netopýrku Mariellu, na zemi vedle křesla leží polštář. Samička totiž přišla o křídlo, ale jsou chvíle, kdy na to zapomene a pokusí se letět. Je potřeba, aby padala do měkkého. Petra je připravena.

Málokterý z divokých netopýrů jí za péči nějak poděkuje… většinou je musí brát do rukou v důkladných rukavicích. Ano, někteří se prý rádi nechají pohladit, někteří prý i… předou. Ale ona se stará o všechny; i o ty, kteří jí ukazují zuby.

A proč vám to vyprávím? Protože je to adventní příběh o péči a lásce bez nároku na odměnu.

PS: Malá netopýrka se schovala v potahu žehlícího prkna. Byla nalezena, vypiplána a vypuštěna do přírody:))

Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2020

A tak se dnes ptám – kdybyste vy měli najít téma pro letošní adventní povídání, o čem by bylo? Co ve vás v poslední týdny tohoto roku, při čekání na Vánoce, svátečně zní? 🙂