Z vyprávění o „zapomenutých národech“ už víme, že Okcitánie je pojem poměrně široký a ne vždycky jednoznačně lze poznat, kdo všechno se vlastně považuje za Okcitánce. Budiž tedy řečeno předem, že dnešní putování s vařečkami a hrnci se bude týkat krajů Languedoc, Rousillon a Comté de Foix.
Je to poměrně velké území, které se rozkládá od jižního okraje departementu Ardeche po pravém břehu řeky Rhony až do Východních Pyrenejí. Na levém břehu Rhony najdeme jako zrcadlový obraz jiný známý kraj – Provence. Ale o té snad někdy jindy. Teď vstupujeme do opravdového a nefalšovaného království česneku, kterému se tu říká „all“ (nebo starším slovem „alh“). Tomuto království vévodí pověstný pokrm zvaný cassoulet, který má osm variant a přípravu tak složitou, že si – včetně všech příprav – vyžaduje skoro dva dny. Je to ovšem jídlo s historií, a navíc natolik vynikající – nejen pověstí, ale i chutí – že se mu rozhodně nechci vyhnout. Napřed ale něco jednoduššího.
V zemi vonící česnekem samozřejmě nemůžeme opomenout česnekové speciality. Jednou z nich je all-y-oli, česneková majonézová omáčka, která se namazaná na krajíci chleba podává už k snídani. A protože je zdejší kraj mimo jiné proslulý i jemným vepřovým masem, tvoří all-y-oli nezbytnou součást každé zabíjačky, aby pomohlo s trávením tučných kousků ovaru. Jiná specialita už je něčím víc než jen česnekovou omáčkou. Jmenuje se all crémat a připravuje se takhle:
V kastrolku nebo v kameninové nádobě necháme na oleji osmahnout nasekané červené papričky a česnek – hotové jsou, když jsou těsně před spálením, tedy osmahneme je opravdu důkladně. Pak je zaprášíme moukou a zalijeme vodou. Do této omáčky se vloží očištěná ryba podle vlastní chuti a dostupnosti a přikrytá se nechá dobře povařit na prudkém ohni. Podává se s topinkami s česnekem a je to jedno velké MŇAM! – návštěva společnosti se však v ten večer už nedoporučuje.
Krajovou úpravou pokrmů jsou tzv. potée, tedy jednoduše – hrnce. Vyznačují se poměrně složitou přípravou, ale výsledek je obvykle znamenitý a většinou není třeba u vařícího se pokrmu stát na stráži. Prvním představitelem tohoto druhu jídel je rousillonská ouillade, což je zeleninové jídlo, zcela jasně přiznávající vliv sousedního Katalánska. Název sám prý pochází ze španělského „olla podrida“, tedy shnilý hrnec:
Suroviny (pro 5 osob): 0,5 kg bílých fazolí, 1 větší kapusta, 6 velkých brambor, 2 cibule, mrkev, vodnice, velká kost od šunky (nebo 5 plátků šunky od kosti), sůl a pepř.
Příprava: připravíme si dva hrnce. Do prvního dáme vařit fazole, první vodu asi po 20 minutách slijeme a nahradíme ji horkou vodou v menším množství tak, aby fazole byly právě jen potopené. Do druhého hrnce dáme rozčtvrcenou kapustu a všechny ostatní oloupané nebo jinak očištěné druhy zeleniny + kost od šunky. Zalijeme studenou vodou a uvedeme do varu. Oba hrnce necháme mírně bublat na plotně asi 2 hodiny, teprve pak osolíme a opepříme. Když jsou fazole doměkka uvařené, přidáme je k ostatní zelenině ve druhém hrnci, zamícháme a dochutíme. Pokud se nám zdá, že je pokrm příliš řídký, necháme trochu vyvařit vodu. Místo kosti od šunky se docela dobře osvědčila i uzená vepřová žebírka.
Další specialitou, tentokrát z okolí města Albi, je albigenský hrnec. Nejedná se o hrnec vzpurný, kacířský ani umělecky nadaný, nicméně je to velmi bohatý pokrm, jako ostatně všechny zdejší „hrnce“. Budete potřebovat:
Telecí koleno, 70 dg hovězího z kýty, 50 dg šunky od kosti, upečené husí stehno s výpekem, česnekovou klobásu, hlávku zelí, 6 mrkví a tolikéž pórků, 0,5 kg bílých fazolí, 4 stroužky česneku, cibule, 4 hřebíčky do této cibule zapíchnuté, bouquet garni, sůl a pepř. To všechno spotřebuje asi 4 l vody a nakrmíte tím 8 sezónních dělníků, kteří vám přišli pomoci na vinici.
Do velkého hrnce dáme vařit do studené vody telecí koleno, hovězí, šunku, mrkev, pórky, cibuli s hřebíčky, česnek, svazeček bylinek, osolíme a opepříme. Vaříme asi 2 a půl hodiny. Zvlášť si do poloměkka uvaříme spařené čtvrtky zelí a fazole (namočené od předešlého dne). Ty pak přidáme s kouskem pečené husy a česnekovou klobásou do hrnce k masům a vaříme ještě hodinu.
Když se pomocníci vrátí z vinice, dáme uvařená a rozkrájená masa doprostřed velké mísy, kolem dokola poklademe zeleninu, každý druh zvlášť. Současně s tím podáváme v míse vzniklou polévku, ke které se jedí topinky (bez česneku).
Asi nejslavnější ze všech languedockých jídel „z jednoho hrnce“ je už zmiňovaný cassoulet. Jeho slavných osm variant se liší především podle toho, co doprovází jeho hlavní součást, tedy bílé fazole. Zřejmě nejznámějším a nejvíce vyhlášeným je cassoulet z Castelnaudary, který má své jméno podle městečka asi 35 km vzdáleného od Carcassonne. Než se do něj pustíte, zvažte, jestli máte dost času a trpělivosti – ale výsledek stojí za to, zvlášť pokud chcete nabídnout něco opravdu vynikajícího větší společnosti přátel a nehodláte kvůli tomu vyloupit banku. Budete potřebovat:
0,5 kg vykostěného skopového plecka, ¼ kg vepřové krkovičky, 20 dg vepřového bůčku, 30 dg česnekového salámu, 20 dg uzených klobásek, 60 dg bílých fazolí, 4 větší dobře zralá rajčata, 6 stroužků česneku, velkou cibuli, 10 dg vepřových kůžiček, 15 dg husího sádla, 10 dg strouhanky, mouku na zaprášení, sklenku armagnacu, bouquet garni, sůl, pepř, 5 hřebíčků, svazeček petrželky.
Den předem: nadrobno nakrájíme a uvaříme vepřové kůžičky – na mírném ohni asi 3 hodiny. Do studené vody dáme přes noc namočit fazole.
V den podávání: si hlavně nezapomeňte přivstat, vstáváte přeci s vašimi ženci nebo dělníky na vinici, ne? Už jste vzhůru a v kuchyni? Pak najděte opravdu velký hrnec. Dejte do něj vařit fazole, cibuli s napíchanými hřebíčky a tři stroužky česneku. Když jsou napolo uvařené, vodu scedíme a schováme si ji stranou. Ještě bude potřeba. Maso (skopové, vepřové a bůček) nakrájíme na kousky a dozlatova opečeme na husím sádle. Přidáme nakrájenou cibuli, 3 stroužky nadrobno nasekaného česneku, bouquet garni, sůl, pepř, zaprášíme moukou, lehce osmahneme a zalijeme vodou z fazolí. Přidáme oloupaná a jadérek zbavená rajčata a celé to pod poklicí dusíme asi 2 hodiny. Přibližně 20 minut před koncem dušení přidáme česnekový salám a na zbytku husího sádla opečeme klobásky.
Teď přijde to nejdůležitější. Vezmeme tak velkou zapékací mísu, aby se nám do ní všechny připravené polotovary vešly. Tu vyložíme vepřovými kůžičkami, položíme na ně polovinu fazolí, na ně rozložíme masa, pokropíme armagnacem (druhou sklenkou zalijeme sebe, začínáme být přece už trochu unavení, ne?), překryjeme zbylými fazolemi a nahoru dáme salám a klobásky nakrájené na kolečka. Posypeme strouhankou, nasekanou petrželkou, zalijeme šťávou vzniklou při dušení masa a dáme zapéci do trouby. Zapékání trvá asi 1 ½ hodiny. Během prvních 10 minut pečení se vytvoří škraloup – ten roztrháme a smícháme s obsahem. Po chvíli se vytvoří další škraloup, se kterým naložíme stejně. Tenhle postup opakujeme celkem 6x – ano, čtete správně, šestkrát. Sedmý škraloup už necháme neporušený, ten je totiž nejlepší ozdobou jídla – říká se tomu tradice sedmi škraloupů cassouletu a má to i praktický význam: pokud se vaši strávníci poněkud k jídlu opozdí, cassoulet pod škraloupem nevychladne.
Různá města a místa v Languedocu mají své speciální recepty na cassoulet (třeba Toulouse, Albi nebo Carcassonne), lišící se bohatostí surovin, způsobem kořenění a dalšími drobnostmi. Ale cassoulet z Castelnaudary je asi nejdůstojnějším představitelem této vyhlášené speciality.
Hrabství Foix, které připojil k francouzské koruně až Jindřich IV. v roce 1589, je z kulinářského hlediska známé přípravou hlemýžďů. Předpokládám, že nikdo z vás nebude mít potřebu pustit se do přípravy těchto chutných plžů tak říkajíc „od Adama“, tedy včetně jejich vyhladovění, vyháčkování a zbavení slizu. Máme tedy hlemýždě již předpřipravené, tedy přinejmenším očištěné.
Ti se nejprve dlouho vaří na mírném plameni (u konzervovaných odpadá), a dále se velmi pomalu dusí v omáčce připravené z česneku, nasekané cibule, špenátu, salátu, čekanky, petržele a kerblíku, a také jemně nakrájené libové šunky. Takto udušení hlemýždi se zalijí vývarem, zahustí žloutkem a podávají se posypaní mletými ořechy a hrubě (rukou) nadrobeným sucharem. Říká se jim tu cagaraoulas a je to jídlo mimořádně syté až těžké – armagnac je nezbytný, a pokud máte problémy se žaludkem, nepokoušejte raději osud.
Poněkud menší nápor na zažívání představují hlemýždi po narbonnensku – dobře očištění hlemýždi (zbavení váčku s vnitřnostmi) se vaří v osolené vodě s bobkovým listem a pepřem tak dlouho, až se dají lehce vyjmout z ulity. Pak dáme do kastrolu olivový olej, vodu (podle toho, kolik budeme potřebovat omáčky) asi 3 větší stroužky česneku utřeného se solí a pepřem a necháme chvíli povařit. Pak přidáme hlemýždě a pod pokličkou je dusíme. Do husté majonézy dáme několik uvařených a roztlučených mandlí a trochu ji naředíme mlékem a vlažnou vodou. Vlijeme ji na hlemýždě a ještě chvíli na mírném ohni lehce dusíme.
Nemohu si pomoci, ale teď by to chtělo moučník. Což takhle albigenský koláč?
Suroviny: křehké těsto připravíme z 25 dg mouky, 12,5 dg másla, ½ deci vody a soli. Na náplň budeme potřebovat 50 dg sušených švestek a na krém 2 žloutky, 1 celé vejce, 10 dg cukru krupice, ½ l mléka (plnotučného nebo rovnou smetany) a ½ lusku vanilky.
Připravíme si křehké těsto a necháme odpočinout. Pak ho vyválíme na plát asi 3 mm silný a vyložíme jím formu (obvykle klasickou kulatou). Těsto propícháme vidličkou, položíme na něj kruh z pečícího papíru a pár oblázků nebo keramických střípků, aby se těsto nevzdouvalo. Pečeme 15-20 minut v horké troubě.
Přichystáme si náplň: švestky chvíli máčíme ve vlažné vodě a pak je (pokud je to třeba) vypeckujeme. Mléko s vanilkou vaříme asi 5 minut a pak je pod pokličkou necháme trochu zchladnout. Celé vejce a dva žloutky utřeme s cukrem, pomalu začneme přilévat vlažné mléko a šleháme. Pak kastrol postavíme na mírný oheň a šleháme, dokud krém nezhoustne. Z formy s upečeným těstem odstraníme oblázky a papír a místo nich poklademe těsto švestkami, zalijeme připraveným krémem a ihned dáme péci na 20-25 minut do horké trouby. Koláč necháme zcela vychladnout (jinak nejde krájet!).
A protože jídlo bez sýra je jako kráska, které chybí jedno oko, dovoluji si doporučit jemnou sýrovou tečku za dnešním příběhem z kraje d´Oc: vynikajícím zdejším sýrem je roquefort (z ovčího mléka) nebo kozí sýr pelardou.
Co dneska vaříte? Já se pokouším o tohle, no, uvidím: https://rashidova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=758896 – mimochodem, projděte si všechny recepty téhle paní, má tam vesměs samé dobroty.
Tak nám Farmbox dovezl tmavé krůtí maso, v pátek jsme si z něj udělala základ a v sobotu ho vrazila do vinohradnické pánve a dneska do takového jako ragú s žampiony. K tomu jsme udělala zapečenou červenou řepu se sýrem a cibulí. My ji tak máme rádi. Hezké je, že mi z toho zbylo do týdne do krabičky do práce.
Jak tu řepu zapékáš? Mám ji v ledničce a v hlavě pusto a bez nápadu 🙂
Jinak tmavé maso z krůty používám tam, kde má být vepřové – to mi poslední roky nějak nechutná (blush)
A já to používám místo hovězího (a vepřové nám taky moc nejede, snad kromě panenky).
Matyldo, vše vypadá moc pěkně.
P. S. já dělám pečenou červenou řepu s balkánským sýrem a tymiánem, kdo to chce „kousací“, může přidat nějaké vařené zrní, my dáváme pšenici.
P. P. S. Nám tu pro změnu nechal Michal/Hugo pěkný kousek daňka, neporadily byste, co s tím? Prý to má být vyzrálé na steaky, ale ty 1) moc neumím, 2) z toho důvodu dělám jen výjimečně.
Aido, neboj se toho. Maso na dva prsty. pokojová teplota, pepř, olej. Hodně rozpálit pánev, opéct z obou stran. Deset minut v troubě 180 stupňů, navrch trochu másla. Solit až nakonec. Nechat aspoň 5 minut odpočinout, jíst.
Jestli ti Hugo řekl, že steaky, tak by byla věčná škoda to hodit do guláše 🙂 Jinak to samozřejmě jde upéct s divokým kořením, ale bude se to muset našpikovat.
Ach, Renato, děláš mi chutě:))
Já mám daňky maximálně na poli naproti domu – na pánvi nikdy 8)
Tak já to zkusím, když říkáš.
Tak první pokus právě učiněn a sněden (jsme zas oba doma), MLP si to chválil a že prý z toho zbytku mám zas ty steaky (místo plánované svíčkové) udělat. Takže moc dík za recept, milá Renáto!
P. S. Z nakoupené kořenovky asi bude „svíčková“, tj. smetanová polévka, pořád mám na něco v tom stylu chuť.
No, tak ať se ti to povede!
my jsme byli na výletě v lesích poblíž Nové Paky – nikde nikdo, jen hluboké bukové lesy dole v údolí, krásné jehličnaté na vrších, potom my, psi, mnoho srn a divočáci 😛
To už byla naštěstí Ari uvázaná a Martin je zaslechl dřív, než uviděl. Přeběhli kousek před námi přes cestu a potok, který tekl vedle a svižně pokračovali do protikopce. Pořádné kousky to byly, i když si myslím, že to pořád byly mladé kusy. Ta bachyně, co nám v létě bydlela na poli prakticky před domem, byla podstatně větší 🙂
No nazdar.
Jo a povedlo se to, ale nevím, jestli to budu opakovat, je to opravdu hodně pracné.
A z jiného soudku, opět OT, ale – mrkněte na vizualizaci stavby Karlova mostu, je to moc zajímavé: https://www.youtube.com/watch?v=nJgD6gyi0Wk
Že se zase vnucuju, ale – spustili to včera večer a už mají vybráno 643 tisíc. Tak kdyby náhodou, odkaz na sbírku je tady: https://www.donio.cz/energiilekarum2
Teď je to o moc víc potřeba než na jaře. A moc děkuju všem!
701 558, začíná se to pomalu rozjíždět!
740 469!
808 640!
Tak už mají první milion, resp. 1 009 800. Tak se jim to snad nakonec podaří vybrat, po pravdě řečeno, moc jsem tomu nevěřila, lidi už od jara dost otupěli.
Taky se přidám 🙂
Dala jsem si chvilku absťák od počitadla:))
Už mají mezitím 1 146 015. 🙂 No, jde to pomaleji než zjara, ale každá koruna je dobrá a teď asi o dost vzácnější.
P. S. Andykódy jste si už objednaly/i? 😀 Ukázka zde: https://www.scribd.com/document/480251127/ANDYKODY#fullscreen=1
K objednání zde: https://www.donio.cz/andykody?fbclid=IwAR2hr8dxU8ADS4QyQUftZXyNw8XOqsdjlr1Ln2n-bzI15PiZ6d4OnhfJZh0
Dala jsem je na skupinu Dedeník coby nedělní chvilku poezie 😀
🙂
Nejlepší je ta Kačka Jebavá (ve videu) jako Jiřina Švorcová, recituje to celkem procítěně. 🙂
P. S. Děcka už mají vybráno 1 403 738 Kč! Moc díky všem, které jste přispěly!
Moc pěkné čtení a skvěle napsáno, nezapomenutelná Terra -san nám jistě opět naladila chuťové pohárky. Chybí! Achjo. (h) Mimo jiné jsem hned prolustrovala i jiné recepty Francie a na tetě Wiki jsem se dočetla, že třeba i známá bujabéza,pochází z „okcitánského slova bolhabaissa [,buja‘bajse], složeniny dvou sloves: balhir („vařit“) a abaissar („snížit horko“, tzn. zvolna vařit)“. Ochutnala bych asi vše,jen by mi musel někdo pochoutky připravit.Nejlepší je však originál na místě, to mám vyzkoušeno. 🙂
Pokud by někdo chtěl upéct ten koláč, tak do těsta nepatří 0,5 litru vody, ale jen půl deci 🙂
Vidíš, toho jsem si vůbec nevšimla, samozřejmě, že máš pravdu.
Díky za upozornění, milá Renato – radši to v textu opravím 🙂
Ne každý čte komentáře a Terra-san by se určitě nezlobila (inlove)
Dede mám pocit, že se to řešilo už při prvním zveřejnění, ale jistá si nejsem.
Tak jsem si zase hezky početla jako v nějaké kuchařce. Jinak recepty opravdu jen pro vyhládlé pracanty 🙂 Protože tyhle „hrnce“ jsou taková masová obdoba provencálského „rybího hrnce – Bouillabaisse“. V obou případech je tam toho v hrnci moc pohromadě :). Když jsem kdysi ve Fr. u společného stolu viděla, co vše z hrnce loví na talíř, požádala jsem jen o kousek toho, co vypadalo jako normální ryba a jinak jen tekutinu (abych kuchařku neurazila – měla jsem výmluvu že my to doma neznáme).
Naopak hlemýždě jsem jednu dávnou dobu jedla, vlastně nakonec víc v Anglii, než ve Francii, protože je ráda připravovala naše londýnská kamarádka. Dokonce jsem si koupila sadu ulit, které se za tím účelem prodávaly a sama doma snad 2x udělala. Ale brzy mě tahle novota omrzela. Hlemýždi se prodávali už vyčištění v plechovce v nějakém slaném nálevu. Tenkrát jsem se asi moc nezamýšlela nad tím „jak se do plechovky dostali“. Ale jsou to vlastně jen masové jednohubky, sami o sobě bez chuti. Chuť pokrmu dodával „špunt“ z másla, česneku, petrželky a šalotky, kterým se šnek v ulitě zacpal a celé se to zapeklo. Dneska už mám na tohle jídlo jiný názor, už bych je nejedla. Sice ti v přírodě dokáží nadělat spoustu škod, tihle kulinární se pěstují ve velkém na farmách. Ale těch je mi líto, chovat a zabíjet je právě kvůli ochucené jednohubce mi přijde skoro snobské jídlo.
Zato švestkový koláč možná někdy zkusím. Chuť skoro cítím na jazyku, protože postup přípravy krému je skoro stejný jako na skvělý fr. „creme caramel“(dělala jsem ho zrovna minulý týden).
Kdo nemá šneky ráda, nebo si je oškliví, může si příslušné recepty udělat z kuřecích žaludků nebo srdíček, chuť je podobná.
A pozor na to množství vody v koláči, jak píše nahoře Renáta.
…rád…
Zcela OT, moc se omlouvám, ale – syn spustil nové kolo sbírky Energii lékařům. Situace je o moc vážnější a obtížnější, než jaká byla na jaře. Kdo aspoň trochu můžete, přispějte, moc prosím: https://www.energiilekarum.cz/
Tak v kraji Languedoc-Roussillon bych výrazně zhubla, pokud bych se musela držet místní kuchyně. Nedala bych si nic. Z představy chleba s majonézou k snídani na mě jdou mrákoty 😀 , i když majonézu a příbuzné omáčky mám jinak ráda. MMCH, jde o známou omáčku aïoli, která se jinak servíruje hlavně k rybám, ale taky k zelenině, bramborám a tak.
Pokud jde o ty šneky, ani náhodou. Nikdy mě to nelákalo, ale od té doby, co jsem měla zahradu, často doslova zamořenou slimáky, které jsem chodila sbírat, si nejsem schopná koupit ani pleťový krém se šnečím extraktem, protože to bych si na obličej (ani jinam) prostě nedokázala nanést, natož to jíst (devil) .
Obecně musím říct, že ve Francii mi bohužel nechutnalo. Tedy přesněji řečeno, francouzská kuchyně mi nechutnala, a tak jsem se pokud možno uchylovala k „cizokrajným“, naštěstí italská, tuniská nebo čínská byly většinou po ruce, a to i v menze.
Ale napsané je to hezky a kdo to rád, ten si jistě přijde na své.
Při čtení receptu na ten fazolový hrnec jsem si vzpomněla na podobné jídlo, na které nás pozvala kamarádka, když jsme malovali. Říkala tomu vinohradnická pánev, páč to často ohřívají na ohýnku ve vinohradu při práci a bylo to fazole plus co dům dal- maso, klobásky a tak. Bylo to moc dobré 🙂
Můj strejda dělával něco podobného na rodinná setkání, jen to mělo hustotu velmi husté polévky. Bylo to pálivé (paprika, česnek, čili) a také to obsahovalo vedle masa i klobásy. Dala bych si… jeden talíř:)) Ale tohle se v malém udělat nedá
Tak to bylo zhruba ono 🙂
Já jen ten koláč a s chutí, asi budu muset něco upíct, i když tenhle koláč to nebude. Nic jiného mě jaksi neoslovilo, ale napsaný to bylo krásně. Terra-san zkrátka uměla a U kance se jim určitě plete do vaření 🙂
No, já to čtu prostě pro potěšení 🙂 Na mě je to všechno až moc syté (šneky nepočítám, ty nejím:)) a plné česneku. Ale ten koláč! 😛 (to je olizovací)
Tak dneska bych si asi nedala skoro nic (leda ten šoulet*, kdyby mi ho někdo uvařil) a pak ty šneky, ty mám ráda. Musím počkat, až zas otevře kamarád Martin svůj „kabaret“, tohle tam dělává (tj. cassoulet a šneky). Gůglujte Kabaret Špaček Brno.
*píšu to takhle schválně, ta jídla jsou si hodně podobná (otázka je, které jídlo bylo inspirované kterým, pro Židy je to tradice, stejně jako pro ty Okcitánce), jen se do šouletu nedává žádné vepřové, ale to všechny dobře víte, že jo.
P.S. Máme tu Michala/Huga, včera dojel a přespal a dnes vaří poslední svatbu sezóny a zase přespí. V tomhle počasí mu to (ani těm svatebčanům) teda nezávidím.
No ono obecně teď dělat svatbu je jaksi na draka… tedy, abych neurážela draky, na prd 😛 A není to jen počasím, že jo.
Oni to asi chtěli ti svatebčani stihnout před tím zákazem, počítám, ale neptala jsem se. Každopádně je teď Hugo až do konce epidemie bez práce. Ale už prý píše další knížku (už se na ni moc těším), aspoň se zabaví, no.
Poctivě jsem přečetla všechny recepisy (konečně, jsou velmi čtivě napsané – je vidět, že terra san je psala s láskou a porozumění k chuťovým pohárkům), abych se ujistila, že zvládnu maximálně ten moučník (rofl) . Ovšem ten teda je, až se mi chutě sbíhají. Jenom bych k němu podotkla, že než máčet sušené švestky ve vodě, bylo by lepší a přirozenější, je máčet ve slivovici… (nod) .
Jinak hlemýždě teda vařit nebudu ani omylem, to opravdu nechám Francouzům… ééé… teda Okcitáncům.
Ygo, v takovém případě by to byl koláč jen pro dospělé:))) nebo by dětem museli dospělí vyzobávat ty opilé švestky 😀
alkohol se vypaří, zůstane jen ta chuť,
Já vím, ale líbí se mi ta představa, jak to mlsní dospělí dětem vydloubávají z jejich porcí 8)
tak to jo, ony ty švestičky budou asi výborně chutnat 😛
Ach, milá Terro-san, moc doufám, že i tam za duhou stále cítíš radost z dobrého jídla (inlove)
Dnes se mi opravdu líbí ty jejich hrnce s fazolemi – byť moje by byly o hodně jednodušší varianta. No, já taky nemusím krmit hordy sezónních dělníků! Fascinuje mě zapékací mísa vyložená tak dlouho vařenými vepřovými kůžičkami. Klobouk dolů před hospodyněmi, které si s tímhle uměly vyhrát – i když… já si myslím, že to prostě musely umět. Ono to dřív jinak ani nešlo.
Co mě vůbec, ale ani trochu nebere, jsou hlemýždi. Ať si svoje domečky nosí v trávě… 🙂
Moc se mi však líbí ten koláč se sušenými švestkami a žloutkovým krémem. Mňam! Ten bych si dala hned:))
tak já bych ty hlemejždě …. 😛
Že mě to nepřekvapuje! 😀 (inlove)
přijeď si nasbírat, máme tu různé velikosti a zabarvení /
No však se koukni do Rettigové nebo některé jiné kuchařky nějaké její současnice, co všechno měly kuchařky k dispozici a jak rozmanitě, a často složitě, to zpracovávaly. Ale ono zdaleka ne každý takhle bohatě jedl, a už vůbec ne každý den. A jednou za týden se ten „tanec“ v kuchyni dal vydržet 😀 . Anebo na to prostě měli personál.
Jj, přesně tak, navíc ty recepty od Rettigové byly rozpočítané na hromadu lidí, takže nejsou tak velkorysé a tučné, jak se nám dneska zdá.