Jdu pěšinkou od Bumbálky k Masarykově chatě, psi nadšeně běhají kolem a já si užívám krásy časně podzimních Beskyd. Jenže jakmile se pěšina zanoří do lesa, už je vidím – tady jeden, tamhle druhý! A další! Kam se podívám, samý podpapírák. Fuj!
Napadne mě – copak ti lidé nemají soudnost a nemohou odejít se svou potřebou dál do lesa? Aspoň u té cesty by si mohli dát pokoj! A pak mi to dojde. Cesta na Masarykovu chatu je tu dvojí a obě jdou souběžně přímo podél hranice. Na české straně je asfaltka, letos na jaře obnovená. Na slovenské straně vede pěšina – tu travnatá přes louku, tu lesem. A chodci si z asfaltky odskakovali… no… co nejblíž. Tedy na slovenskou pěšinu.
To byla ale jen jedna stránka problému. (Naštěstí psí holky se mi v exkrementech neválejí – jinak by tu byla další hrozivá stránka problému!:)) Což o to, příroda si s lidským tělním odpadem celkem snadno poradí, vůbec, když hodně prší. Jenže všude se válely (citlivější čtenáři prominou) použité papírové kapesníčky. Opět v lepším případě – v tom horším to byly vlhčené ubrousky.
Relativně decentní ukázka… až na to, že ty smrčky nejsou volný les, ale živý plot jedné chaty. Majitel má asi radost…
Chápu potřebu je použít (tedy ty papírové, které se přece jen v dohledné době rozloží, vlhčené by tam neměly být vůbec), ale proč to za sebou ti lidé nezahrabou? Nezasypou? Prostě neschovají? Proč to prostě mrsknou na trávu, jehličí nebo na borůvčí? A nechávají tak po sobě opravdu odporný svinčík? A to zrovna já jsem, prosím, ještě ta chápavá! Trávím v přírodě spoustu času, takže dochází i na tyto činnosti. Jenže mě by nenapadlo to po sobě jen tak nechat – a není to jen proto, že svoje trasy procházím prakticky denně.
Letošek byl v tomto pro naši přírodu opravdu drsný. Hromadně vyslyšená výzva k domácím dovoleným přivedla do známých míst násobně víc turistů, objevili se pak i na těch méně známých. A za nimi šel bordel. I v našich lesích, kam obvykle trefí jen domorodci, jsem našla na jehličí odhozenou použitou dětskou jednorázovou plenu – poprvé za ty roky, co tu žiju. Člověku se chce zavýt: „Jak můžou? Jak můžou být lidi taková čuňata?“
Pro spravení chuti – pejsci na neznečištěné pěšině (je sem vidět z té asfaltky:))
No… můžou. Však to vím. Ne všichni, to opravdu ne. Ale letos se asi do přírody dostali i ti, kdo do ní obvykle nechodí. A já přemýšlím, jak do takových hlav dostat aspoň pro onu naléhavou tělesnou příležitost vzkaz: „Zahrabte si to!“ (A plenky si odneste)
Vrátím se k situaci popsané v úvodu tohoto článku. Po té pěšině chodím se psima celkem pravidelně už víc než dva roky a zatím jsem ji nikdy v tomto stavu neviděla – takže to nejspíš opravdu souvisí s letošní „povinnou“ domácí dovolenou, a tedy zvýšeným turistickým provozem. To je sice vysvětlení, ale přírodě to moc nepomůže. Víte, vůbec bych se nedivila, kdyby si to Slováci vzali osobně:))
A tak se ptám – jak to letos vypadá tam u vás? Taky se vám rozmnožili podpapíráci? A obecně svinčík? Máte nějaký nápad, co s tím?
Lidi jsou všelijací, ale na druhou stranu, nic se pro ně nedělá. Mé zkušenosti ze zahraničí: Rakousko – v místech, kam chodí turisté, jsou často záchody. Čisté a většinou zadarmo. Chcete do lesa? Parkoviště jsou víc než častá. Francie – země záchodům zaslíbená. Téměř v každé vesničce je na návsi záchod. V té části Alp, kde jsem se pohyboval, je u každé zastávky autobusu čekárna se záchodem. Severní Itálie – často záchod v parku, občas i s teplou vodou. Nejhorší je asi Německo, čistota šla dolů, většina záchodů je placených, ty neplacené se většinou dají použít jen se sebezapřením. A u nás? O venkově raději nemluvím, v Praze, pokud nejste místní, hledáte použitelný záchod jen s obtížemi. Samozřejmě v hloubi lesa nezbývá než usednout na nějaký vývrat a klackem odhánět vlky.
Přesně vím o čem píšeš a taky mě to neskutečně …míchne. Letos jsme si dovolily jedinou dovolenou, týden na Šumavě, v Srní. Každý den jsme vyjížděly do lesů, užít si to, co u nás v Polabí nemáme, krásné smrky, potůčky a taky houby. Všude okolo byla buď první nebo druhá zóna národního parku, takže přísná ochrana, parkování pouze na několika vyznačených parkovištích, a neumíte si představit, jak to kolem těch parkovišť vypadalo. Minimálně padesát metrů hluboko do lesa jsme jenom přeskakovaly podpapíráky, byly jsme úplně znechucené. Přitom tam ctí pravidlo, co si sebou přineseš, to by sis taky měl odnést sebou, většinou nikde nebyly ani odpadkové koše. Myslím že to prosté zahrabání by snad zvládnul každý. Já jsem dostala nezapomenutelnou lekci, Terina byla samozřejmě všude s námi, šla i na slať po povalovém chodníku, a na začátku se jí povedlo hodit bobek. Tak jsem ho samozřejmě sebrala, no jo, jenže ono ho jaksi nebylo kam hodit. Dát to do ledvinky mi nepřišlo nic moc, máti jako správná turistka měla kabelku, ta teda kategoricky odmítla,tak jsem celou dobu měla v jedné ruce foťák a v druhé smradlavý pytlík. A to jsem celou dobu v duchu děkovala pánubohu, že Terka je malý knírač a ne Najtík…na potvoru cestou zpátky proti nám šel celý autobus důchodců, měla jsem pocit, že se za námi táhne psí smrad jak neviditelný závoj…
Minko, umím si to živě představit! 😀
Takovéto situace, kdy musím sebrat bobek a jsem přitom vlastně v přírodě (žádné odpadkové koše) řeším tak, že bobek přenesu a vyhodím ho tam, kde nevadí. Prázdný špinavý pytlík strčím do čistého a to už může jít do kapsy, abych to vyhodila na vhodném místě. Obvykle dumám, zda to patří nebo nepatří do tříděného odpadu… (wasntme)
V dobách, když jsme s manželem v Evropě chodívali na dlouhé tůry na mne vyjímečně dolehla nutnost „druhé“ potřeby. Ale vždycky jsem odešla dostatečnou vzdálenost od cesty a pokud to šlo, přisedla těsně u kmene stromu. Říkala jsem si že tam – když buď jen zakryté, nebo v nějaké prohlubni – do toho hned tak někdo nešlápne. Přísahám, že nikdy jsem to nenechala jen tak na očích. Teď tady jsem tenhle „lidský živočišný“ problém zatím nezažila. V parcích jsou všude kamenné záchody a ani při dřívějších procházkách s Trixie v divočině jsme nic neviděli. Tedy prázdné lahve od vody, dokonce i ty papírové plenky ano, protože i Am, umí být pěkná čuňata a štve mě to. Ale to o čem píšeš ne.
Ovšem pamatuji situace, kdy by bývalo bylo lepší nezhrabávat, nezakrývat. A sice psí hromádky ve městě. V našem případě ve Frankfurtu, kde jsme několik let bydleli v centru. Měli jsme kousek od bytu hezký městský park a jím jsme skoro denně proházeli. A bohužel Němci, kteří tím parkem chodili se svými psy, po nich jen zřídka kdy uklízeli. Nebo někdy „aby se tedy neřeklo“ hromádku na pěšině zakryli listím, nebo trsem trávy. A to býval ten problém. Park měl převážně listnaté stromy, takže na podzim byly chodníčky a pěšinky pokryté silnou vrstvou listí. Pak taková listím zakrytá hormádka byla nerozeznatelná, ale rychle jste jí poznali, když jste pod botou pocítili, že tenhle list byl nějaký tlustší a měkčí. Takže jsme si říkali, že v takových chvílích by bylo lepší, neseberou hromádku nechat vidět, abychom se alespoň mohli vyhnout. Naštěstí tyhle městské parky bývaly pravidelně uklízené, přesto jsme na měkký list nevyhnutelně šlápli až mockrát. Jednou jsem zkusila klidným tónem „poučit“ elegantní dámu v dlouhém kožichu s jorkšírem bez vodítka, zato s mašličkou na šešulce – no měli jste slyšet, co vše mi odpověděla (na moji němčinu s přízvukem), s úsměvem a klidným tónem to tedy nebylo.
Dede, hurikán Delta nás minul, měli jsme tu jen krátký liják.
Maričko, jsem ráda, že jste měli jen liják – nemusíte mít všechno, že jo:))
Jo, hromádky pod listím, to znám a je to zatraceně k vzteku, když se do něčeho takového šlápne!
Musím říct, že já odpinkávám do strany i bobky v lese, pokud se Berry neobtěžuje zalézt dál od cesty (což poslední dobou dělá). Dokonce ani v tom lese nechci mít tento výhled 😛
Ach tak nie som sama s týmto problémom.Historky/moje/ spojené s vylučovaním a hlavne hľadaním miesta na vylúčenie patria k tým najlepším,ale ex post. V realu je to horor.Dovolím si povedať,že poznám väčšinu toalet na turistických trasiach metropolí celej europy.Do lesa nechodím,tak skúsenosti so zahrabávaním nemám.
Verenko, mohly bychom si srovnávat noty 😀 😀
Já prostě hledám záchody kdekoliv a musím říct, že v té přírodě je to obvykle snazší:))
Můžu potvrdit zvýšenou intenzitu těchto „pokladů“. Naštěstí ani Darek nemá tendenci se v tom vyválet, to by mě asi kleplo :-). Ale vzpomínám si na dávnou příhodu, kterou vyprávěla kolegyně. Omlouvám se všem slabším povahám, ale mám ještě teď pusu kolem hlavy :D. Měla tenkrát skorojezevčíka Bena, který se v těch pokladech neválel, ale s chutí je konzumoval. Bylo to v zimě, mrzlo jen praštělo a milej Beník našel ono enono zvící velké smrkové šišky patřičně zmrzlé. Ukořistil ho a nedal :D. Kolegyňka venčila psa hned po příchodu z práce, čili ustrojená „za dámu“ a lítla za psem po sídlišti plném lidí s pokřikem Bene k noze okamžitě mi dej to ho..o !!! Musel to být pohled pro bohy 😀
Alimo, takřka totožnou situaci vylíčila na FB Martina – jen jí s tím zmrzlým enónem (prý ho měla v hubě jako doutník) zdrhala fenka burbula, což je pes jako stodola 😀 😀
Při procházce po poli na venkově přiběhl radostně náš berňák, ale se zavřenou tlamou. „Co to máš? Dej mi to!“ A odpověď pouze přes stisknuté zuby: „nic…“ Protože jsem nečekala žádnou zradu, ale pouze nějaký klacík, nenapadlo mne nic lepšího, než mu tu hubu násilím otevřít. A hádejte, co tam bylo?….. domů jsme šli poklusem a já s rukou upaženou…
Achich… no, instinkt byl správný (má v hubě něco, co tam mít nemá:)), ale ta realizace zamýšleného opatření moc nevyšla 😀
Když vidím Berry s podobným výrazem, tak jí říkám – Ani ke mně nechoď ty čuně! A ona ví a přijde až s olízanou tlamou. Fuj! Naštěstí se to stává výjimečně, hlavně v době vysoké trávy u nás na louce, když nevydrží některé z dětí:))
Binec v lesích i tento, originální, zaznamenávám ve zvýšené míře od března. Tzv. turistické ho*no se podél značek vyskytovalo odjakživa, Ale ne v tak vysoké míře. Ale jak si mám vysvětlit, že jsem před pár dny objevila nas*áno metr od naší branky, pěkně s papírovými kapesníky a přikryté větví!? Stavaři nad námi májí svůj záchod, takže kdo? Keré prase!
Alex! Ty chaty na pěšině byly aspoň v lese, ale to vy nejste… To je fakt neuvěřitelný prasectví
dede, holky nemají tu tendenci,se v tom vyválet?
Naštěstí ne, ale Berry si na nich umí pochutnat 8)
za tímto účelem vozím v autě vojenkou lopatku…takže po obě zahrabávám…
Lopatka mi přijde jako psí výbava už trochu moc, takže holt zahrabávám primitivnějším způsobem 😀 Jinak dobrý! (y)
je malá,nezabere moc místa…
To je téma… mohla bych napsat román, jak to vypadá na rozšířených místech silnic, kde nikoho nenapadlo postavit toiku (typická je třeba cesta na Svitavy, kde se hodiny vlečete, ale záchody nikde nejsou a třeba o víkendu tam sehnat jídlo je taky kumšt, natož záchod). Tam to ani nezahrabete, jak je to udupané!
No, plácky u lesa už nejde ve slušné společnosti popsat, to souhlasím. A také u trávníky u některých benzinek, hlavně tam, kde se za záchody platí 😛
Drsná skutečnost mě naučila, že cestou z domu do Rožnova mám poslední slušnou příležitost jít já na záchod a se psima v Mohelnici. U dalších benzinek na cestě do Rožnova buď nemůžu já nebo psi, častěji obojí 8)
A to já po psech poctivě sbírám a holky nepoužívají papírové kapesníčky:))
Zrovna se nacházím v situaci,kdy jsem si natočila kohoutkovou vodu a zapomněla na včerejší zákaz,že jen po provaření,očekávám výsledný efekt a protože jsem doma,jsem připravena na startu. Horší je, když je co a není kam,třeba v menších městech hledat příslušné místnosti jest rébusem nad rébusy. Přičemž v okolních restauracích si většinou zlámete akorát ruku a zamčené dveře. Zato v lese to je jiná,nejlepší je jehličnanový,zde důlek je jednoduchý,z hlediska ekologického je vhodný i listnatý,či smíšený,nejlépe s vodotečí,kde jest mnoho lopuchů a papírku,při troše dobré vůle netřeba a výsledek lze pod lopuch i ukrýt.Bidet je pak v potůčku nasnadě,ovšem nesmí být zamrzlý. Papírových kapesníčků byl sdostatek všude na Ukrajině,od turistů z Česka,takže si kladu otázku, zda nám to Ukrajinci nevrací zpět. 🙂 Kolem rybníku u nás jsem chodívala s klackem a bojovým pokřikem“seberte si to“,výsledek se dostavil do cca dvou let. Je fakt, že některé maminy na dětském hřišti musely být poučeny důrazněji,vrácením vyhozených plen do jejich domácností,vždycky byl někdo, kdo to to naprášil.:-) Teď se už tady u nás vyskytuje celkem pořádek., Bohužel hojně navštěvované oblasti jako jsou Beskydy, by zasloužily aby si to ta čuňátka po sobě uklidila. A co se týká vlhčených ubrousku, tady bych jednala přímo jako diktátor a vydala zákaz úplný,všude. Jinak jsem kdysi navštívila v rámci odborné výuky kanalizační čistírnu na Podbabě a když si vzpomenu na jemné česle,tak se mi ještě teď zvedá kufr.
Jenny, tak ať je ta voda dobrá! Pro jistotu bych aplikovala stopečku slivovice 😀
Ach, líbí se mi tvoje metoda s křikem a klackem (rofl)
Pokud jde o vlhčené ubrousky, tak se fakt divím, že se o jejich škodlivosti víc nepíše. Kde jsou ekologové?
Chápu, že pro maminky s malými dětmi je to požehnání, ale pak s nimi mají zacházet jako s „nebezpečným“ odpadem, tedy stejně jako s jednorázovými plenkami…
Ano, je to vidět – někteří lidé by do přírody chodit neměli. Jejich místo je na pláži, v cukrárně nebo hospodě, případně doma u bedny. A nedělejme si iluze, že se to změní, protože trousit bo.del je základní lidské právo 🙁
Zano, s tím bordelem mě to hrozně štve, ale je zjevné, že větší část lidstva to tak prostě vnímá (devil)
Haló, Jenny, jak je u vás? Vydržela voda v korytech? jste v pořádku?
A co Marička? tam měli taky nějakou bouři…
Jsem tady! Už je to dobrý, v noci voda kulminovala a do rána začala opadat. Hasiči drželi hlídku,bohužel už máme pouze dva aktivní dospělé hasiče,no alespoň něco. 🙂 Odpoledne jsme s rybáři vartovali na rybníku taky.Jenže kdyby to nebylo dobře nadimenzováno, což naštěstí je,pomoci by stejně nebylo. Důležité je udržovat vše v dobrém stavu. Díky všem za podporu. (h) Rybník byl na 3 st. a poldr plný ( ten je první záchytný).Potok byl na hraně,po okraj.
Tak to jsou dobré zprávy (inlove)
Doufám, že ani nikdo jiný nedobrovolně neplave… 🙂
Jenny. Výborně, nebezpečí zažehnáno (y) . Doufám, že případné přeháňky nebo mrholení neobnoví povodňové vlny! Vaši hasiči vymírají nebo to nikdo nechce dělat? U nás máme velmi činný sbor dobrovolných hasičů, vybavený moderní technikou a právě se přistavuje požární zbrojnice. Vychovávají si mládež, pořádají soutěže, vyhrávají soutěže a jsou zařazeni do IZS Jm kraje. Jezdí ke všem hrůzám v širokém okolí. A dost často, protože se svolávají sirénou, takže hned víme, že kluci jedou zasahovat ;( .
„ON“je tak otrávil, že fungují jen děti,díky jedné mladé inženýrce,ta má ovšem práci v Praze a kvůli mladým se v pátek vrací. Bohužel však nemají žádnou podporu,jen se jim háží klacky pod nohy.
Vždycky je to o lidech… dobří i špatní, ten vliv je zásadní. Sned „on“ brzy zmizí a situace u vás se časem zase vylepší…
Protože jeden čas jsem měla jisté střevní problémy, tak vím, co to je, hledat narychlo v lese útulný koutek… Bohužel, v našich lesích se kameny moc nenachází (zjistila jsem, že nejlepší úkryt je pod kusem šutru), tak jsem většinou rýpala klacíčkem jamku a pak zase zahrnovala – ale řeknu vám, když už vlak hvízdá před zatáčkou, to mnohdy na mne i smrtelný pot vystoupil, ale vytrvala jsem… (chuckle)
Eh, Ygo, hvízdající vlak si budu pamatovat! (rofl)
Jo, za ty roky, co žiju svým přírodním způsobem života se mi to stalo také – a mnohokrát. Přesto jsem přesvědčena, že když zmizí pnutí a studený pot, je čas se rozhlédnout kolem a situaci dořešit. V jehličnatých a smíšených lesích, o kterých v článku píšu (u nás a v Beskydech) je materiál na zakrytí vždy – když ne hned na místě, tak v dosahu dvou tří metrů určitě.
Takže tady jde především o ochotu to udělat 🙂 Na louce člověk může aspoň natrhat trávu… :p
Lepší je dubové listí, tráva se může protrhnout. Já vím, myslela jsi na přikrytí, ale mně to nedalo 😛 .
(rofl)
No… trávou to dělá už jen naprostý zoufalec! 😛
Ehmm – já byla jednou v tak zoufalé situaci… A víte, že mladé obilí je velmi příjemné na omak?! (rofl)
Ygo (rofl)
Náhodou vím, i když ne z této zkušenosti:))
A psice tvrdí, je je mňam – jen já se jim ho bojím nechat požírat, páč člověk nikdy neví, kdy a čím to naposledy stříkali… (eh, další zajímavé téma při neběžném použití, že?:))
Zatím jsem velkou potřebu nemusela akutně absolvovat v lese – prostě jsem zatnula zuby a vydržela k nejbližším veřejným WC nebo domů. Zato jsem papírové kapesníčky trousila při kempování na jedné akci, a to většinou omylem a použité k účelu, ke kterému slouží primárně.. Poslední den, když bylo sucho, jsem všechny použité kapesníky hygienicky posbírala a vyhodila do kadiboudy.
Musím říct, že od té doby, co pár známých poněkud emotivně reagovalo na látkové kapesníky, a po letošní situaci s vy-víte-čím, jsem znovu vzala na milost papírové kapesníky.
Bohužel, obávám se, že letos na podzim budou pražské lesy zase zase poničené díky hromadě lidí, co se rozhodnou v něm trávit čas… včetně řvoucích BT reproduktorů, potřeb všeho druhu i obalů od svačin :-/ hlavně když jsou zrušená chlastokénka v restauracích.
Máš nejspíš pravdu – s těmi pražskými lesy. Bohužel. Ono to bylo na jaře znát i v mém oblíbeném lese u královédvorské nemocnice. No, snad studené a mokré počasí zažene chlastající skupinky do lépe ukliditelných míst (i když pochybuju, že by ten úklid kdy prováděli ti chlastající)
Nejen pražské lesy… Fšechny lesy ve městech či poblíž měst. Ten neskuečný bo..el co zbyl v lese za naším domem na jaře… A ta „observatoř“ na místě kde lze zaparkovat! Jako by lidé nemhli jít na WC někde v nákupním centru, ale z „hygienických důvodů“ si to dovezou na kraj lesa.
A o zahrabání nikdo zřejmě neslyšel.
Jarmila
Asi nechodili do skautů či junáků. Pionýři si pak už odvykli a ani jejich děti se to poté neměli jak naučit. Chtělo by to lepší výuku,či více naučných stezek v tomto smyslu :“ Jdeš li na stezku, vezmi sebou lopatku! :-)) (rofl)