Zde je závěrečných pět historických kousků. Ani jsem netušila, že jsem jich napsala tolik…
Jak prosté…
Téma: Masky
Úvodní poznámka:
Zámek Český Krumlov, 18. století
Drabble:
„Zase jsme museli skončit v polovině. Jak to jen udělat, aby kněžna vydržela představení celé? Jakmile se zvedne, vstává i kníže… a když odejdou, musíme skončit, ať se hra ostatním divákům líbí, jak chce… Hrát jen komedie? Povolat nějakého známého herce?“
Johann, odpovědný za zámecké divadlo, smutně přemítal. Už třetí hru musel předčasně ukončit. Kněžnu nebavila. Jak jen… Pohlédl z okna, zrak mu padl na děti, hrající si na pažitu. Plácl se do čela. „To je ono!“
V příští hře se dějem proplétaly knížecí děti. Tu v maskách zvířátek, tu andělíčků.
Kněžna s úsměvem na rtech setrvala až do konce.
Závěrečná poznámka:
Barokní divadlo na zámku v Českém Krumlově je jedno z nejkomplexněji zachovaných barokních divadel na světě. Divadelní budova má původní orchestřiště, jeviště a podjevištní mašinérii, fundus se stovkami divadelních kostýmů, kostýmních doplňků a původní divadelní dekorace. Stojí na pátém nádvoří známého zámku, a pokud se do jižních Čech chystáte, doporučuji objednat (dostatečně dlouho dopředu) lístky a obětovat slabou hodinku na prohlídku tohoto skvostu.
Scéna, popisovaná v rabble, je na základě skutečnosti – v divadelních hrách opravdu často hrály knížecí děti a děti jejich šlechtických návštěv – bylo tak zaručeno, že se zámečtí páni uprostřed hry nezvednou a neodejdou, čímž hra okamžitě končila pro všechny. Jak prosté…
Neveselé výsledky kontroly státních úřadů
Téma: Zakopaný pes
Úvodní poznámka:
Francie, rok 1633
Mimochodem, taky máte pocit, že se situace tak nějak pořád opakuje?
Drabble:
„Ne, pane,“ klečel zplnomocněnec před kardinálem.
„Žádný úředník?“ ujišťoval se Richelieu.
Zplnomocněnec tiše odpověděl: „V přístavech nesídlí žádní přístavní úředníci. Z doků v Brestu zbyla obvodová zeď, v Cassiu zbyl jeden podnájemník, na obranu přístavu má dvě děla, z nichž jedno je prasklé. V Toulonu zůstal jen velitel a ten prý nedostal od vlastníka úřadu plat ani nepamatuje… Situace je katastrofální.“
„A výběrčí daní?“
„V Bordeaux jsme našli dva… ovšem ti vůbec nevěděli, jaké daně jsou nyní v platnosti. Vybírají podle šedesát let starých pravidel…“
Richelieu se zamračil. Prodej úřadů těm, kdo si víc zaplatí, zřejmě nebyl ten nejlepší nápad.
Závěrečná poznámka:
Francouzská koruna si ve snaze zajistit peníze v 17. století sáhla k prostředku, který se jí později velmi vymstil – k prodeji úřadů. Zahrnovala možnost předplatit si úřad pro své dědice nebo jej volně prodat dalšímu zájemci. Kardinál Richelieu uvalil na prodej úřadů daň pět procent, ovšem tím se státní úřady staly oficiálně soukromým majetkem. A poptávka byla silná, velmi silná – stát musel vytvářet a prodávat stále další posty.
Ovšem držitelé těchto postů museli ze svých příjmů hradit i veškeré náklady na výkon této funkce. Platy byly nízké, a tak se všichni snažili vytlouci ze svého postavení co nejvíce. Korupce, defraudace, zanedbávání povinností – to vše v kombinaci s tím, že držitelé úřadů mnohdy postrádali jakékoliv schopnosti či vzdělání k výkonu své funkce vedly k žalostným koncům. Richelieu byl z výsledků kontroly, kterou vyslal na obhlídku úřadů v roce 1633, zděšen. Stát postupně vytvořil a rozprodal desítky postů, ale téměř nikdo z držitelů neplnil své povinnosti.
Snaha o reformu byla marná. Pokusil se o ni v roce 1648 kardinál Mazarin, ale neúspěšně. Podobná praxe přetrvala až do revoluce…
Zdroj: Tomáš Konečný – Kuriozitami novověké kultury
Ono se řekne kuchyně
Téma: Práce všeho druhu
Úvodní poznámka:
Rožmberské panství, kolem roku 1600
Drabble:
„Jo, holenku, ty si myslíš, že nakrmit rožmberský dvůr je hračka? Víš, kolik lidí se o takovou běžnou kuchyni stará? Deset až patnáct! A to nepočítám sebe, kuchmistra! To máš kuchaře, kuchtíky, čelední kuchaře a paštikáře. Taky myčky nádobí, to by žádný kuchař nedělal. Potřebujeme zásoby, ty dodávají pekaři, řezníci, vinní a pivní klíčníci, zahradníci, lovčí, myslivci, ptáčníci, zámečtí hospodáři a obročníci. Všechno musí zaznamenat kuchyňský písař. A na stůl nosí hotové pokrmy kráječi, pokrývači stolů, osobní šenkové, truksasové a stříbrníci. A běda, když se pánům něco nelíbí!“
Malý kuchtík, právě přijatý do hradní kuchyně, zesmutněl. Tohle si nikdy nezapamatuje!
Závěrečná poznámka:
Kuchmistr, který hovoří v drabble, by ještě dodal, že nejen musí hlídat chod celé kuchyně, ale také kontrolovat přijaté i vydané potraviny, dohlížet na zásoby ve spižírnách, na hygienu kuchyně, čistotu nádobí i zda jsou dobře vysmýčená kamna. Také sledoval, zda u dvorních stolů usedají pouze příslušníci dvora a zda usedají dle předepsaných pravidel. Měl „pod palcem“ vzácná koření, hlídal, aby nikdo z personálu neodnášel z kuchyně potraviny domů. Samozřejmostí bylo vedení a výchova kuchyňského personálu. Prostě měl na starosti velmi rušný provoz, a pokud se mu dařilo, byl také podle zásluh skvěle odměňován.
Právě z pozice kuchmistra se vypracoval nahoru rytíř Jindřich Vintíř z Vlčkovic – ten nastoupil v roce 1596 k Petru Vokovi jako kuchmistr českokrumlovského dvora, ale již v prosinci roku 1600 byl tento ambiciózní šlechtic jmenován kancléřem. Časem byl pověřován jednáním s nejvyššími zemskými úředníky v Praze, účastnil se zasedání zemských sněmů, a dokonce vyjednával s italským rodem Ursiniů, který se přihlásil s domnělými nároky na dědictví po Vokově bratru. Zemřel však náhle v prosinci 1604, uprostřed příprav na křtiny dcerky. Petr Vok se se ztrátou schopného úředníka vyrovnával velmi těžko, zato ostatní, méně úspěšní úředníci, závidějící mu jeho strmý vzestup a kariéru, netruchlili.
Mimochodem – truksas (z německého Truchsess) je nejvyšší stolník, čestná hodnost u dvorského stolu. Stříbrník se staral o stolní stříbrné náčiní, vydával ho na stoly a po hostinách zas uzamykal do skříní.
Zdroj: Václav Bůžek, Josef Hrdlička a kol. Dvory velmožů s erbem růže
Na horách a silnicích stávali a se mnou loupili
Téma: Historky z podsvětí
Úvodní poznámka:
Mučírna ve Vysokém Mýtě, 9. října 1550, výslech člena loupežné bandy, vedené Janem Žamberským.
Drabble:
Item s bratry z Pohořalic a Jírou, městského rychtáře synem, s Žamberským a Svačinou hudcem v Lukový u krčmáře, Bořkova votce, zabili jsme Šimka, písaře z Plumlova, v noci a vrhli jej do studnice a kůň pustili za ves. Měl mnoho peněz, což byl na rybníce natržil. Mně jest se z nich nic nedostalo, neb Žamberskej s jinými s těmi penězi se umyli. V Malšovicích pak Hrobníka, druha našeho, vrhli jsme pod led, neb pravil, že na nás bude pískati. Byl u toho Jan Žamberskej.
Nejen za tyto činy, ale i za řadu dalších, skončil rybníkář Václav Stehno na kůlu.
Závěrečná poznámka:
Opět jsem citovala ze smolných knih. Podobných zápisů byly plné. Loupežná tlupa vedená Janem Žamberským působila v Železných horách, kudy vedla starodávná obchodní cesta z Prahy přes Kolín, Čáslav, Golčův Jeníkov a Německý (nyní Havlíčkův) Brod do Jihlavy. Zátah na tlupu začal v listopadu 1549 a na sklonku léta 1550 byla skupina pochytána.
Přiznali desítky krádeží a také několik loupežných vražd. Po popravě Jana Žamberského (dostal trest rozčtvrcením, přitížil mu i pokus o spáchání sebevraždy, kdy se ve vězení čtyřikrát bodl nožem) se zbytek rozprášené tlupy znovu zformoval, s cílem se pomstít.
Pod vedením Petra Řezníčka (dle protokolu On jest s Žamberským i s oupež už od šesti let bejval v lotrovství, jak sám pravil), chtěli zabíti Buriana, hejtmana na Pardubicích. Po dopadení vypověděl:
„Tu pijíc spolu z hrubý konve, na tom jsme zůstali, abychom vás, jmenujíc Buriana, zamordovali. A to mělo tento rok bejti, protože vy nás taky hubiti dáte. Věděl sem, že Šeperku budou loviti a vy že tam pojedete. Tu sme na vás v boru měli čekati těchto časův. A tu taky ten Petr Vinař a hospodář v Lísku, o těch všech našich vzatcích věděl a nás fedroval a také nás i jné na ty loupeže a mordy vyvozoval i chodil i pomáhal a o tom všem dobře věděl.“
Jana Řezníčka vpletl pardubický kat do kola, zbytek tlupy byl pověšen.
Zdroj: Jindřich Francek – Dějiny oupežnictví
Když dojde voda…
Téma: Trh
Úvodní poznámka:
Střítež u Jihlavy, 26. července 1872
Drabble:
Muži kmitají sem tam, snaží se zachránit, co se dá.
„Strhněte tuhle zeď,“ rozkazuje velitel. Horko vysušuje hrdlo, saze nutí ke kašli.
Stříkačka, z které doposud padal proud vody na hořící budovu, zarachotí a zmlkne. Požární hadice splaskne, muž, který ji drží, strne.
„Veliteli! Došla voda! Ve studni už nic není!“
„Sakra! Zrovna teď, už to vypadalo, že ten oheň zdoláme! Jiná studna?“
„Není, pane!“
„Pozor!“ ozve se křik, vzápětí ohromná rána. Zeď varny je stržena. Veliteli zajiskří v očích.
„Sem s hadicemi!“
Pivovar ve Stříteži je jediným místem, o němž se ví, že tam byl požár uhašen mladým pivem.
Zdroj: Stanislava Jarolímková – Co ještě nevíte o životě našich předků
Díky za další pestrá a zajímavá okénka do historie.
Velmi zajímavá drabblata – i mne nadchl kuchmistr a hned za ním následovalo hašení pivem. Velmi roztomilé drabble o zapojení knížecích dětí do divadelních her, naopak velmi drastické o neblahých koncích loupeživé tlupy. No a kupčení se státní správou – bohužel i v dnešní době nic neobvyklého… Skvělé.
Tak můj favorit je jednoznačně kuchmistr. Obdivuju profíky všeho druhu, kteří svou práci umí a tady je to jednoznačně tak- uhlídat zásoby, procesy a ještě výchovu personálu je fakt makačka. Toro, umíš to zpracovat nesmírně čtivě!
Toro, zase jsem si skvěle početla, umíš, umíš 🙂
Naše okresní, ochotnické divadlo nehraje příliš často, ale když už ano, nikdy nemá problém zaplnit hlediště na ty 2 nebo 3 dny, kdy hrají. Hlavně proto, že herci jsou místní lidé (ale velmi talentovaní) ,takže ti, kteří je znají považují za svoji povinnost, jí herce podpořit. Ale když ve hře vystupují děti (jako třeba muzikál “The Sound of Music” ) lístky mizí jak pára nad hrncem – malé herce (a skvělé zpěváky) musí podpořit nějen rodiče a prarodiče ale i spolužáci. Prostě děti lákají i dnes 🙂
K prodeji fr. úřadů mohu dodat snad jen české řčení “bez práce nejsou koláče”. O tomhle jsem nevěděla, díky za zajímavou informaci.
Pokud jde o zodpovědnost kuchmistra, tak jsem si vzpomněla na skvělý fr film Vatel , který právě o tomhle pojednává
https://www.fdb.cz/film/vatel/28390
Loupežnickou mluvou 16. století jsem se tedy prokousávala pomalu, tresty byly kruté, ale ti, kteří k nim byli odsouzeni byli drsní chlapi bez morálky a lítosti.
No a hašení mladým pivem je moc pěkné drabble na konec :). Doufám, že hasiči stihli zůstat až do konce střízliví a neupíjeli z hadic. Protože jestli je mladé pivo stejně alkoholické jako vinný burčák, tak hasit takovým pivem mohlo být trochu jako “přilévat olej do ohně”. Ale pořád účinější, než splasklé, prádné hadice !
Milá Toro, jako obvykle se mi líbilo všechno. Nejvíc asi příběh z kuchyně – jen si to všechno představit! 🙂 A potom hasiči hasící pivem… to bylo chytré myšlení:))
Tora,je to až blbé,furt Ťa chváliť a ochkať aká si úžasná.Ale čo jedna narobí,ke´d úžasná si!!!
Líbí se mi, jak z drablat přímo dýchá život. Zrovna čteme se Štefíkem knížku, kde se nějaké děti strojem času přesunují do minulosti, aby se vidělo, jak to tam vypadá, je to taková kombinace povídky, komiksu a doplňujících poznámek, hezky udělaná, ale takový pocit, jako bych tam přímo byla, co mám z tvých drablat, ten z ní není.
Toro, skvělá drabblata, ovšem v tvém případě to už trapně opakuji po každém kousku. 🙂
To poslední mi na DMD nějak uteklo, ale je skvělé. Podnikavý sládek si z toho mohl udělat hned reklamu: Naše hasí nejen žízeň!