Vidím to před očima jako by to bylo dnes a ne před…no… mnoha a mnoha roky. Sedím u stolu, ruka křečovitě svírá tužku, jazyk mám povyplazený soustředěním a cítím, jak se mě začíná zmocňovat panika.

„Začni nahoře a plynule jeď dolů na linku, a pak zase nahoru…“ Hlas mého otce je zatím klidný a povzbudivý, ale já vím, že to nevydrží. Přestože v hlavě jasně vidím, co je potřeba, ruka s tužkou hlavu prostě neposlouchá. Písmenka skáčou kolem linek, tu větší, tu menší a všelijak pomačkaná. Není v mých silách napsat to pěkně! A už vůbec ne, pokud mi někdo upřeně kouká pod prsty.

Naštěstí nade mnou takto rodiče seděli jen v prvním pololetí první třídy. Přesto si doteď pamatuju ten pravidelně rostoucí mrak společného zoufalství, kdy oni se snažili klidně vysvětlovat a já jim vyhovět, aby se to nakonec stejně často nepovedlo. A to byli oba vzdělaní, měli mě rádi a k učení se snažili přistupovat rozumně.

Přestože jsem se nikdy nenaučila pěkně psát, úspěšně jsem vystudovala. Doteď jsem přesvědčená, že mi pomohlo právě to, že nade mnou rodiče při učení od toho prvního pololetí neseděli. Dali mi šanci pracovat po svém, s tím, že se mohu přijít kdykoliv poradit.

Jejich přístup mě naučil samostatnosti a odpovědnosti, přestože jsem zpočátku žádné extra pěkné známky nenosila. Jejich dozor se tak omezoval hlavně na kontrolu základních nezbytností, jejichž absence se trestala – zapomenuté věci byly denní boj.

Covid dnes postavil rodiče před podstatně větší výzvu, než je pouhý dohled nad domácími úkoly. Vzdálená výuka je náročná pro všechny zúčastněné, vůbec, pokud se u toho doma rodiče snaží ještě i pracovat. A tak jsem vám chtěla navrhnout – zkuste dát svým dětem víc samostatnosti! Držet je denně několik hodin pod krkem je stejně dlouhodobě neudržitelné.

Motivujte je, věřte jim, povzbuzujte je. Vrčte jen za lenost. Potom budete mít šanci, že se z toho nezblázníte – ani vy, ani vaše děti.

Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2020

Aktuální poznámka:

Tento text jsem napsala už nejméně před měsícem, když mě v rádiu vyzvali, abych psala do zásoby – pro případ, že se pro mě jako externistu brány rozhlasu kvůli epidemii zase zavřou. Psala jsem to skutečně se vzpomínkou na sebe a své děti, ne se zkušeností s distančním vzděláváním.

Ovšem jak jsem tu měla předminulý týden na prázdninách obě vnoučata, minulý týden u mě ještě zůstal prvňáček Patrick a distanční vzdělávání jsem si s ním okusila takříkajíc na vlastní kůži.

Před on-line lekcí je možné si popovídat se spolužáky (Berry hlídá, u on-line lekcí byla vždycky:))

Měla jsem štěstí, že jako prvňák hned na začátku školy ještě nezískal žádné špatné návyky a učit se chce. Spolu s ním jsem dostala jeho notebook (na normálním počítači začal pracovat už na jaře, při první karanténě, takže tady bylo o starost méně) a pořádnou náruč instrukcí. Nainstalovali jsme Zoom (před prázdninami se čekalo, že první třídy zase 2. 11. nastoupí do školy, takže používali jen Hangouts), přihlašovací údaje k jednotlivým učitelkám jsem mu dala na plochu do jednoho souboru i s hesly, a vytiskla jsem hromadu všeho možného – od písanek k matematice. Musím říct, že ten první den byl zatraceně náročný, ale dali jsme to.

Podlepit a vystřihnout pomůcku na matematiku a pudink s piškoty. Připadala jsem si jako zamlada:))

Potom už to šlo. Patrick si hned ráno po snídani sám bez říkání udělal denní pravidelné úkoly z češtiny a matematiky + zápis do deníku, následovala vycházka se psy, běhání a druhá část snídaně. V 9:20 se připojil do první on-line lekce, která trvala 30 minut. Pak jsme měli čas na samostatnou práci, potom následovala vzdálená lekce z matematiky a po další pauze angličtina. Mezi tím psal a četl – vybrali jsme si Oslíky od Mileny Lukešové a šlo nám to náramně:)) Po obědě měl poslední lekci, kde dostal zadání na týdenní projekt – řešili jsme podzim, což bylo velmi snadné, vzhledem k dennímu pobytu v přírodě. Odpoledne jsme šli znovu se psy a pak už měl klid.

Psaní v mouce uvolnilo packy a dokázala to být opravdu zábava:))

Občas jsme v rámci nějaké hry psali písmenka –trénovali jsme na tácku s hrubou moukou. Tento způsob byl doporučen ze školy, kde si děti uvolňovaly packy před psaním na papír v bedýnkách s tenkou vrstvou písku. Neznala jsem to, ale opravdu to skvěle funguje, a ještě jsme si užili legraci, když jsme si do mouky psali vzkazy:))

Koncem týdne se už naprosto samozřejmě připojoval do hodin sám, já jsem byla jen jako vnější kontrola pro případ nějakého technického zádrhele. Všechno si vypracovával sám, bez dozoru – pokud něco potřeboval, zavolal si mě.

Takže ano, jde to. Jenže já jsem mohla do značné míry přizpůsobit svůj denní rozvrh jeho potřebám. Pokud si představím rodinu s několika dětmi, v bytě, bez možnosti je ve volných chvilkách vyhnat ven běhat (to mu opravdu pomáhalo a psí holky byly nadšené:)) a ještě s povinností vlastní práce do práce, tak je lituju. To je šílený zápřah.

V přírodě jsme absolvovali nejen tělocvik, ale sbírali podklady pro projekt „Podzim“:))

Děti mu samozřejmě chybí, ale učitelky je obvykle nechaly si před hodinou trošku povídat, což znamenalo, že se děti nadšeně připojovaly už deset minut před termínem on-line lekce. Nemyslím si, že by děti několikatýdenní absence při společném vyučování zásadně poškodila – děti dokázaly v historii úspěšně vyrůstat v podstatně horších podmínkách, než je domácí vyučování. Navíc ti starší bezchybně ovládají sociálně sítě:))

Podle mě ten největší problém mají rodiče: věnovat se dětem a zároveň pracovat (a vařit a uklízet a nikdy si vlastně neodpočinout) je velmi těžké; vůbec, když tomu nevidíte konec. Navíc v mnoha domácnostech chybí automaticky předpokládané vybavení a zajistit dětem při práci samostatnou místnost také není vždy možné. A nakonec – pokud děti učivo nechápou, ne každý rodič učitele nahradí, vůbec, pokud se děti nejsou zvyklé učit samy.

Ari a Berry byly jeho celodenními oddanými společnicemi…

Ověřila jsem si na vlastní opakované zkušenosti (mé, mých dětí a nyní s vnukem), že vést děti k samostatnosti, a tedy i zodpovědnosti, se zatraceně vyplatí. Samozřejmě, že se plno věci na poprvé nepovede, známky za zcela samostatnou činnost také nemusí lahodit rodičovské touze, ale je to funkční model – nejen pro školu, ale pro celý život.

A na závěr se ptám – jak jste se učili vy a jak vaše děti? Jaká míra pozornosti od dospělých vám vyhovovala? Jak zvládáte s dětmi distanční výuku – pokud se vás to týká?

Oni…:))