Jedním z termínů, kterými woke ideologové šermují, seč jim síly stačí, je kulturní apropriace, nebo také kulturní přivlastňování. Zpravidla je to v souvislosti s tím, když se snaží někoho šikanovat nebo ho vyhodit z práce za to, že se převlékl za osobu jiné národnosti nebo kultury, že někomu nabízel „neoriginální jídlo“ a podobně. Pojďme se podívat na to, odkud se tohle vzalo, co to je a jak na to adekvátně reagovat.

Jako naprostá většina woke ideologie se kulturní apropriace vztahuje k USA a k jejich historii. Základní linie problému je zhruba následující: Amerika je „tavící kotel“ (melting pot) různých kultur, z nichž se v další generaci stávají Američané se vším všudy. Na první dobrou to zní až idylicky, ale ono to tak úplně není a zejména v minulosti nebylo.

Evropany, kteří Ameriku neznají, Amerika často mate. Protože se tam mluví angličtinou, kterou většina lidí zná a lidé tam vypadají „evropsky“ (jsou zpravidla bílí a sledují tutéž populární kulturu jako my), Evropané mají ve zvyku předpokládat, že je to vlastně takové „prodloužení“ Evropy na jiný kontinent. Ale to je poměrně zásadní nepochopení toho, co Amerika je a jak funguje.

Od připlutí puritánů z lodi Mayflower (1620), které se připomíná každý rok na Den díkůvzdání, přes vyhlášení nezávislosti a válku za nezávislost (1776) a zejména pak vyhlášení takzvané Monroeovy doktríny (1823) až po novější roli USA ve světě po zapojení do obou světových válek a války studené nebo americkou politiku ohledně průmyslových standardů nebo cel, si dávala Amerika velmi záležet na tom, že je všechno, jenom ne Evropa.

Amerika je, jako koncept, od počátku své nezávislosti myšlena přímo jako vzbouření se proti Evropě, popření Evropy, odložení Evropy se vším, co ji tvoří, „někde vzadu“ se vším, co jí bylo drahé. Něco v duchu „nestojíme o vaše pravidla, zásady a etiketu, uděláme si vlastní a lepší“. Výše zmínění Monroeova doktrína byla americká zahraničněpolitická strategie, která v kostce říkala: „Nás zajímá západní polokoule, do záležitostí východní polokoule se nepleteme, jsme vůči ní neutrální, ale vyhrazujeme si výsadní právo na to, intervenovat po západní polokouli ve shodě s našimi zájmy“.

Tato politika v Americe zanechala velmi hluboký myšlenkový odkaz, z něhož, spolu s předchozími událostmi, vyplývá přesvědčení o americké výlučnosti (American exceptionalism), které v kostce říká, že Amerika se nemusí od nikoho, a zejména ne od Evropy, v ničem učit. Je to taková zvláštní hrdost na vlastní výdobytky, která se, zejména od 19. století, kdy se do Ameriky začali hromadněji dostávat Evropané i odjinud, než z „anglosaských protestantských zemí“, promítla do ostentativní šikany nově příchozích a neméně ostentativním opovrhováním jejich kulturním dědictvím.

Ne, že by to byla jen americká specialita – naprosto totéž dělala vůči svým menšinám, navíc v téže době (od 80. let 19. století dokonce oficiálně) metropolitní Francie; noví Američané, které definovalo jejich občanství, se stávali Američany skrze stud za svůj původ a snahu jej pokud možno vymazat. To se týkalo zejména – když pomineme černošské Američany, kteří jsou jiný případ – (v tomto pořadí) Irů, Židů, Italů, Řeků, Poláků, v menší míře pak jiných národů střední, jižní a východní Evropy, Číňanů, Japonců, Korejců a samozřejmě – opět svým specifickým způsobem – lidí z Latinské Ameriky, na které se pohlíželo také špatně, ale rozhodně, pokud jde o akceptaci jejich kultury, lépe, než na přistěhovalce z „východní hemisféry“.

No a pak začal proces „bělení“ těchto přistěhovalců, který trval celá desetiletí nebo i déle. Když se mluví o tom, že má někdo v Americe „bílé privilegium“, tedy že je brán jako „majoritní, standardní, ‚kulturně bílý‘ Američan“, nemělo to nikdy moc extra společného s barvou kůže; to je znak spíš z poslední doby. Tradičně to znamenalo být příslušníkem WASPs (White Anglo-Saxon Protestants, tedy skupiny bílých anglosaských protestantů), kterážto kategorie se pak pomalu rozšiřovala o další.

Tohle „bělení“ mělo zpravidla následující podobu: kultura, která byla majoritní společností ostentativně opovrhovaná se stávala „cool“, ale jenom některé části z ní, a ještě kolikrát špatně pochopené, s tím, že když WASP, nebo někdo z v pozdějším slova smyslu chápané „bílé majority“ to dělal, bylo to „cool“, ale když to dělal v původním kontextu ten, čí to doopravdy bylo, bylo to pořád ještě, ze setrvačnosti, „trapné“ a „divné“ a předmětem zostuzování jako něčeho neamerického.

Tenhle proces trvá pořád, akorát se dnes už týká lidí odjinud, než z Evropy; Evropanů se tohle přestalo týkat (ale velmi pomalu!) až po druhé světové válce, kdy američtí vojáci přinášeli do nejrůznějších koutů Ameriky osobní zkušenost s Evropou a její skutečnou kulturou. Když tedy na dnešní kulturní apropriaci nadávají lidé z Mexika, úplně stejně by na ni mohli svého času nadávat třeba Italové, akorát že ti na ni nenadávali, prostě to snášeli do doby, než se jich to přestalo týkat. Jádro současné debaty se tak týká toho, jestli se nedá tenhle krok přeskočit a neakceptovat lidi z neamerických komunit dělat svoje věci, aniž by byly považované za divné a jestli by se třeba většinová americká společnost neměla zajímat víc o to, jaký je smysl jednotlivých kulturních aspektů.

Dost bylo teorie, trochu praktického příkladu, o čem je řeč: představte si, že jste český imigrant v Americe, říkají vám „bohunk“ (to byl urážlivý pojem pro české imigranty v Chicagu a okolí na konci 19. století) a třeba dostáváte sodu za to, že je svíčková divné, neamerické jídlo. Pak si Američan bez jakéhokoliv českého původu otevře restauraci v centru, nazve ji „Czech Pub“ a začne tam servírovat „českou svíčkovou“, kde budou místo knedlíků hranolky a omáčka bude mít příchuť tex-mex, zatímco vám se lidi budou pořád smát za ten originál. Takhle totiž ten tavící kotel v praxi často fungoval.

Takže jsme u toho, že tady byl/je reálný problém, který někomu leze na nervy a je tu apel na to, ho vyřešit. Jenomže se toho chytila woke úderka, které nejde ani tak o ty Mexičany, Japonce a další, ale o destrukci kapitalismu a Ameriky jako takové té otevřené, lehce divoké společnosti, která poskytuje příležitosti, ale i rizika.

Co tedy dělají? Oni nevyzývají veřejnost, aby přestala s xenofobními názory na menšiny, ani nevyzývají ty, kteří skutečně – obrazně řečeno – vydávají tex-mex svíčkovou s hranolky za typické české jídlo, ale řeknou, že bílý Američan nesmí dělat mexické jídlo, hotovo.

I kdyby to byl – a byly takové případy – bílý Američan, co žil v Mexiku, naučil se to tam dobře dělat, zachutnala mu tamní kuchyně a řekl si, po návratu do USA, že to rád nabídne svým krajanům, woke úderka se nebude bát ho šikanovat, křičet mu před bistrem nebo obtěžovat jeho zákazníky, protože podle nich by bílý Američan jídlo, které „patří Mexičanům“, dělat neměl, basta e finito.

Za „kulturní přivlastňování“, ne v jeho původní definici, jak byla zmíněna výše, ale v té „woke“ verzi, se pak považuje prakticky jakékoliv použití kteréhokoliv etnického elementu kterékoliv „nebílé neamerické“ kultury bílým Američanem, bez ohledu na skutečnou autentičnost nebo na záměr. Použití v dobré víře se ze strany woke úderky stále bere jako rasistická urážka, jako kdyby šlo o záměrnou snahu se vysmívat původním „nositelům“ dotyčného kulturního prvku. Tím kulturním prvkem nejčastěji bývá jídlo, hudba nebo oblečení.

A není to žádná legrace – když se na někoho slétne tímto způsobem za takto definovanou „kulturní apropriaci“ twitterový lynčující dav nebo zcela reálná vulgární, fanatická horda – typicky u nějaké firmy nebo na univerzitě – je to velmi nepříjemné a ničí to kariéry i živnosti.

A teď to nejpodstatnější: co s tím dělat? Rozhodně nemá cenu jít po menšinách, které tihle samozvaní „bojovníci“ jakože „chrání“. Nemá cenu ani zpochybňovat fakt, že americká společnost má své rezervy, pokud jde o akceptaci nově příchozích přistěhovalců, bez ohledu na to, jak se tito snaží zapadnout.

Má však jednoznačně smysl vystupovat tvrdě proti woke ideologii a hlavně před jejich stalkingem a šikanou neustupovat ani o píď.

Pokud jim ustoupíte, jen je posílíte, protože oni nepřestanou, dokud vás nezničí a dokud nebude stoprocentně po jejich. S těmito lidmi se nedá jít na jakýkoliv kompromis, nedá se s nimi rozumně debatovat, oni o debatu nestojí. Pamatujte: jim nejde o to, chránit menšiny, ale zničit kapitalismus a „společnost, jak ji známe“. Bohužel, jejich moc zejména na univerzitách a ve velkých korporacích je často taková, že pokud nejste opravdu příliš velcí a cenní na to, abyste si mohli dovolit je ignorovat, univerzita, která se bude bát o svůj rating, nebo korporace, která se bude bát o své akcie, vás nejspíš vyhodí nebo donutí odejít.

Tohle je něco, co se už podařilo rozšířit i do jiných anglicky mluvících zemí, zejména Spojeného království, ale na evropský kontinent zatím ne. Zejména tedy proto, že jako Evropané jsme – s výjimkou Francouzů a v menší míře Španělů – nikdy neměli až takové asimilační tendence. Je třeba se ale i tak mít na pozoru, protože o lidi, kteří chtějí stylem CTRL+C CTRL+V tenhle americký diskurs přenést do Evropy, kde nemá žádný význam, není nouze.