„Tak prima, máme hotovo. Uvidíme, jak to dopadne tentokrát,“ usmála se moje kadeřnice, když dokončila další z barevných kreací, se kterými pod jejím trpělivým dohledem experimentuju už mnoho let. Přesunula jsem se na židli a na místo v kadeřnickém křesle usedla mladá dívka. Štíhlá, nenápadná, s polodlouhými světle hnědými vlasy.
„Dnes bych chtěla tohle,“ řekla s těžko skrývaným uspokojením a ukázala kadeřnici cosi v mobilu. Ta pobaveně zdvihla obočí a ujistila se: „Jedna půlka hlavy černá a druhá fialová? A vystříhat?“ Dívka nadšeně kývla. Kadeřnice chvíli studovala barevnou paletu. „Fajn, to půjde. Která půlka bude která?“ „Vpravo černá, vlevo fialová,“ určila mladá zákaznice.
A ve mně se něco pohnulo úžasem a… touhou. Proč mě nikdy nic podobného nenapadlo? Sice by to nebyly zrovna tyhle barvy, ale… „No tak,“ napomenula jsem se. Jestli já často zapomínám, že už jsem… eh… dáma jistého věku, okolí to neujde. Se symetrickou dvojbarevností jsem se prostě minula. Potom mě něco napadlo a zeptala jsem se, jestli ženy třeba nereagují na současnou virovou nejistotu bláznivějšími barevnými kreacemi? Aspoň já to dělám…i když nejsou symetrické.
Kadeřnice zavrtěla hlavou. „Virus v tom nehraje roli, ale všechno ostatní ano. Těhotenství, ukončení šestinedělí, krize ve vztahu, rozvod… to jsou nejčastější chvíle, kdy ženy zatouží vypadat jinak. Zaujalo mě to. Co že tam chybí svatba? Pak mi to došlo. Svatba bývá vyvrcholením šťastného období, takže si obvykle změnu barvy vlasů nežádá:))
Potom se rozvinula nesmírně zajímavá debata o tom, co styly účesů – včetně barvy – napovídají o povaze svých nositelek. Musela jsem uznat, že to znělo velmi přesvědčivě. Konec konců moje neposlušné kudrny mě v typologii zařadily poměrně přesně. Zadívala jsem se na svoji kadeřnici s novým respektem – jako inteligentní a vnímavá žena dokázala povýšit svoje řemeslo na umění.
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2020
PS: Vlasy mám momentálně tmavě kaštanové, přičemž v čupřině nad čelem jsou jásavě světle rezatá světýlka – ne pruhy, je to jemnější. Moc se mi to líbí, třeba u toho chvilku zůstanu:))
A tak se dnes ptám – odráží se vaše… řekněme… silnější pocity v tom, co podnikáte se svými vlasy? Experimentujete s barvami? Podařilo se vám někdy udělat s vašimi vlasy něco nezapomenutelného? A jedna navíc – zkusili/ly jste někdy to, co si nechala udělat ta dívka? 🙂
Prošla jsem péčí dvou maloměstských kadeřnic. Jedna mě stříhala jako dítě na divného hříbečka a míchala dražší a levnější trvalé ondulace, aby to vyšlo levněji. Ve čtrnácti jsem si nechala udělat první rádoby přirozené vlny… dopadlo to tak, že následně nanesený melír mi prakticky sežral většinu melírovaných pramínků. Tak jsem si pár měsíců nato nechala ostříhat vlasy na 3 cm a začala nosit na temeni bodlinky. Pak jsem viděla spolužačky i spolužáky, kteří se pokoušeli o odbarvení vlasů a následnou změnu barvy na zelenou nebo modrou – pokud to dopadlo dobře, za týden to vypadalo fakt divně. Já nosila klasický „voživíme“ melír, pak dvoubarevný červeno-oranžový melír a před maturitou jsem se hecla a nechala si vlasy odbarvit a nabarvit na ohnivě oranžovou. Před nástupem na vysokou další hec, zastřihávač na 20 mm…
O rok později, Depeche Mode párty. Sehnala jsem někde černou s fialovým nádechem na šest umytí. A protože moje vlasy už začaly vystrkovat růžky, chytila barvy dofialova a držela se asi čtvrt roku.
Pak jsem nadlouho zakotvila u tmavohnědé, která mi slušela. Pak jsem si nechala si narůst dlouhé vlasy s ofinou a začala vlasy barvit hennou. Nakonec jsem se zbavila i ofiny.
Protože moje vlasy chtějí mít pořád moc extra, posledních několik barvení hennou vůbec nemělo efekt. A tak jsem sehnala indigo a smíchala je s trochou henny, protože se mi zastesklo po tmavohnědé.
Světe div se… chytilo to do kaštanova.
Táta si z nějakého důvodu myslí, že si barvím vlasy. Nebarvím… a nebudu, dokud nebudu „muset“.
Ježto jsem s barvami nikdy neexperimentovala, trochu z jiného soudku. V dobách studentských (první polovina sedmdesátek) jsem nosila – jako ostatně většina vrstevnic v mém okolí – záclony pod lopatky rozčesané na p.r.delku nebo culíky typu Nšo-či. A pak jednoho dne došlo k rozhodnutí a zašla jsem do kadeřnictví. Druhého dne jsem dorazila do školy s vlasy krátkými a babičkovskou trvalou. Jedna z našich učitelek z toho tehdy měla psí šok. Nedovedu si představit, co by s ní tehdy udělal účes „na Endžílu“.
„rozčesané na p.r.delku“? Co to je?
Táta měl tehdy kolem 20, prý se nosily „deky“… 🙂
Tipla bych pěšinku uprostřed hlavy. 😀 Prostě rozevlátý hipísácky neučesaný účes.
Přesně 😉
Už jsem kdysi psala, že už několik let si vlasy barvím odvarem ze slupek pecanových ořechů. Také jsem vyzkoušela umělá barviva. Prvně u kadeřnice, nic moc a jak mám krátké jemné vlasy, přišly mi to vyhozené peníze, tak jsem pak už experimentovala sama. Mám (spíše měla jsem) středně hnědé vlasy, ale začaly být takové vyšisováné (možná fakt zdejším sluncem),měly nedefinovatelnou hnědou. Tak jsem je jeden čas zkoušela oživit. Buď podobně středně hnědou, pak světlejší , pak i s mírně červeným nádechem. Blond mi nesluší, jsem (vždy jsem byla) na to celkově v obličeji bledule. Nic nebylo ono, navíc mi nikdy barva na vlasech nevydržea a ten častý nános chemie na hlavě mi začal vadit. Barvy sice v denním světle vypadaly celkem hezké, v umělém osvětlení se moc „uměle leskly“ a to se mi nelíbilo. Tedy nic proti tomu jinak nemám, ale prostě jsem to nebyla já.
Šedivěla jsem pozvolna a jako pepř a sůl. Pak ale, když umřela maminka během několika dnů mi vlasy viditelně zešedly(asi želem. Chtěla jsem tak už zůstat. Ale jak tu sbíráme pecanové řechy, najednou mě napadlo zkusila ty slupky. A barva mi sedla, někdy „moje“ hnědá, jindy s nádechem bronzu. Líbí se mi, fakt vypadá „pravá“ a tak v tomhle barvení pokračuji. Jedno obarvení mi vydrží kolem dvou měsíců, I proto, že mi vlasy dorůstají šnečí rychlostí. Nejlépe působí čerstvé slupky, jako právě teď, kdy jich na jedno obarvení stačí povařit jen hrstku. Další mám v mrazáku, používám během během roku, ale u zmražených síla barviva už není ono, tak pak jich potřebuji víc.
Asi před dvěma roky ke mně přijela moje mnohem mladší kamarádka, která má přirozeně rovné krásné zrzavé vlasy, většinou delší. Když jsem tenkrát otevřela dveře, ona stála tak trochu bokem, že jsem viděla jen první půlku hlavy, kde měla sestřih k uším a tmavší zrzavou. Jenže pak otočila hlavu a ta druhá půlka byla dokonale vyholená přesně do poloviny temene. Jela právě od holiče a chtěla se mi ukázat 🙂 Byl to trochu šok, ale v tu dobu prý byl tenhle sestřih zrovna in. Když jsme si povídaly, měla jsem pocit, že mluvím ke dvěma hlavám, podle toho, jak se ke mně natočila :). Ale zvykla jsem si a ta holá půlka hlavy jí dost rychle zarostla. Pro ní to byl jen takový výstřední pokus, jak bude vypadat, neuvažovala o tom, že by u tohe zůstala. Teď už má zase vlasy střední délky na celé hlavě.
Maričko, slupky pekanových ořechů tady nevyzkoušíme, ale věřím, že to může být velmi dobré! ostatně i slupky vlašských ořechů barví – a z prstů se ta barva dostává těžko:)) Nejspíš by na vlasech také držela…
Ad tvoje kamarádka – tak vyholit si hlavu, to bych nikdy, nikdy nedokázala! 😀 Je to zjevně sebejistá a dobrodružná duše 🙂
Jak přesně používáš ty pekanové ořechy?
Různé druhy účesů jsem za život vystřídala, ale barvy ne. Zajímavé je, že hodně dlouhé vlasy jsem si nechala ostříhat vždy na mateřské (psycholog by možná z toho vyvodil nějaký závěr 🙂 ). U prvního syna úplně nakrátko, což bylo sice úžasně pohodlné, ale vnitřně jsem s tím střihem nesouzněla. U druhého syna jsem šla z rovných dlouhých vlasů do vlnité trvalé – tenkrát se nosily takové ty obří hřívy s ofinou vyčesávanou nahoru. Chudák dítě tu změnu oplakalo a požadovalo, ať zase vypadám jako jeho maminka. (inlove)
S barvou jsem udělala experiment jedinkrát, když jsem si na tmavohnědé vlasy nechala dát blond melír. Bylo to strašné, z fleku jsem mohla jít do střelnice v maringotce (ahoj, Lído!). Tím jsem s barvami skončila a držím se své tmavo tmavohnědé, ač si ji už musím na hlavu nanášet. (chuckle) I když – kolegyňce moc sluší v jejích světlehnědých vlasech modrozelené pramínky. Nedávno jsem nad tím přemítala – že by pár, dejme tomu červených, pramínků v mé nedbalé ofině nemuselo vypadat špatně. Tak možná, třeba se odvážím, ostatně – brečet už nad mým vzhledem nikdo nebude. 😀
„Chudák dítě tu změnu oplakalo a požadovalo, ať zase vypadám jako jeho maminka.“ 😀 😀
Hančo, to je skvěle napsané:))) Moji kluci si na moje změny a experimenty tak nějak zvykli a jejich partnerky z toho jen těží – ani nemrknou, když přijdou s nějakým vlasovým experimentem 😀
nezapomenu, jak mě poprvé viděl náš kamarád poté, co jsem si před mnoha lety poprvé obarvila vlasy na tmavo. Se zděšeným výrazem si mě prohlížel a jeho první věta byla: Ví o tom Martin???
No, nevěděl… ale ustál to:))
Jako mladá jsem měla černé vlasy až do pasu. Vydržely mi až do porodu druhého synka (18 měsíců po prvním synkovi). Pak už nebyl čas na pročesávání dlouhých vlasů a tak jsem se nechala ostříhat. Manžel to ze začátku dost těžce nesl 😀 . Když mi začaly vlasy šedivět, rozhodla jsem se obarvit. Zatím na zkoušku jen přelivem (jak se říkalo dočasné barvě, která měla jít poměrně brzo smýt). Zvolila jsem nějakou tmavě hnědou barvu, aby to nebyla tak rychlá změna. Šiš, lidi, já jsem vypadala jak od kolotočů (rofl) Myla jsem si hlavu snad třikrát denně, ale trvalo asi týden, než jsem to trochu vylepšila. A od té doby nikdy víc!!! Jsem šedivá, občas probleskne nějaký ten černý vlas. A co, jsem bába, tak mám na šediny nárok. A nemusím se rozhodovat mezi fialovou a růžovou 😀
Další členka klubu, to je bezva!
Lído! 😀
Ach ano, jako od kolotočů jsem taky párkrát vypadala, takže chápu:)))
Původně jsem blondýna, v dětství taková ta severská, hezky světlounká. Časem to začalo tmavnout, tak jsem to dlouho odbarvovala, čímž jsem těm svým vlasům moc neprospěla, zvlášť, když jsem to občas proložila trvalou 😀 . Pak jsem měla období s hennou. Cítila jsem se hrozně in, ale časem mě ta práce s tím přestala bavit. Hrozná patlačka, na vlasech jsem to musela mít i několik hodin, aby to vůbec chytlo, barva nic moc. Čekala jsem alespoň nějaké vylepšení vlasů, jak se o henně traduje, ale místo toho jsem je měla spíš takové matné, drsné, a ani ten dlouhotrvající bylinný odér mě moc netěšil. Pak jsem zkoušela samozřejmě různé odstíny zrzavé, ta je tak lákavá, abych časem dospěla k závěru, že mi to prostě nesluší (myslím, že zrzavá sluší jen přírodním zrzkám, které jsou k tomu celkově typově přizpůsobené – bledá pleť, často pihy, zelené oči, a ty vlasy mají husté, pevné – a takových je jen málo). No a pak jsem jednou vyzkoušela co nejtmavší hnědou, takovou tu s fialovým odleskem – lilek, bordó, tmavý mahagon – tak se tomu obvykle říká. Obávala jsem se, ale výsledek mě nadchnul. Konečně jsem nevypadala vyblitě a nevýrazně, ale naopak dobře. No a to teď už léta nosím. Nechci jít úplně do černé, mám světlou pleť, modré oči a světlé řasy a obočí, tak bych vypadala asi až moc bledě, ale v poslední době do té skoročerné přimíchávám ještě trochu tmavomodré. Výsledkem nejsou modré vlasy, ale ta modrá to celé ještě tak hezky ztmaví.
Střih nosím krátký, typ houba/mushroom. Je to takový ten chlapecký účes, od krku směrem nahoru vystříhané/vyholené strojkem, celé uši venku a až nad ušima takové jakoby mikádo – všechny vlasy stejně dlouhé, jako když si nasadíte na hlavu klobouček z hříbečku 😀 . Konečně jsem našla i kadeřnici, která to umí udělat. Kdysi jsem takovou měla, ale když odešla na mateřskou, nastaly problémy. Ty další to prostě neuměly udělat, kývly na můj požadavek, ale udělaly mi něco jiného, jedna mi dokonce řekla, že něco takového nemůžu na hlavě mít 😀 . Přitom to vypadá pěkně. Nedávno jsem našla takovou, která se ničemu nedivila a rychle, zručně a pěkně mi to tak ostříhala a jí samotné se to líbilo. Je to Ukrajinka, možná tam mají spíš tvůrčího ducha 😀 .
Tapuz, absolutně chápu tu potřebu nevypadat… nevýrazně. A líbí se mi volba barev, byť mně by to rozhodně nešlo. Ten účes si snadno představím – stejně jako si snadno představím ty potíže se získáním šikovné kadeřnice! 🙂
Z dětské platinové blond jsem došla k pos… špinavé slámě. Barva je to dosti ohavná.Asi po třicítce jsem se rozhodla nebarvit se na blond, ale dojít na tmavší. Měla jsem kde co, včetně rezavé s bílými a černými pruhy, pracovně jsem tomu říkala „skunk“. Pak jsem se kdysi rozhodla vrátit k té blond- a pokorně se nechala obarvit na tu zrz, byla jsem jak kilo tvarohu. Přijela jsem s tím do Podmitrova, pamatuju si to 🙂 Teď mívám různé odstíny rezavé, podle toho, co kadeřnice namíchá a moje vlasy jsou ochotny sežrat (stává se, že pohltí jen část barvy a výsledek bývá jaksi… nepředvídatelný. Kadeřnice se neděsí, protože ví, že vím, a stěžovat si nebudu).
BTW. Pro mně jseš typově (stejně jako Dede) blondýna, tvaroh netvaroh. Nemusí to být platinblond, třeba nějaký (třeba i tmavší) oříšek nebo tak něco, ale ty červené a rezavé výboje a pruhy, to Ti fakt nesedne, fakt ne, nezlob se.
To je sice možný, ale ten oříšek mi na vlasy nechytne. Zkoušela jsem to s kadeřnicí a ta měla snahu si zas pro jednou rvát vlasy, když viděla výsledek. Prostě na ty původně světlé vlasy některé barvy nechytnou, i kdybych se na uši stavěla.Já jsem se s tím smířila.
To je škoda, podle mě by Ti to moc slušelo.
Aido, těší mě, že jsem se ti jako blondýnka líbila, leč moje duše už prostě po mnoho let blond není:)) Stejně jako u Matyldy barvy chytají na moje vlasy nepředvídatelně. Tedy… cokoliv světlejšího (včetně onoho oříšku) se mi zvrhne do rezaté a cokoliv trochu tmavšího má tendenci černat. I proto jdu do opravdu tmava jen málokdy – spíš omylem, že jo:))
Mám ale kliku, že na mě rezatá prakticky jakéhokoliv odstínu vypadá přirozeně (neříkám vždycky hezky:)) Mám velmi světlou pleť, na sluníčku se mi dělají sluníčkové pihy, mám modrošedé oči a relativně světlé řasy a obočí. Když jsem byla rezatá v Anglii, tak jsem s těmi kudrnami dokonale zapadla mezi zdejší keltské typy:)) Jen ta podlouhlá tvář mi chyběla!
Kdyby rezavá… ale oříšek skončil jako šedivá s odstínem do hněda. Tak strašlivou nemám ani svou vlastní barvu a ta vypadá jako balík slámy,který někdo zapomněl přes zimu na poli.
Jakmile mne matinka přestala stříhat dle hrnce(tzv.zároveň s ušima),nechala jsem si narůst vlasy dlouhé,byly heřmánkové barvy. Na průmce se kamarádky usnesly,že mne musí zmodernizovat a obarvily mne na žluto,pak časem už to bylo de móde a tak jsem přešla na mahagon Igoru R7,pěkně se leskly.Když pominu svá růžová období a barvení henou, mám konečně barvu takřka přírodní,původní ale přece jen barvu.Myslím,že to brzo zkombinuji s tou přírodně stříbrnou,délku ponechám,je to pohodlné,nemusím zastřihávat jen občas a bez jakéhokoliv foukání. P.S. vždycky,když jsem přibrala, změnila jsem barvu nebo účes,mělo to tak hodně žen kolem avšak nepomáhalo. 🙂
Jenny to je zajímavý postřeh s tím přibráním a změnou barvy – myslím, že jsem to párkrát udělala taky 😀
V detstvi blondyna, na stredni skole experimenty s barvenim lihovymi fixami. Vysledkem byly modre, zelene a cervene pruhy, ktere nesly umyt. Potom jsem dlouha leta nosila tmavsi hnedou a nakonec jsem skoncila zase u sve popelave blond, ted uz hodne promelirovane bilymi a sedivymi vlasy.
Jinak muj vlasovy porost si uz dlouha leta zije svym vlastnim zivotem, ale vzdycky se nejak domluvime.
Ted na sobotni dcerinou svatbu si me kadernice „podala“ a vysledkem byly navlnene vlasy, ktere vydrzely az do odpoledne
Synovi strasne zavidim jeho kudrny, cely zivot po nich touzim.
Epulko, viděla jsem na FB fotku ze svatby a moc vám to tam všem slušelo! (inlove)
Protože mám od dětství dlouhé vlasy, po tatínkovi přírodní blondýna, která s přicházejícím věkem začala nehezky tmavnout, šla jsem v jedno své životní období do krátkých, vlasů a nechala se všelijak barvit. V této životní etapě jsem onemocněla, mučily mne kruté bolesti od kterých mi medicína nepomohla, mě bylo naprosto jedno jak vypadám a tak jsem, když už bylo třeba,nakoukla do náhodnéh kadeřnictví a tam kde měli zrovna volné křeslo, tak se nechala zušlechtit. Po roce jsem vypadala příšerně, nejenom bolestmi, ale i psychikou. A tehdy jsem objevila paní Janu, ke které mne doporučila kolegyně. Perfektní kadeřnice, od přírody nadaná vizážistka a jako bonus – psycholog. Pustila se do mé úpravy a už na první sezení jsem se pod jejíma rukama rozzářila. Svěřila jsem se se svým zdravotním trápením a ona čas od času vylepšovala můj vzhled. Nakonec medicína přišla i na zdravotní problém, já dosáhla konečně po dvou letech na léky, které mě zabraly, ale k Janě jsem nepřestávala chodit. Spolu jsme opět vlasy prodloužily po lopatky, dokonce nechaly odrůst ofinu, spolu jsme přestaly vlasy prosvětlovat a mám dnes svoji barvu, na spáncích bílou. Paní Jana věděla, že si zakládám na přírodních, zdravých vlasech a plně to respektovala. Bohužel jsem pár let její služby nepoužila a tak letos po jarním kovidu jsem ji chtěla navštívit. Provozovna neexistuje, kadeřnice se poztrácely a s nimi i paní Jana. Chvíli jsem ji hledala na netu, obvolávala okolní provozovny, ale nenašla.
To je škoda, taková paní je poklad.
Alex, ty máš výhodu, že máš krásné husté vlasy… potom už barva není zase tak důležitá:))
I když… když tmavnou světlé vlasy, člověka ta barva prostě láká! Potíž je v tom, že blond vlasy nikdy neztmavnou třeba do hnědé – jen do eh popelavé (zdvořilý popis:))
za studii jsem vyzkousela vsemozne ruzne odstiny henny (krome cerne). mam vlasu spoustu, ale jemne, takze muj nesplneny sen byly pochopitelne dva tluste copy do pulky zad 😀
ucesy delky na ramena rychle plihly a tak jsem se zase vratila ke kratickym. jak dosahnou vlasy na usi, je treba strihat 😉
a ted, kdyz mi po dlouhe karantene a trvajicimu home-officu konecne uplne odrostla barva, se asi vratim i k te henne 😉
uvidime, jak si poradi s tema stribrnyma nitema, kteryma mam ted skalp vysivany!
Tak na henu jsem si nikdy netroufla, byť jsem ji měla párkrát v ruce… Prostě jsem měla pocit, že míra nepředvídatelnosti je při jejím použití příliš vysoká! 😀
Stříbrné nitě jsou in, toho bych se nebála:))
Jsem špinavá blondýna (teda, ráno jsem se sprchovala, ba i vlásky umyla) s prasátkovým ksichtíkem a nikdy jsem netoužila po havraní černi na vlasech (to bych teda asi vypadala!!!) a teď to už zkoušet nebudu. Po čem jsem naopak toužila a toužím, je jasně oranžová barva ála „hoří Brandejs“. Jenže a protože se zásadně barvím sama vymývacími barvami, tu správně rezatou jsem už roky nepotkala. Potupně jsem skončila u světle měděná, popřípadě lískový ořech, které jsou tak nějako skoro jak moje vlastní barva, ale aspoň zakryje šediny. No co už, mám nárok na červený klobouk, tak ten by se stejně s tou liškou Ryškou bil
YGo, všimla jsem si vedle, že jsi oslavenkyně, tak dodatečně gratuluji tady !!! Všechno NEJ, NEJ, NEJ, ať tě štěstí, zdraví a radost ze života provází ještě mnoho a mnoho dalších let !!!
S dovolením se k přání všeho nejlepšího připojím.
Děvčata drahá – děkuju vám z celého srdce.
Ygo, možná máš hladové vlasy, které barvu požírají:)))
Jo, červený klobouk… možná vám někdy ukážu svůj nový kabát – něco takového určitě žádná nemáte 😀 (moje obdoba červeného klobouku:))
A ještě jednou všechno nej k narozeninám – jsem ráda, že jsi (inlove)
Děkuju 😉
Uka!
Bylo mi kolik? Snad devatenáct a moje vlasy komunální barvy bývaly profesionálně odbarvovány do blond. Opravdu do blond, ne do žluta, kadeřnice Drahuna uměla! No a jednou, když začaly zase odrůstat a mně se nechtělo za ní až do Košíř, jsem to jakože pro jednou vzala do vlastních rukou. Skočila jsem si do drogerie zakoupit potřebnou tekutinu a začala vlasy patlat. Drahuna to dělala rukou hravou a ještě u toho povídala, smála se a tak jsem nabyla dojmu, že jde o lehounkou, ledabylou záležitost. No nešlo. Když jsem si posléze pustila vodu na mou odbarvenou hlavičku, zdály se mi vlasy delší a delší a když byly nejdelší, uplavaly. Na hlavě mi zůstal asi každý třetí vlas a mnoho měsíců jsem přežívala v slzách a s pocitem, že jsem úplně blbá. A pak už jsem nebyla blondýnou.
Jejda.
Jano, tohle byla moje tajná noční můra, když jsem si sama barvila vlasy. I proto se snažím spoléhat na profesionály! (Eh, bojím se napsat „profesionálky“ – kdo ví, jak by to vypadalo!:))
ano, několikrát..od janě červené,po temně rudou, pak měděné, jednou rusalka- blond melír byl zelený….a bylo to fajn…jen máti byla proti!
Sharko, tak barva rusalka musela být zapamatovatelná 😀 😀
Experimentuješ pořád?
Dede, všichni i pamatujou spíše to Kladno (zář rudou).. jo, obča..teď budu chilli…až najdu o víkendu čas,si to napatlat na hlavu…
Chilli by mě zajímalo 🙂 Dej vědět, jak to dopadlo:))
snad to bud elepší jak Rudej Khmér, jak označil jednou moji barvu, můj otec….
Docela těm mladým závidím. Myslím, že kdyby to tenkrát šlo, měla bych na vlasech celou barevnou paletu. Byla jsem přírodní blondýna a strašně jsem záviděla kámoškám, že si na intru barvily vlasy na různé mahagony apod. Ony měly od přírody vlasy do hněda a tak to byly jen různé odstíny. U mne by to byl šok. Ale jednou jsem objevila barvu pro mne – zlatý Barpon. A nelenila jsem. Podotýkám, že jsem měla vlasy do půli zad, vlnité a tak na tři hlavy. No. Výsledkem byl pomeranč. Bylo to na začátku jara, sluníčko začínalo víc svítit a já zářila. Myla jsem si hlavu tak 2x denně, ale málo platné. Ostříhat ani náhodou a tak jsem zářila asi nejméně půl roku, než se to opravdu podařilo z nejhoršího smýt. Ale nakonec jsem si zvykla já i okolí a líbilo se mi to.
Teď mám vlasy krátké (už hooodně dlouho) a barvím si ty své šediny na středně blond. Zkoušela jsem nechat „přírodní“ šediny, ale to se mi vůbec nelíbilo, bylo to jak šedivej hrnec na hlavě.
Tak Alimo, ten pomeranč si umím naprosto přesně představit, protože se mi povedlo totéž – několikrát, což svědčí buď o mém mladistvém optimismu nebo o mé… no… nepoučitelnosti 😛
A máš pravdu, blond vlasy jsou z tohoto pohledu nudné – i proto jsem se před lety začala barvit na tmavo a díky tomu mám prostor k experimentům:))
Kdysi se mi povedlo totéž, jen jsem zatoužila z barvy mahagonové být okamžitě blond. Přišel na řadu odbarvovač a poté vysněná, na obrázku nádherná blond barva. Po všech operacích a závěrečném umytí vlasů jsem po sundání ručníku oněměla. Kdo si pamatujete na takovou gumovou panenku-kluka s oranžovými rozčepýřenými vlasy máte představu. (headbang) S kulichem na hlavě jsem pádila do drogerky a pokorně se vrátila k mahagonu, který celou tu katastrofu milosrdně zakryl… (fubar) (chuckle)
to jsem byla já… (wasntme)
To je právě výhoda základní tmavé barvy 😀 S obarvenými blond vlasy (já často dosáhla skutečně oranžové ala zvýrazňovač:)) se toho moc udělat nedá – následné odbarvení znamená jakousi podivnou růžovou a navíc zničené vlasy… (ano, i to jsem zkusila:)))
Anebo do zelena, když je v bazénu nebo na koupališti hodně chlorovaná voda. Jednou naše Jana, zesvětlená blondýna, takhle zelená přijela od kamarádky z Prahy, tam je asi hodně chlorovaná i z vodovodu. Koukala jsem na ni jako blázen, proč jako, že?
Eh, vodnický přeliv!
Maruško, já jsem měla na gymplu spolužačku, která závodně plavala a její vlasy byly… divné. Zničené a podivně světlé. Příliš mnoho chloru, řekla bych.
Protože cca tak od 40 šedivím, tak se barvím hnědou barvou a na barvu si dávám melír.
Léta chodím ke své dvorní kadeřnici.
Začala jsem k ní chodit v šestinedělí po porodu druhého syna a to už je 31 let.
Nejdříve dělala v komunálu a po revoluci pracuje na sebe u sebe doma.
Vztah máme už víceméně přátelský a já se jí svěřuji s důvěrou do rukou.
Je pravdou, že jsem nikdy nešla do nějakého experimentu. Poslední léta vypadám stejně.
Vlasy mám krátké a rovné a celý život jsem si přála rezavé dlouhé kudrliny.
Vidíš Míšo, a já si vždycky přála rovné husté vlasy, které mi dorostou až pod zadek – a dostala pudlí srst, která se mi při maximální snaze dostala na lopatky – a to jen v nataženém stavu. Tady smotané jen na ramena. 🙂
Tak si aspoň hraju s barvami – když střih vlasů moc variant nepřipouští.
Jinak blahopřeju ke dvorní kadeřnici – já jsem také věrná zákaznice, ale na tebe nemám 🙂
Dcera se v prváku napřed odbarvila na blond (byla spíš rezavá) a potom jednu polovinu na černo a druhou na růžovo. To vše sama doma a podle toho to teda vypadalo. Moje maminka si barvila vlasy sama (Palette Color shampoo) a to buď mahagon a nebo bordó, tím pádem měla na hlavě „guláš“. A když bylo mě sedmnáct, tak holky nosily trvalou a já se snažila svoje vlasy rovnat, protože se kroutily úplně jinak než bych potřebovala.Teď se barvím kvůli šedinám a barvu neměním.Ale přestat se barvit úplně, tak na to nemám odvahu.
ABe, pokud máš pocit, že nemáš odvahu přestat s barvením, tak si prostě tvoje duše barvičky přeje. Znám několik žen, majících krásné vlasy, které se najednou rozhodly, že s barvením končí a nechaly (nechávají) si vlasy odrůst v šedé. Prostě k tomu vnitřně dospěly. Věřím, že pokud (?) k tomu dospěju i já, budu to naráz vědět. Jako teď vím, že nutně potřebuju ve vlasech zářivě rezatou… Minulý měsíc jsem měla vlasy čistě hořko-čokoládově hnědé a ke konci tohoto období jsem z toho měla kapku depresi. Jak já se těšila na rezatá světýlka! 😀
No, já se vnitřně rozhodla před pěti lety a myslím, že to není tak hrozné. Třeba letos na jaře jsem byla i ráda, protože mi nechyběl kadeřník, nic mi neodrůstalo, žádné bílé proužky u hlavy v jinak tmavých vlasech. Prostě mám přírodní stříbrný melír, no.
P. S. Dede, já vím, že to nerada slyšíš, ale úplně nejvíc ses mi líbila na té fotce z mládí u stanu a v šatech. Ty blond vlasy byly nádherné, opravdu jsi mi přišla jako veliká krasavice (a fakt to myslím vážně). Podle mě typ na tmavé vlasy nejseš, i když si to myslíš.
Obávám se,že u mně by to už nebyl melír,ale celá hlava.To by manžel asi nezkousl.
Můj asi jo, stejně je taky celý šedivý (a už roky).
A ten můj bez vlasů a ty zbytky co zůstaly šedivé.Ale přece nechce nějakou babku. Máme už tři vnoučata. 🙂
Také jsem si již před rokem pohrávala s myšlenkou
stříbrných/bílých vlasů, ale nějak jsem odolala. A letošní smolný rok s virem rozhodl. Hrdě nosím své šediny a jsem moc spokojena !!
Vítám do klubu!
Pohybuju se už léta v rozmezí tmavší blond až decentně měděná. Teplejší odstín obvykle v zimě, pro dobrou náladu.
U nás experimentuje Víla. Už měla hlavu modrou, zelenou, fialovou, rudou i duhové pruhy. Všechno jí to moc slušelo a odrazovala bych ji jen od černé, vypadala by jako zombie. Dokud bude studovat a nebude se muset podřídit nějakému nepsanému (nebo i psanému) standardu v práci, tak ať si to užije. Naštěstí ve školách je to všem putýnka, jestli mají žáci a studenti na hlavě paví peří nebo mimozemšťanské anténky 🙂
Zajímavé je, že mnoho matek jejích kamarádek (matky jsou většinou o deset až patnáct let mladší než já) svým dcerám experimenty zakazuje. Ale kdy by si to měly holky užít, když ne teď? Jsou to jenom vlasy.
A něco nezapomenutelného? Když mi bylo 17, byla v módě „mokrá“ trvalá na půlce vlasů. Od kořínků k uším hladké vlasy, od uší dolů kudrlinky. Když Víla tu fotku viděla, mohla se potrhat smíchy. A já taky 🙂
Renato, ony mnohé variace tehdejší trvalé jsou dnes akorát k (mírně zoufalému:)) smíchu 🙂 Když vezmu, jak já jsem tehdy po trvalé toužila! 😀 Myslela jsem si totiž, že změní mé nepořádné a pořád jakoby neučesané kudrny v něco pořádnějšího, co bude mít nějakou… no… formu. Naštěstí mi jedna rozumná kadeřnice vysvětlila, že trvalá na kudrnatých vlasech znamená skončit bez vlasů, tak jsem to nikdy neudělala. Ale to pokušení tam bylo!