K svému překvapení jsem našel už druhou norskou písničku na téma „jsem z venkova, přijel jsem do Oslo a jsem celý paf z provozu, semaforů, tramvají a vůbec všeho toho ruchu“.
Pohříchu jsou každá z nich z jedné strany Oslofjordu, jedna (Bønder i byen – Sedláci ve městě od kapely Plumbo) z kraje Vestfold, konkrétně je kapela z Hortenu a druhá (Oslo – Takk, jeg er ferdig – Oslo – díky, jsem [z toho] vyřízenej) z kraje Østfold, konkrétně z Fredrikstadu. Jsou to hezké písničky s vtipným textem, a z obou vyzařuje to, co jsme zažili v Sandefjordu, a sice jak lokálně Norové žijí.
Poté, co jsme se z Bærum, západního předměstí Oslo, přistěhovali do Sandefjordu, dvacetitisícového města, které spolu s okolím, které pod něj spadá, čítá nějakých čtyřicet tisíc obyvatel, se místní trochu divili tomu, za jak důležité považujeme věci jako mýtné na dálnici E18 nebo vjezd do Oslo, když „tady máme přece všechno“. A ono je to do značné míry totiž pravda – jeden z důvodů, proč je v Norsku tak draho, je fakt, že řetězce z peněz vybraných z míst se snadnou logistikou „dotují“ prodejny se špatnou dopravní obslužností, kde pak provozují krám, kde se koupí totéž, co jinde a za stejné ceny, jako jinde. Tímhle způsobem je Sandefjord ještě doslova velkoměsto proti místům, kde také lidé bydlí a přesto mají slušnou občanskou vybavenost.
Samozřejmě to má i svá negativa. Hodně lidí kromě dovolené – kdy zase letí směr Syden, tedy kamkoliv od Řecka přes Chorvatsko, Itálii až po Gran Canarii, v podstatě nikam moc nejezdí. Kdo bydlí v Drammen si, pokud nemá něco k zařízení, nepojede zpravidla vedle do Kongsbergu jen tak. Výsledek je pak hodně vidět na infrastruktuře: Norsko má dobrou místní infrastrukturu jako cyklostezky, ulice, chodníky, kruhové objezdy a podobně, ale ta státní pokulhává, protože je to vlastně priorita „státu“, průmyslu, ale ne většiny lidí jako soukromých osob. Silnice tak hodně lidí vidí spíš jako problém přinášející jim hlučný provoz před dům, než jako sdílené dobro, díky kterému se člověk dostane, kam chce. Což samozřejmě ovlivňuje nejen jejich výstavbu (kdykoliv se kdekoliv začne cokoliv stavět, hned je někdo proti), ale i nízké rychlostní limity nebo absurdně drahé mýtné. Proti tomu lidé protestují docela silně, když se týká každodenního dojíždění, ale ještě jsem neviděl protest proti mýtnému ovlivňujícímu meziměstskou dopravu.
Ostatně i proto působí Vestkant, západní část Oslo, poněkud odtrženě od zbytku země; oblíbený vtip říká, že hlavní výhoda (drahé a luxusní, na západě města se nacházející) městské části Ullevål je ta, že se odtamtud dá kdykoliv snadno kamkoliv odjet. Ideálně, samozřejmě, na hytte (chatu) nebo na letiště. To je způsob uvažování, který je jinak Norům „z venkova“ docela cizí – protože naopak dělají co jen mohou, aby si to místo, kde bydlí, udělali hyggelig a koselig, což by se dalo jen velmi volně přeložit jako příjemné a útulné – je velmi těžké tato slova překládat mimo norštinu.
Tohle lpění na jednom místě se ovšem projevuje i na zcela nečekaných místech, například v příjmeních: naprostou většinu kolegů ze Sandefjordu bych podle příjmení našel na mapě kolem města. Jejich příjmení kopírovala názvy vesnic a samot okolo; totéž se pak týkalo kolegů, které jsem měl ve Fredrikstadu, a z toho, co můžu pozorovat, týká se to celého Norska. Pokud se někdo nejmenuje patronymikem, aby jeho příjmení končilo na -sen (Larsen, Knutsen, atd.), dá se velmi snadno určit, odkud kdo vlastně (původem) je.
Jak je dnes populární říkat, že se lidé dělí na Somewheres a Anywheres, tedy lidi, kteří jsou doma Někde a lidi, kteří jsou doma Všude, tak Norsko je plné silných Somewheres. Ovšem tamní Anywheres jsou, v reakci na tohle, ještě silnější Anywheres než jinde. Ono totiž priority a komunikace napříč touhle bariérou nejsou vždycky snadné, ale i ti nejzcestovalejší a nejkosmopolitnější Norové s těmi usazenými něco sdílí: touhu, ať jsou, kde jsou, si to doma udělat koselig, asi jako na obrázku níže. Nutno dodat, že tenhle kousek Norska si s sebou kamkoliv vozíme i my; toho už se člověk nikdy nezbaví. A proč by taky měl, že ano!
Dede: A tak já se dnes ptám: jak moc jste Somewhere a jak moc Anywhere? Možná divná otázka, ale on se pocit zakořeněnosti mění v čase… 🙂
A pak druhá: co potřebujete, abyste se ve svém domově cítili útulně (hyggelig a koselig)?
Jinak ten norský styl jsme si přinesli i do Prahy 🙂 tohle je náš obývák.
Andy, nezký článek.
Byla jsem roky Somewhere, pak roky Anywhere a teď jsem zase spokojený Somewhere 🙂 Anywherkou jsem se nestala pro toulavé boty, ale kvůli práci manžela, který navíc toulavé boty naopak měl, obouval si je jakmile měl volno a mně nezbylo než si je nazout taky. Ovšem nijak jsem se tomu nebránila, jsem za ty různé životní přesuny a cestování zpětně ráda, máme spoustu krásných vzpomínek. ALE teď už zůstanu Somewherkou kde právě jsem – na teplém Jihu. Praha bude navždy moje rodná a krásná, prožila jsem v ní nádherné dětství a mládí. Ale rušný život velkoměsta (nejen pražského a hlavně ne ten současný) mě už opravdu neláká.
Já jsem naprostý Somewhere, celý život, tedy kromě studií, se pohybuju v severozápadních Čechách. Sice ne až tak, jako Yga 🙂 , ale stejně to jsou tak říkajíc stejné vody.
Já moc cestovací nikdy nebyla, o dovolené tak max 10 dní a hurá domů. Svou kotvu jsem si z Mostu přinesla sem na vesnici a uložila ji tady. Asi je to tím, že v tom domě, co jsme 20 let opravovali a zvelebovali, znám skoro doslova každý kámen a dlaždici :-).
Co se útulnosti týče, severský styl není nic pro mne. Přijde mi to strohé a takové „nezabydlené“. Ale proti gustu…chápu, že to někomu vyhovuje . Mám ráda teplé barvy a ať uklízím, jak uklízím, stejně je tu za chvíli mírný nepořádek. Já nevím, kdo ho pořád dělá 😀 . A to tu nejsou vnoučata, když odjedou, tak nacházím např. pastelky ještě za pár dní na těch nejnemožnějších místech 😀
Nevím co jsem, ale po desítkách let života ve Skandinávii jsem se dosti lehce přizpůsobila jejich způsobu žvota a tím také bydlení. Obojí mám ráda. Natolik, že i náš byt v Praze nese výrazné stopy skandinávské střízlivosti. Ta nemusí být vůbhec studená, dovedou to vykompenzovat. Já mám ráda věci kvalitní, jednoduché, vyvažuji koberci a obrazy a určitě v tom nemrznu. 🙂 Naopak, jak už jsem tím potrefená, útulná obydlí mých českých kamarádů mi připadají přeplněná a pro mě… no plná zbytečných předmětů. Zděděných, darovaných, nevyhozených. A připomenu si tatínka, který říkával ‘jiný brav, jiný mrav’ a měl pravdu. Držme se toho, že každý preferujeme něco jiného.
Že jo 🙂 Náš pražský byt ostatně taky vypadá velice „norsky“ – nás ten styl dost oslovil a už to tak zůstalo.
Já jsem absolutní Somewhere! Pohybuju se v dohledné vzdálenosti od své rodné vísky a to je asi ta nejdelší vzdálenost, kterou si mé srdce může dovolit. Žít jinde, tak bych chřadla, chřadla… až bych uchřadla (rofl) .
Jinak momentálně to u nás vypadá jako u vyznavačů severského interiéru (chuckle) , neb ještě ani nemáme pověšené obrázky, ani nikde žádné serepatičky a vůbec, je to u nás teď takové vzdušné (což, doufám, vydrží). Ale jinak mám ráda syté barvy, tak ty časem snad k nám taky doputují
vykořenili mne z Děčína, z Chrudimi jsem vyrvala kořeny sama, v Pardubicích je to taková hydroponie a kotvu mám na Beaveru….
Sharko, tvoje hydroponie mě dostala 😀 😀
Já jsem byla celé dětství hydroponie v Praze, duši jsem měla zakotvenou na naší chalupě v horách. Teprve u nás na vsi žiju s kotvou na jednom místě:))
Tak založením jsem určitě Somewhere. Sice mi naprosto nevadilo odjet na dlouhodobý pobyt do Itálie, ale pořád jsem cítila, že domov je jinde. Ale pozor, v podstatě mě to nikdy netáhlo do Prahy, ale na mé Třeboňsko, kde máme chalupu. Ale svým způsobem i v Praze a kotva byla docela silná. Když jsme byli nuceni se odstěhovat ze starého bydliště, úplně jsem cítila, že se totálně urvala taková kotva, kterou jsem tam měla. A tomu domu bylo vyrváno srdce. Měli jsme tam sousedy, všichni jsme se znali navzájem, prostě jako na vsi. Tedy ne že bychom se mezi sebou nějak obzvlášť milovali, to ne, ale věděli jsme o sobě, s některými byla navázána přátelství, s některými vůbec. Ale byla to nějaká komunita, to mi v dnešním bydlišti chybí. Sice tam jakás takás přátelství s několika lidmi po letch dnes jsou a i nějaké to totálni nedorozumění, ale svým způsobem je to anonymní dům. Myslím, že jednoho dne nebudu mít problém byt prodat a odstěhovat se na mé Třeboňsko, kde je ten správný specifický vzduch, který mám tak nějak zafixovaný už od mimina. Prostě v tomto „novém“ bydlišti ta kotva už pocitově nějak nefunguje.
Koneckonců i v té Itálii jsem se stále vracela na jedno místo, kde jsem měla to štěstí navázat přátelství a dobré kontakty.
Asi jsem opak mé mámy, která nikdy neměla potřebu se za sebou ohlédnout a klidně se někam odstěhovala a je doma tam, kde zrovna je. Svým způsobem je to šťastná povaha.
Norové jsou vlastně ultrakonzervativní, protože si uchovali komunitní životní styl starý několik staletí do moderní doby, kdy už se nemusí tak bát, když se vzdálí od hospodářství i početné rodiny/komunity. Ačkoliv rodiny, jejichž kompletní rozvětvený rodokmen dokáže zdravý jedinec objet na kole najdeme i u nás a od nich pak taky vznikají tlaky na děti zůstávat v rodném Hobitíně. Žít bych v tom nechtěl, ale uznávám praktičnost tohoto přístupu
Mám kamarádku, která takhle žije a i celý její rod:)) Je šťastná, neztratila kontakty s žádnými spolužáky (ok, na vejšce byla jinde:)) a všechny zná. Neuvěřitelné!
Já asi nejdéle žiju na jednom místě až tady, u nás na vsi… a příští rok to bude 20 let 🙂 Stěhovala jsem se opravdu mockrát.
Ono to je skvělý, s tím člověkem jdete po ulici a on náhodně potkává známé naprosto neplánovaně. Je to hezká kotva, která není na škodu. Mám zas rád takové ty staré lidi, co ví o každém domě, kdo se tam narodil a koho si později vzal a v jakém domě pak žili, o každém stromě kdo jej zasadil a která vichřice mu polámala větve. Ačkoliv třeba nejdál bylv Praze s měšťankou na exkurzi, tak to je taky úžasná znalost na takové mikroregionální úrovni.
Spíš je nebezpečné, že takové rodiny vědomě i nevědomě učí děti k té zaprděnosti a pocitu, že cokoliv támhle za tím kopcem je zbytečné, nezajímavé a v horším případě nebezpečné. Jako v tom Norsku nemají sebemenší důvod se za ten kopec podívat a plyne z toho pak i to omezené myšlení. Naštěstí dnes díky internetu se každý z gauče dívá za tísícero kopců a touha pak z gaučů zvedá i ty nejzakořeněnější.
„Spíš je nebezpečné, že takové rodiny vědomě i nevědomě učí děti k té zaprděnosti a pocitu, že cokoliv támhle za tím kopcem je zbytečné, nezajímavé a v horším případě nebezpečné.“
Jo!
Ale naštěstí, jak jsi řekl, net pomáhá – pokud ho tak ovšem ti mladí chtějí použít:))
Já sama patřím k těm, kteří rádi a často cestují, měla jsem možnost vidět mnoho zemí v Evropě i mimo ni, pracovala také v zahraničí, ale nikdy bych se neopovážila nazývat zaprděnci ty, kteří tyto potřeby nemají. Je přece mnoho možností, jak si užívat své zájmy a koničky v dosahu svého bydliště a prožít spokojený život. Oni ti „domácí“ mne také neodsuzují a nenazývají bláznivým Holubem.
Máš pravdu – například já jsem asi výše uvedený zaprděnec, leč nikdy jsem Terce netvrdila, že za kopce je to nezajímavé, ani jsem ji nezrazovala z cestování…
Zaprděnost je stav mysli odmítají vnější svět. Pokud bys taková byla, buď by Terka nebyla jaká je, nebo by ti utekla:))
Můj děda nikdy moc necestoval, ale jaký on měl po světě rozhled! Znal jazyky, zajímal se…
Takže opakuju – to není věc geografické stálosti, to je uzavření mysli před světem. Ani to bych ale lidem nevyčítala, pokud se aktivně nesnaží donutit své okolí, aby vnímali svět stejně (třeba zavírači hranic ignorující potřeby lidí žijících mezinárodně svým zaměstnáním, rodinou, koníčky či jakkoliv).
Zaprděnost je stav, kdy ten člověk má pocit, že pokud se to neděje v jeho obci nebo jeho známým, tak to neexistuje nebo je to divný. Je to moment, kdy vám ten člověk klidně řekne, že Němci jsou fašouni nebo neuznává řešení třeba bezkontaktní platby protože to nikdy u nich nebylo. Je to spíš vlastnost nerozhledu.
A nebezpečí spočívá v tom, kdy mu potomek řekne, že chce jít třeba studovat do Prahy a on mu řekne, že ho tam okradou a znásilní nebo mu nedovolí jet s kamarády na výlet do Maroka, že to je nebezpečný. Je to hlavně o stahování svého okolí do zavřené bubliny. Ono se v tom hezky žije, ale pak jsou ti lidé příšerně náchylní k manipulaci ze strany médií i dezinformací. A hlavně ono to fungovalo před 40 a více lety, kdy se svět měnil opravdu pomalu a co znal děd, poznal otec a s mírnou obměnou i synek. Dnes je za 10 let jiná doba a za 10 let bude zas jiná a tihle lidé si myslí, že ubrání to jejich desetiletí jako skanzen
Po zkušenostech téměř celoživotního bydlení ve městě,vidím nyní na dědině to, o čem píšete oba, milé číslo a Dede. Tady se lidé seznamují a berou s okolím tak cca 4 až 5 dědin, každý s každým je nějak spřízněn a pak to vypadá přesně tak jak popisujete.
Jenny, mě to pořád fascinuje a strašně zajímá. Ale my jsme strašně rozlítaná rodina – jak říká taťka, začal s tím kdysi on, protože si našel ženu až 50 km daleko od svého bydliště! 😀
Já už měla k tchánovým 700 km!
Jo, ještě k té útulnosti 🙂
Potřebuju teplo a barvy… a prostor. Spartánský severský styl není úplně moje parketa, polštáře a svíčky to nezachrání 😀
Tak například miluju svoje patchworkové deky – kromě Zvířetnické mám i další dvě od Matyldy a jak krásně mi prozařují dům! Všechny jsou stálou součástí interiéru 🙂
Podobné je to s obrazy.
Tak to jsme na tom stejně. Tohle je ještě prezentace interiéru, v kterém se dá jakž takž bydlet (volba nábytku a materiálu), ale je to takové studené (i o té rádoby náhodně shrnuté dece mám dojem, že je to aranžmá). Vadí mi nedostatek teplých barev. A útulnost… on je trochu rozdíl mezi vygruntováním pro prezentační účely a stavem, ve kterém se dá žít. Podle mě by se tam měla válet odložená knížka, nedopitý hrnek a položené brýle nebo záložka, aby bylo jasné, že tu žije starší pedantická dáma. 😀
(Kdyby tu žily děti, vypadá to ještě úplně jinak – to je vždycky první, co mě napadne, když vidím takovou fotku.)
Jo, máš naprostou pravdu! 😀 Ovšem interiér, kde žijí děti nebo puberťáci radši nikdo nefotí 8) a rodiče v tu dobu obvykle sní o tom, že jejich byt bude jednou vypadat jako ten na obrázku 😀
Ajajajaj, ještě nejsem z puberty venku! 😀
A to si představ, až se k tobě připojí i kluci! (rofl) (rofl)
😀 😀 😀 …
„DEDE: Jo, máš naprostou pravdu! 😀 Ovšem interiér, kde žijí děti nebo puberťáci radši nikdo nefotí 8) a rodiče v tu dobu obvykle sní o tom, že jejich byt bude jednou vypadat jako ten na obrázku :D“
co dodat, uplne presne vystizeno 😀
Interiér na obrázku není můj styl- severský je pro mě strašná nuda. Potřebuju trochu barev. Polštáře a svíčky ano, deka taky, k tomu konvici s čajem a hrníček. Nebo skleničku vína 🙂
My jsme si takhle na šedo-bílo s elementy dřeva (parkety, pracovní deska na kuchyňské lince) udělali byt v Dejvicích 🙂 to je hezké na tom, jak jsou lidé různí, já se zase snažím teplým barvám spíš vyhýbat. Možná proto, že nejsem s teplem jako takovým zrovna kamarád 🙂
Eh, nebydlíš na dohled od Pálavy 🙂 Pak s teplem kamarád být musíš 🙂
Tam jsi s teplem kamarád, nebo nejsi, páč se upečeš! 8)
On v té naší matičce měst také dokáže být pěkný hic. Jen ty domy, co v létě sálají naakumulované teplo. 😀
Hm, v tom případě doporučuji irskou zeleň či ledovcovou modř. 🙂
Máš pravdu, je to zajímavé, že jsme každý jiný. Přemýšlela jsem, co bych udělala jinak, a zase mi vyšly nějaké jiné barvy než černobílé odstíny. Třeba taková modř oblohy, to je optimistická barva, když nechceme ty teplé. Ale důležité je, aby se v tom člověku bydlelo dobře, názory jiných nejsou důležité. Tak ať se vám v tom ještě dlouho dobře žije. 🙂
pro mne to je neosobní a studené..takové sterilní… kočkám by se to taky nelíbilo..potřebujeme útulno,měkko a teplo domova..
omlouvám se..někdo tam je doma a líbí se mu to…
Tak to vezmu po řadě:))
Já jsem svým založením toulavá, ale nutně potřebuju mít nějakou kotvu. Klidně na velmi dlouhém laně, ale bez ní bych být nemohla. No a jak plynou roky, jsem čím dál tím víc zarostlá doma, protože mám štěstí a moje doma je přesně takové, o jakém jsem snila 🙂 Ale… současná omezení cestování znamenají, že už z pobytu na jednom místě tak trochu šílím. Chovám se rozumně a chovat se tak budu, ale s vidinou očkování si už jezdím prstem po mapě – kam pojedeme, až to půjde? 🙂
Podle mě hned tak cestovat nebudeme, navíc jsem byla na víkendovce v hotelu, kam jinak jezdíme rádi- a se všemi omezeními to stálo za prd. Jistě, pořád vařili skvěle, v restauraci nás bylo jak do mariáše, ale nemožnost jiných aktivit než procházek je poněkud nudná a v podstatě to za ty peníze nestojí.
Mohu potvrdit. Na podzim jsem byl v Rakousku, Portugalsku a Polsku. A prostě cítíte jak je ten svět takový přidušený. Všechno je nějakým způsobem omezené, vždycky nějaká část něčeho nefunguje, aby se lidé moc neshlukovali. Lidé v rouškách uvnitř a někdy i venku působí na výletě ještě depresivněji než doma. Cítíte jak se lidé méně baví, méně shlukují a tím pádem jejich cesty jsou takové přímočařejší, není to takové to poflakování venku. Tím spousta míst ztrácí atmosféru. Nemluvě o všemožných výstrahách na Covid vyhlašovaných ze všech možných míst.
Ja jsem tak napul Somewhere a Anywhere.
K pocitu domova potrebuju obrazy na zdi, proto se mnou cestuji po svete. A taky Kubicka, Oskara (pes a kocour), syna Satanase a manzela
Kdyz jsem nekde nove prestehovana, zjistuju si Kam jit na koupit, kde je kus prirody a knihovna..
Jinak kotvu mam na Habri, kousek od Sharcina Beaveru. Je tam krasne a ziji Tam Ti nejuzasnejsi kamaradi
Epulko, myslím, že jsme na tom stejně:))
Kromě toho očkování, na které dojde v mé věkové kategorii kdoví kdy, tak se ještě musím postarat o mámu, takže na velké výlety to zatím nebude. Ale možná krátký za mými přáteli do Itálie by po očkování možný mohl být. Je fakt, že člověk je svým založením tvor společenský a že takový distanc je proti přírodě. Vždyť skoro všechny opice a lidoopi (kromě orangutanů) žijí v tlupách, protože jsou závislé jedna na druhé. Je to něco tak hluboce geneticky daného, že se odděleně žije opravdu těžko.
Apino, já jsem tak trochu asociál, ale ta izolace je už moc i na mě. Jenže já mám bohužel nadprůměrnou šanci, že si v případě onemocnění vytáhnu covidového černého Petra, tak jsem ukázněná. I když mě to nebaví.