Dnes jsou Dušičky a na hřbitovech bude zase jednou svátečno. Předkové se zaradují, že na ně potomci pamatují a potomci si na chviličku uvědomí, že život netrvá věčně a je třeba ho doopravdy žít.
Neexistuje recept, který by pomohl zahnat bolest způsobenou smrtí milovaného člověka, ale když čas zahojí nejhorší rány, pomáhá právě ono prastaré přesvědčení o tom, že naši nejbližší nás nikdy neopustí úplně, že něco – snad jejich láska? – tu s námi zůstává. A lidé hledají cesty, jak toto spojení a svoje vzpomínky dávat najevo. Nejen pro sebe, ale i navenek, protože ono je to potom všechno takové skutečnější.
V celém drsném vývoji lidstva bylo v lidech pevně zakotveno vědomí, že jednotlivec, nepatřící do žádného společenství, nepřežije. Společenství – a nebyla to vždy jen rodina – bylo důležité. A snad ve všech lidských kulturách patřili do rámce těchto společenství i jejich mrtví. Tvořili součást paměti rodiny, obce, města, státu… Byli důležití, lidé jim vzdávali úctu a aspoň jednou za čas nejrůznějšími způsoby veřejně deklarovali, že nezapomínají.
A tak Dušičky tu jsou proto, abychom si udělali čas vzpomínat, abychom prohlíželi fotky, abychom dětem klidně po sté vyprávěli o jejich prababičkách a pradědečcích, abychom si vzpomněli na své přátele, se kterými se už nemůžeme setkat. Abychom se znovu ujistili, že jsme součástí dlouhého řetězce bytostí, se kterými nás pojí krev, láska a přátelství.
Cesty „po hrobech“ mají ještě jeden zajímavý aspekt – pojí nás s určitými místy, posilují kořeny, byť třeba notně natažené do dálky. Jsou lidé usedlí i toulaví, někdo je zakotven ke svému místu nakrátko, jiný pluje světem uchycený na hodně dlouhém laně. Důležité je tu kotvu úplně neztratit.
Dušičky tak dávají prostor ke vzpomínkám a rozjímání, které může být nostalgické, někdy i hodně bolí, ale je potřebné. Nemůžeme své mrtvé vrátit do života, ale můžeme je ponechat ve svém srdci a čerpat sílu a útěchu z jejich přítomnosti – byť je vědecky nedokazatelná.
Mám ráda dušičkové nebo předvánoční hřbitovy, kdy jsou hroby nejvíc vyzdobené a odevšad svítí světla svíček. A říkám si, že snad jsou ti moji milí spokojení, že na ně myslím a ty jejich pomníčky nezanedbávám. (h)
Jen letos jsem návštěvu hřbitova svěřila synovi, má to blíž. A já vzpomínám doma se zapálenou svíčkou.
Náš vesnický hřbitov je krásný a udržovaný celoročně. Teď večer nádherně svítí a umělé květiny na něm není nijak vidět,každý dává rostlé podzimní. Tam já ale později nebudu ,budu na tom našem maloměstském a budu tam mít krásnou zahrádku. (h) Taky jsem byla zapálit svíčku na kopečku nad rybníkem,kde mám řbitov zvířátek. Mně víc vyhovuje pohanský svátek Samhain. (inlove)
oslavu „dušiček našich milých“ mám ráda, také jsme chodili zapalovat svíčku. Oproti tomu Halloween nemám ráda vůbec. Ano, je to tu tradice, na kterou se těší hlavně děti. Jenže v době manželově dětství se kostými vymýšlely doma, teď je z toho hlavně velice výdělečný business a mezi dětim kolikrát nezdravá soutěživost. Pro řadu dospělých zase jen strašidelná fraška (party apod.). Se vzpomínkou a na zesnulé to nemá nic společného.
Na hrob rodičů už jezdí jen bratr, nebo jeho děti, já bohužel už jen při svých – čím dál méně častých – návštěvách Prahy. Ale na oba rodiče myslím hodně často.
Včera jsem byla na „českém bábinci“, aby nám nejmladší z nás ukázala svoji krásnou měsíc starou holčičku. Dušičkově-vzpomínkově jsem měla na sobě jednu z maminčiných halenek, její prstýnek a náušnice. Po její smrti, když jsme s bratrem vyklízeli byt, většina oblečení, bot apod. šla do pytlů na charitu. Ale asi tucet jejích oblíbených kousků jsme si přivezla sem a příležitostně je nosím. Vždy, když si je oblékám, vzpomínka je obzvláště silná.
Jsem dojatá ! Právě jsem dostala fotku od hrobu rodičů, u kterého stojí moji tři prasynovci, pod nápisy svítí svíčky a je krásně vyparáděný trsy vřesu. Takže tam zajel synovec rodinou (h).
Maričko, to vzpomínání na maminku s halenkou a šperky je moc milé (inlove)
Minule mě napadlo, že já nakonec na svoji babičku nevzpomínám nad zděděným šperkem (obvykle nic zlatého nenosím), ale nejvíc nad několika lžičkami, stylovým párem dvojbodce a nůžek na drůbež a sadou z růžového skla, ze které zbyl už jen džbán, salátová mísa a jedna mistička 🙂
Od maminky mám zase jiný dvojbodec – modernější a se zpětnými háčky – maso z něho nepadá 🙂 Asi opravdu nejvíc vzpomínám v kuchyni 🙂
OT2: Zítra nám začnou prvním dílem tzv. Adventní trhy na Dedeníku 🙂
Nabídla jsem pár lidem, kterým karanténa a s ní související zrušený prodej na adventních trzích prakticky zastavil živnost, že mohou své výrobky prezentovat na Dedeníku – spolu se svým příběhem.
Třeba si vyberete nějaké vánoční dárky, třeba něco pro radost.
Zítra nás čeká sladká krása! (inlove)
Budu se těšit! Bezvadný nápad!
OT – spolu s Patrickem čelíme nástrahám distanční výuky. Už jsme stihli udělat ledacos, ale řeknu vám, to jsou nervy, jestli se dítě v určenou hodinu připojí nebo nepřipojí! 😀
To my povídej DEDE.
Na stará kolena mám také 1 x týdně distanční výuku italštiny.
Ty nervy jestli se připojím a pak vnímat a stíhat.
A to nás je jen dohromady nejvíce 5 i s paní profesorkou.
A to patrně neřešíš záhadu zmizelé strany osm z písanky… 8) 😀
Chápu Míšo, není to snadné! Je to něco jiného než si jen tak povídat:))
Zrovna tuhle mi Terka říkala „To jsem ráda, že teď nechodím do první třídy – to bych zůstala nadosmrti tupan!“ Tak nevím – není to náhodou kritika mé schopnosti ji něco naučit?! (rofl)
Ygo, momentálně jsem šťastná jak veverka, že nejsem rodič a mám to na krku jen týden – jak se s dětmi učí rodiče, kteří navíc doma pracují, to netuším. Jen těch instrukcí, co chodí!
Tak mne se to naštěstí už netýká ale pamatuji,kdy jsem se v rámci podávání žádostí o dotace elektronicky, musela připojit přes nett a server za pět minut od spuštění spadl a přitom záleželo na době podání, tak to byly nervy. Chápu všechny, kdo tohle musí podstupovat a číst „přehledné instrukce“.
Dede, tak si představ distanční výuku v trojím vydání, tatínka na home office a maminku cca 2 dny v týdnu na home office. To vůbec nešlo, snacha si musela vzít před prázdninami ošetřovačku, nebyla schopná udělat do práce vůbec nic. No a vypadá to, že si příští týden taky vyzkouším distanční výuku. Aspoň u jednoho dítěte. 🙂 Mám na výběr primánku, čtvrťačku na ZŠ anebo prvňáka. Půjdu nejspíš cestou nejmenšího odporu a zvolím čtvrťačku. 🙂 Zatím to vidím jako vítané zpestření!
Hančo, to musí být síla! Naši mají oba home office, Patrick se distančně učí a Kačenka místně hospodaří. Snažit se přitom pracovat, vařit a uklízet je prostě na hlavu. proto jsem tu měla obě děti na prázdninách (aby rodiče mohli jen pracovat:)) a teď tu mám Patricka.
Ale už to jde – konečně mám všechny rozvrhy a materiály, tak to nějak dáme dohromady.
Ostatně se zeptám – píše váš prvňák v bedýnce s pískem? U nás doma teď na tácku s hrubou moukou? 🙂 To je bezvadná pomůcka na uvolnění rukou a navíc se ta písmena píšou veliká. Fakt dobrej nápad! 🙂
Tak o písku ani mouce nikdo nemluvil, na to se musím zeptat. Pokud vím, tak Viktor už píše do sešitu a na rozcvičování dělali na začátku tužkou klubíčka a vlnky. 🙂
Tak písanky má taky 🙂 Docela jsem nad tím kroutila hlavou, ale když jsem to doma zkusila (hrubou mouku na tácku, nesmí jí být moc, aby zůstávala stopa), tak je to příjemné a písmeno se „smaže“ pouhým zatřepáním. akorát mu tam musím vždycky udělat linku 🙂
Mám ráda dušičkové hřbitovy! Světýlka, vůni teplého vosku, chryzantém a chvojí. Aby ne, když jsem vyrůstala s hřbitovem pod oknem dětského pokoje! 😀
Pravda, nebyl to roztomilý venkovský hřbitůvek, ale nejstarší část pražských Olšan, takže to tam umělo být i pěkně strašidelné. Už jen ty opuštěné hrobky, kde mohlo být cokoliv 🙂
Maminka tam s námi chodila rok co rok a vždy vykládala, že světýlka jsou znamení života, proto je rozsvěcíme, aby ti, kdo už odešli na druhou stranu věděli, že na ně pořád myslíme. Nemáme v Praze žádný hrob, takže jsme vždy dávali svíčky k některému v velkých křížů. A jedna byla pokaždé navíc – pro ty, kterým už nemá kdo svítit. (h)
No a protože pokračuju tento týden v babičkování už jen s Patrickem (na malou Kačenku je týden bez rodičů až až), byli jsme se spolu včera večer podívat na naše doubravickém hřbitůvku. Je na stráni u lesa, hezky upravený, kolem je nový plaňkový plot. Světýlek svítilo moc moc a my jsme dali ke kříži další. A já jsem se cítila docela zvláštně, když jsem mu říkala a ukazovala vlastně stejné věci, jako kdysi říkala maminka mně.
Akorát za plotem hřbitova necinkaly tramvaje, ale bylo ticho lesa a polí.
Krásné to bylo! (inlove)
Jo a byli jsme tam úplně sami! (počítala jsem s tím, ale roušky jsme měli pro jistotu s sebou:))
V Oslo naštěstí žádný hrob nemáme, tak v tomhle čase a na vánoce rozsvěcuji svičku na hrobě, kde nic nesvítí. Moc jich není, ale najdou se. Tak aby jim to nebylo líto.
Mám ráda Dušičky, ten rituál zapálení svíček na hrobech, pokojné postání před pomníkem v šeru, chladu a mnohdy mrholení (v prudkém dešti to přece jenom není až tak ono!) a okolo poblikávají další světýlka.
K našemu hrobu bych trefila i poslepu, však za svých pět a padesát roků jsem se tam něco nachodila! I teď se tam snažím dostat aspoň jednou za měsíc, nejen ve výroční dny či svátky. Navíc ten hrob je něco jako zpráva pro nás tři – přijdu, podívám se a je mi jasné – jsem tu první, nebo už tu byla Maruška či Danuška, anebo dokonce obě! Poznám dokonale rukopis jejich hrobového umění – Marie nosí živé květy, kdežto Dana sofistikované umělecké vazby – já vždy červené, protože mamka milovala červené kytky!
Určitě se najdou lidé, pro které je svátek Dušiček jen humbuk, ty věnce, kytky a svíčky – nechť, já jim to neberu. I já své zemřelé nosím stále v hlavě i v duši, není dne, aby mi je něco nepřipomnělo, a přesto cesta na hřbitov je pro mne svým způsobem radostí – je to návrat domů!
P.s. To mrazení v zádech, jestli chytne… nebo nechytne… ta prokletá svíčka 😉 ! A zajímavější je to tehdy, když si zapomenu sirky, na hřbitově nikdo živý a pokoutně se snažím svíčku odpálit od sousedů (rofl) .
A teď si představ, že by na hřbitově nikdo živý nebyl a přesto by ti někdo nabídl hořící sirku- no?
Tak to by mne dost překvapilo! Že mu ty sirky nezvlhly… (wasntme)
Nebo ti ji sfoukával- no?
(rofl) Matyldo!
Ygo, takhle mile a příjemně působí hřbitovy i na mě. 🙂
Jo, dobrodružství zapalování svíček mě také nemíjí – s výjimkou včerejšího večera. Po dešti byl klid, celkem teplo, padala mlha a svíčky jsem zapálila na poprvé 🙂
Drahá Yga,povedala si to aj za mňa,úplne presne.Takto to cítim a takto sa tak aj chovám.Je to návrat domov,do bezpečia,aj ke´d už tu s nami nie sú.
Každému veku patrí niečo iné.Tým mladým asi haloween/neznášam to/,ale keď chcem svoj nesúhlas verbalizovať,spomeniem si ako 6 ročný synovec po smrti svojej prababičky vykríkol:Hurá,tak už aj ja mám mrtvýho v rodine.!!Slabší členovia rodiny omdlievali,ostatní sa dívali po sestre,čo za hada to vychováva.
U nás sú teraz cintoríny zavreté,vstup chráni polícia a armáda!!Aj tak sa mi v uniforme záchranára podarilo dostať sa cez kordon/uniforma robí divy/ čo si mysleli neviem.Postála som,pospomínala,zapálila sviečky,pomodlila som sa.
AD „čo si mysleli neviem“ – inu, co by. Někomu z hřbitovních klientů se udělalo špatně, tak si zavolal rychlou… (rofl) .
Jinak je mi líto těch zamčených kerchovů – bez světýlek to tam musí být moc smutné…
Pokud vím, v Polsku to udělali také – myslím zavřeli hřbitovy
Dušičky jsou takový uplakaný svátek- letos určitě! Ale co chodíme na hřbitov až po setmění, mají pro mě novou a nečekanou atmosféru. Letos půjdem až za týden, ale stejně zase nejspíš navečer….
To mě zaujalo… „co chodíme na hřbitov až po setmění“
Na Dušičky jsme chodili na hřbitov vždy za tmy 🙂 Jak si jinak užít ta světýlka? 🙂
Ovšem když jsme si s bráchou chodili na Olšana hrát, bývalo to zajímavé, když padla tma a nás na hřbitově zamkli:)) Ale i tak jsme trefili – tentokrát stála na Floře hned u hřbitova benzínová pumpa, a za ní (náhoda nebo úmysl?:)) byla pobořená jinak hodně vysoká hřbitovní zeď. Tudy šlo přelézt – a ještě nás neviděli lidé z ulice:))
No, mí rodiče chodili vždycky za světla… kouzlo tmy na hřbitově jsem objevila před pár lety 🙂
Jako rodina jsme též chodívali v sobotu odpoledne před Dušičkami, protože se nejednalo jen o návštěvu hrobu, ale též o společenské vyžití… ale my děcka jsme tam potom lítali až do noci. Pokud jsme nedupali po hrobech, nikdo to tenkrát neřešil.
Hezké a pravdivé povídání DEDE.
Je to tak.
Každý rok jsme chodili s manželem uklízet a zdobit hroby našich zesnulých. A chodíme několikrát do roka, nejen o Dušičkách.
Já si tam s nimi v duchu povídám.
Letos jsme tam ještě nebyli. Bojíme se toho množství lidí na hřbitovech. Zajdeme tam koncem listopadu.
Snad bude lépe.
Máte pravdu Míšo, zesnulí jsou trpěliví, jim určitě nějakým zpožděním vrásky nenaděláte – a sebe ochráníte. 🙂
A povídat si dnes večer můžeš i doma u rozsvícené svíčky (inlove)