Ležely na zapékací misce jako červené křemílkovské čepičky v mechové zahrádce a já mlsně dumala, co to může být. Kapie jsem poznala, ale čím jsou plněné a v čem zapečené? Hm, že bych to ochutnala?
Musím se přiznat – trpím gastronomickou zvědavostí. Není to úplně totéž, co mlsota, protože zatímco mlsoun si vybírá lahůdky jeho půnebí lahodící, zvědavec zkouší vše, co podráždí jeho fantazii. Což může končit všelijak – například i touhou to podruhé do pusy nevzít:))
Začalo to kdysi, když jsem jako malá objevila v Maďarsku lángoše a vařenou kukuřici. Ani jedno se v Praze sedmdesátých let nevyskytovalo a já se tak poprvé chuťově zamilovala. Od té doby jsem zvědavě ochutnávala prakticky všude, kam jsem přišla. Pečivo, maso, ryby, zeleninu, mořské potvory, sladkosti, sýry.
Hříšně neodolatelná byla např. obrovská nabídka různých pochoutek na Borough Market, velkém trhu žijícím pod jednou patou London Bridge v centrálním Londýně. Nejvíc tam na mě zapůsobily desítky druhů baklavy, medovo-ořechového zákusku, který je domovem na Blízkém a Středním Východě. Asi proto, že tyhle oblasti světa opravdu neznám.
Nejexotičtější lahůdky jsem objevila, když jsme žili na Taiwanu. Přiznám se, že v některých případech jsem se radši ani nepídila po původu použitých ingrediencí a v případě tisíciletého vejce ani po výrobním postupu. Těžko snesitelná byla třeba sladká chuť uzenin, zvlášť pálivých klobásek. Většinou jsem ale byla nadšená, protože na Taiwanu se najdou kuchařské styly z celé pevninské Číny.
Díky mnohému cestování, služebnímu i vlastnímu, jsem se projedla spoustou místních dobrot u nás i v zahraničí. Na mnohé z nich mlsně vzpomínám, některé dělám i doma. A ty křemílkovské čepičky? To byly kapie, plněné bramborovou kaší zjemněnou žloutkem se sýrem, zapečené v brokolicovém krému.
Vidíte? Neodolala jsem. A stálo to za to:))
A tak se dnes ptám – kam až zavedla gastronomická zvědavost vás? 🙂
Dede, až někdy pojedeš z Rožnova p/R ve směru na Dolní Bečvu,tak po pravé straně u silnice je koliba Pod Horú,vždy jsme tam byli spokojeni, mají i stránky s jídelníčkem a fota jídel. 🙂
Díky za tip 🙂 Já mám s klasickou valašskou kuchyní trochu potíž, málokterou ze zdejších specialit doopravdy jím (nemám ráda klobásy, uzené, vepřové se zelím, vím, jsem hrozná). Ale borůvkové knedlíky mám ráda vždycky 😀
u těch jsme si jednou naběhli… ve skanzenu jsme opravovali rekuperaci..a na půdě, kde pěkně mrzlo, byly vyskládané kynuté borůvkové knedlíky – na táccích a pod folií..u nich výrobce..místní ani domácí nebyly…klasický supermarket…nakonec jsme skončili na frgálech na náměstí a byli spokojení.
Je to možné, ale pro mě pořád lepší než klobása se zelím 😀 Nakonec je umějí báječně podávat:)))
Mé objevy gastronomické zvědavosti:
V Gruzii-Adžárii pan domácí smíchal (asi kozí) sýr a med a oříšky a dal to v plecháči na kamna. Po nějaké čtvrthodině sundal a buď jsme to jedli lžící nebo dávali do vynikajícího čaje. Slaně chutnající med s oříšky je něco, co jsem nikdy neměl a marně se to snažím najít na internetu
Na Ukrajině jsem objevil kouzlo silných napichováků na rožeň, kdy se na jeden takový napíchají kusy masa a brambory prokládané špeky a cibulí. Vynikající záležitost
Na blízkém východě se mi líbily Batata Harra – libanonské brambory v česneku, chilli a koriandru, super věc. Nicméně tamní baklava mi málem propálila břicho jak byla sladká. Napoak tam a jen tam jsem poprvé ochutnal Hummus s jejich různými přísadami a v ČR se tomu těžko něco vyrovná (ano existují libanonské, izraelské apod. obchody, ale celková skladba surovin a atmosféra je jen tam u hummusu doma)
Ve Španělsku krom známých Tapas, kdy k pivu za malý peníz máte fakt skvělé chuťovky jsem si zamiloval horkou čokoládu s Churros, jakýmisi trubičkami z něčeho jako palačinkového těsta.
V Rakousku zas rád testuju řízky, nejlépe ty XXL
A v Severní Americe tam jsem se úplně utrhl z řetězu a šel po všem. Vyzkoušel jsem snad každý řetězec fast foodu na burgery a koblihy, ochutnal všechny barvy Col a Fant a Mountain Dew, Dr Pepprů a nevím čeho (zvlášť, když za kartony do auta byly velké slevy), zkoušel jsem hodně japonskou kuchyni, ta na západním pobřeží je levnější než u nás a lidi tam i sushi jedí jako pralinky cestou do práce. Bavily mě i stánky s hot dogy a thajci s polívkami nebo indové s kari, naopak Čína-Korea to byly věci podivného vzhledu, které mne moc nelákaly.
Tady v ČR zkouším hodně Burgery, Vietnamskou a speciálně tady v Olomouci i Thajskou a Nepálskou. Nepálský drink Mango Lhassi je opravdová špica.
Pěkné.
Churros jsou z odpalovaného těsta, které se stříká z takového toho cukrářského sáčku přímo do rozpáleného oleje, ve kterém se smaží. Taky jsme si je v Barcelobě dali, když jsme šli jednou ulicí, kterou nám poradila Dede, už si fakt nevzpomenu, jak se to tam jmenovalo a na mapě to nejsem schopná najít.
Humus děláme doma, je to docela jednoduché, jen se musí správně trefit poměry jednotlivých surovin a dochucovadel.
Jenže prostě to není ono bez těch všech přísad co mi tam k tomu humusu dají 🙂
A v Barceloně je takových míst hodně, možná myslíš část Poble-Sec / Paralel či něco mezi Ramblou a starým městem.
Jj, přesně ta místa v Barceloně myslím.
Hele, my se osobně neznáme, ale když tak se nějak časem domluvíme, a myslím, že lepší humus než od nás nebo od Michala/Huga jste/jsi nejedl. Naučíme, vysvětlíme a rádi Vás/Tě uvidíme. Nedělám si legraci.
Koneckonců, kdokoli jiný z Dedeníku by měl zájem, budete vítáni, mohl by se z toho stát takový malý Dedeníkovský workshop alias neočekávaný dýchánek?
Aido, kdyby tys nebyla až v tom Brně! 😀 Jo, to by se mi líbilo… jídlo mě baví, vůbec, když o tom někdo doopravdy něco ví 🙂
(To říká osoba, která poslední dobou vyžije na tmavém chlebu s tvarohem a hromadou zeleniny, páč je líná vařit:))
Co myslíš, že poslední dobou jím jiného? Jen tmavý chleba, tvaroh (posolený) a rajčata. A pak už jen saláty. V létě nemám hlad a vařím jen pro rodinu nebo kamarády, sobě ne.
No teda, zní to zajímavě a ano až zvědavě 🙂
Tak se pak nějak domluvíme, až zas bude po té další karanténě (už se blíží, syn je už zase na home office a my v práci asi půjdem od pondělka, podle všeho).
Máš úžasnou kulinární historii! 😀
Tak zážitky z Ukrajiny a Gruzie zatím nemám (zatím:)) V Americe jsme jedli podobně (bez slazených nápojů:)) a vrchol byl steak v Jaskson Hole. Pozoruhodné je, že skvělé maso (rare pro mě) mi zcela zastínil úchvatně dobrý mladý cukrový hrášek… ten byl! 🙂
Párkrát jsme byli v indickém bistru, to bylo taky fajn. Akorát že jsme se potloukali většinou zcela mimo města, byla běžná nabídka taková… bez fantazie. Asi ta všednodenní venkovská (bohužel ne domácí) americká.
Měl jsem smůlu, že v některých státech Kanady a USA je méně než Well-done zakázáno (asi se někomu udělalo špatně), ale aspoň jsem měl bizoní burger 😛
Zase nařízení místo vlastního rozumu a odpovědnosti… well done biftek je prostě jen hovězí:)) Ale neber mě moc vážně, já maso nijak extra nemusím a hovězí mi nejvíc chutná syrové 😛
Jejda, to je pěkné téma. Ozvu se později, teď nemám bohužel čas.
P. S. Takové to „chlupaté“ na obrázcích v článku je z takových těch tenkých/vlasových nudlí a říká se tomu kadaif, resp. kataif, je to sladké tak, že až zuby bolí (stejně jako baklava), ale moc dobré, záleží taky na náplni. Ono se prostě těchhle dezertů smí sníst tak 1-2 cm čtvereční naráz, víc ne. Ale když se to jí s hořkou kávou, dá se to (velmi zřídka) snést, stejně jako např. takové to řecké ovoce v medu/sirupu (glyko), to je taky velká dobrota, ale jedna dvoudecová sklenice mi vydrží dlouho (dávám si to na jogurt, tak lžičku, dvě a pak třeba půl roku, rok nic). Z řeckých dezertů je ještě dobré revani ze semoliny, možná to některá znáte?, ale naposledy jsem to jedla před rokem a půl, asi a stačilo.
Všechno tohle cukroví je šíleně sladké, takže to vydrží 😀
Kdysi dávno jsem něco podobného jedla v Bulharsku, navíc to doslova plavalo v oleji. Bylo to neskutečně dobré, ale potom jsem sladké nemusela opravdu dlouho 😛
ty slaďoučké jednohubky jsem jedla v Tunisu, dala jsme dvě a měla na celej den zalepenou pusu,žaludek i střeva. Při odletu jsem si nechala 10 kousků naskládat do krabičky a dovezla domů jako bombošku…máti je slupla, měla na každej den jednu…a naslazená byla na rok dopředu 😀
to už radši naše hořický trubky se šlehačkou nebo samotný, bez náplně..takový ty široký….
Hořický trubičky jen ty bez náplně! Tedy ty s cukrem a skořicí – ty jsou nejlepší. Vyrábějí je v Miletíně 🙂 a já vím kde 😛
Všude,kde jsem byla jsem ochutnala něco místního.Myslím, že to začalo kdysi bílou klobásou v Německu a pak jsem pokračovala, po r. 89 ledaskde. Musím říci, že jsem nikdy nebyla zklamaná,naopak potěšena.Např. překvapila mne velice polská kuchyně, nedá se vůbec ale vůbec srovnat s tím, co sem dováží ty spravedlivé velké řetězce. Navštívila jsem v rámci pomoci i Ukrajinu a Rumunsko a pochutnala si na čerstvých krajových pokrmech, moc, jen se nedají jíst na druhý den,hygienické návyky ještě nejsou zažité :-). Ve Francii jsme si dali s vnučkou bujabézu a pořídili čerstvé teplé croasány.No a takhle to šlo všude, Italie,to je kapitola sama pro sebe, mňam. V Praze na Tyláku jsem natrapírovala na Indy, kteří vařili pouliční indická jídla,nechala jsem si zabalit ty jejich plněné koláčky,byly vynikající. Taky jsem objevila v Praze jednu korejskou restauraci,tam se chci taky vypravit až to bude možné. Takže za mne ano,jsem zvědavec. 🙂 Ochutnávám ráda i česká jídla, typická pro navštívené místo.
Jenny, s tebou bych ráda cestovala! myslím, že bychom se shodly (inlove)
🙂
tak yvšude ochutnávám. v dobách zájezdů ROH, jsme uváděla v žas všechny, co sice na jídelním lístku četli,že mají grilovanou chobotnici s chaluhovým salátem, ale nenašli odvahu..já ano..bylo to moc dobrý…totéž později u zájezdu do Bretaně a Normandie, na ústřicové farmě, jsem jedla jen já a průvodce z té farmy..a byly to ty nejlepší čerstvoučké ústřice, co jsem kdy ochutnala…. podobně šnečí kaviár, propagovaný kdysi Přemkem Podlahou na Salimě…a sushi a misopolévku..tofu..seviche a lívance s tvarglema…colcannon…a v Sapě všechny ty vietnamské dobroty…jé jenny, až přijedeš na Dubení, pokud ho zas covid nezabije…tak mám vybrané vietnamské bistro,kam se půjdeme najíst…vaří skvostně….
My teď objevili jedno vietnamské bistro ve VM, vaří tam moc dobře, nejen vietnamskou kuchyni, ale i thajskou, takže když tam jsme a nechce se nám vařit, jdeme tam.
S potěšením ochutnám kdeco… v Bulharsku to třeba byly různě druhy plněného pečiva-burek a myslím,že i ještě jinak se to jmenovalo. K mému značnému potěšení se začalo vařit zajímavě i tady v naší kotlince….
Je fakt, že i u nás už člověk narazí na ledacos. Pravda, moc to neplatí v… regionech:))
Přiznám se, že v neznámé české hospodě nejčastěji volím mezi řízkem a svíčkovou – to snad umějí pořádně všichni:)) Tedy tam, kde mají aspoň kvalifikovaného kuchaře! 😛
Matyldo, to druhé mohla být banica, je to ze stejného těsta, jen je jiná náplň a tvar?
Jo, to bylo ono.
Tak já se přiznám, co se týká jídla, jsem strašná konzerva. Teda ne, že bych se cpala konzervami (rofl) – prostě jak nevím, jak to má chutnat, tak jsem docela zbabělá. Neznámé jídlo bych si objednala jen s velkou nevolí – musela bych to nejprve ochutnat, třebas od někoho jiného z talíře (chuckle) . A vařit něco neznámého, nezvyklého, to si fakt netroufnu.
Ono vařit něco jen podle obrázku a textu může vést k všelijakým koncům 😛 Ne vždy špatným, si myslím… ale prostě různým:))
Konec konců, proto je na světě tolik způsobů, jak zpracovat potraviny, že si každý najde to své. A domácí chutě jsou prostě domácí (inlove)
Ygo i já jsem zakonzervována. Mám velkou nedůvěru k pokrmům které neznám a hlavně když nevím kdo, kde a jak je připravoval. Docela mě to omezuje, ale tenhle druh zvědavosti mě minul a chápu, že jsem o něco ochuzena. Leč, vynahrazuji si to na sladkostech, tam mě skepse rychle opouští. Výjimkou jsou sladkosti balkánské, ty už nikdy. Cukr, cukr a ještě cukr a vůbec! Jsem prevít!
YGO, bez ochutnání bych si vařit netroufla, i když podle surovin, pokud se dodrží, by to asi šlo? Ale když jsem někde venku, ráda ochutnám cokoli, aspoň kousek. Dobré jsou na to takové ty řecké meze(dakia) nebo španělské tapas/pinxos, je toho málo a jako vzorek to stačí. Nebo se domluvit s hostinským, aby Ti od všeho (pokud jde o hlavní jídla) dal jenom vzorek.
Ygo, mám to stejně. Na cizí kuchyně si netroufám, možná je to tím, že do exotických krajin nejezdím. Jen nemohu zapomenout na koláč, který jsme si dávali u Batu v Německu. Byl s nějakou kokosovou nádivkou. A langoše v Maďarsku jsou také jiné než se prodávají tady, u různých stánků. Ta mastnota se nedá jíst./ na jídlo se neříká fůůj/
Balaklava je moc dobrá, vůbec bych se asi těžko rozhodovala, které kousky si vybrat. Chris mi už roky říká, že rád chodil do London borough market. Budeme se tam muset vypravit spolu, až bude drama kolem koronaviru za námi. Já ráda ochutnám různé světové kuchyně nebo i uvařím co zvládnu. Například indická kuchyně je v Anglii tak populární, že v supermarketech mají i obrovský výběr ingrediencí a polotovarů, takže indické jídla vařím tak jednou za týden. Taky si často objednáme dovážku z restaurací, když se vracím pozdě z práce, střídáme arabské, indické, thajské, čínské, mexické, japonské. Pokud jsme na dovolené v cizině, objednávám si místní jídla
Indická jídla jsem jedla hlavně v Americe, tady v okolí je v podstatě nemám a návštěva indické restaurace v Hradci skončila zklamáním – i když tam to bylo hlavně prostředím a obsluhou. Zatím jsem si ale netroufla něco takového uvařit 🙂 Jsi šikovná, když to zkoušíš! Já vlastně neznám originální chuť jídla, takže nic, no 🙂
Indická jídla jsem jedla hlavně v Africe. 🙂 Teda na Zanzibaru, to už Afrika až zas tak není.
Jakmile je v něčem čili a kokosové mléko, chutná mi to moc.
už jsi jedla u Nepálců v Namasté na Perštýnském v Pardubicích? nebo v Góvindě v Dlouhé, v Praze?