Moje druhé období home office započalo pěkně zlehka. Já zasedla ke stolu, kočky zalehly pracovní notebook položený na okně (mám ho napojený na velkou obrazovku a numerickou klávesnici na stole), a statečně mi fandily. Tedy jen chvilku. Když jsem po nějaké době zvedla hlavu, chrápaly všechny jak o závod. Ve chvíli, kdy celé osazenstvo domu kolem vás spí, se opravdu velmi dobře pracuje, to mi věřte. Je to takové povzbuzující, člověk vůbec nemá chuť jít si lehnout taky…

Po pár dnech zůstal doma z práce i můj muž a kočkám nastaly zlaté časy. Žádný náš odchod brzo ráno, kdy jsme je zavřeli doma a přišli až odpoledne, ale nepřetržitý přísun jídla a neustálé otevírání dveří, aby mohly chodit dovnitř či ven. Tak si to tedy malovaly ony, a taky se o to sakra snažily.

Hned druhý den, jakmile se ujistily, že opět zůstávám doma, začalo pravidelné kolečko.

Ven.

Dovnitř.

Ven.

Dovnitř.

A tak pořád dokola, do úplného zblbnutí.

Goliáš a Sára pracující

První dny to ještě šlo. Venku zuřil krásný podzim, teplo rozdával po hrstech, takže po desáté hodině jsem dveře otevřela a nechala je tak, ať si miláčkové chodí ven a dovnitř, jak libo. Jenže pak podzim přitvrdil, natlačil k nám do údolí něco málo mlh a o to víc mrholení a já, pokud jsem nechtěla zmrznout, jsem musela začít dveře zavírat.

Je to náročné

Kočky brzo zjistily, že pokud přes lavičku vyskočí na parapet okna obýváku a tam na mě budou přes sklo dostatečně dlouho a upřeně zírat, za chvíli zvednu hlavu a uvidím je. A když přidají na hlase, tak je i uslyším. Co chvíli jsem tedy zaslechla tlumené kvílení, které mě vždy donutilo kouknout z okna a spatřit kočičí tlamku otevřenou dokořán, jak kvílí: „Domůůůů! Já chci domůůů!“

Samozřejmě, že soustředění na práci bylo ihned pryč a nezbývalo, než se zvednout a okno otevřít. Zuzi se protáhla, koukla na mě stylem – no to to trvalo, a odkráčela do kuchyně. Sedla jsem k práci a za oknem kvílela Sára. A pak, samozřejmě poté, co jsem si zase sedla, Goliáš.

Toto tedy opravdu dovedli k dokonalosti. Nikdy nečekali na okně všichni tři. Když dva, to už byl úspěch. Já se ale taky poučila, a tak jsem vždycky chvilku počkala a pak pustila posledního nešťastníka, který se otměl někde v rohu a samozřejmě teď potřeboval dovnitř taky.

Sára pomáhá co může

Jenže když celá tato štrapáce dospěla tak daleko, že kočky, sotva vlezly oknem dovnitř a přetlápaly mi zablácenýma nohama papíry, se okamžitě postavily za dveře a začaly si vyřvávat cestu ven, zatvrdila jsem se. Tak to teda ne, holenkové. Já nejsem žádnej hej tam pocem, buď chcete být venku, nebo vevnitř, ale průchozí maraton vám tady teda pořádat nebudu.

A nechala jsem je venku. Tak.

No a co že je tma. Chceme ven

Nátlak zvenčí byl veliký, ale já vytrvala. Pak se však rozhostilo ticho a já zavětřila. Kruci, co se děje? Nezdrhly někudy? Jak to, že neječí?

Zvedla jsem oči a zamrkala. Na parapetu zvenčí dřepěla Zuzi. Nekvílela. Nemohla, protože měla plnou hubu mrtvé myši. Zřejmě úplatek, abych je pustila dovnitř. Sára a Goliáš seděli pod oknem a bedlivě ségru i myš pozorovali.

„To určitě,“ křikla jsem na Zuzi přes okno. „Ani náhodou, ještě mi tahejte myši do baráku! Hezky si ji někam odnes a domů přijď bez ní, jasný?“

Chceš myš

Neodnesla. Naštěstí jsem si všimla, že pootočila hlavu a stihla jsem chytit venkovní dveře dřív, než je můj muž, jdoucí z dílny, stihl otevřít. Chvíli jsme se o ně přetahovali, než jsem mu stihla vysvětlit, že v žádném případě nesmí Zuzana domů, páč má v hubě myš. Nakonec se mu povedlo protáhnout se domů tak, že kočičí komando zůstalo na dvoře, a já si oddechla.

Tak zas ráno, jo

Trojčata to evidentně naštvalo. Myš zůstala ležet na betonu a kočky odešly trucovat k plotu. Docela mě to překvapilo, to už jsou tak přežrané, že jim ani myš není dobrá? Vzala jsem lopatku a šla nebohé zvířátko odnést do popelnice. Mrtvolka však nebyla myší. Byl to rejsek.

Jednoznačný vzkaz: „Tohle nežerem, ale pro tebe by to mohlo být dobrý,“ mě teda trošku nadzvedl, abych pravdu řekla.

Vždyť jsme byli venku jen asi šestkrát

Za pár dnů, kdy už jsem si zvykla na to, že každou chvíli vstávám a chodím vpouštět nebo vypouštět kočky, jsme navečer odjeli nakoupit. Když jsme se vrátili, dostal můj muž záchvat smíchu.

„Na lince máš vzkaz,“ volal na mě.

Opravdu. V misce, kde byl od oběda zbyteček salátu, trůnil plyšový lvíček. Malá hračka, kterou Goliáš miluje. Vždycky večer, když všichni ulehneme, ho nosí po domku a kvílí. Důvod neznám, ale je to taková naše večerní kratochvíle. Golíšek si zakvílí, pak mi plácne oslintaného lva na hlavu a jdeme spát.

Tentokrát nebyl lev oslintaný, ale pořádně nacucaný salátovou zálivkou.

Sofistikovaná aranž

„Co s tebou, chudáku, musíš do pračky, jinak z tebe tu chuť octa nedostaneme,“ vysvobodila jsem plyšáka z misky a spolu s dalším prádlem dala prát.

Dodnes nevím, co to mělo znamenat. Zda vzkaz, že v salátu bylo málo masa, či zas další aranžérský pokus? Nebo připomenutí, že dáváme málo masa jim? Těžko říct. V každém případě jsem po vyprání všechno prádlo i s milým lvem přehodila do sušičky a dala sušit, aby měl Goliášek na noc přichystaného pěkně voňavého suchého lva, žádnou octem smrdící obludku.

Sušička dosušila, já prádlo vyndala, složila, ale po chvíli jsem si uvědomila, že lva nemám.

„Prosím tě, hoď po mě toho malýho plyšovýho lva, zůstal v sušičce,“ zavolala jsem na muže, který si v koupelně čistil zuby.

„Hahy nih nehí,“ ozvalo se po chvíli.

„Musí tam být,“ prohrabala jsem znovu poskládané prádlo. „Tady ho nemám, musí být tam.“

„Hehí,“ trval na svém můj muž.

Došla jsem do koupelny, koukla do sušičky, přejela rukou po dně. Nic. Kruci, kde může být? Znovu jsem prošla cestu, kudy jsem odnášela prádlo. Na zemi není, v prádle není, přece nejsem blázen, pamatuju si přesně, že jsem ho do sušičky dávala!

Vzala jsem baterku a šla pořádně prohlédnout buben.

Fakt nevíš, kde je ten léf

Samozřejmě, že tam byl. Krčil se nahoře vedle jedné z lopatek, které přehazují sušící se prádlo. Jak se tam sakra udrží, to je zaseknutý v nějaké škvíře nebo co?

Vyřešení záhady mi došlo hned, jak jsem za něj vzala. Ani já, ani můj muž jsme si neuvědomili, že lvíček je jedna z těch hraček, které bývají magnetickými tlapičkami přicvaknuté na ledničce. A protože buben sušičky je z kovu, přicvakl se k němu milý lvíček vší silou a díky tomu, že při ukončení cyklu zůstal viset nahoře, ani jednoho z nás nenapadlo, že by tam mohl být.

Vypadal ale velmi dojemně. Skoro jako by mi říkal: „Né, nedávej mě znova tomu zvířeti, jsem voňavý, suchý, zas budu mokrý, oslintaný, né, prosím né!!!“

Nedala jsem na něj. I když měl pravdu. Sotva jsem ho hodila do ošatky, kde máme kočičí hračky, přiřítil se Goliáš, šťastně ho popadl a začal kvílet.

Večerní plácnutí na hlavu bylo tentokrát obzvlášť mokře vydařené.

Sláva, nalezeno

Následující den ráno jsem musela zajet něco řešit do práce. Mělo to být jen na hodinku, dvě, ale bylo to důležité. Také jsem potřebovala urychleně něco dotáhnout do konce, abych to mohla předat, a tak jsem udělala chybu. Nechala jsem pracovní notebook otevřený, sedla ke klávesnici a začala pracovat.

Sára, která opět začala své obvyklé kolečko tam a zpět, byla tentokrát velmi, ale velmi neodbytná. Muž odjel na nákup, takže jí neměl kdo otvírat dveře, tak otravovala mne. A já neměla čas pořád lítat tam a sem, takže jsem na ni nereagovala.

Prvně vyskočila na stůl a začala se mi promenádovat pod nosem.

Vyhodila jsem ji.

Znovu jsem ji vyhodila.

Pak ještě asi šestkrát.

To ji asi rozzlobilo. Vlezla si na parapet okna (ano, tam, kde jsem měla položený ten otevřený notebook), a naštvaně ztichla.

Já konečně v klidu mohla přehazovat soubory, přehrávat potřebná data a zpracovávat je, když v tom najednou uprostřed psaní se mi v okénku, kde jsem popisovala soubor, objevilo „bbbbbbbbbbbbbbbbbb“.

„Proboha, co to blbne,“ zamumlala jsem si pod fousy, překlikla jinam a otevřela word.

„bbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbb“ civělo na mě ze stránky. Zvedla jsem ruce, zamrkala. Aniž bych na něco sáhla, řada béček se o něco prodloužila. Vzápětí monitor zamrkal a ohlašovací okénko mě suše informovalo, že nemám spojení s internetem.

„Krám blbej,“ vykřikla jsem a bouchla pěstí do stolu. Pak jsem zvedla hlavu a uviděla Sáru. Celým zadkem uvelebenou na klávesnici otevřeného notebooku.

„Ty káčo pitomá,“ zařvala jsem. „Cos to udělala? Tys mi to celý rozhodila!“

Vyhodila jsem kočku ven a pokoušela se navázat spojení s internetem.

Ajťák Sára

Nepomohlo ani restartování, ani tvrdé vypnutí, ani vytažení naší wifi ze sítě a opětovné připojení.

Kdykoliv jsem se přihlásila, neoblomné okénko mi oznámilo, že VPN se nemůže připojit k síti, neb „Umbrella is not conected.“

Našla jsem si na mobilu, že to znamená, že se nemůže připnout ochrana VPN do sítě a sáhodlouhý popis toho, co všechno bych měla udělat, abych to zprovoznila.

„Na to nemám,“ zavrčela jsem, zaklapla notebook, sbalila všechny papíry, co jsem potřebovala a odjela do práce.

Tam mám pevné připojení a tak notebook fungoval. Zavolala jsem našemu IT specialistovi, ten mě v telefonu vyslechl a sdělil mi, že to není jeho věc. Že je to věc síťařů, mám si napsat požadavek, ať se mi na notebook vzdáleně kouknou, co je tam za problém.

I napsala jsem požadavek, a protože vím, jak dlouho trvá, než se IT ozvou, začala jsem pracovat. Pozdě odpoledne se otevřely dveře kanceláře a vstoupil ten IT specialista, kterému jsem volala jako prvnímu.

„Tak síťaři vám to prověřili, všechno máte nastavený dobře,“ zahalekal hned od dveří. „Pusťte mě k tomu, já na to kouknu.“

Zanořil se do počítačových hlubin a chvíli rejdil myší sem tam.

„Hm,“ řekl pak zamyšleně. „Vypadá to, že všechny cesty jsou nastavené dobře.“ Zvedl se od stolu, ještě jednou zavrtěl hlavou a poradil mi: „Možná vám doma zrovna vypadla wifina. Občas se to stává. Ale ta hláška je taková nějaká divná…“ Ještě jednou se sklonil k počítači, pak se zas narovnal a podíval se na mě:

„Proč tam máte to letadlo?“

Vytřeštila jsem oči.

„Jaký letadlo, proboha?“

Dramatickým gestem poklepal na dolní lištu obrazovky, kde se opravdu skvělo cosi, čehož jsem si vůbec nevšimla. Ikonka letadla.

„Ženská nešťastná!“ zahromoval, znovu sedl k počítači, udělal tři kliky a bylo hotovo.

„Máte to spravený,“ usmál se, když vstal.

Poděkovala jsem mu, červená až za ušima. Připadala jsem si hrozně a v duchu jsem si říkala, že tu kočku snad roztrhnu. Nemá vůbec zdání, kolik lidí zaměstnala!

Totiž jak se uprdelila na té klávesnici, nějakým zázrakem se jí podařilo stisknout klávesovou zkratku, kterou přepnula můj notebook do režimu Letadlo. A v tom režimu, jak je známo, spojení s žádnou wifi nejde navázat. Deaktivace bezdrátového přenosu se tomu říká. Nepřipojíte se ani k wifi, ani k bluetooth, prostě nikam.

Ajťák od boha, tak ji nazval můj muž, když jsem mu to celé vyprávěla. Asi ano. Já dodnes netuším, která klávesová zkratka toto dokáže.

No, nenudíme se s vámi, miláčkové.