„Páni, to je dnes ale krásně! Fuj, to je počasí. Ani psa by nevyhnal!“ Takové a podobné věty slyšíme kolem sebe každý den. Zajímavé ale je, že se pokaždé vztahují k jinému počasí.
Počasí je jedna z věcí, která skutečně zajímá snad každého člověka. Nejde jen o vděčné konverzační téma, ale o bytostné propojení lidí s jejich planetou. Díky vhodnému počasí mohli lidé přežívat, kvůli špatnému umírali. Dlouho v podstatě nebylo činnosti, kterou by počasí nějakým způsobem neovlivňovalo, takže není divu, že jeho sledování přešlo lidem do krve. Dokonce i dnes, kdy spousta lidí tráví svůj pracovní čas v klimatizovaných místnostech, neztratilo počasí na důležitosti.
Zkusíme-li charakterizovat počasí, tak se jako první nabízí „proměnlivost“. Řečeno poněkud neurvale: to pořádné nikdy nevydrží! Mohli bychom pokračovat s nevyzpytatelností či svéhlavostí, a končit třeba u potutelnosti vedoucí až k poťouchlosti. Lidi rozčiluje, že na něj není spolehnutí a co hůř, opravdu se mu nedá poručit! Když o tom tak uvažuji, tak je to jediné štěstí. Protože kdyby to lidstvo někdy dokázalo, zničilo by si svoji domovskou planetu dřív, než by pochopilo, co vlastně činí. Proč?
Protože někdo má rád holky, jiný zase vdolky. Pro jednoho je krásně, když se vzduch tetelí horkem, jiný má rád ledový vítr a jiskřivý sníh, další dává přednost zádumčivé mlze a občasnému dešti. A aby to nebylo tak jednoduché, existuje ještě něco jako kolektivní cítění počasí, které je dáno odvěkou lidskou zkušeností na tom kterém území, a zároveň touhou po tom, aby věci šly dál pokud možno pořád stejně. Co tím myslím?
Tak třeba ve střední Evropě je zvykem mít zimu většinou studenou. Lidé si připraví šály a čepice, nakoupí vitamíny a zajdou do sklepa pro lyže. Sníh a ledový vítr, ale i obleva a břečka jsou brány jako normální, a přestože je spousta lidí nemá ráda, vnímají existenci takového počasí jako odpovídající době a tedy správnou. Kosí písničky a rozkvétající krokusy pomáhají v březnu rozmrazit zimou ztuhlá srdce, ale v lednu je tentýž jev přinejmenším podezřelý. A znepokojující.
Stejné je to v létě. Většina lidí miluje teplé letní dny, kdy je obloha bez mráčku, cvrčci vyhrávají do horkého vzduchu a dlouho do večera se dá sedět bez svetru na zápraží a koukat na hvězdy. Jenže když je takových dnů v řadě za sebou jednadvacet, začnou si i teplomilní jedinci dělat starosti. Proč neprší? Není to divné? A další krásný den vítají s obavou, protože jsou v hloubi duše přesvědčeni, že tohle musí skončit nějakým průšvihem. Bouří, smrští, povodní. A tak se sluníčko na modré obloze zařadí do škatulky „furt to děsný vedro, dělejte s tím něco…“
A to jsem zatím vůbec nemluvila o zemědělcích. Neznám takové počasí, které by jim dokázalo vyhovět! Jednou je moc mokro, jindy moc sucho. Jednou moc zima, jindy moc vedro. No a když se všeho urodí nad míru, začnou naříkat na výkupní ceny. Ale nejsou v tom sami. Provozovatelé koupališť chtějí teplo, ale ne moc, aby nerostly sinice. Vlekaři zase touží po sněhu a po pořádné zimě, aby se dalo lyžovat přinejmenším od října do května. Další přání mají výrobci studených nápojů a zmrzliny, jiná pořadatelé dostihů, další provozovatelé kin a… Vidíte to sami. Ještěže lidstvo do toho počasí nemůže zasahovat!
Bytostný zájem lidí o počasí potvrzují i noviny a internetové portály. Když se zeptáte cynického vydavatele, co lidi zajímá, nejspíš vám odpoví: sex, krev, drby a počasí! A něco na tom bude, protože nezvykle se chovající počasí dokáže národ vykolejit spolehlivěji, než zpronevěry i nevěry vrcholných politických činitelů. Zkuste lidi pošťuchovat s něčí milenkou, když už měsíc nezapršelo a pro vodu se musí na ulici k cisterně! A taková dlouhá zima nebo několik neděl trvající zamračené počasí dokáže rozvrátit morálku národa spolehlivěji narůstající státní dluh.
Takže až ráno zamíříte k venkovnímu teploměru a zkoumavě se zadíváte na oblohu, vězte, že v tom nejste sami. Naprostá většina lidí totiž dělá s různými obměnami totéž. A podle toho, jak se naše planeta vyspí, budou lidé buď bědovat nebo si libovat. Vzhledem k tomu, že s počasím nehneme, je nejlepší stát se v tomto ohledu fatalisty a nenechat si kazit náladu. Protože upřímně řečeno, jsou mnohem horší věci v životě, než když zrovna *prší/ sněží/ pálí slunce/ je mlha/ fouká.
*Nehodící se škrtněte…:))
Moc pěkně napsané Dede, přemýšlím, co k tomu dodat. Počasí je velmi vděčné a nevyčerpatelné téma, často skvělé navázání první konverzace. Zde na Jihu, jakmile hrozí tornado, hurikán, dlouho trvajíci horka, sucha, deště – TV stanice trhají posluchačské rekordy a přenosy bývají delší, podrobnější a zatlačují ostatní zprávy do pozadí.
Nevím přesně, kolik je na světě klimatických pásů, ale příroda, zvířata i lidi se přizpůsobí tomu svému a dlouhodobé výkyvy jim nedělají dobře. Lidé jsou tak trochu jako stěhovaví ptáci. Když mohou, v silné zimě se na čas stáhnou za teplem, ale rádi se zase vrací do podmínek, ve kterých vyrostli, které jim vyhovují. Ale jako u všeho, jsou vyjímky. Třeba kanadské husy, dříve považované za stěhovavé. Těm se časem v teplých krajích zalíbilo,snadno se přizpůsobily a žijí tam spokojeně trvale. Případ náš a kanadských hus, jejichž větší skupina ve zdejším parku žije celoročně :D. Žijeme spokojene v letním hicu, vysoké vlhkosti vzduchu a mírné krátké zimě. Jsme oba teplomilní, zvykli jsme si rychle. Jenže jedno rčení říká, že „je snadné modlit se ve vytopeném kostele“. Podobně je snadné žít na Jihu v klimatizovaném domě, obchodech apod. Bez ní by zdejší život bylo v létě opravdu utrpení a obdivuji všechny původní přistěhovalce, kteří se tu bez všech moderních výhod přesto trvale usadili. Navíc nejsem pracující, nemusím stále vypadat jako ze škatulky, což bez klimatizace prostě nejde. Během dne mohu z venku zpocené tělo a slepené vlasy umýt, převléci se do suchého, kdy je potřeba, jít se schladit do domu.
Některé listnaté stomy se i tady hezky podzimně zabarví, listy opadají, tráva přes zimu uschne, zhnědne. Ale blankytná obloha a sluníčko celoročně převažují. Zima mírná, bez komárů a much, pod nulou je tu vyjímečně a krátce. Po letních vedrech a mokrém vzduchu je to vítaná změna, ale i ty dva, tři měsíce chladného počasí stačí k tomu, abychom se zase těšili na teplo. ˇOdběhla jsem kouknout na teploměr venku. Je půl jedné, ukazuje přesně +22, na obloze sem tam bílý obláček, svítí sluníčko, pofukuje mírný větřík – radost být venku a jdu rozvěsit právě doprané prádlo 🙂
Maričko… nějak by se mi líbilo těch 22 stupňů, mírný vánek a sluníčko! 😀 I když tady v listopadu by to znamenalo, že se počasí definitivně zbláznilo (což je vlastně znepokojující)
Máš pravdu s tou klimatizací. Navíc, když si vezmeš, kolik toho kdysi dámy musely na sobě nosit horko nehorko… (Právě se snažím nemyslet na sluncem sežehnuté dělníky na polích nebo v bažinách… proti tomu se měly navlečené dámy královsky)
Jsem v tomto ohledu zajedno s Blážou. lepší takový počasí,jak žádný! 🙂
(rofl)
Zkouším si představit žádný počasí! 😀
Ze všech 4 ročních období mám nejradši jaro a potom zimu, ale zimu s mrazíkem do -5, sněhem nebo i bez sněhu, jen se to nemusí klouzat. Zimu na blátě nemusím. Podzim, když je krásně barevný, i občas mlhavý, mokro k tomu patří, déšť, pokud to není vysloveně liják mi nevadí. Léto jak kdy, letošní léto mi vyhovovalo, ale urputná vedra bytostně nesnáším, kůži svéknout neumím (a asi by mi to bylo i houby platný) a prostě nefunguju. Za střídání ročních období dík, alespoň se mám na co těšit 😀
Alimo, je to zvláštní, ale já se fakt vždycky těším na střídání ročních období – dokonce svým způsobem vítám i začátek podzimu, který jinak moc nemusím. Tma a bláto jsou jeho aspekty, které mě ničí. Se zimou si poradím 🙂
moc tu v tomto tématu chybí Karolína a Beda…. bez nich téma počasí nemá ty grády ;(
Sharko, už jich chybí nějak moc (h)
Také jsem ráda za čtyři roční období, ačkoliv v Norsku je to trochu nakřivo. Ale i tak, dlouhodobě vytřeštěná obloha by mě asi uvrhla do mírné deprese.
V Norsku mě fascinovalo pozdní jaro míchnuté létem… to je neuvěřitelný čas! 🙂
Kdesi jsem četla něco jako: „Není špatného počasí, ale je nevhodné oblečení!“
Asi z koňských vyjížděk a z procházek se psy, počasí neřeším, ale spíš co na sebe a hlavně jaké boty. Horší jsou suchá vedra, tam to člověk oblečením nevyřeší. A ta bytostně nenávidím, protože z nich mám strach.
Tak to jsme na tom stejně. Jen mi ještě vadí náledí, protože neumím padat a zaručeně bych si něco zlomila, to fakt nemůžu potřebovat.
Vedra nesnáším, taky se bojím, protože jsem předloni měla z veder problémy se srdcem, až jsem skončila na kardiologii. Jeden den, dva to dám, ale když ten puchejř svítí týden a nemíní přestat, jsem zalezlá doma, naštěstí máme starej studenej domek a leze na mě deprese 🙂
Na to nepotřebuješ náledí – maminka před pár lety uklouzla na takovém tom vlhkém slizu, co se pod některými stromy spáchá po krátkém dešti – asi z mokrého pylu. Na rovném chodníku. Zlomené zápěstí.
Já si, asi na něčem podobném, zaklouzala minulé pondělí. Na kole, na asfaltu, z kopce. Auto za mnou naštěstí ubrzdilo, další osádka mi dala první pomoc, ale rozbila jsem se kvalitně, byť bez zlomenin. Až budu schopná se posadit na kolo, asi se budu z kopce bát.
Ale to já vím, jsem nemehlo, poprvé jsem si nalomila kotník na lyžáku na průmce (6 týdnů sádra), podruhé druhý kotník doma !!!! v předsíni jsem zakopla o manželovu tašku a na nohu si sedla (6 týdnů sádra), podruhý ten první kotník, když jsem spadla s kola ( 8 týdnů nechodící sádra (whew). No jo, ale to jsem byla mladý nemehlo! Teď jsem starý nemehlo a to by mohlo dopadnout hůř 😀
Týýjóó, já kotník už třikrát,není to fakt s ohledem na naše vzájemné skutečnosti poněkud zvláštní. (angel) Musíme to ještě probrat. Včera to nešlo ,byla jsem hrdinně nakupovat. 🙂
Bez komentáře 😀 😀 😀
já jsem byla včera i dneska, protože lékárna je jinde než řezník 😀 a u řezníka zavřeno – karanténa. Ale stejně mám pořád blbej pocit. Kolegyně tvrdí, že imunita trvá nejvýš tři měsíce. Člověk neví co si má myslet.
Počasí je u nás už skoro týden na starou belu. Jsme pod pokličkou, v poledne abychom svítili.
Maruško, prý se to má změnit! Už nebude inverze, bude jen normálně pršet… 😛
taky jsem z té tmy celá utahaná (duševně:))
Děvčata, nelámejte se!!! I kdybyste byly příbuzné, můžete společně dělat jiné věci, třeba rozbíjet nádobí (wasntme)
Petro, brzy se uzdrav. Letos jsem taky havarovala na kole, z vlastní blbosti (vyhýbala jsem se kopřivám, já idiot! 😛 ) a moje temně fialové koleno (ze kterého se potom ta příšerná modřina pomalu a zlomyslně stěhovala dolů ke kotníku) přišlo v době největšího horka a tříčtvrťáků, takže se to ani nedalo úplně schovat:))
Já neschovávám, protože na tom koleni nic nesnesu. Takže chodím v kraťasích. I do práce.
Taky koleno? No jo, když ono je fakt na ráně:)) Musím říct, že teď máš asi kliku, že jsi otužilec… 🙂
Při žití ve Španělsku jsem pochopil, že měnící se počasí je jedna z krás naší přírody. Tam jsem z 6 měsíců viděl nějaký mrak asi v 20 dnech, zbytek vymetené modro. A to i v únoru, kdy teploty mohly padat i k 5 stupňům, ale venku modro, den co den, pořád dokola. Ale zajímavé bylo žití s vedry, jakoby to tam člověk považoval za normální a nevadilo mu to. Když bylo 40+ tak to bylo jakože nepříjemné, ale 32 bylo normální, chodili jsme v tom i sportovat. Jak na tři dny v srpnu kvůli bouřkám spadla teplota na 19 tak hrozná zima a nikomu se nikam nechtělo.
On si člověk asi opravdu zvykne na všechno. 🙂
Pamatuju se na zimu na Taiwanu – v životě mě nebylo tak strašně zima, byť venkovní teplota neklesla pod 10 stupňů. Jenže byty byly zařízené na vedro, topení žádné, průvany všude a ta vlhkost vzduchu! Nakonec jsem pochopila, proč místní i v té zimě chodí na boso v pantoflích – lepší holé nohy než studené navlhlé ponožky:))
V práci se občas bavím s lidmi z různých koutů světa a zjistila jsem, že to tak všichni nemají! Pamatuju se konkrétně na Malajce, co říkal, že u nich je denně 35 stupňů, v noci 30 stupňů, půl roku sucho a půl roku skoro stoprocentní vlhkost. A že by mohli říkat leda: No jo, je stejně jako včera… Asi je to počasové téma specifikum nás z mírného pásu, co máme počasí různorodé 🙂
To je vlastně pravda – u nich je to zajímavé v době, kdy se jim překlápí období:))
Popravdě, když se nad tím tak zamyslím, jsem asi ráda, že žiju v místě, kde se počasí mění! 🙂
No vlastně každý den je počasí. Na tom se shodneme. 😀
Jo, Blážo, to je jediná jistota! 😀
Ta propršená týdenní dovolená mne úplně nepotěšila, ale jinak jediné počasí, které nedávám, jsou dlouhotrvající vedra. Ty sem nepatří a kdo o ně stojí, ať si jede na jih nebo třeba do Thajska. Když v noci teploty nespadnou pod 25 a ve dne se všechno roztéká žárem a když tahle hrůza trvá týden, mám chuť utéct někam k severnímu pólu. Letošní léto budiž pochváleno, v těch předchozích jsme v červnu museli zakrýt okna alumatkami a sundávali je až v srpnu. I tak vedro sálalo z rozpálených stěn a teploty doma dosahovaly neslušných hodnot. Nesnáším nečinnost – a v tom vedru se nic dělat nedá.
Já mám teplo ráda, ožívám až od 25 °C.
Aido, tak při těch 25 já začínám zalézat do stínu a doufám, že nebude víc:))
Jak je přes třicet, nefunguju, nebo hodně špatně – sice si dokážu trochu zvyknout, ale úpal/ úžeh je u mě častým hostem, což není žádná paráda. Vedro mi nevadí jen u moře:))
Což je vlastně odpověď i pro Petru… 🙂
Jasně, každý jsme jiný, asi jsem se narodila do špatného zeměpisného pásu. A to moře bych i tady taky brala, nejlíp, kdyby začínalo někde za Mikulovem. 😀
Jejda, to jsem já, nějak mě to odhlásilo.
Jsem závislák na sluníčku – jak ho ze tři dny nevidím, tak na mě začínají lézt chmury a nestojím za nic.
Přitom miluji i letní náhlé bouřky s teplým deštěm, podzimní melancholické mlhavo, zimní chumelenici a jarní svěží větřík.
Takže máš vlastně, Dede, pravdu – jen ať se střídá… :o)
Jo, na sluneční absťák jsem taky expert 😀
Dokážu bez něj vydržet jen když sněží – to miluju tak, že i to sluníčko chvíli oželím. A jak je to pak krásné, když na čerstvý sníh zasvítí a nad bílou krajinou se klene krásně modrá obloha! 🙂
Co mám psy, tak vím, že se musím jen vhodně oblíknout, protože musím ven do každého počasí. Bývaly doby, kdy mlha a mrholení byly pro mě nejlepší při pohledu z okna, ovšem v současné době uvážím, co si budu muset vzít na hlavu a jestli je bunda dostatečně nepromokavá 🙂 Jiný pohled na počasí mám jako řidič a úplně jiný, když se chystám na dovolenou. Někdy mě počasí docela znervźní- třeba letošní dlouhotrvající deště (a ano, vím, že jsem nadávala, jak je sucho, jenže jezero na poli, kam se už voda nechce vsakovat, je fakt divný). Počasí se prostě nezavděčí…
Taky jsem strašně reptala proti suchu, bylo mi z něj normálně špatně:)) leč to bahno letos… no jo, reptám zase! I když se napomínám.
Jinak ven chodím pořád, teď jen musím myslet na Berry, které nesmí v zimě promoknout kožich…
Mám ráda skoro všechny druhy počasí, ale musím být na tom správném místě. 30 stupňů a více – Řecko, Niforeika. 25 – kamenná chalupa nad Dalmatinovem uprostřed lesů.Jarních a podzimních 15-20 – kulturní Praha. Podzimní plískanice 6-10 – chalupa nad Dalmatinovem s rozpálenými krbovkami. Na čerstvý sníh se ráda dívám z okna doma na Hanspaulce a doufám, že to roztaje než budu muset opustit byt a vydat se do práce 🙂
Renato, to je dokonalé shrnutí! 😀