Už jsme si v našem seriálu o woke ideologii, politice identit a vývoji, který zaplavil anglosaský svět, řekli o principu, na základě kterého si profesionální aktivisté vezmou za rukojmí menšinu, která o jejich „službu“ ani nestojí, jenom proto, aby ji následně využili jako beranidlo proti systému, který chtějí od základu změnit. Nejinak je tomu v případě sexuálních menšin.

Menšiny označované jako LGBT, LGBTQIA nebo zkráceně LGBT+ jsou lidé, kteří mají nějakým způsobem nestandardní sexuální orientaci nebo genderovou identitu. Sdružuje je právě a jenom to – jinak jde o prakticky přesné zrcadlo širší společnosti, ať už co se týče politických preferencí, osobních zájmů nebo hodnot. Modus operandi woke ideologů se opírá o několik věcí:

Lživý předpoklad, že se každý, kdo do skupiny LGBT+ zapadá, cítí jako oběť

Lživý předpoklad, že každý, kdo spadá do skupiny LGBT+ musí automaticky woke ideologii podporovat a musí být politicky vlevo

Lživý předpoklad, že každý, kdo do skupiny LGBT+ zapadá, se chce nechat woke ideology reprezentovat

Lživý předpoklad, že osoby LGBT+ mají nějaký společný politický cíl nebo společnou politickou identitu

Vytváření falešné hierarchie „více a méně utlačovaných“ v rámci skupiny LGBT+ lidí na základě tzv. teorie intersekcionality (vysvětlili jsme v prvním díle).

Pojďme se podívat na to, jací lidé se pod jednotlivými písmeny skrývají a na to, proč jsou výše uvedené předpoklady a narativy lživé.

Na úvod je třeba říct jedno: sexuální orientace a genderová identita není totéž a není to na sobě nijak závislé. Stručně řečeno, pokud jde o orientaci, může člověk být buď heterosexuál (přitahuje ho opačné pohlaví), homosexuál (přitahuje ho stejné pohlaví), ve kterém případě se používají termíny lesba ( L ) nebo gay (G), bisexuál (B; přitahují ho i muži i ženy) nebo asexuál (A), kdy ho sexuálně nepřitahuje prostě nikdo. I takoví lidé existují, není jich moc, ale jsou to lidé, kteří prostě sexuální přitažlivost necítí a nechápou, a takoví se vyskytují jak mezi muži, tak mezi ženami. Pokud jde o orientaci, tak z toho, co víme, není dědičná, ale k tomu, jestli má člověk jinou než heterosexuální orientaci rozhoduje celá řada vlivů během těhotenství.

Pak je tu genderová identita. Výzkum týkající se genderové identity je mladý, nicméně na základě poznání z roku 2020 víme, že odlišná genderová identita, tedy nesoulad mezi fyzickým a, řekněme, mentálním pohlavím, je neurologická záležitost, kdy mozek funguje jako mozek člověka takového pohlaví, s nímž se člověk identifikuje, nikoliv pohlaví biologického (žena s chromozomy XX nebo muž s chromozomy XY, o vzácnějších kombinacích chromozomů nemluvě). Tohle se týká zhruba 0,5 % biologických mužů a zhruba 0,3 % biologických žen, s tím, že záleží na tom, jak se tento nesoulad projevuje. Buď se projevuje trvale, a pak mluvíme o trans lidech (T), nebo se projevuje pouze někdy, a pak mluvíme o genderfluidních lidech, popřípadě v angličtině queer lidech (Q), nezávisle na jejich vůli. Tento nesoulad si můžete představit třeba tak, že vy, jak sami jste jako osobnost, se všemi vzpomínkami, myšlenkami, s celým svým já, byste najednou měli tělo jiného pohlaví, než jaké máte. Za tuhle záležitost ovšem může genetika, konkrétně 21 variant v 19 izolovaných genech. A nakonec tam máme písmeno I, které znamená intersex, což jsou lidé, kteří se narodí s pohlavními znaky mužskými i ženskými najednou.

Navzdory dojmu, který budí woke aktivisté, nic z výše uvedeného nemá sebemenší vliv na to, jaké politické názory bude člověk, kterého se něco z toho týká, mít. LGBT+ lidé jsou u nás stejně tak mezi letenskou kavárnou, jako u SPD, nebo kdekoliv jinde. Potíž je, že v anglosaském světě jsou LGBT+ lidé, kteří veřejně vystupují například jako američtí republikáni nebo britští konzervativci, vystaveni doslova „dvojímu coming outu“: nejenže řeší, jestli je akceptuje jejich okolí za to, když řeknou pravdu o své orientaci nebo identitě, ale navíc ještě řeší, jestli se na ně nestrhne lavina nevraživosti nebo rovnou nenávisti za to, když řeknou, že „navzdory“ tomu, že jsou LGBT+, budou třeba volit republikánského kandidáta. Nejznámějšími exponenty jsou třeba americký libertariánský politický komentátor Dave Rubin, který je gay, nebo americká trans komentátorka Blaire White, která otevřeně podporuje Donalda Trumpa a vytrvale kvůli tomu čelí jak on-line, tak „reálné“ šikaně ze strany woke aktivistů.

Pokud jde o status oběti, tak tady je celá věc složitá. Ano, mnoho LGBT+ lidí má reálné problémy s tím, aby je akceptovala jejich rodina, zaměstnavatel nebo bezprostřední okolí, a to nejen na americkém, ale i našem venkově. Takoví lidé samozřejmě mohou mít oprávněný pocit, že se k nim jejich okolí chová špatně a není potom divu, že se mohou vidět jako oběť diskriminace. Problém je v tom, že to zdaleka neplatí o všech. Mnozí LGBT+ lidé žijí naprosto standardní, otevřené životy, kdy je okolí akceptuje, jací jsou, nikdo jim nic nedělá a oni nemají sebemenší důvod se jako oběti cítit – a ani se tak necítí – a jsou tak, coby „nevděčníci“, trnem v oku woke ideologů a aktivistů. Jejich existence a spokojený život totiž narušuje narativ, podle kterého kdo je LGBT+, musí spadat do „utlačované“ skupiny s revolučním potenciálem.

Nejenže tihle lidé, u nichž je to logické, že se nebudou chtít nechat woke ideology zastupovat, to nechtějí, ale nechtějí to ani mnozí z těch LGBT+ lidí, kteří si svých obtíží, diskriminace nebo i fyzických hrozeb proti nim jsou vědomi, ale ukřičený aktivismus se jim protiví. O takových pak woke ideologové říkají, že mají internalizovanou homofobii nebo transfobii, podobně, jako když o ženách, které se necítí být utlačované, říkají, že mají internalizovanou miosogynii. Samozřejmě, jako je tomu i u amerických nebo britských woke bojovníků, tito kolikrát ani sami LGBT+ nebývají.

Woke ideologové samozřejmě i v rámci LGBT+ skupin rozdělují tak, aby bylo jasné, kdo je více či méně „privilegovaný“. Když jste aktuálně bílý gay, máte to blbý. Dál pak vede hierarchie zhruba (ono se to s časem mění) aktuálně takhle: bílá lesba, bílá bisexuálka, bílý bisexuál, to, co předtím, ale s uplatněním rasových kritérií a rasové hierarchie „privilegií“ a nejvíc stojí translidé, které ideologové ještě dělí do těch, co mají tzv. „passing“, tedy co vypadají na první dobrou jako pohlaví, se kterým se identifikují a těch, co ho nemají a vypadají, no, zvláštně. Tak ti jsou aktuálně na pomyslném vršku pyramidy coby nejméně privilegovaní.

To je i důvod, proč se aktuálně řeší třeba velký konflikt mezi právy translidí a právy žen – ať už v profesionálním sportu, kde mají transženy nefér výhodu, nebo ve vězeních, kde rozhodně není dobré, aby byli biologičtí muži zavíráni do cel s biologickým ženami bez ohledu na jejich identitu. Naneštěstí se tohle také děje, zejména v Británii (v Americe se to děje spíš naopak, tzn. transženu dají na celu s mužem a ten ji pak pravidelně znásilňuje).

Když se na věc díváte z evropského pohledu, musíte si uvědomit, že Amerika je o poznání drsnější než Evropa. Translidé, na rozdíl od Evropy, čelí velmi reálně skutečnému, fyzickému násilí a náboženské založení zejména mezi evangelikály je takové, že je schopné udělat LGBT+ lidem peklo ze života. Z pohledu sekulární Evropy, a zejména pak Česka, kde je zpravidla každému každý fuk, je to až nepředstavitelné. Jenže problém je, když se pak pomalu k nám dostává rétorika jen přeložená z angličtiny, která přebírá tamní reálie, které u nás zkrátka a dobře nemáme.

Samozřejmě, pokud jde o Ameriku, přidává se k tomu ještě jedna rovina, pro Evropana nepředstavitelná: špatná dostupnost zdravotní péče a už vůbec špatná dostupnost psychologické a psychiatrické péče. Vyrůstat v prostředí, které vás potenciálně nenávidí a nutí se schovávat je něco, co má nepěkné psychické dopady, ovšem co s tím, když nemáte na to, abyste je jakkoliv řešili? Jako gay se v chudší evangelikální rodině na americkém Jihu vážně narodit nechcete.

Potíž je v tom, když chcete, jako LGBT+ člověk, jen žít svůj život a chcete mít „klid“. Woke aktivisté se do vás opřou za to, že nejste dost revoluční a od společnosti, která je, řekněme, trochu divočejší, zase hrozí další rizika.

Úplně stejně, jako v případě černochů, národnostních nebo jiných menšin jsou tak dotyční lidé v pozici zrna mezi dvěma mlýnskými kameny – a opět je nutné připomenout to základní schéma: woke aktivisté bojují svými metodami nevyžádaně za někoho jiného a riskují při tom jeho, ne svoji kůži, když popudí svými radikálními požadavky širokou veřejnost.

Dede: jako na zavolanou se na serveru Psychologie.cz objevil článek psychologa Adama Suchého, který má také k tomuto tématu co říct – minimálně v jedné své části. Jmenuje se Rozpůlený svět https://psychologie.cz/rozpuleny-svet/ Jde o dopad takové woke masírky na normální lidi. Dovolte mi ocitovat odstavec:

„Stále častěji se bohužel setkávám v terapii s klienty, kteří až donedávna podle svých slov neřešili rasové otázky, uprchlíky, genderovou nevyváženost, politickou korektnost a podobně. Černocha v práci vnímali jako kolegu, a když o něm mluvili, používali křestní jméno, nikoli označení etnika. Žili v domnění, že lidem se má pomáhat a že k jakému pohlaví se člověk hlásí a co dělá v ložnici, je jeho věc. Se sílícím tlakem společnosti, médií a sociálních sítí ale čím dál tím více cítí potřebu se vymezovat a chránit. To, co brali jako lidskou samozřejmost, najednou začínají přehodnocovat a nejčastějším komentářem charakterizujícím tento proces je výrok: „Tak to už je ale i na mě moc.“

To vysvětluje, proč je třeba tyhle revoluční proudy umět rozeznávat a naučit se proti jejich vlivu bránit. Protože se nás týkají, přestože vznikly v jiných reáliích – umějí vzbudit nevraživost tam, kde dosud nebyla a nepostihne ty, kdo ji úmyslně rozdmýchávají.