V pondělí 31. srpna a v úterý 1. září se otevřela nová kapitola blízkovýchodní historie. Vysoce symbolický charterový let izraelské státní společnosti EL AL spojil, přes Saúdskou Arábii, Izrael se Spojenými arabskými emiráty.

Všechno začalo (ne)překvapivým oznámením o normalizaci vzájemných vztahů a navázání nejen diplomatických vztahů, ale i obchodních a bezpečnostních partnerství všeho druhu. Vztah mezi Státem Izrael a Spojenými arabskými emiráty se očekává jako výrazně lepší, než vztah mezi Izraelem a dosud jedinými dvěma arabskými zeměmi, které ho uznaly: Jordánskem a Egyptem. Izraelsko-americká delegace, která letěla z Tel Avivu do Abú Dabí tak symbolicky zpečetila počátek procesu, od kterého se očekává otevřené partnerství mezi Izraelem, některými státy Perského zálivu, Ománem a potenciálně i Marokem a Súdánem.

Jak bylo řečeno výše, let byl velice symbolický. Callsign byl zvolen jako ELY971 po cestě do Abú Dabí (+971 je mezinárodní telefonní předvolba SAE) a po cestě zpět jako ELY972 (+972 je mezinárodní telefonní předvolba Izraele), v obou případech se letělo, i když to bylo mimo přímou trasu, přímo nad Rijádem, jakož i kousek přes vzdušný prostor Ománu, čímž se dalo najevo navazování vztahů Izraele i s touto neutrální arabskou zemí.

Po příletu Boeingu 737 opatřeného den předtím nalepeným slovem „mír“ v hebrejštině (šalom), arabštině (salaam) a angličtině (Peace) do Abú Dabí proběhla audience, na níž bylo partnerství formálně zpečetěno. A spolu s ním došlo rovnou k otevření přímého telefonního spojení mezi oběma zeměmi (dosud bylo možné volat pouze přes internet) a Abú Dabí bylo vyzdobeno izraelskými a americkými vlajkami.

Tento krok bedlivě sledoval zbytek arabského světa; padají dohady na téma který stát uzavře s Izraelem mírovou dohodu jako další. Pojďme se na to tedy podívat.

Izrael vede dvě mírové iniciativy najednou: se Saúdskou Arábií a jejími spojenci, mezi něž se počítají i Emiráty a s Ománem. Přestože se dá nějaká koordinace mezi KSA a Ománem v této věci čekat, Omán důsledně trvá na své neutralitě a na tom, že podobná jednání jdou čistě v jeho režii. Těžko tedy říct, zda bude další v řadě Omán, nebo některý ze saúdských spojenců. Samotnou Saúdskou Arábii s ohledem na roli, kterou korunní princ Mohammed bin Salmán má, můžeme čekat až na konec – jeho otec, formálně stále ještě král, Salmán bin Abdelazíz, si tento proces nikdy nepřál a Mohammed docela určitě nebude chtít ohrozit svoji pozici korunního prince, k níž má zatím král Salmán pořád ještě klíče, a kterou mu stále ještě může odebrat. Přestože MBS samotnému by se hodilo mít takovou spolupráci co nejdřív (nemluvě o tom, že si stále ještě brousí zuby na to, nahradit jordánský Waqf v pozici strážce mešity Al Aksá, což se mu, vzhledem k jordánskému aktuálnímu vztahu vůči Izraeli může podařit), spěchat kvůli svému následnictví nejspíš zatím nebude a bude se snažit tlačit na spojenecké a satelitní země, aby tak učinily co nejdříve.

O koho jde: zejména o Bahrajn, který očekávám další na řadě, o čem svědčí i dlouhodobě proizraelský kurz tamního tisku. S Kuvajtem bude nejspíš problém, protože zatímco emír a jeho rodina jsou pro a mají se Saúdskou Arábií vřelé vztahy, jejich role v ústavním řádu Kuvajtu je spíše symbolická, protože Kuvajt je konstituční monarchií s výrazným demokratickým charakterem. Tamní obyvatelstvo je dlouhodobě protiizraelské a vzhledem ke zmíněnému charakteru země není pro emíra zrovna možné přinutit novináře psát o Izraeli pozitivně a tím zvyknout obyvatelstvo na přátelství s ním, jako se děje posledních několik let v Saúdské Arábii, Emirátech nebo Bahrajnu.

Další na řadě očekávám buď Súdán nebo Maroko. Obě země jsou spojenci KSA a obě země vyjádřily svůj zájem na normalizaci vztahů se Státem Izrael; Maroko má ve věci vlastní zájem a Súdán se poslední rok až dva potýká se silným tureckým vlivem a snahou Turecka si z něj udělat svůj satelit, což je pro novou vládu vzniklou po svržení diktátora Omara al-Bašíra problém. Dá se očekávat, že Saúdská Arábie nebude chtít o Súdán přijít a bude tak tuto vládu tlačit k dohodě. Ze strany Turecka se dá očekávat protitlak; ostatně šéf Mossadu Yossi Cohen se v srpnu vyjádřil, že z Turecka se pro Izrael stal v poslední době hlavní blízkovýchodní bezpečnostní problém, který předčí dokonce i Írán.

Čímž se dostáváme k nejožehavější otázce: co Katar? Katar je momentálně ve svízelné situaci; je diplomaticky i fyzicky izolovaný od Saúdské Arábie a jejích spojenců, včetně Emirátů a zejména Saúdské Arábie se bojí. Má k tomu důvod: je velmi blízký zájmům Muslimského Bratrstva, toho času prakticky vyhnaného z Egypta, které si vzalo pod svá ochranná křídla Turecko, které zároveň má s Katarem faustovskou dohodu o „spojenectví“, která zní zhruba takhle: formálně jsou země spojenci, ve skutečnosti je z bohatého Kataru turecký satelit. Turecko chrání Katar před Saúdskou Arábií (což Katar potřebuje), ovšem tím způsobem, že má Turecko v Kataru největší vojenskou základnu v zahraničí, která mlčky říká „Katar nemůže nic udělat bez tureckého svolení“. Za tu „ochranu“ navíc Katar Turecku platí v podobě financování jeho imperiálního projektu, ať už jde o Gazu, Somálsko nebo hrdlořezy, které Turecko používá jako marodéry v severní části Sýrie proti kurdskému obyvatelstvu.

Lety ELY971 a ELY972 způsobily doslova smršť v turecké (TRT) a katarské (Al Džazíra a Al Araby) propagandě napříč arabským světem; mírová dohoda se samozřejmě odsuzovala, Emiráty byly obviňovány z „vražení nože do zad palestinskému lidu“ a podobných věcí; přesto bedlivému pozorovateli neuniknou trhliny v katarském postoji. Katar měl ze zemí Zálivu dlouho s Izraelem nejlepší (byť neformální) vztahy, vše se změnilo právě po roztržce s KSA. Dá se tak očekávat, že jeho aktuální pozice není úplně upřímná, na což by poukazoval výběr hostů, které si ke „kritice“ Izraele Al Džazíra vzala, a kde ta kritika byla daleko vlažnější, než by od tureckého „spojence“ pod vlivem Muslimského bratrstva divák čekal. Ze strany Kataru se to dá hodnotit jako opatrné oťukávání situace – protože Kataru se samozřejmě pozice, v níž se vůči Turecku nachází, nelíbí, ale nemá na výběr. Případná mírová dohoda s Izraelem by šla proti tureckým zájmům (přičemž Turecko vztahy s Izraelem má) a je to pro Katar způsob, jak mít něco, čím by se Turecko dalo vydírat.

Pokud jde o íránské spojence a satelity, tam je situace zatím jasná: o žádné normalizaci nemůže být řeč.

Přesto je po tomto týdnu Blízký Východ zase o něco lepším a bezpečnějším místem k životu.

Logo mapa 3