Přijíždím na své oblíbené parkovací místo u lesa. Vypínám motor a pozorně se rozhlížím – pokud máte v autě dvě nadšené vlčky a krajina je plná zvěře, naučíte se takové věci nepodceňovat. A ejhle, po kmeni velkého buku, stojícího hned před autem, běží hlavou dolů veverka!

Radostně se usměju, protože za první veverkou následuje druhá, třetí a čtvrtá! Čtyři čokoládově hnědá mláďata sviští po širokém kmeni nahoru a dolů ve víru veselé hry. Vzápětí se rozeběhnou mezi stromy. Fenky vzadu v autě kňučí – honění veverek je nejspíš geneticky zakódovaná psí vášeň. Veverčata se nakonec s mojí pomocí rozmístí po okolních stromech, takže já a psi můžeme vyrazit na vycházku.

Jedna z mála fotek veverek, jakou mám (a ještě to bylo na dálku:)) A byla to parková, v Londýně

Mám velkou radost, že i naše původně hlavně jehličnaté lesy ožívají veverkami – zatím jich tu moc nebylo. To když jsme žili v Norsku a v Anglii, bylo v místních lesích prakticky převeverkováno. Byly to ty šedé, větší než naše a drzé byly… inu, jako lázeňské veverky! Svým tehdejším psům jsem dávala na obojky maličké rolničky, aby ty potvůrky nepřekvapili a neublížili jim. Nemusela jsem se bát, veverky si snadno poradily i s rychlými vlčáky.

Kazan 🙂

Což mi připomnělo jednu neslavnou historku. Stalo se to v Norsku při vycházce na ostrově Kalvoya. Psy jsme měli na flexivodítkách, kolem byl mírumilovný dav nedělního dopoledne. Najednou Kazan uviděl veverku a vyrazil za ní. Překvapil mě natolik, že jsem vodítko nestihla zaklapnout, takže k rozběhu využil celých osm metrů jeho délky.

Dál už to vypadalo jako v kresleném filmu, protože vodítko jsem nepustila. Ač nejsem bytost éterická, stejně jsem doslova vylétla a teprve po několika metrech oddalovaného pádu jsem skončila na zemi – špinavá, odřená a nadávající. To už byl u mě zpátky Kazan. Starostlivě ke mně sklonil svoji ušlechtilou hlavu, tak podobnou populárnímu komisaři Rexovi, a pravil: „Nic si z toho nedělej, já ji taky nechytil!“

Též londýnská parková veverka 🙂

Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2020

Vždycky mám radost, když vidím veverky! Vzpomínám si, jak je Katka Soukupová jednou nazvala opičky našich lesů – a když vidím ty jejich šikovné pacinky a akrobatické výkony, musím uznat, že se s tím pojmenováním trefila:)) Ovšem coby majitel psů jsem z veverek na nervy, protože oni mají nejspíš dělání dlouhého nosu na psy něco jako sport, taková veverčí verze ruské rulety. Ano, vždycky to stihly, ale nikdy jsem nepochopila, proč – hlavně v Anglii – tolik běhaly po zemi, když na zemi má pes prostě navrch. No jo, nejsem veverka!

Pokud jde o psí vášeň pro honění veverek, tak tu v sobě měli a mají všichni moji psi. Ale Nazgúlové jednoznačně vedli – Kazan je uměl hledat i nahoře ve větvích, normálně se po nich rozhlížel! Ovšem nejdramatičtější zážitek s veverkou má jednoznačně Ari. Šli jsme venku mě ne úplně známým terénem, už jsme se vraceli k autu. Bylo to na podzim touto dobou, listí už bylo spadlé. No a v tom Ari zahlédla rezatou veverku, kterou jsem já v rezatém listí včas nezahlédla, a vyrazila za ní.

Ovšem veverka byla mazaná – z rokle, kde honička začala, utekla do koňského výběhu. A trhlá Ari za ní. Jenže ti dva statní ryzáci, co tam byli, se naštvali a začali Ari honit! Opravdu po ní šli, spolupracovali, naháněli si ji – asi to byli příbuzní té veverky:)) Naštěstí je Ari obratná a opravdu rychlá, takže nakonec našla místo, kde se dala jinak důkladná ohrada přeskočit, protože do rohu, kam ji zavedla veverka, ji koně nepustili… A já se na to všechno zoufale koukala, protože přes tu rokli bych se tam stejně nedostala a volat za těchto okolností nemělo smysl – Ari si to musela vyřešit sama. Jo, utekla jim, nikomu se nic nestalo, ale udýchaná byla pořádně. A já jí hned řekla, že to má za to, že honí veverky! 😛

A tak se dnes ptám – máte nějaké veverčí příhody? 🙂

Připomínám, že Akce stále probíhá!  🙂