Tahle věta mě v té knížce opravdu zaujala: „Děti byly ve věku, kdy ještě neměly upřímnost uhlazenou zdvořilostí.“ Nejdřív jsem se zasmála, ale pak mě napadlo, že pokud dělá totéž dospělý, bývá to spíš k vzteku.
Myslím, že každý, kdo vychovával děti, musel čelit následkům upřímných, leč společensky nevhodných výroků. „Jé, maminko, proč má ten pán tak červenej nos? A proč je ta paní tak tlustá?“ Případně restaurační verze: „Já to nebudu jíst, protože to smrdí. A tati, proč jíš ty červy?“ Ano, není snadné si dát mořské plody ve společnosti dítěte, které na to není zvyklé.
Jenže jak roky jdou, většinou se nám daří dětem vysvětlit, že existuje cosi jako zdvořilost a takt, ono neskutečně důležité umění, díky kterému lidská komunikace nekončí tak často v slzách, vzteku nebo v krvi, jak by se bez těchto atributů slušného chování stávalo. Je ovšem třeba vychovávat děti vlastním příkladem, protože pouhý výklad teorie nejen vede k nekonečným otázkám, ale především nikdy pořádně nefunguje.
Jestli je bezelstná dětská upřímnost někdy na obtíž, tak to není nic proti takzvané upřímnosti dospělých. Bývá to zejména doména starších žen, které s oblibou bývají hrubé a urážejí své okolí, aby se z důsledků vyvlékly tvrzením o své upřímnosti. „Jéžiš Blaženo, tys ale přibrala! Mladá paní, to asi čekáte holčičku, že? Jste taková… přepadlá. Hm, příště se ti ta svíčková už určitě podaří.“
V lepším případě jsou tyto dámy jen omezené, častěji je to prostě baví. Když se oběť jejich upřímnosti vzbouří, obvykle se rozpláčou a jsou dotčeny – vždyť přece neříkají nic než pravdu, byť obvykle jen tu její část, která se jim zrovna hodí.
Bez pravdy to opravdu nejde. Ale to nejde ani s ní, pokud ji neumíme nebo nechceme podávat na talíři zdvořilosti s ubrouskem potřebného taktu. Tak schválně – jak ji obvykle servírujete vy?:))
Starší dámy říkají „ale já jsem upřímná“ bez ohledu na to,že je to většinou na liskanec…..
Synátor byl svými hláškami v rodině i venku pověstný,zejména,když si začal uvědomovat své „Já“.:-)Tvou hlášku v druhé větě nám doma taky sdělil,když se s otázkou obrátil na mne,proč je opravářova manželka taková,jaká je. V autobusu plném lidí mi politicky vysvětlil,že náš president se jmenuje „busák busák“(pro zapomínající Gustav Husák) Autobus lehl smíchy. Vše bylo posléze vysvětleno ,tak jako mně kdysi a šlo to. Ty starší ženy,ááách, to byly někdy přímo lahůdky! Aspoň jeden/a poznala brzo,komu se má vyhnout.Život to někoho naučí a někoho ne,tak to chodí. Ovšem „upřímná beztaktnost“ aplikovaná na jiné,by zasloužila někdy přímo přes dršťku,pardón. (inlove) Takových nešťastných lidí mi může být jen líto.Představte si,že s tím musí žít.Jsem moc ráda,že zde máme takové útulny jako je Dedeník a vedle Zvířetník,kde je fajn pobýt. (h)
Jenny, busák busák mi vylepšil náladu – díky za něj! 😀 😀
U oněch „upřímných“ dam mě fascinuje, jak si umějí vybírat oběti – obvykle sázejí na jejich zdvořilost – kterou ony samy úmyslně nepoužívají. Párkrát jsem se stala obětí, tak si to pamatuju. Ale pak jsem konečně dospěla 8)
Když někdo vypadá blbě, nebo mi třeba naservíruje něco nepovedeného, tak to nijak nekomentuju, vůbec se k tomu nevyjadřuju. Každý z nás vypadá někdy blbě, nebo se mu něco nepovede, a taky nestojíme o to, aby nám, to někdo předhazoval, natož na veřejnosti. On to ten dotyčný ví zpravidla sám moc dobře a už to je pro něj dost frustrující situace.
Ale mám takový dost příbuzný postřeh. Jestli má někdo ve zvyku nelichotivě komentovat telefonní hovor ihned po skončení, jako třeba „to byl ale blbec“, „ty mně taky můžeš“ a ještě i mnohem peprnějšími poznámkami, tak bacha na to! Je třeba se ujistit, že telefon je skutečně „položený“, tedy že spojení je opravdu ukončené. Jinak se ten dotyčný na druhém konci, který třeba taky není střelhbitý v „pokládání“ mobilu, může doslechnout věci, které by jistě raději neslyšel. A může to napáchat opravdu velké škody. Mám s tím dost čerstvou zkušenost jako ten druhý, co jen poslouchá, a nic moc. Kdysi to bylo jednoduché, jakmile se zavěsilo sluchátko do vidlice, bylo odpojeno, ale u těch mobilů, zvlášť dotykových, někdy není tak úplně přesně zřejmé, jestli už se to opravdu odpojilo.
Tapuz, přesně tohle se mi stalo na jaře – já byla příjemce těch hrubých slov 😛
Šlo o tom, že jsem telefonem požádala o službu, která měla být dostupná (odvoz klestí). Ovšem někde se zadrhla komunikace a nikdo to řidiči, který to má na starosti, neřekl. V podstatě jsme byli v právu oba, ale já byla slušná, on nevrlý. Když si myslel, že položil telefon, byl… hrubý 😀 No, měl smůlu, protože jsem to nenechala být, službu urgovala na místech, kde věděli co dělají a byla jsem taková potvora, že jsem se o jisté nevlídnosti na straně řidiče zmínila. Když jsem volala o onu službu podruhé (pro jistotu jsem ještě čekala – nicméně rok předtím mi nadával, že volám pozdě, on si člověk u něj asi nevybere:)), byl najednou samá zdvořilost.
Popravdě mě mrzelo, že se nesnažil napoprvé – dopadlo by to stejně a všichni bychom se cítili líp 😛
z tohohle pohledu je asi dobre, ze dcera autistka -absolutne prima a neznala jakychkoli klicek, vymyslu nebo lzi – zatim moc nemluvi 😀 sve emoce ovsem umi vyjadrit i neverbalne velice srozumitelne 😀
a starsi syn od nas taky jednou zadpudil kuraky vetou ‚mami, ti panove tady teda tema cigaretama smrdej!‘
No, ona začne (inlove)
Ono s malými dětmi má člověk aspoň jednu jistotu – ještě to neumějí myslet zle. Prostě komentují, co vidí.
To se o dospělých říct nedá. Navíc ony dámy, o kterých jsem psala, mívají sofistikované metody na to, jak bodnout, aby to doopravdy bolelo. A ten křik, když jim to člověk náhodou vrátí!
No, na takové dámy platí odpovědět jim stejně. Já jsem to bohužel nikdy neuměla a asi neumím doteď, vždycky jsem z toho jen překvapená a mlčím.
Vždycky jsem se snažila nikoho nesoudit a už vůbec ne vnucovat někomu svojí jedinou pravdu.
Snažím se, a myslím, že mi to i jde, být taktní a zdvořilá.
Co se týče dětské zdvořilosti, mám jednu krásnou vzpomínku.
Když jsem byla se syny na mateřské, měli jsme tenkrát docela hluboko do kapsy. Proto jsem tehdy synům, kterým bylo 3 a 4 roky, říkala, že v krámu nemají o nic loudit.
A tehdy starší Peta pronesl v obchodě velmi hlasitě směrem k mladšímu bratrovi Pájovi :
“ Pavlíku nechtěj po mamince ty bonbóny, víš že musíme šetřit. Jsme chudí. “
Červená jsem byla až na zádech.
Míšo! 😀
Mně se to stalo ještě relativně nedávno s malým Patrickem. To mu byly asi tři a protože chodí odmala s tátou do obchodů, i jako nečtoucí poznal, které výrobky jsou v akci. Zároveň byl naučený, že Pribiňáky, které měl nejradši, jsou velmi drahé, takže se nekupují pořád a v množství, které by rád snědl. No a přišli jsme do malého obchodu v Miletíně, a když jsme došli k regálu s mléčnými výrobky, Patrick velmi hlasitě zajásal: „Babičko, koukej, Pribiňáky jsou v akci, můžeme si je koupit!“ 😀 😀 No, koupili jsme:))
Upozorňuju, že moc anonymní to tam není – malý vesnický Coop a já tam chodím dost často. Ovšem jako babička jsem se tomu už jen nahlas smála – jako mladá matka bych se styděla taky (blush)
U nás začala výchova ke zdvořilosti velmi časně, v souvislosti s jídlem. O jídle se nikdy neříká, že je hnusné nebo fuj, ale že mi nechutná nebo že si ho nedám, nemám ho ráda. Naše děti od malička ochutnávaly leccos a jedí skoro všechno, ale nikdy by si nedovolily kuchařku urazit. Stejně tak se velmi brzy dozvěděly, že to, že je někdo podle jejich měřítek tlustý/ošklivý/páchne, může mít spoustu různých příčin a není vhodné to komentovat, protože to dotyčného může zranit. Jak to moje maminka naučila mě (a moje tchýnička mého exchotě), tak jsme to předali dál.
Jo, řekla bych, že jsem byla vychovávána podle stejných not a taky jsem to poslala dál 🙂 Jen to chvilku trvalo, že jo.
Ovšem nezapomenu, jak jsem jednou stála na zastávce autobusu, s sebou kočárek s Markem a pětiletého Andyho. No a nějaký pán hned vedle nás si zapálil cigaretu. Načež Andy okamžitě pronesl dobře slyšitelným dětským hláskem: „Maminko, proč ten pán kouří? On neví, že pak onemocní a umře??“ No… podívali se k nám všichni 😀
Ujistila jsem Andyho, že pán to asi ví, leč nedbá (kdybych řekla, že neví, Andy by mu to šel ochotně vysvětlit:)) a mělo to jeden pozitivní efekt – ten chlap šel jinam a přestal mi tak hulit nad miminem… 😛