Tak jsem nedávno na internetu nahlédla do jedné z mnohých genderových diskuzí na téma rovnosti pohlaví. Spory se tentokrát točily kolem domácích prací. Co je vlastně na domácích pracích tak špatného?

Jsou únavné, nekonečné, otravné a nedávají člověku žádnou úctu. To je podle mě poměrně výstižné, ale zdaleka to není celá pravda. Domácí práce mohou být (občas) i uspokojující, uklidňující a vhodné k přemýšlení. Jen málokterá z těchto prací totiž nějak znatelně namáhá mozek – jakmile se je člověk naučí efektivně zvládat. Jisté uspokojení přináší i (dočasná:)) radost z čistoty a vítězství nad chaosem.

Proč má tedy tolik žen v hloubi duše nepříjemný pocit, že věci nejsou úplně tak, jak by měly být? Dlouho jsem se snažila na to přijít a pokusila jsem se být objektivní. A vyšlo mi z toho následující: Ty práce samotné si myslím ženám až tak nevadí, ale hodně je rozčiluje ta samozřejmost. Samozřejmost, s jakou se pořád ještě bere, že všechny ty práce jsou ženská… když ne povinnost, tak minimálně odpovědnost. Každý den. Vlastně skoro po celý život. Zatímco když muž doma pomáhá, bere se to jako jeho obětavost. Očekává chválu a uznání a rozumná žena mu obojí dopřeje. Potřebuje přece, aby tak činil i nadále.

To chválení samotné ničemu nevadí – každá práce by měla být oceněna. Co ale vadí, je častý přístup typu: Pověsil jsem ti záclony. Umyl jsem ti okna. Možná to ani nahlas neřekne, ale pokud si to myslí, ta žena to tam slyší! (Já vím, někdy to tam slyší, i když si to muž aktuálně nemyslí, ale někde se ten pocit vzal, že ano:)) Muž totiž často dává najevo, že udělal něco nadstandardního, tedy ženskou práci. Nemusí to přitom vůbec myslet zle – ostatně celé generace chlapců byly v této víře vychovávány, a co víc, často i svými matkami.

Prosím pozor – nechci tu mluvit o extrémních případech. Mluvím o těch normálních manželstvích, kde věci běžně klapou, až najednou přijde situace, kdy žena zdánlivě bez důvodu vyletí a ztropí scénu, že na ni všichni kašlou a je pro každého jen služka. Muž v takovém případě jen nechápavě vrtí hlavou, co ta jeho zase blbne. Vždyť on si svůj talíř po snídani vždycky umyje! A minule počítal s dcerkou příklady. Tak co ještě chce?

Přemýšlela jsem nad tím, kde je vlastně ta prapříčina ženské nespokojenosti. Vždyť často většinu těch prací dělají, když ne rády, tak celkem bez odporu. Že by byly prostě pořád nespokojené a musely věčně něco vyčítat – jak si myslívají muži? Nemyslím. Potíž je podle mě skutečně skryta v tom slově služka. Jak už jsem řekla, domácí práce jsou nekonečné, únavné, a hlavně je v nich skryt ten podtón podřízenosti. Tohle dělá někdo, kdo si to nemohl zařídit lépe. Ten, kdo mohl, dělá práce atraktivnější a skutečně nebo morálně podstatně lépe ohodnocené.

Ale co s tím? Mají se domácí práce přesně rozdělovat mezi muže a ženu? Napůl? Všechny? Popravdě řečeno, moc si neumím představit, jak by taková rovnost mohla v reálu fungovat; vždyť co rodina to trochu jiné podmínky. Navíc si myslím, že o ni nejspíš v téhle podobě nestojí ani ty ženy. Řekla bych, že taková slušná cesta se skrývá ve dvou základních postojích.

Za prvé: muž, když doma něco udělá, nebude dávat najevo, že to dělá za svoji ženu, a pokusí se to dokonce i tak nemyslet. Nedělá to totiž za ni, ale pro rodinu. A to je, pánové, ohromný rozdíl! Možná ne v té práci, ale v tom pocitu. A ty jsou pro ženy velmi důležité.

A za druhé: muži by se měli snažit občas svoji ženu rozmazlit. Nemusejí nic drahého kupovat, nejdůležitější je ta pozornost. Něco, co říká: já vím, že toho máš hodně, ale jsem rád, že to děláš. A tak ti to chci aspoň trošku oplatit. Snídaně do postele. Kytička za výstřih nebo pusa za krk. Napuštěná vana, čaj donesený k televizi. Úsměv. Lichotka.

Zkrátka něco, co pohladí ženinu sebeúctu. A ženy by měly umět tyto pozornosti ocenit. Potom věřím, že by se hodně ztlumila různá vnitřní pnutí, která dokážou otravovat život i ve spokojených manželstvích.

A tak se ptám – jak to cítíte vy? 🙂