Líbilo by se vám žít v kamenné věži, která by vás sice bezpečně chránila před většinou číhajících nebezpečí, ale kterou byste nikdy nemohli opustit? Myslím, že asi ne. Přesto mnoho z nás takovou věž staví a dobrovolně v ní zůstává.
Raději se moc netěš, co když to nevyjde. Já už si dalšího psa nepořídím, nesnesu ten smutek, když odejde. No dobrá, tohle se povedlo, ale bůhví co bude příští týden! Neříkejte, že jste ještě neslyšeli podobnou radu nebo tvrzení. Bolest, smutek, zklamání – kdo by se před nimi netoužil uchránit! Nikdo z nás si nechce zbytečně rozdírat duši a tak si stavíme obranné valy.
Na tom není nic špatného, naopak to do jisté míry pomáhá zachovat si duševní rovnováhu a schopnost čelit nástrahám života. Přesto si tímto způsobem můžeme velmi snadno vybudovat vězení, které může být v konečném důsledku mnohem mučivější než pocity, před kterými se snažíme skrýt.
Problém je v tom, že náš pečlivě budovaný obranný val k nám nepustí ani ty ostatní emoce, které naopak ke svému životu nutně potřebujeme. Pokud se intenzivně chráníme před smutkem, bolestí a zklamáním, tak si bráníme prožívat i bezprostřední radost, vyloučíme příjemná překvapení a své současné štěstí relativizujeme tak, že zůstane mdlé, bez chuti a zápachu. Ve strachu před budoucími problémy si neužijeme dnešní úspěchy.
Vraťme se k těm výrokům. Když se budu na něco těšit a ono to nevyjde, budu muset snést následné zklamání. Ale ty chvíle, když jsem se těšila a prožívala pocit dychtivosti a radosti mi už nikdo nevezme. Mám tedy alespoň něco.
Bolest způsobená ztrátou blízkého člověka nebo zvířecího přítele by přece neměla být důvodem k potlačení těchto vztahů. O kolik radosti, štěstí a zážitků se tak připravíme! Ta bolest je totiž vykoupením za krásu a sílu takového vztahu, patří k němu, je jeho odvrácenou stranou. Nemůžeme mít jedno bez druhého.
Platí to i v práci. Určitě jste se setkali s lidmi, kterým poblahopřejete ke skvělým výsledkům a oni, zcela upřímně, začnou tvrdit, že to nic neznamená, kdoví, jak zvládnou své příští úkoly. Problém je v tom, že velmi často nejde o falešnou skromnost. Oni skutečně přeskakují potěšení z úspěchu, neumějí si ho vychutnat a zažít. Dlouhodobě to vede k frustraci a depresi.
Nenechte si své obranné valy přerůst přes hlavu. Budete sice chránění, ale váš život bude plochý – jako hudba, které odřežou výšky i basy a její zvuk ztlumí na jednu úroveň hlasitosti. Těšte se, milujte naplno, prožívejte své úspěchy.
Tak schválně – co se vám v minulých dnech povedlo a na co se těšíte?
Jsem už léty poněkud duševně křehčí bytost ale posiluji. 🙂 Odsekla jsem od sebe vymetače energie,věčně naprčené lidi a profláknuté klepny. Takže jakýsi val tam je ale jen ochraňující do jisté míry v rámci uchování zdraví. 🙂
Nemůžeme se přece zasyslit do nor a jen spotřebovávat zásoby,akorát některým lidem tak nějak přestal fungovat rozum. Nechci být ani pokorná ovečka ale zároveň respektuji nárok na zdraví jiných lidí. Přemýšlím zda psychiatři v dnešní době mají svého vlastního psychiatra. 🙂
Milá Jenny, jsem na tom stejně !!! Přiznávám, že si určitou zeď stavím sama a schválně. Tedy zeď proti zlu, krutosti, utrpení. Vždy jsem byla plačka, čím jsem starší, tím je to horší. A neumím tyhle city ovládnout, poručit jim. Někdy stačí slovo, obrázek, vzpomínka a už má slzy na krajíčku, třese se mi hlas. A tak se snažím poslech, četbu, filmy, videa apod. hlavně těch „globálních“ zprávy o utrpení (lidí i zvířat) omezit . Ne ignorovat, ale cíleně je nevyhledávat, niničit se jimi. Podobně to mám se zlem, agresí. Teď už se dokonce vyhýbám i válečným filmům, ať už jsou sebelépe zpracované. V současné době je toho vidět až moc živě, nepotřebuji to připomínat na plátně. Když už jsou přeci jen (třeba nečekané) krutosti ve filmu, zakrývám si na tu chvíli oči, případně zacpu uši. Ano, dojímám se rychle, až mám na sebe někdy vztek. Ale pak si řeknu, že je pořád lepší, že stále „cítím“, než aby si na zlo a utrpení „zvykla“, stala se k nim netečná, „nehunuly to se mnou“. A tak si raději stavím ty „obranné valy“ (hezký výraz Dede).
Jinak mi zcela stačí různé malé „čisté radosti“. Jsou někdy lepší, než jedna velká, protože když „malá “ nevyjde, jsou tu další malé a vždy lepší malé zklamání, než jedno velké. Ovšem když to vysněné „velké“ vyjde, je to samozřejmě i velká radost a sláva.
Měly jsme s děvčaty v sobotu každoroční perníčkování. Letos u kamarádky v jejich novém domě uprostřed brovského pozemku (jak 4 hřiště, možná víc). Venku bylo krásně teplo, tak jsem „přenechala vál“ 2 malým holčinám kamarádky, které nadšeně vykrajovaly. A byla hodně venku. Mají totiž krásnou starší vlčku Heidi, která jak je někdo venku, přidá se a sebou nosí gumový granát s prosbou o jeho házení. Je neunavitelná :). Tak jsem chodila, házela a v přilehlém sousedovic výběhu hladila krásné koně. Pro mne ten den jedna z malých čistých radostí !!!
Eh, Maričko, nejsem úplná plačka, ale všechny ty krutosti mi vadí také – když s tím nemohu nic dělat! Ano, musíme mít obranné valy, ale taky přes ně musí ještě být vidět (inlove)
Maričko,souzním s Tebou a taky jsem takový ten dojímající se člověk a vidím to i u kamarádek, není to věkem,je to tím vším,co jsme zažily a co víme. Za to u generace mého syna to až tak nevidím,říká se že ty Husákovy děti,(sedmdesáté ročníky a výše),jsou cynici,dávám psychologům za pravdu ale to je taky obrana proti tomu co i oni musely prožít,socík s námi,lhaní ve škole o politice a pak náhlý přechod do kapitalismu pro ně taky nebyl jednoduchý. Taky si tak trochu postavily valy. A na vnučce pak pozoruji,jak je opět úplně jiná jako rodiče. Zajímavé zkoumání. (h)
Ano Maričko, naprosto tě chápu. Zásadně se odmítám dívat na válečné filmy, na filmy, kde se ubližuje dětem nebo zvířatům a to i dokumentárním. Ani žádné takové knížky nečtu, i když jinak přečtu, na co přijdu. Taky mi není 20 😀 Tak to je moje obranná zeď – z důvodu zachování vlastního duševního zdraví, protože každý máme stejně své starosti a strasti a na ty žádná zeď neplatí.
Jenny, s tím chaosem, který se u nás vydává za vládu, jsme v tom nakonec každý sám. Musíme vzít v úvahu situaci svou a své rodiny, zvážit existující rizika a způsoby, jak je minimalizovat, aby se náš život úplně nezastavil – to nedělá dobře nikomu. Zároveň je třeba se dívat kolem sebe, jestli někdo není ve své situaci bezmocný a nepotřebuje pomoc.
A psychiatři se asi dnes mají navzájem 😛 Aby se z toho nezbláznili taky 😀
No,právě,každý sám za sebe. Pořád se říká, že jsou lidé neukáznění ale kteří ?? Já takové neznám.Tady u nás všichni respektují opatření.Když se však podívám na ty markety a nákupní centra,lemtáky pivních zásob, jsem ohromena. Proboha,k čemu to těm lidem je? Nejvíc prostě chybí ty přímé sociální kontakty,ty ale v nákupních centech nenajdou,to je jen zástupné řešení.Vláda, zcela odtržena od lidí. Syn mám malý obchod, vybavuje speciální výstrojí, dost drahou, hokejové oddíly, od dětí až po dospělé, má frenčízu od fy Bauer,takže musí prodávat a zajišťovat,je tam sám,sám sobě vedoucím a majitelem. Ta vládní opatření směřují k likvidaci těchto lidí a v marketech nechají lidí hrabat v těch odporných levných hadrech,umístěných proti potravinám. Je to prostě na palici. Takže nějaké ty valy obranné jsou potřeba. Prožívala jsem těžkého Covida s Haničkou, ve věku mého syna, majitelkou chaty,kterou obhospodařujeme,volaly jsme si pokud to bylo možné,byla na tom moc špatně,už je doma a okřívá,tak to jsem zase ráda za naše skvělé zdravotníky. Musíme to prostě ustát.
Vím, jak to bolí, když odejde chlupatý člen rodiny. A nemůžeš si hned pořídit chlupatou náplast, když nemáš podmínky a máš alespoň zbytek zdravého rozumu 🙂 Ale strašně jsem se těšila, až to půjde a jakmile to bylo jen trochu možné, kámoš přišel. Ale momentálně vím, že Darek je náš poslední pes. Nemládnem bohužel a žádný malý štěkadlo nechci, to není naše krevní skupina. Psů z útulků je mi líto, ale radši dám nějakou korunu na přilepšenou. Je to problém, nevíme, co mají za sebou – asi nic pěkného a jak budou reagovat, nemám je „načtené“ tak jako jsem měla a mám naše psy. A jezdí k nám vnoučata…. Ale kdo ví, třeba až jednou přijde čas, bude mít CD jiný názor 😀
Momentálně mám radost, že MLP dopadlo dobře důležité vyšetření u lékaře a těším se na to, že na Vánoce přijedou mladí, to bude rachot :D.
Snažím se i v dnešní době nestavět věže a opakovaně v duchu děkuju Markovi, že nám oběma vloni k vánocům přes naše protesty pořídil chytré telefony. Naučili jsme se je používat (a to jsem fakt lama) a tak pořádám videohovory s kamarádkami i příbuznými.
Blahopřeju vám oběma k dobrým výsledkům!:)) A ano, chytrý telefon je fajn věc, stejně jako počítač. Už jen když si vezmeš videohovory a aplikace na předpověď počasí! 😀
Pokud jde o ztrátu chlupatého kamaráda a možnosti být s dalším v pořadí, myslím stejným způsobem – prakticky v každém zmíněném úhlu pohledu. Ale taky se to snažím neřešit – zatím nemusím a pak… kdo ví, třeba mi CD pošle nějakou bytost, s jakou se budeme moc potřebovat:))
No ono je to v současné době dost těžký, zvlášť když letošní příprava Vánoc připomíná plánování vojenského cvičení i s předáváním rukojmí na hranicích.
Matyldo, nerada jsem hnusná, ale co chceš od vlády, která je přesvědčena, že za hranice se jezdí jen k moři do Chorvatska? Jen u nás jsou tisíce rozdělených rodin… a to v Evropě mají aspoň nějaké šance, pokud jsou rodiny v zámoří, jiného než skype nebo jiná datová komunikace jim nezbývá.
Co se mi povedlo ?
V listopadu jsem umyla okna a obývací stěnu a kuchyňskou linku.
Peču.
V sobotu jsem společně s manželem uklidila a vánočně nazdobila rodinné hroby na hřbitově.
V neděli uvařila ( dle slov mých strávníků ) skvělý segedín s bramborovým knedlíkem.
A na co se těším :
Ve čtvrtek mám dovču a jedeme na chatu. Nakrmit sýkorky a pověsit vánoční věnec terasu chaty.
Míšo, tvůj příspěvek je takové adventní pohlazení. Děkuju (inlove)
A užijte si výlet 🙂
Vezmu to zkrátka 😀
Když Betka přeběhla Duhový most, řekla jsem, že už nechci tuhle bolest zažít a pes už nebude. Postavila jsem si okolo sebe zeď. Asi byla z písku, vydržela jen dva měsíce. Teď mám Míšu (h) A je to takový kašpárek, že hbitě rozdupal i ty pískové základy mojí obranné zdi.
Betko, děkuji ti za něj, vím, že jsi mi ho poslala!
Liduško, kolikrát já jsem už tohle říkala a nakonec porušila. Jak u psů,tak u koček. Ted jsme šťastni a víc neřeším. (h)
Lído, je mi moc líto, žes přišla o Betynku, ale pokud vím, aspoň se dožila požehnaného věku, to se také každému nepovede (h) Je moc fajn, že máš kašpárka Míšu! Srdce je hned takové radostnější, viď?
Jak se snáší s Kamčou?
Kamča je vychovaná Betynkou, takže je velmi ohleduplná k malým psům. Míša ji párkrát seštěkal, když se mu nelíbilo, že si s ním chce hrát a honit se. A ona se hned umírnila. Kamiška je zlatá (nejen podle barvy srsti)
V létě jsem potkala lidi, kteří měli na vodítkách tři tibetské dogy – také zlaté. A byla to zatraceně působivá podívaná! Moje holky vedle nich vypadaly jako drobní pejsci:))
Nevím. Každý pátek si to v rámci uzavírky týdne sepisuji do deníku (spolu s věcmi, které mě bavily, a taky na které se budu těšit) a ten mám doma v šuplíku.
Zrovna dneska ráno mně ale došla zpětná vazba z doučování v rámci programu pro základky, kde dobrovolničím 🙂 uložila jsem si ji v mailu pod nálepkou „chvála“.
PS: Doufám, že tou depresí myslíš špatnou náladu, a ne skutečnou depresi 😛 v tom případě by totiž šipka vedla opačným směrem
V tomto případě myslím špatnou náladu… opravdová deprese je kategorie sama o sobě, s tou se tak nějak nedá žertovat.
Ty si vážně píšeš deník? To tě fakt obdivuju! Mockrát jsem začala… a nikdy nevydržela. 🙂
Jeden sešit mi vydrží tri roky! To neco napovídá ;)))
Valná většina těch valů je vzniklá tlakem a výčitky okolí. Dokáže to být až toxické a šířit se to no jako epidemie.
Ano, pokud má člověk smůlu na své okolí, nic jiného než stavba valů mu nezbývá. Výčitky a manipulace umějí být zničující. Akorát tam je lepší sebrat sílu a přejít do protiútoku – aby se člověk nestal svým vlastním vězněm. To chce ale velkou vnitřní sílu – nebo dobré přátele… (inlove)
Líbilo se mi přirovnání, že jde vlastně o zaklínadla. Pokud někomu řekneme, že to nedokáže, nebo že na něco nemá vlohy, nemá hudební sluch, nikde nebude dost dobrý (na cokoliv), tak ho tím vlastně proklejeme a to prokletí pro něj je obtížné prolomit (zvlášť pokud mu to někdo řekne v dětství)
Přesně.
jeden čas jsem dělala kurzy tvůrčího psaní. takových devadesát procent lidí přišlo s tím, že vědí, že psát neumějí, že jim to řekli ve škole, ale že by to přece jen rádi zkusili… A někteří byli s trochou podpory opravdu dobří 🙂
Podle mě totéž slýchají lektoři kurzů pro dospělé v kreslení a malování, ve zpěvu a hře na hudební nástroje.
Máme u nás mnoho učitelů, kteří takto mrzačí žáky, i hodně rodičů, kteří takto mrzačí své děti.
Naštěstí tu jsou i ti druzí – kteří pomáhají. Ale ty původní jizvy nikdy úplně nezmizí.
Na tohle téma jsou zajímavé podcasty Deep Talks
Pěkné Dede.
Přesně takhle bych to napsala, kdybych chtěla protestovat proti současným protipandemickým kamenným věžím, do kterých jsme uzavíráni, bez ohledu na to, jestli si je kolem sebe budovat chceme, nebo ne.
Ach jo.
nevím, co na tohle říct… nikdo se nesnaží řídit věci s rozumem, strategie je tu neznámé slovo. Za sebe se snažím si vytvořit svá pravidla a svá zdůvodnění – pokud věřím, ve smysl omezení (svých), lépe se mi dodržují.