Polévka je grunt a maso je špunt – říkávalo se, když jsem byla malá. Nechápala jsem smysl tohoto rčení, protože já jsem jako dítě polévky (s výjimkou rajské:)) nejedla pro chuť, ale proto, že jsem musela. Nebyla jsem mezi svými vrstevníky žádnou výjimkou, polévky prostě tehdy nebyly pro děti nijak atraktivní – zvlášť ty ve školních jídelnách!

Nicméně v naší zemi panuje přesvědčení, že bez polévek děti prostě správně nevyrostou. A tak rodiče potomky k povinným polívčičkám nejdříve lákají, aby v případě, že to po dobrém nefunguje, začali… no… vyhrožovat: „Koukej sníst tu polívku, nebo nedostaneš zákusek! Polévka je grunt a ty nevíš, co je dobré! Kdo nesní polívku, nebude…“ Doplňte jakoukoliv oblíbenou dětskou zábavu. Děti si postupně zvyknou a časem kouzlo polévek objeví.

No a pak přijde čas, kdy i bývalí zapřisáhlí nepřátelé polévek sedí se lžičkou proti svému trucujícímu potomkovi a snaží se nejdřív říkat „Dobrá polívčička…“, potom „Za maminku, za tatínka…“, aby nakonec u těch nejzatvrzelejších zařvali „Tak máš teda smůlu a budeš mít hlad!“ Nebo i horší věci, ale to záleží na nátuře obou zúčastněných.

Já si dobře vzpomínám, jak jsem se kdysi snažila dostat do devítiměsíčního Andyho kojeneckou polévku připravenou podle receptu nalezeného v tehdy jediné dostupné literatuře zvané tuším Naše dítě. Andy sice neřval, ale s tvrdošíjností sobě vlastní odmítal nabízenou zdravě–výživnou hmotu pozřít. Polévka byla všude: na něm, na mně, na podlaze… i na stěnu v kuchyni se dostalo.

V té době jsem se učila na státnice, a právě přijela moje babička Růženka, aby mi dítko přes den hlídala a já se mohla učit. Přišla do kuchyně, zkušeným okem zhodnotila situaci (celý život pracovala s dětmi ve školce), vzala si čistou lžičku a onu super zdravou namixovanou hmotu ochutnala. A zatvářila se stejně jako Andy!

„Prosim tě, co mu to dáváš za děsnej blaf?“ pravila zhnuseně. „To se nediv, že to nechce…“ Vyčerpána marným bojem s potomkem jsem jí akorát přistrčila pod nos knížku s uvedeným receptem. Babička mávla rukou. „Když to neuvaříš tak, aby to chutnalo tobě, tak se nediv, že to nejí. Je to taky člověk, ne?“

Podívala jsem se příšerně umatlaného kojence, nyní se spokojeně usmívajícího, a zmocnily se mně pochybnosti. Copak člověk, to bych mu neupírala, ale skutečně se dá kojenecká strava připravit tak, aby to neodporovalo proklamovaným zásadám, a přitom to bylo k jídlu? Babička listovala knihou. „Žádnej cukr, žádná sůl. No fuj…“ Radši jsem mlčela. Co mi bylo platné, že vařím zdravě, když to dítě stejně nikdy nesní?

Ale babička už převzala iniciativu. Popadla „polívčičkovej“ hrnek a povídá: „Trošičku soli tam dej, po tom neumře. Stejně se to při tom množství zeleniny skoro ztratí. Mrkev takhle nakrájej a takhle opeč na kousíčku másla. (Máslo??? Pro kojence?) Když tam hodíš kousínek pórku, tak taky nic nezkazíš. (Pórek???) Nesmíš to připálit, buď rychlá. A maličko zasypat moukou na světlounkou jíšku,“ pokračovala babička a jak mluvila, tak dělala. „Zítra mu tam můžeš dát brambůrky.“ Našla ještě kousek petržele a kedlubny, lupla to tam oboje. „Maličko zalej vodou a chvilku to podus. Ne, že to utopíš. A ždibeček drceného kmínu mu taky neublíží…“ Světe div se, ale ono to opravdu vonělo!

Andy to sledoval z dětské židličky, radostně povykoval a mlátil lžičkou do stolečku. Nabízenou polévku pochopitelně snědl a já přemýšlela o tom, jestli je lepší vyplivnutá polévka připravená podle přísných pravidel nebo miminkovská polévka podle babičky, připravená především s pochopením pro to, že dítě je člověk. Tak schválně, jak myslíte, že to dopadlo?

Brzy jsem byla polévkový velmistr a dělala jsem spousty druhů z nejrůznější zeleniny a po čase samozřejmě i s masem. Leckteré recepty se používaly i v „dospělé“ podobě – nebo spíš šlo o miminí podobu dospělých polévek, které jsme měli rádi. Co by mi řekly dnešní matky malých dětí radši nechci slyšet. Tuhle jsem se dočetla, že některé maminky nedávají dětem preventivně do dvou let žádný lepek. Když si vzpomenu, co rohlíků rozžužlaly naše děti… Nevím. Naštěstí kluci moje vaření přežili a vyrostli v jedince v jedince statné, mlsné a polévkou nepohrdající:))

Přesto se přiznám, že nás s Martinem v létě opravdu překvapila naše tehdy tří a půl letá Kačenka. Byli jsme na obědě v restauraci, seděli jsme venku na zahrádce a děti si hrály na přilehlém dětském hřišti. Kačenka – na rozdíl od Patricka – chtěla polévku, i objednali jsme jí obligátní slepičí vývar.

Přinesli sice vývar, ale byl plný květáku a brokolice. Pokleslo v nás srdce a Martin pochmurně pravil: „Hm, tak s tímhle asi neuspějeme…“ Patrně se nám oběma vybavily doby, kdy jsme se snažili dostávat květák a brokolici do jejího otce. No… co už. Zavolali jsme holčičku a ukázali jí talíř s polévkou.

Bez protestů si sedla ke stolu, vzala si lžíci a radostně se pustila do jídla. Patrně si všimla našeho úžasu, protože zvedla hlavičku od polévky a pravila: „Já mám bokolici moc láda!“ a s chutí pokračovala, dokud nebyl talíř prázdný. A nás napadlo – no vida, jak to také může vypadat! 😀

A já se tedy dnes ptám – jak jste vařili dětem vy? Jedli vám předepsanou stravu? A co vy a polévky – měli jste je rádi už jako děti? Máte je rádi dnes?  🙂