No, víš přece, o kom mluvím? Takovej vysokej, bydlel u nás ve vchodu. Nosil pořád placatou čepici, mluvil nosem a jeho manželka každou chvíli zapomínala klíče. Fakt si nepamatuješ? Jmenoval se nějak od t… no tak… t, t… Standa to byl!
Myslím, že tuhle situaci někdy zažil každý. Úplně někoho nebo něco vidíte před sebou, i na detaily si vzpomenete, ale to jméno! Vlastní paměť si s námi hraje na schovávanou. Tuhle nabídne záblesk, tady cípeček informace, aby nás držela ve střehu a nenechala nás stíhání vzdát. Jaké je to potom zadostiučinění, když se lov na jméno povede!
Ale nejsou to jen jména. Jak jdou léta, probíhá prohledávání dat uložených v paměti našeho mozku nějak pomaleji – musíme věřit, že je to díky ohromnému objemu informací a znalostí, které se nám daří schraňovat. Rychle ale zjistíte, že pokud se povede téma, může potom takový rozhovor vypadat jako kvíz s libovolným počtem tajenek:))
Hledání ztraceného slova nekomplikuje jen mlha bezradnosti – paměť je bestie zákeřná a mívá ve zvyku nabídnout slovo podobné, obvykle trefící správné začáteční písmeno. Takové slovo ovšem dočasně zablokuje vyhledávací proces. Ta línější část našeho mozku se totiž zachová jako socialistický obchodník – je jedno co chceš, dostaneš to, co je na skladě.
Takhle jsme si s mužem kdysi na dovolené nemohli vzpomenout na slovo artyčok. Potměšilý mozek předsunul slovo ančovička a teď se proder od rybiček ke květním úborům teplomilné trvalky! Podobně se mi jednou ztratily Nasavrky. Při prvním vzepětí vyhledávání se mi hlavou mihly Nehvizdy s Nepomukem, a kde jsem byla? Ztracená!
Občas má člověk tendenci si zoufat: je to už skleróza nebo Alzheimer? Ale kde, nemusí být hned nejhůř. Berte to tak – máte prostě hravou paměť!
Jak jste na tom vy? Taky s vámi váš mozek – chcouc nechcouc – hraje hru na schovávanou? 🙂
Tak na tenhle článek jsem teď poslední dva dny intenzivně myslela, když jsem si nemohla vybavit jméno seriálu o „Vildovi“, který prý je bezvadný a má údajně úžasně přeložené české titulky. No a dnes ráno se vzbudím a už to vím – Zpupný krákal, odkaz zde: https://www.ceskatelevize.cz/porady/11835513001-zpupny-krakal/ – myslím, že do tohohle počasí, kdy se pomalu nedá jít ven, to bude přímo ideální.
Kdysi jsem si četla doma knihu (trilogii Jeho temné esence od Pullmana), kde mají lidé zvířecí průvodce. Jeden z nich má mourovatou kočku. V ten moment jsem si uvědomila, že jsem zavřela dveře, takže kočka nemůže projít. Rovnou jsem šla do kuchyně zkontrolovat misky a zavolala na ni.
Nikde nikdo.
Po chvíli mi došlo, že nemám žádnou kočku.
Tak tomu říkám zaujaté čtení:)) Na tu knihu kouknu, ta myšlenka se mi líbí!
Kniha je výborná. Ale vyšla ve dvou překladech, a ten od Classicu je otřesný.
Kouknu po tom na Amazonu, jestli to mají ve verzi pro Kindle:))
To mě se zase stalo, že když jsem po letech byla v Domažlicích, kde jsem studovala střední školu, se v obchodě se ke mě hlásila spolužačka. Kterou jsem sice poznala, ale zaboha si nemohla vzpomenout, jak se jmenuje.
Nedalo se nic dělat, musela jsem se zeptat.
kdyi měl Dan díky hravé paměti, veselou příhodu z Domažlic…ubytován v hotelu Švanda Dudák se při návratu do hotelu,který ve tmě nemohl najít, ptal místních,na hotel Nikola Šuhaj 😀 (počet písmen mu seděl)
Sharko! 😀 😀 😀 Tak pro to mám pochopení, takové kotrmelce moje paměť umí taky
Poslední dobou mám taková okna čím dál častěji a docela mě to znervózňuje, protože paměť mě živí. Obvykle si potom vzpomenu, ale výrazně pozdějc, než by se mi hodilo, a když člověk nervózně gůglí, jak že se to jmenoval Havel křestním jménem… zrovna tohle se mi teda nestalo, ale podobně věci ano, akorát že si teď samozřejmě na nic konkrétního nemůžu vzpomenout.
Umí to být znepokojivé, ne že ne. Proto se tomu snažím smát 🙂
Ach Dede,spojenie „hravá pamäť“ sa mi hrozne páči. Lenže z učebníc neurologie a psychiatrie viem,že pri skleroze a Alzheimmerovi mená vypadávajú PRVÉ !!!A mne vypadávajú fest!!Mám pomôcku:každého v danom okamihu „neznámeho“ oslovujem anjelik alebo Zlatko.Ale ke´d sa mi podarí v priebehu hovoru zistiť jeho/jej/ meno,tak ho potom vkladám do každej vety.
Krásny článok,krásny.takže hravá pamäť…idem si dať praženicu z 3 vajec-čo tam po cholesterole.
Včera jsem si na něco nemohla vzpomenout a vnučka Ema mi starostlivě povídá: „Babi, ty už začínáš mít ty šuplíčky přeplněné…“.
(rofl) Dobře jste Emičku vychovali! Je milá a starostlivá… protože ta poznámka mohla být úplně jiná 🙂
Tuhle jsme se s osmiletou vnučkou bavily, jestli jsem nebo nejsem už stará. Tvrdila mi, že nejsem (je mi dost přes šedesát).Za chvilku mi něco upadlo na zem, tak jsem se pro to ohnula a vnučka povídá : “ Babičko, proč mi neřekneš, já bych ti to zvedla, mně to jde líp.“ A pak si vyberte – jsem stará nebo ne ?
A co se paměti týče, tak hlavně krátkodobá paměť už začíná stát za … , no víte za co.
Nejsi stará, máš milující vnučku 🙂
Eh, děkuju vám! Potěšili jste mě, že v tom nejsem sama. 🙂 Rozhovory s taťkou, vůbec když se mi snaží vysvětlit, na co koukal v telce a co ho nadchlo/ rozhořčilo bývají nejtěžší, protože já se nedívám a tak mi chybí kontext 😀 Víš, to byl ten… ten co… ten z Ostravy! No přece víš! A já nevím. Ale většinou se nakonec ke správnému jménu dopracujeme, i když jsem párkrát taky nenápadně za našeho telefonátu googlila… 😛
Jenže on je o třicet let starší, tak má nárok! Já bych se měla nějak víc snažit, nebo co… 🙂
To je fajn, já měla kolegyni, která znala celý mikroregion s přilehlými okresy do třetího kolena. Rozhovory s ní byly utrpením: …toho musíš znát, jeho tchýně dělala u vás ve městě ve sklárně. Tyhle argumenty se nedaly rozdýchat, tak jsem pak jen trpně souhlasila
Nejsem anonym, jsem Zuzka
Zuzko, to by mě asi taky kleplo! 😀
Tak já jsem také chtěla napsat, jak jsem si nemohla vzpomebout, mezitím přišel kocour… a nemůžu si vzpomenout, co to bylo!
Na nick si ještě vzpomínám. JanaBa jsem.
Když člověku vypadne jméno nebo název, to se ještě dá pochopit, ale obyčejné slovo? To je už na pováženou!
Já takhle nedávno v cizím městě, v cizí drogerii, ve spěchu, neb se stepujícím MLP a psem venku, oslovila prodavačku, že bych chtěla oční éééééé . Ona napovídala „stíny nebo linky“, já kroutila hlavou, že ne, že je to na řasy. „Řasenka!“ uhodla ta dobrá žena, zatímco já si připadala jak totální idiot. A ke všemu ani neměli moji značku! (rofl)
MLP zase jména často zaměňuje, Vrána nebo Vávra – všechno jedno! A pak se diví, jak dlouho mi trvá, než pochopím, o koho vlastně jde, protože to z kontextu muselo být od počátku jasné.
Chachá, jak dobře tyhle situace znám! O mém trapasu v lékárně (kdy jsem si nemohla vzpomenout na lék proti zapomínání) jsem tu psala. Bratr mojí tchýně se jí jednou ptal: „Jména tvých snach za svobodna si pamatuju, jedna je Seitlová a druhá Slámová. Ale ta třetí má takové zvláštní jméno, nikdy si na něj nemůžu vzpomenout!“ Všichni se začali hrozně smát, za svobodna jsem byla Nováková 😀
Připomnělas mi jednu chvíli z mého života.
Ve svém prvním zaměstnání jsem pracovala 12 let a pak jsem se vdala. V ÚTERÝ po mé sobotní svatbě se mě kolega, se kterým jsem celou dobu seděla v jedné kanceláři, zeptal, jak jsem se jmenovala za svobodna.
A hlavně: všechno nejlepší ke jmeninám (rose1)
MaRi děkuju
moje příhoda z lékárny, kde jsem po lékárníkovi chtěla Mospilan (na mšice) – a měla jsem to pro matku na chrapot a jmenuje se to Isla mint …
No, to jsme v útulné lékárně U zlaté lodi ve Zlatnické ulici v Praze jednou pátrali s lékárnicí, co že to vlastně chci, když jsem si řekl o Piriform – že jsem chtěl (léta požívaný) Piridoxin jsme nakonec vykoumali, ale mně zase pro změnu trvalo, než se mi myšlenky provrtaly k tomu, kde jsem ten Piriform sebral a co to proboha je – softwarová firma (tehdy CCleaner, Defraggler, …) – inu ajťák 😀
Bože můj, tohle prožívám furt… už jsem jednou z naprostýho zoufalství dokonce šla do budovy rozhlasu, kde Česká alzheimerovská společnost pořádala testy paměti. Prej dobrý…
No jo, ale já si přijdu jako naprostý pako, když hovořím jak ti dva pánové z vtipu od Nikoloki (think) !
Kdysi, jako holka, jsem se zlobila na mamku, když mi dávala povely typu – podej mi támhle to v tam tom – a já bezradně čučela, netušíc, co mamka chce. Už ji chápu.
A jména? Hrůza, paměť děravá. Kouzelný bylo, když jsem před časem vzpomínala na jména spolužáků z průmky, našla jsem při úklidu společnou fotku. Jak jen se jmenoval, Vítek, to vím, seděl přede mnou křížem a chodil s Irenou (její příjmení jsem si vzpomněla) a pak se vzali. A dojížděl a ona byla z Prahy nebo naopak? Hoooodně dlouho mi to leželo v hlavě, takový obyčejný jméno to bylo…pořád nic. A asi za týden najednou BUM – a vzpomněla jsem si. Kde je pointa? Já se tak jmenuju už 46 let, jen jsem si vzala jinýho Nováka :-)))))
No a na tom je nejhorší to, že tady ani Gúgl nepomůže 🙂
Jednou jsem jela za Pájou do součásti Zlína a jako vždy jsem bloudila. V tom stresu, se psem v zádech jsem si vzpomněla je na název místní části té součásti části, jenže Paseky jsou tam v té oblasti snad všude, no horor. Doma jsem pak bádala jak se mi to vůbec mohlo stát a zde pro Ygu, „přitom je to taková blbost“ :-)) Jinak pro trpící,cca v padesáti letech věku jsem si stěžovala na paměť a moje cca 40 letá kolegyně mi sdělila, že to má taky a že to mají všichni, takže jsem klidná. (rofl) Od té doby však uplynulo už hodně času,tak uvidíme …..
…. jen na název…
Chtěla bych říct, že ten vtip od Nikolokiho není vtip, ale můj běžný den. Moje paměť je opravdu děravá (a to nemluvím o číslech, tam jsem úplně v… tom… v háji jsem chtěla říct) a tak Slovník českých synonym a Slovník cizích slov jsou mými každodenními souputníky.
Nejhorší je, že zapomínám normální běžná slova… někdy mi doma říkají, co že jsem tak zamlklá a nehovořím o právě probíraném problému, zda k tématu nemám co říct. Mám, a hodně, akorát si nemůžu vzpomenout na to důležité slovo… jo, šála! takže … „Tebe snad šálil zrak, když jsi ty klíče viděl na stole!“ (rofl)
já si tě neumím představit,jak sedíš a mlčíš 😀
Ale jo – psaná jsem ukecaná, v reálu až tak moc ne… nebo jo?!? (rofl)
Tuhle jsem si týden nemohla vzpomenout,jak se jmenuje ta švestka, co nejde od pecky… je to durancie, místně dorančka,ale že to trvalo! Lezla mi tam oskeruše a oringla a furt nic 🙂
Já kdysi dávno ještě jako teenager nevím proč hledala, jak se jmenuje takový ten vozíček za koněm na klusáckých závodech, jak na něm sedí ten jezdec. Google a Wikipedie byly ještě daleko za horizontem času, ve slovníku když nevíš aspoň začáteční písmeno prd najdeš… Do dvou do rána jsem prohledávala knížky… Zachránil mě Horníček a jeho vyprávění o filmovém festivalu v Karlových Varech, kde ho na to jednou posadili. Od té doby vim, že je to sulka. No a teď si zas pro změnu nikdy nemůžu vzpomenout na jméno jedné vesnice, ležící na silnici z Náměště nad Oslavou k dálnici. Vždycky mi to dá zabrat. Je to Krokočín, nikdy jsem tam nebyla, ale občas si prostě na tu odbočku vzpomenu a jméno vsi nikde… Zlaté mapy. A tak pořád dokola…
Jo, tohle mi občas paměť taky dělá…a jaká to je pak úleva, když si jedna vzpomene 😀
Jinak na to je docela dobrý vtip: Baví se dva kamarádi, kde že byli na dovolené: „No my byli v tom, no, jak se tam berou ty koupele a pije se ta hnusná voda z kelímků …“ – „Jo ty myslíš v lázních – a ve kterých?“ – Sakra, jak ono se to tam – hele, jak se řekne, když voda je horká, třeba na kafe a už bublá …“ – „Myslíš, že se vaří?“ – „Jojo, no Vary, podle toho Lucemburka …“ – „Karlovy Vary?“ – „No, Karlovy Vary. A kde jste byli vy?“ – „Sakra, hele jak se jmenuje taková ta kytka, taková s tím bohatým květem, jak má ty dřevnaté stonky s těmi pichlavými … jo, s trny.“ – „Ty myslíš růži?“ – „Jo, růže, to je ono – Růženo, kde jsme to byli letos na dovolené?“ 🙂
To jsme o prázdninách po maturitě jeli s klukama do Vysokých Tater – stařičkým Spartakem, po silnicích z Prahy horem přes Hradec Králové. Před Chlumcem nad Cidlinou nějak přišla řeč na jednoho herce: „No přece víte kterej, takovej černovlasej, výraznej, velkej komunista, ale bezvadnej herec, hraje takový ty …“. Všichni tři jsme věděli, o koho jde, ale jméno ne a ne nikomu naskočit. A že tenkrát cesta Spartakem se zatraceně táhla a nijak neubíhala a přitom najednou až pár kilometrů před Liptovským Mikulášem jeden vítězoslavně zvolal: „Větrovec!“ 😀 … A tak celý život když mi najednou chybí nějaké jméno nebo slovo, tak mne tato vzpomínka uklidní a říkám si, že takové výpadky byly docela běžné i v dávno ztraceném mládí 🙂 …
Můj šéf má fenomenální paměť. Běžně chrlí, kdy přišel jaký dokument, případně od kdy má právní moc. Pamatuje si všechna jména typu Vopička, Vomáčka, Vyrazil, Vydražil a Vymazal. Má ale problém s nezvyklými jmény s cizím původem.
Já mám paměť špatnou a Vopičky a Vomáčky si nepamatuju. Ale umím si převádět ta nezvyklá jména do češtiny (seravokaya = šedooká). A tak se krásně doplňujeme 🙂