Když se prvně potkáme s neznámým člověkem, tak se mu obvykle nejdřív podíváme do očí, potom přelétněme postavu, držení těla, oblečení a v duchu si ho nějak zařadíme. Jestli správně nebo ne, to většinou ukáže až čas. Náš úsudek však bude přesnější, pokud se dotyčnému nezapomeneme podívat na ruce.
Ruce totiž o člověku prozradí kolikrát víc než ten obličej. Už proto, že obličej si lidé (zejména ženy) pěstí a malují, tělo se dá schovat do více či méně vhodně zvoleného oblečení a pravdu o nohách skryjí boty. Ruce jsou však obvykle vůči pohledům zcela nechráněné.
Ruce malé, velké, jemné, silné, zhrublé prací, opálené, s nehty pěstěnými, ulámanými, dlouhými či okousanými. Ruce dokáží nemilosrdně prozradit pečlivě skrývaný věk, mohou se třást, mohou být zaťaté v pěst, uvolněné, chladné, vlhké, či příjemně teplé. Není divu, že součástí pozdravu, alespoň v našem koutě civilizace, je vzájemné podání ruky. Tento prostý úkon, spolu s přímým pohledem do tváře toho druhého, v sobě skrývá šanci na velmi slušný odhad toho, s kým máme tu čest.
Když se narodí miminko, má ručičky zaťaté do pěstiček, jejichž postupné uvolnění je začátkem vzrušujícího objevování světa. Volné ručičky totiž mohou věci uchopit a strčit je do pusy – tak člověk začíná a popravdě nakonec i končí. Jenom k stáru už je na ty věci, které chce ochutnat, přece jenom vybíravější.
Ruce vězí snad za každým lidským jednáním. Mohou být něžné, hrubé, laskavé, surové, šikovné, nemotorné, vzrušující, tišící a nezapomenutelné. Tisíceré hry rukou milenců, končící ve stáří stiskem plným jistoty – patříme k sobě. Chladivá dlaň na rozpáleném čele nemocného, pevné sevření zahánějící noční můry, neochvějný stisk ruky ujišťující umírajícího, že není v poslední chvíli sám.
Určitě si pamatujete ruce svých rodičů a prarodičů – pokud se o vás starali tak, jak to má být. Matčiny ruce utírající slzičky, otcovy silné ruce zahánějící strach, babiččino vlídné pohlazení, bratrův šťouchanec, dědovy ruce vyřezávající lodičky z kůry. Matčina jemná ruka a otcova pevná dlaň, kterých jste se mohli chytnout, když se k vám svět točil tou nepřívětivější stranou. Ale jsou také ruce surově bijící, krutě poutající, zraňující. Ruce lhostejné a necitelné. Ruce jsou totiž obrazem svého člověka a jen zřídka doopravdy lžou.
Podívejte se na své ruce. Jdou s vámi životem a ten se na nich postupně podepisuje. Málokdo se vidí tak, jak ho vnímá jeho okolí, většinou si ve své hlavě ubíráme léta (a kila) a přidáváme půvab a šarm. Na ruce se ale nemusíme dívat do zrcadla, ty vidíme takové, jaké jsou. Čím jsou naše ruce pro ty druhé? Pro naše děti, partnery a přátele?
Je to zvláštní pohled a s trochou dobré vůle může být opravdu inspirující. Umějí tyhle ruce hrát na klavír? Že jen trošku? A líp by to nešlo? Nebo: nemohly by se tyhle ruce naučit vyšívat, držet vrtačku rovně, rýsovat, malovat, uplést doopravdovskou vánočku, hrát na housle nebo postavit v láhvi loď? Najdou tyhle ruce dost síly, aby rozštípaly hromadu dřeva, postavily zeď, zryly záhony či vymalovaly dům? Troufnou si? Troufnu si já?
Přemítavý pohled ale vzbudí i další otázky. Kdy naposled moje ruce někoho pohladily, s vášní polaskaly, přátelsky poplácaly, vesele pošťouchly? Nebyly hrubé nebo bezohledné? Kolik toho ty ruce mohou říct!
Ale ne, ať si ruce klidně mlčí. Pro teď stačí, když podají hrneček s kávou, schovají zívnutí a rozletí se po klávesnici. Vždyť takové malé denní pohlazení se dnes dá poslat i mailem…
A tak se ptám – díváte se lidem na ruce? Znamenají pro vás něco? A co říkají vaše ruce? Jste s nimi spokojení? 🙂
Mám docela hezké ruce se štíhlými prsty a pěknými nehty. Nehty nosím odjakživa dlouhé, zapilované do „mandličky“ a často nalakované. Laků máme s Vílou plný košíček a já si o dovolené nebo o víkendech dopřávám různé výstřelky typu svítivě fialová s třpytkami. Před revolucí, když byly k sehnání asi tak tři barvy laku, jsem jednou potřebovala k tanečním šatům lak černý, tak jsem si ho vyrobila. Do bezbarvého laku jsem nastrouhala tuhu. Výsledek byl skvělý, lak vydržel přes týden a byl pružný, nikdy už jsem takový neměla.
V těhotenství mi narostly opravdu drápy, velmi pevné a nezlomitelné. Do porodnice jsem přijela s rudým lakem a způsobila hromadné pohoršení sester na novorozeneckém. Vypravily se ke mně s nůžkami, že prý miminko poškrábu. Nepochodily a mimino jsem neškrábla nikdy 🙂
Moje ruce umí všechno možné, ale neumí psát všemi deseti. Píšu asi tak osmi,ale není to stálých osm, střídám je.
Dede, moc hezké téma.
V mládí jsem byla s rukama spokojená, byly mladé, hladké,jemné,spíše menší a šikovné. Manžel prý mamince ještě před svatbou řekl, že se mu líbí moje ruce (tedy kromě i mě samotné, že áno 🙂 ). No určitě měl možnost si je dostatečně prohlížet, jelikože mi „pomáhají mluvit“. Vždy jsem měla a mám stále tendenci jimi při řeči šermovat i když vím, že to není zrovna „lady like“. Není to tak dávno, co jsem našla založené delší černé rukavice z tenké kůže (koupené v Praze), které jsem ještě v Německu ráda nosila. Dělaly ruce velmi elegantní. Teď se mi v ní zasekly 4 prsty u prostředních kloubů, víc ruky se do rukavice nevešlo. Moje současné ruce se mi už nelíbí. Vypadají až moc stařecky (naštěstí zatím bez fleků) a jistě hodně si za to mohu sama. Celý život jsem se jimi bez ochranných rukavic ¨dloubala a dloubu v hlíně. Nemám ráda (a schválně v domě nemám) myčku, nádobí myji ručně a přestože jsem si před lety alespoň koupila gumové rukavice, stejně je nepoužívám pravidelně. Ukazováčky a pravý malíček už jsou mírně pokřivené a nehty krátké. Maminka měla hezké nehty s delšími lůžky „mandlového tvaru“ , které byly hezké i při krátkých nehtech. Moje jsou kraťoučké, jen takové bělavé paličky a přes všechny pokusy nehty posílit mi rostou pomaloučku, jsou tenké a rychle se natrhnou, nebo zlomí. Takže se mi nikdy nesplnil sen mít nehty třeba jen částečně dlouhé. Při práci na zahradě to může být výhoda, ale parádu mi nehty a ruce rozhodně nedělají. Když teď prsty jedné ruky přejíždím kůži na hřbetu druhé, kůže je pod nimi už hodně volná, dá se „shrnout“. To už žádný krém nevylepší (přesto je ale pravidelně mažu aloa krémem), stejně jako už nikdy nebudou tak hbité, schopné jemné práce a už v nich nemám tolik síly jako dříve. Ale protože to nemohu změnit, snažím se tím netrápím. Hlavně, že mi ruce stále fungují, mám všech deset prstů a umím jimi docela hbitě ovládat klávesnici. Tak si občas jen pro kraťoučkou potěchu ruce „omladím“. Zvednu je nad hlavu a chvilku prsty silně třepu. Tím je odkrvím a ruce pak na moment zase vypadají lépe, mladší :).
Můj tatínek byl hodně vysoký a tak měl i velké ruce. Když jsem s ním jako malá(i troche větší) šla venku a držel mě za ruku, v chladnu jsem ze své ruky udělala pěstičku, kterou tatínek dokonale do své velké dlaně „zabalil“ a hřál. Byl to tak krásný pocit, který si ho pamatuji dodnes. Manžel má také hezké, velké a silné ruce (proto mu velmi často do ruky šoupnu nějakou sklenici zavařeniny apod, aby mi otevřel víčko, protože moje ruce už to nezválnou):)
Mám ruce normální.
Trochu upracované, ale nikdy se jim nedělaly mozoly (babička se smála, že jsem se narodila pro lopatu, ale mě to nevadí).
Občas se zatnou, jsou díky mě trochu nešikovné (štípat dřevo vážně neumím), ale jsou tvořivé (vysadily jsme spolu hodně zahrad, ušily spoustu halenek, kalhot, sukní a jiných krásných věcí). Naučily se modelovat dortíčky, co se ale nenaučily – a já je nenutím – je psát všemi deseti, nám tři prsty stačí na ty naše překlepy :D.
Uměly se za mne postavit a bránit proti špatným, umí obejmout, umí potěšit duši.
Jsou trochu upracované, tak jim občas podstrojím nějakou tu péči a nechám upravit drápky. To mají moc rády, to je jejich libůstka. Vždyť nikdo nemusí vědět, že jsem zrovna překrtkovala půl záhonu, že jo 😀
Mám je ráda, jsou mé, normální ručičky.
„…nám tři prsty stačí na ty naše překlepy 😀 “
Mluvíš mi z duše, mám to stejně! (rofl)
Ruce mám po mamince drobné, hubené, se štíhlými prsty a jsem s nimi celkem spokojená, jen na to piáno by se mi hodily prsty delší. V tomto směru tak trochu závidím své snaše, která má opravdu hodně dlouhé štíhlé prsty, a na piáno hraje bravurně (tedy nejen proto). Jinak jsem ten typ, který milují všechny sestřičky, jak bylo dole zmíněno. 🙂
Nemám ráda, když někdo podává leklou rybu anebo když se někomu potí dlaně. Vím, že za to druhé ten člověk nemůže (no ale mohl by si je aspoň otírat, že), ale je to děsně nepříjemné. Měla jsem kdysi mladšího kolegu, kterému se potily dlaně tak, že pod nimi vlhnul a krabatěl papír, na který psal. Pro práci v kanceláři trochu handicap. Naštěstí ho to stejně nebavilo, tak pak odešel k policii. 🙂
Když se podívám na své ruce,tak si říkám, co všechno už přestály.Toho stěhování,přemisťování nábytku,úklidů,vaření a pečení,hlazení bližních,objímání ve smutku i radostí,té zimy ze studeného domu a nevytopených škol,muchlování zvířátek a že jich bylo hodně 🙂 Takže mé ruce,ode mne, díky Vám! (h) A ano mrknu druhým na ruce, např. jednou v Itálii na lyžích jsem zažila starší pár,dost starší,seděli naproti mně,tak jsem si říkala,že je fajn,že mohou ještě na lyže, pak se pánovi rozlila polévka,tak jsem mu pomáhala utřít i s jeho paní a při letmém doteku jsem zachytila jejich tak strašně upracované ruce,že mi až zatrnulo. Obdiv a úcta a i trochu závisti, to že se nadřeli na svém a nikdo nikdy jim to nevzal, neukradl ! (h)
Dede, dobré téma!
Ruce mám standardní, spíš větší (taky jsem celá větší), prsty mám spíš delší (nohu taky, dokonce se mi za poslední rok záhadně zvětšila o jedno číslo). Nicméně, to, co umím, nepřipisuju těm rukám, ale sobě (např. psát všema deseti neumím).
Ale měla bych jeden dotaz, jak stárnu, docela dost se bojím takových těch stařeckých skvrn, moc se mi nelíbí. Zatím je nemám, ale to je jen otázka času. Neměla byste některá nějaký tip na dobrý krém/mast? Před časem jsem o tom kdesi cosi četla (snad na Parfumánii – Toro, nepamatuješ si to?), myslela jsem si, že si to zapamatuju, ale bohužel ne. Dík předem za všechny tipy.
P. S. Že s tím zas otravuju, děcka mají momentálně vybráno 1 708 766 Kč. Moc a moc děkuju všem, které jste přispěly, jste hodné.
Moje ruce jsou standardní – tedy pravidelné, dobře rostlé, ale malé – když jsem hrála na klavír, obsáhla jsem oktávu tak tak. Poučena romány jsem si přála ruce s dlouhými štíhlými prsty a ono nic! 😛 Až mi kdosi vysvětlil, že pokud mám malá (úhledná:)) chodidla, těžko mohu mít dlouhé prsty na rukou – ono to prý souvisí:)) Každopádně vím, že s delšími nalakovanými nehty umějí mé prsty působit dostatečně dlouze 😀
Umějí pečovat, hladit a mazlit, lidi i zvířata. Pravda, poslední dobou si je co chvíli nějak zraním (teď zrovna léčím řezanec od konzervy:)) a pak je musím vyhojit. Možná mě učí být laskavější sama k sobě – když taková nejsem a správně nepečuju, rány na rukou se nechtějí hojit:))
No… mohly by být šikovnější na jemné a přesné činnosti, ale co už v mém věku s dysgrafií, že jo 😛
U mužů si rukou všímám, velké silné pracovité ruce jsou pro mě sexy:)) Jsem ráda, že Martin takové má a kluci také. (inlove)
Moje stará známá profesionální deformace – to jsou krásné žíly, ty by se napichovaly!
Hi, hi, Zuzkóóó!!!
(rofl)
Zuzko! 😀 😀
Jo, i tak se dá na ruce koukat:)))
😀
Mám štíhlé ruce ( to je asi jediné, co na mně štíhlé zbylo 😀 ) a dlouhé prsty. Nehty krátké, na zahradě dlouhé překáží. Už nejsou mladé a pigmentové skvrny jsou znát. Jsou šikovné na všechny ruční práce, co já se napletla a naháčkovala ! I ubrusy jsem si vyšívala a když jsem je prostírala, tak pod trestem smrti pro toho, kdo je nevypratelně pokecá 😀 , přežili všichni. Obvykle jsou suché a teplé, stisk mám pevný, nesnáším stisk tzv. leklé ryby.
MLP by potřeboval na ty tlapy zbrojní pas, ale ve skutečnosti jsou na práci moc šikovné a na lidi jemné. Syn má tlapky po tátovi 🙂 .
Nikdy nezapomenu na ruce jednoho Pana Vinaře, velké jako lopaty, mozolnaté, pevného stisku. Z takových rukou nemůže být víno jiné než vinikající…
Byli jsme si představeni před léty a já i při své zapomnětlivosti na lidi a jména jsem nezapomněla.
Jarmila
Mé ruce jsou, myslím, standartně pohledné. Štíhlé, prostředník stejně dlouhý jako délka dlaně. Jsem s nimi spokojená, umí dělat spoustu věcí, ale dost věcí také neumí. Když někomu ruku podávám, stisk mám pevný, žádná leklá ryba. V téhle nepěkné době už jsem skoro zapomněla dotyk dlaně proti dlani a i pohlazení je pomálu. Pubertální holčičky už jaksi trochu uhýbají a MLP by se asi kapku lekl, kdybych ho znenadání jen tak pohladila. Škoda, že už to nedělám. Hm, léta jdou. Takže teď se ruce potěší zabořením do psího kožichu, nebo pohlazením kocoura.
Jedno pohlazení mám ale do ruky vtisknuté. Neohrabané pohlazení mé umírající kamarádky. Budu ho cítit napořád.
A teď si ani nevzpomínám, že bych se při setkání dívala lidem na ruce. Ale už je to tak dlouho! Dívám se do očí, podvědomně přelétnu mimiku obličeje. Si myslím.
Doufám, že zase budu moci lidem mou ruku podávat!
já mám ruce po mamince a ta má nejkrásnější ruce na světě, alespoň pro mne….. (h)
Dívám se na své ruce a přemýšlím, co o mě říkají ?
Jsou dlouhé a štíhlé. Takové prý mají klavírní virtuosové nebo zloději. Nejsem jedno ani druhé.
Na prstech krátké a nenamalované nehty. Nesnesu totiž dlouhé a namalované nehty.
Často mě zebou, protože se mi špatně prokrvují.
Jak přichází stáří, tak se mi na nich začínají ukazovat pigmentové skvrny. Ještě jsou malé a nevýrazné, ale jsou tam.
Jsou hladké a bez mozolů a přesto umějí pracovat.
Píšou všemi deseti, umí vařit, péct a uklízet.
Také umí listovat stránkami knih a pohladit dětskou tvářičku či kocouří kožíšek.
Míšo, to je moc hezké ! (h)
Míšo, moc hezky jsi to napsala 🙂
Ano dívám. A mezi námi – téměř všichni chlapi v naší rodině mají krásné ruce… (rofl) . Já je krásné nemám, ale zato umí psát všemi deseti (chuckle) a najemno krájet cibulku – tož to se taky počítá.
Jo, psát všema deseti a najemno nakrájet cibulku, to je něco:)) Takhle psát se už nenaučím, ale tu cibulku dám, pokud se fakt hodně snažím! 😀
(y)
nemohu psát všemi deseti i kdybych to uměla. Na pravé mi chybí články u dvou prstů a třetí mám zdeformovaný. Mám to po úraze. Proto nemám ani pěstěné nehty a nenosím šperky abych neupozorňovala na mou vadu. Dělám s rukama všechnu práci, lehkou i těžší. Zkrátka dělám co umím. I cibulku nadrobno nakrájím. To si nestěžuji ani nenaříkám, jen píšu k tématu.
Maruško, věřím, že pro tvého muže i dceru jsou to ty nejkrásnější ruce, protože jsou tvoje (inlove)
Pro mě byly nejkrásnější ruce mého dědečka, veliké, upracované (ale jak krásně hřály, když jsem byla malá s chodili jsme spolu po městě nebo na procházku); na pravé ruce mu chyběl na prostředníčku jeden článek. Když jsem byla malá, ptala jsem se, jak se mu to stalo. Odpověděl: „Sežral mi ho vlk“ – až později mi to došlo – vlk se říkalo kutru na maso, dědeček byl řezník.