Další pokračování napínavého seriálu! Všechny předchozí díly najdete zde…
Liškomágové – Provaz z oběšence (7)
Té noci se Magdaleně Řehořové zdál zvláštní sen.
Ustrojili ji do krásných dlouhých bílých šatů, rozčesali jí vlasy a ozdobili ji spoustou šperků. Na krk jí dali bohatě zdobený náhrdelník ze zlata a barevných kamenů a všichni ji obdivovali, jak je krásná. Náhrdelník zářil a třpytil se. Ale byl těžký. Všechno to zlato a drahokamy ji tížily k neunesení. Snažila se usmívat a nedat nic najevo. Jenže nemohla dýchat a věděla, že umírá. Položili ji do rakve. Skláněli se nad ní a pořád opakovali, jak jí to sluší. A pak přiklopili víko. Byla mrtvá.
Stěží se jí podařilo pootevřít oči. Cítila se tak slabá. Ležela ve své posteli a přemýšlela, jestli je naživu nebo ne. Nedokázala zvednout ruku. Nemohla odpovědět své matce, která s ní úzkostně třásla. Chtěla jí říct, že ji slyší, že nespí. Jenže ze sebe nevypravila ani hlásek. Kdyby ji tak nechali v klidu spát. Po ničem jiném netoužila.
Stejně jako ve snu se okolo ní shromáždila celá rodina, matka, otec, bratr i dědeček. Viděla, že o ni mají strach, a ráda by jim řekla, že se nemusejí bát, že je jen strašně unavená, že měla zlý sen a že si ještě trošku odpočine a hned vstane. Jenže neměla sílu promluvit, a tak se jen maličko usmála a zase zavřela oči.
Vtom ji něco prudce vyburcovalo. Jako by s ní někdo zatřásl. Probrala se a viděla, že se nad ní sklání dědeček a chystá se opakovat zaklínadlo.
„Já nespím,“ pokusila se zašeptat.
„Je vzhůru, ale nemůže mluvit,“ vzlykala její matka. „Co se jí u sester stalo?“
„Můra si ji našla,“ ozval se cizí hlas. Paní Nepovímová odvedle. Magdalena ji poznala, ale tentokrát neměla chuť ani sílu ji pozdravit. Nelíbilo se jí, že ji probudili. Byla tak ospalá. Proč ji nenechají být?
„Nechtěl jsi zamknout dům a takhle to dopadlo,“ rozzlobil se otec. „Evžen měl pravdu. Nedal jsi na něj a tady to máme. Dojdu pro něho, ten bude vědět, co dělat.“
Magdalena slyšela dupot nohou a bouchnutí dveří, ale nemohla otočit hlavu, aby se podívala za zvukem.
„To já vím taky,“ zabručel dědeček vztekle a chystal se k dalšímu zaklínání. Magdalenou to opět zatřáslo. Cítila, že jí přibylo trochu síly, dokázala teď pohnout ztěžklýma rukama a udržela oči otevřené. Ale nic víc.
„Jestli je to opravdu můra, musíme přesunout postel jinam,“ prohlásil dědeček. Provedl komplikované gesto a nábytek v pokoji se přeskupil. Postel i s Magdalenou se vznesla a přesunula se z jednoho kouta do druhého.
Právě v té chvíli se vrátil otec a s ním Evžen Vulpes. Magdalena ho znala, kamarádila se trochu s jeho Radkou, ostatně právě včera si spolu hrály u Nepovímových.
„Správně,“ přikývl Evžen. „Ale to nestačí.“
„Co ty tady děláš?“ rozzlobil se starý Řehoř a pokusil se mu zahradit cestu. „Tohle je můj dům a ty se nemáš co plést do našich věcí.“
Evžen se mu hbitě vyhnul. „A tohle je malá holka, co nutně potřebuje pomoc, protože sama od sebe se nevzpamatuje. A morous se vrátí. Takže mě nechte pracovat, hádat se můžeme potom,“ zavrčel. „Kdybyste mě zavolal dřív nebo si aspoň pořádně zapečetil dům sám, nic by se jí nestalo.“
Přestal si ho všímat, z odrbaného batůžku vylovil několik ocelově lesklých oblázků a usmál se na holčičku v posteli: „Klidně lež, Magdaleno. Síla země ti pomůže.“ Položil jí kameny na tělo a Magdalena vylekaně zamrkala: Byly tak těžké, že si hned vzpomněla na ten hrozný sen.
„Vydrž,“ zašeptal povzbudivě. Poslední kámen jí vtiskl do dlaně. Druhou volnou ruku položil na čelo. Kdyby se mohla pohnout, ucukla by před jeho drápky, které jí naháněly strach, ale dotek jeho široké příjemně teplé dlaně byl tak něžný, že se ihned uklidnila.
Cosi Magdalenu nutilo upřeně se dívat do jeho velkých tmavých očí. Rozšířily se a zaleskly stejně jako kouzelné oblázky. Otevřela se v nich nesmírná hloubka země, aby dívce předala svou sílu. Okolí postele začalo světélkovat a po chvíli se nejasné záblesky slily do stále zářivějších paprsků. Ovíjely se kolem Magdalenina těla. Cítila, jak se kameny zahřívají a jak jí žilami proudí teplo. Připadalo jí, že se teprve teď doopravdy probouzí, slabost ji opouštěla.
Už nevydržela klidně ležet, dostala konečně chuť vstát a uvědomila si, že teď už to dokáže. Zavrtěla se, sedla si a zaculila se na Evžena, který její úsměv opětoval. Na okamžik zavřel oči a tím zrušil kouzelné spojení se zemí, shrábl svoje kamínky a vstal, aby uvolnil místo Martě, která se k dceři okamžitě vrhla.
„Tak, to bychom měli,“ zašklebil se Evžen spokojeně. „Připravte jí posilující lektvar. Možná se jí bude ještě trochu točit hlava,“ vzpomněl si na vlastní zkušenost.
„To se ti to čaruje, když patříš k zemi,“ bručel starý Řehoř.
Evžen se úmyslně tvářil, že poznámku přeslechl. „Potřebujete zapečetit dům, přesunout postel nestačí,“ připomněl.
„Myslíš si, že si nedokážu poradit s obyčejnou můrou?“ starý čaroděj začal nebezpečně rudnout.
„Skoro mám ten dojem,“ ucedil Evžen, ale hned zase zvážněl: „Potíž je v tom, že ta zrůda, co tady obchází, není můra ale morous. Je to ten oběšenec z Podbaby. Takže dokud se nepodaří najít, kde se přes den schovává, a zabít ho, bude se sem vracet, a jakmile by se dostal do domu, našel by si Magdalenu znova, i když bude spát jinde.“ Ztišil hlas tak, aby ho mohli zaslechnout jen oba muži. „Ještě jednou bych ji snad mohl vzkřísit, ale třetí útok by už nepřežila.“
„Tak na co čekáš, pusť se do toho,“ pobídl ho Magdalenin otec nervózně a ani ho nenapadlo se zeptat, jak vlastně Evžen zjistil, o co jde.
Zato Řehoř starší si tu nesrovnalost uvědomil hned. Zamračeně Evžena pozoroval, jak obchází místnost a uzavírá okna, dveře a všechny skuliny ochrannými čarami. Uvažoval o tom, že ten namyšlený a jako vždycky přehnaně sebejistý zrzek pravděpodobně něco tají. Nikdy mu nedůvěřoval a nepochybně dobře dělal. Stačí vidět, jak zneužívá smrtelného ohrožení vesnice k tomu, aby za ním všichni běhali pro pomoc a aby mohl důležitě rozkazovat v cizích domech a chlubit se těmi liščími triky s oblázky.
„Jak víš, že je to morous?“ vyštěkl konečně, když Evžen kouzlem upevnil poslední česnekové květy na čelo Magdaleniny postele a na práh.
„Viděl jsem ho,“ zamumlal Evžen roztržitě a zřejmě ani nezaznamenal Řehořův útočný tón. Právě v té chvíli si totiž všiml něčeho podezřelého na podlaze v koutě. Právě tam dřív stálo dívčino lůžko, ale teď tam byla jen jedna židle a pod ní… přetržená oprátka.
Skočil po ní jako blesk a sebral ji pro jistotu levou rukou. Přičichl k ní a zamrazilo ho. Ucítil z provazu stejný pach smrti, jaký nechával morous ve svých stopách.
„Kde se tady u Želmíra vzalo tohle?“ zeptal se ohromeně.
Všichni dospělí na sebe překvapeně pohlédli a bezradně zavrtěli hlavami.
„Kus provazu, a co má být,“ mávla podrážděně rukou Marta, asi měla dojem, že ji Evžen obviňuje z nedbalého úklidu. „Jako by se nestalo nic horšího.“
Malá Magdalena ještě pořád seděla na posteli, ale už vesele houpala nohama a se zájmem sledovala Evženovo čarování. Vtom se k úžasu všech ozvala.
„Včera to přinesla Radka,“ řekla s úsměvem. „Říkala, že to našla v nějaké skrýši. Chvíli jsme si s tím hrály.“
Evžen v duchu zaúpěl. V první vteřině mu blesklo hlavou, že měl ty zatracené kluky seřezat ještě víc a že holka by zasloužila taky. Navenek se ale přinutil ke klidu, s předstíranou lhostejností přikývl a jakoby mimochodem schoval provaz do kapsy. Lusknutím si přivolal svůj batůžek s kouzelnými kameny, schválně ignoroval podezíravě zakaboněného starého Řehoře a oslovil jeho syna: „Petře, Magdalena by teď už měla být v bezpečí. Ale za žádnou cenu jí nedovol zůstat po západu slunce venku. Pro jistotu, kdyby se mi nepodařilo… no nic. Nezapomeňte na ten lektvar,“ dodal ještě a spěšně vyšel ze dveří.
Venku se na okamžik zarazil a uvažoval, jaké místo bude nejvhodnější pro to, co má v úmyslu. Tohle kouzlo musí provést pod širým nebem. Blíží se poledne, nejvyšší čas. S trochou štěstí najde morousův úkryt ještě za světla a bude po všem.
Vtom ho čísi ruka hrubě popadla za rameno.
„Ne aby tě napadlo zmizet,“ zahulákal Řehoř. Schválně přitom použil kouzlo, které jeho hlas roznášelo přes půl vesnice. Často ho využíval ve své neoficiální funkci předáka zdejší kouzelnické komunity. „Nejdřív mi pěkně vysvětlíš, cos provedl. A neopovažuj se lhát, protože s tebou zatraceně zatočím.“
Evžen se mu vytrhl. „Nic jsem neprovedl,“ ohradil se dotčeně. „O co vám jde?“
„To jsem věděl, že se začneš vykrucovat. Morous, co napadá malé děti, je podle tebe nic?“ řval Řehoř.
„Ale za to já přece nemůžu,“ namítl Evžen víc udiveně než rozzlobeně. Proč starý čaroděj vyčítá morousovo řádění zrovna jemu, to nechápal. Uvědomil si snad, co znamenal ten sebraný provaz? Ani tak nemohl tušit, co vyvedli kluci. Evžen viděl, že několik sousedů vyšlo zvědavě z domu, aby zjistili, co se děje. Dokonce i jeho bratranec Ambrož se ukázal a nechápavě vrtěl hlavou nad tou scénou.
„Lháři! Myslíš si, že jsem takový hlupák, aby mi to nedošlo? Poštval jsi ho na nás schválně!“
Evžen vytřeštil oči. „Vy jste se zbláznil,“ hlesl šokovaně.
„Jen se netvař jako neviňátko. Vidíte to?“ rozhlédl se významně po stále rostoucím hloučku. „Přivolal na nás katastrofu a teď předstírá, že s tím nemá nic společného.“
„Já jsem nic neudělal!“ vybuchl Evžen vztekle. „Přece bych neublížil dítěti. U Želmíra, já jsem vám pomohl a vy mě teď chcete obviňovat z vlastní neschopnosti, nebo co?“
„Pomohl, to teda jo. Abys pak mohl poslat účet, co? Já tě mám už dávno prokouknutýho!“ hulákal Řehoř.
Skupinka zvědavců se ještě zvětšila, připojili se k ní i Raposovi z druhého konce ulice a dokonce se ukázaly i dvě obyčejné ženy, ale jakmile zjistily, koho se hádka týká, rychle zase zmizely. Věděly ze zkušenosti, že mezi třenice těchhle podivínských sousedů je lepší se vůbec nemíchat.
„Co se vlastně děje?“ vložil se do věci Ambrož. „A ztište ten amplión.“
Řehoř zesilovací kouzlo skutečně zrušil, usoudil, že už má dost posluchačů i tak. „To vám hned řeknu, co se děje! Tenhle zrzavý mizera vyvolal morouse a poštval ho na nás!“
„Ne! Ne!“ Evžen se snažil překřiknout vřavu, která se okamžitě strhla. „To není pravda, já přece…“ V poslední chvíli zadržel štítem kletbu, kterou na něj s nenávistným zasyčením poslal Petr, a vzteky se až zajíkl. „Tohle už nezkoušej,“ zavrčel, sotva zase popadl dech.
„Co šílíte?“ ozval se Ambrož. „Evžen by přece nikoho úmyslně neohrozil, vždyť ho znáte.“
„Nevím, jestli morouse vyvolal schválně nebo jen zneužívá situace, abyste si u něj všichni objednávali ochranu domu. Ale vím naprosto jistě, že ho navedl k nám,“ odpověděl Řehoř rozhorleně.
„Nesmysl,“ vyprskl Evžen. „Co bych z toho asi měl? Varoval jsem vás včas, není moje chyba, že jste mě neposlechl.“
„Tohle je hodně vážné obvinění a nechce se mi tomu věřit, už proto, že pokud vím, tak za zapečetění domu Evžen tentokrát nic zaplatit nechtěl,“ poznamenal Martin Rapos vyjeveně. „Máte nějaký důkaz?“
„Právě že mám!“ zaburácel Řehoř. Luskl prsty a v tom okamžiku držel v ruce oprátku, kterou si před chvílí Evžen schoval do kapsy. „Vidíte to? Poslal svoji dceru, aby to tajně nechala u naší Magdaleny.“
Evžen zbledl. „Radka za nic nemůže,“ ohradil se rozčileně. „Našla to asi náhodou a neměla tušení, co to je.“
„Tak jsi jí ho podstrčil,“ přisadil si soused odnaproti a další se k němu přidali s nadávkami a hrozbami. Jiní se Evžena zastávali a vypadalo to, že se co nevidět strhne všeobecná rvačka.
„Viděl jsem ten zatracený špagát před chvílí poprvé,“ bránil se Evžen a snažil se přemoct hněv, který s ním lomcoval. Pořád ještě doufal, že se mu podaří rozvášněné čaroděje uklidnit. „Ale když ho teď máme, můžu najít morousův úkryt a…“
„Víte až moc dobře, kde je!“ Marta Řehořová sledovala celý spor z okna a teď se do něj taky rozzuřeně zapojila. „Sám jste přiznal, že jste ho viděl!“
Evžen se neovládl, mávl divoce rukou a okno se s prásknutím zavřelo, div se nevysypalo sklo.
„Tak ty tak?“ Starý Řehoř byl asi první, kdo zaútočil. Evžen zachytil vrženou kletbu štítem, ale tu další, kterou poslal Petr, už odrazil zpátky. Petr se chytil za hlavu a zapotácel se.
Vzápětí se strhla hotová smršť, na Evžena se sesypala útočná kouzla ze všech stran. Některá stačil odrazit, jiná ne. Schytal pár nepříjemně bolestivých zásahů, několikrát upadl a definitivně ztratil trpělivost. Rozpřáhl ruce a cosi jako prudký poryv větru tvrdě odhodilo kroužek útočníků dozadu.
Zatímco se otřeseně sbírali, Evžen se zhluboka nadechl a začal mluvit už zase skoro klidně: „Nevyvolal jsem morouse a nevím, jak se to stalo. Víte dobře, že jsem nikdy nikomu neublížil, tak přestaňte trojčit, já se přece té příšery chci zbavit úplně stejně jako vy. Zatím jsem nevěděl, co mám dělat, ale teď už to vím. Pomocí té oprátky dokážu najít místo, kde se morous skrývá přes den, a zabít ho. Můžete jít se mnou, abyste mi věřili. Nějaké námitky?“
„To zní rozumně,“ přisvědčil Ambrož. „Pane Řehoři, vraťte mu ten provaz a jdeme na to.“
„To teda ne. Lže, jako když tiskne, a vy mu už zase věříte,“ rozvzteklil se zas Řehoř. Že navzdory tomu, co všem právě nastínil, stačilo pár vět, aby si liškomág opět získal podporu, ho k vlastnímu překvapení rozhořčilo víc než předpokládaný zločin. „Zapírá a teď, když jsem ho odhalil, tak se snaží zachránit, co se dá. Přiznej se už konečně, co jsi s tím oběšencem prováděl!“ obořil se znovu na Evžena.
„Nic. Netuším o nic víc než vy, jak se to stalo. Nejspíš to prostě byla náhoda,“ odpověděl Evžen pevně.
„Takové náhody se nestávají, to ví každý,“ zahulákal Petr. „Tak se už konečně přiznej.“
„Nemám k čemu.“
„Však já vím, co na něj platí,“ ozval se najednou starý Řehoř škodolibě. „Tohle mu rozváže jazyk.“ Rozmáchl se a hodil proti Evženovi plnou hrst ohně. Plameny ho nezasáhly, protože se rozprskly o bleskově vytvořený štít, ale vmžiku ho obklíčily.
„To ne,” vydechl Evžen skoro prosebně. Jako všechny šelmy, i on měl z útočného ohně šílený strach. Jeho bezmoc se odrazila i ve zpanikařeném výrazu ostatních liškomágů, kteří bezděčně ucouvli, a jeden z nich rovnou zmizel.
Evžen se zoufale rozhlédl po svých příbuzných. Jeho nevyřčené, ale o to úpěnlivější prosbě o pomoc dobře rozuměli.
„Nechte toho!” vykřikla Eva Raposová pronikavým hysterickým hlasem. „Přestaňte s tím, slyšíte!” Ostatní lišky se k ní ihned pohoršeně přidaly.
„Až se přizná, tak to odvolám,” odsekl Řehoř. „Konečně zkrotl.“
Vyděšený Evžen v ukřivděném vzteku odhodil poslední zábrany a snahu o aspoň trochu rozumné jednání. Soustředil pohled na starého čaroděje a jeho oči se rudě zablýskaly. Okolo Řehoře se omotal červený paprsek a pevně ho spoutal. Řehoř se zhroutil a plameny zhasly.
Evžen se zapotácel. Srdce mu ještě pořád tlouklo jako splašené. Eva a Ambrož k němu přiskočili a podepřeli ho.
Řehoř se zatím vztekle snažil vymanit z bolestivě zařezávajících pout. Všiml si náhodou poletující vrány a zavolal: „Hej, ty tam! Zavolej Vyšehrad. Okamžitě!“
Jetřich zakroužil nad zmatenou skupinkou a poslušně zmizel. Řehořovi se konečně podařilo přijít na správné protikouzlo, zbavit se sevření červeného paprsku a vyhrabat se na nohy. Ztěžka přistoupil těsně k Evženovi a zahrozil mu pěstí: „Tohle ti nedaruju. Nedám si pokoj, dokud neskončíš pod kořeny na Boubíně, s tím počítej!“[1]
Než se Evžen vzmohl na nějakou odpověď, přistál u nich Jetřich a s ním dva muži v černých pláštích se stříbrnými odznaky.
„Tak co se tady děje?“ promluvil přísně starší z nich. „Dostali jsme hlášení o napadení na veřejné ulici.“
„Podávám žalobu na tohoto muže,“ prohlásil Řehoř vítězně a ukázal na rozrušeného Evžena. „Vyvolal morouse, který ohrožuje naši obec, úmyslně ho poštval na mou rodinu a navíc to drze zapírá a použil několik nebezpečně útočných kleteb proti spořádaným občanům. Důkaz mám tady,“ zamával provazem. „Toto je oprátka ze sebevraha, který se změnil v morouse. Před chvílí jsem mu ji zabavil. Zaznamenejte si to, protože ji rituálně spálím, abych zabránil dalším útokům na zdejší obyvatele.“
„Ne!“ vykřikl Evžen a než mu v tom kdokoliv stačil zabránit, provedl prudké gesto, provaz se vytrhl Řehořovi z ruky a jako střela zmizel někde nad střechami.
„Ukradl důkaz!“ zavyl Řehoř. „Tady to vidíte! Strážníku, jako hlava zdejší čarodějnické komunity vás žádám, abyste konal svou povinnost.“
Evžen jen znechuceně zavrtěl hlavou.
„Neprovedl nic špatného, naopak se všem snažil pomáhat,“ namítl Ambrož rozčileně. „Všechno je to jen nedorozumění.“
„Myslím, že nejlepší bude, když to vysvětlí v klidu u nás,“ konstatoval starší strážník, když se rozhlédl po nervózním srocení okolo. Kolem Evženova zápěstí zaklapla pouta, druhý náramek si strážník připoutal k vlastní ruce a přísně nakázal: „Konec představení. Okamžitě se rozejděte.“
Strážníci zmizeli i s Evženem a čarodějové se pomalu a zamyšleně začali rozcházet.
Jetřich se znova proměnil ve vránu a co nejrychleji se rozletěl za Xénií, aby jí pověděl, co se stalo.
Liškomágové – Provaz z oběšence (8)
Po hodině výslechu na Vyšehradě strážníci ztratili trpělivost. Zatčený odmítal spolupracovat, sice jim potvrdil, že oběšenec z Podbaby, který záhadně zmizel z márnice a kterého už tři dny zběsile hledají, se potlouká v noci po Lysolajích, ale jinak do omrzení opakoval, že s tím nemá nic společného a že starý Řehoř, který ho obvinil, prostě nemá všech pět pohromadě. Nic víc z něj nedostali.
Ohledně záhady s provazem neprozradil vůbec nic a ještě si dovolil pár provokativně ironických poznámek o jejich pátracích schopnostech. Dokonce odmítl vysvětlit, jak vlastně přišel na to, že se ze sebevraha stal morous. Když jim s úšklebkem řekl, že se to dozvěděl od obyčejné listonošky, policajti se definitivně rozzuřili a neodolali nutkání pár mu jich vrazit. Dosáhli ale jen toho, že uraženě zaťal zuby a od toho okamžiku mlčel jako zařezaný.
Velitel jim pro jistotu zabránil, aby ho dál bili. To by se jim nemuselo vyplatit, kdyby se nakonec ukázalo, že je ten vzpurný zrzek přece jen nevinný. Přesto usoudil, že ničemu neuškodí, když ho na pár hodin strčí do chládku. Aspoň uvidí, že už jde vážně do tuhého, a v klidu si rozmyslí, jestli bude pořádně vypovídat nebo ne.
A tak než se Evžen nadál, ocitl se v jedné z obávaných podzemních kobek, a když se pokusil ohradit, dosáhl jen toho, že ho naštvaný strážník připoutal ke zdi. „Teď můžeš trochu pouvažovat o tom, jak se řádně chovat u policejního výslechu,“ řekl mu pomstychtivě a zabouchl za sebou těžké dveře.
Evžen chvíli počkal, pak se na okamžik proměnil v lišku a snadno vyvlékl tlapky z okovů. Na moment se zamyslel nad schopnostmi policajta, který ani nepoznal, že má před sebou liškomága, i když podle očí a drápků na prstech by si toho snad musel všimnout každý hlupák, ale pak mávl rukou. Tím líp pro něj.
Opatrně se protáhl. Ještě pořád ho ledacos pobolívalo po útoku rozzuřených lysolajských čarodějů a drsné zacházení při výslechu mu taky nepřidalo. Cítil se zkrátka jako po výprasku, ale to nebylo tak důležité. Teď se musí co nejrychleji dostat odtud a konečně najít a zničit morouse dřív, než někdo chybu jeho vlastních dětí zaplatí životem.
Se zkoumáním svého dočasného bydliště byl rychle hotový. Byla to tmavá, studená a vlhká cela vytesaná ve skále, vlastně spíš úzká díra tak dva krát dva metry, ale s vysokým klenutým stropem. Dokonce ani kavalec tam nebyl, ani stolička, prostě nic kromě těžkých železných dveří a okovů na stěně. Světlo vnikalo dovnitř úzkým podlouhlým okénkem těsně u stropu. Ani zamřížované nebylo. Žádný člověk by se nemohl protáhnout škvírou velkou asi dvacet centimetrů krát půl metru. Pro něho by to problém nebyl. Jenže k němu nedosáhl.
Kobka byla samozřejmě blokovaná proti přemístění. S tím počítal. Ale ke svému zklamání zjistil, že ani skrz zeď se ven nedostane. Zdejší kameny s ním odmítaly komunikovat, ať se snažil sebevíc, neodpovídaly na jeho přemlouvání a nechtěly ho propustit.
Uvědomil si, jak by se mu teď hodil provaz, a ušklíbl se. Batůžek mu zabavili. Zauvažoval, kdy a jestli vůbec se mu podaří získat zpátky docela vzácnou sbírku magických krevelů a pár dalších drobností, které tam měl. Prohrabal si kapsy. O pazourkový nožík přišel taky. Aspoň že ochranný granát na řetízku na krku mu nechali. Jenže zrovna ten mu teď nebyl nic platný.
Začal zamyšleně přecházet sem a tam a jeho nervozita rostla. Trčí tady, a kdo ví, jak dlouho to bude trvat. A co jestli ho budou chtít skutečně obvinit a soudit? Obecné ohrožení nebo jak to říkali. Pak rozhodně nepůjde jen o pár hodin, spíš o týdny. Dál raději ani nechtěl domýšlet a soustředil se na bezprostřední potíže.
Nevěděl, co se dál dělo po jeho zatčení. Zdálo se sice, že se nejhorší bouře přehnala, ale co když Řehoř nepřestal štvát ostatní proti němu? Co kdyby napadli jeho dům? Zachvěl se. Věděl sice moc dobře, že Xénie by si žádné osočování nedala líbit ani minutu a bránit se dovede výborně, jenže co kdyby nakonec zatkli i ji? Dali by jí čas zařídit, aby se někdo postaral o děti? Když si představil, že by zůstaly samotné doma, až přijde další noc, úzkostí ho až zamrazilo.
Morous je pořád ještě tam někde venku. Navztekaně uhodil pěstí do zdi. Zatracený dědek! Všechno zkomplikoval. Nechtěl si moc připouštět, že kdyby dal těm policajtům všechny informace, které zjistil, a prozradil jim, co provedl s tím provazem, mohli by morouse najít a zlikvidovat oni. Chtěl to udělat sám, jednak trochu z frajeřiny a taky protože k policajtům zrovna moc důvěry neměl, ale hlavně proto, že ve skutečnosti se opravdu cítil provinile, a chtěl to napravit.
Jenže to by nesměl vězet v téhle pitomé díře.
Začal pozorně prohlížet podlahu. Potřebuje něco, cokoliv, co by mu pomohlo dostat se k oknu. Pak už to bude hračka. Nakonec v jednom koutě objevil stéblo slámy. Tak tohle bude dřina, ale lepší než nic. Donutil se ke klidu a pomaličku a trpělivě začal stéblo natahovat a rozšiřovat prsty. Několikrát měl sto chutí s ním praštit, ta nimravá práce ho rozčilovala a měl pocit, že si s tím hraje snad už celé hodiny, ale vždycky se ovládl a kousek po kousku pokračoval.
Vtom v okně něco zašustilo a do kobky vlétla vrána. Sotva dosedla na zem, změnila se v Jetřicha.
Evžen se zamračil: „To jsou k nám hosti.” Těžko mohl za tak krátkou dobu zapomenout, s jakou ochotou Jetřich splnil Řehořův příkaz zavolat policii.
„Evžene, neblázni,” zašeptal Jetřich neklidně. „Co jiného jsem mohl dělat? Tebe zaskočili, já jsem na ně sám nestačil a tvoji příbuzní byli vyděšení málem víc než ty. Kdo ví, jak daleko by Řehoř zašel. Doufal jsem, že je ti policajti rozeženou, v životě by mě nenapadlo, že zatknou tebe. Jsi v pořádku?”
„Jistě, co bych nebyl,“ odtušil Evžen nerudně.
„Poslyš, mně je to líto, vážně.“
Evžen smířlivě pokrčil rameny: „Už se stalo. Byl jsi u mě doma?“
„Právě Xénie mě sem posílá. Teda řeknu ti, že ta tvoje ženská umí být pěkná fúrie, div mi nevyškrábala oči. Přišla by si pro tebe sama, ale neodvážila se hnout od dětí. Je nový měsíc a morous bude silnější než kdy jindy. Když jsem odcházel, zrovna znovu posilovala ochranu domu. “
„A co jinak?“ zajímal se Evžen.
„Xénie mluvila s Ambrožem a vysvětlila mu, že ty opravdu za nic nemůžeš. Řekla mu, jak jsi tu příšeru honil sám uprostřed noci a v jak hrozném stavu ses vrátil domů. To ses mi ani nepochlubil, že tě morous málem dostal. Ambrož s Evou pak oběhli sousedy a do všech hučeli až do omrzení, že tě Řehoř obvinil neprávem. Ostatně spousta z nich ti věřila už předtím. Dosvědčil jsem, jak to bylo s tou pošťačkou a že ses o oběšenci a provazu dozvěděl až od ní.“
„Ale co moji kluci?“ lekl se Evžen.
„Jsou pořádně zkříslí, ale jinak v pořádku. Teda až na to, že se jim ještě pořád trochu špatně sedí,“ uchechtl se Jetřich. „Neměj strach, nikdo je neviní.“
Evžen si oddechl, že Jetřich jednou výjimečně odhadl, kdy má držet jazyk za zuby, a energicky ho pobídl: „Fajn. Tak dost žvanění, čas se krátí a mám toho ještě hodně na práci. Mizíme odtud.“
Jetřich odmotal dlouhé lano, které měl přivázané kolem pasu. Evžen se proměnil v lišku a Jetřich ho přivázal, pak se sám proměnil ve vránu a s druhým koncem v zobáku prolétl oknem ven, aby mohl Evžena vytáhnout nahoru.
Lišák na nic nečekal, sotva se venku vymotal ze smyčky, rozběhl se tryskem dolů k Vltavě a ocasem za sebou zametal stopy. Věděl samozřejmě, že si ho dřív nebo později najdou, ale zrovna teď potřeboval především získat trochu času. Kdyby se přemístil, snadno by ho vysledovali podle stop magie, ale liščí kouzlo je dost silné, aby pronásledovatele zmátlo.
Na břehu řeky se Evžen zarazil a Jetřich přistál vedle něho. „Most přes vodu teď za denního světla vykouzlit nemůžu,“ zabručel Evžen a pohodil bradou k několika loďkám obsazeným rybáři nebo zamilovanými páry. Liška přebíhající po hladině by způsobila pozdvižení, o jaké rozhodně nestál.
Jetřich se vrátil do lidské podoby, protože jako vrána nemohl mluvit. „Takže co budeš dělat?“
„Nejdřív ze všeho si skočím pro ten provaz.“
„Kam jsi ho zašantročil?“
Evžen se zasmál a neodpověděl. „Ty bys mohl zaletět ke mně a říct Xénii, že jsem venku,“ navrhl.
„To je hloupost,“ odporoval Jetřich. „To je první místo, kde tě budou hledat, a když o tobě nebude nic vědět, tím věrohodnějc na ně zapůsobí. Půjdu s tebou a pomůžu ti.“
Evžen zaváhal. „Jestli mě zas chytí, budeš v maléru taky,“ namítl.
„To by se vidělo. V každém případě tobě se bude hodit svědek. A proměň se konečně, připadám si jako idiot, když tu klábosím s lišákem. Chybí mi už jen sýr v zobáku.“
Evžen s úšklebkem poslechl, sebral ze země kamínek, strčil si ho do kapsy a nastavil Jetřichovi loket: „Tak jdeme, když jinak nedáš.“
Objevili se na kraji lesa za Lysolajemi. Evžen bez vysvětlování zamířil k malé skalce pod rozrostlým bezem, na kterém se už bílé květy pomalu měnily v zelené kuličky. Lehce zaškrábal drápkem na jeden kámen, ten se odklopil a Evžen s vítězným úsměvem vytáhl oprátku z dutiny za ním.
Jetřich vykulil oči: „U sester[2], co má tohle znamenat?“
Evžen se zazubil, pohladil kámen na rozloučenou a ten se zase zavřel. „Tohle je moje stará tajná skrýš, používal jsem ji už jako kluk. Trvalo mi dost dlouho, než jsem si to místečko ochočil, a ještě delší dobu, než jsem se naučil poslat sem, co chci, i z dálky. Jak vidíš, ještě pořád se občas hodí. A nenamáhej se,“ ušklíbl se, když viděl, že se Jetřich taky pokusil kámen odklopit. „Tohle bylo to první, co jsem zařídil. I kdyby sis na to vzal krumpáč, nic tam nenajdeš.“
Popadl provaz, automaticky sáhl do kapsy a zamračil se: „Zatraceně, zapomněl jsem, že mi zabavili nůž.“
Jetřich mu váhavě podal vlastní stříbrnou dýku, vzácnou ozdobnou starožitnost, na kterou byl patřičně hrdý a zásadně ji používal jen na vybraná kouzla vysoké magie. Tušil, co s ní Evžen chce dělat, a moc se mu představa znesvěcení drahocenného nože řezáním oprátky nelíbila, ale jiný ostrý nástroj neměli.
Evžen si buď jeho znechucení neuvědomil, nebo mu na něm nezáleželo. K předmětům z kovu žádnou zvláštní úctu necítil, ať byly sebezdobnější. Našel si na kraji lesa písčité místečko, uhladil ho dlaní a začal do něj nožem soustředěně vyrývat čáry. Jetřich ho pečlivě sledoval. Víc než o výsledek kouzla se obával o osud své vzácné dýky. Evžen dokončil kruh magických znaků, bez rozpaků ušmikl kus šňůry, jako kdyby držel v ruce obyčejný kuchyňský nůž, mlčky nástroj vrátil a zbytek provazu schoval do kapsy. Položil odřezek doprostřed kruhu, vztáhl nad něj propletené prsty a pomalu začal odříkávat složité zaklínadlo. Pak křísl drápky. Provaz vzplanul a vznesl se do vzduchu.
Evžen se okamžitě proměnil v lišku a bleskově vyrazil za ním. Mihotavý plamínek ho vedl přímo vpřed cestou necestou, a tak se přestal starat o to, jestli ho někdo zahlédne, a hnal se po neviditelné lávce přes výmoly, potoky a ploty. Ostatně v téhle končině nebyla liška nic tak divného a než by se náhodný obyčejný pozorovatel stačil pozastavit nad tím, že překonává překážky nějak podezřele lehce, dávno by byl z dohledu. Jetřich se držel v těsném závěsu. Nemohl tušit, kam je plamínek vlastně zavede, a bál se, že kdyby Evžena na chvíli ztratil z očí, už by ho nenašel. Jakmile za sebou liškomág zamete stopy, žádný pronásledovatel nemá šanci, dokonce ani jiná liška ho nedokáže sledovat.
Kouzelné světélko je dovedlo k přízemnímu domku ve stráni nad sladovnou, zaprskalo a vyhořelý provaz se rozpadl na jemný popel.
Evžen se uříceně zastavil a vedle něho okamžitě přistál Jetřich a proměnil se v člověka.
„Teda s tebou se jeden nenudí,“ postěžoval si a kroužil pažemi, aby ulevil bolavým ramenům. Evžen sice běžel strašně rychle, ale ve srovnání s letem přece jen ne dost, a tak musel Jetřich celou dobu brzdit, aby se dokázal držet těsně za ním.
Evžen se proměnil také. Ještě pořád byl udýchaný, ale Jetřichových stížností si nevšímal a ostražitě obhlížel domek. Zdálo se, že tam nikdo není. Opatrně nakoukl dovnitř pootevřeným oknem. V pokoji zařízeném několika kousky starého nábytku bylo šero a prázdno.
„Myslíš, že se morous opravdu schovává tady?“ zašeptal Jetřich nervózně.
„To se uvidí,“ zabručel Evžen. Obešel domek kolem dokola, a když nikde neviděl žádné známky pohybu, lehce se vyhoupl na otevřené okno a už byl uvnitř. Jetřich ho trochu zdráhavě následoval.
„Tohle je vloupání,“ poznamenal tiše jakoby mimochodem.
„Neříkej, to by mě nenapadlo,“ ušklíbl se Evžen, po špičkách se připlížil k další místnosti, nahlédl dovnitř a strnul.
[1] Nejtěžší forma trestu, jakou lze provinilému čaroději udělit. Odsouzenec je uvězněn pod kořeny stromů, které pomalu vysávají jeho životní sílu. Případy, kdy provinilec tento trest přežil, jsou skutečně jen ojedinělé.
[2] Oblíbená průpovídka budečských čarodějů odkazuje na tři slavné kouzelnice Kazi, Tetu a Libuši
Líbí, pořád
Dik
„“Děkuji““ za odkaz na Budeč.
Práce, že nevím, co dělat dřív, ale to si musím přečíst nejdřív Záhadu zmizelého spisovatele!! (Pro členy fanklubu Evžena Vulpese – JE TAM).
Naštěstí (hm) se můžu sama před sebou vymluvit na bolavé končetiny.
Strhující čtení. (y) A jen Brok se Stelou viděli, jak odolávám najít si v přehledu „Provaz“.
Jsou tam spoolo, ale snad bet tak zásadní
Sakra. Teleffob spoilery
Omlouvám se za ty zmatečné výkřiky do tmy, v pozdní noci na telefonu a ne úplně za střízliva by se na internety psát nemělo 🙂 Chtěla jsem říct, že samozřejmě budu moc ráda, když si přečteš Záhadu zmizelého spisovatele, ale jsou tam dva spoilery. I když asi kdo nečetl ostatní povídky s Evženem, tomu moc neřeknou, tak snad nevadí
Do háje,ještě není konec. Na dlouhý seriály nejsem-a dlouhej je každej nad tři díly. Děj skvělej!
Díky, konec už se blíží
Konečně jsem dočetla !!!
Aries, ty tedy umíš vtáhnout do děje. Tentokrát se v obou dílech od začátku až do konce čarovalo o sto šest. Bojová magická zaklínadla, ohnivé „zbraně“ a obranné štíty tu lítaly vzduchem tam a zpět. Obdivuji, jak jsi to všechno vymýšlela ! Starý Řehoř toho nakydal na chudáka Evřena pěknou hromadu a jak jsem si přečetla v komentářích – bohužel v téhle povídce zaslouženému trestu unikne – škoda. 🙁
Jinak ale zase velice napínavé a zase uťaté (pro čtenáře) v úplně špatnou dobu :). Nezbyde mi, než si počkat jako ostatní na pokračování.
Tyhle tři momenty v četbě se mi extra líbily. Takové „odlehčující vsuvky“ v jinak napínavém textu.
„Jetřich se vrátil do lidské podoby, protože jako vrána nemohl mluvit. „Takže co budeš dělat?“
„A proměň se konečně, připadám si jako idiot, když tu klábosím s lišákem. Chybí mi už jen sýr v zobáku.“
„Teda s tebou se jeden nenudí,“ postěžoval si a kroužil pažemi, aby ulevil bolavým ramenům. Evžen sice běžel strašně rychle, ale ve srovnání s letem přece jen ne dost, a tak musel Jetřich celou dobu brzdit, aby se dokázal držet těsně za ním“.
A ještě jsem zapomněla na 2 dotazy.
Opravdu jsou nějaké důkazy, že Krokovy dcery Kazi, Tetu a Libuši vykazovaly nějaké magické schopnosti?
Evžen a jeho drápky (tedy celé jeho rodiny)? Místní drbna listonoška byla „obyčejná“ a pohledu na Evženovy drápky se vyhýbala, nelíbily se jí. Tak jak skutečně vypadaly? Byly to normální nehty jen dlouhé, silné a extra špičaté? Nebo měl skutečné zvířecí, zahnuté drápy. V takovém případě by listonoška musela poznat, že Evžen není zcela „lidský“ jako ona. A to i když jinak měl normální lidský vzhled, když s ní mluvil? Ovšem, když ani četníci „z Vyšehradu“ nepoznali, že Evžen je lišák (právě podle drápů – a očí)???
Čemu říkáš důkaz? 🙂 http://budec.net/taxonomy/term/5
Samozřejmě ano, Kazi byla kouzelnice a převzala po Krokovi vedení Budče, Teta komunikovala s bohy, Libuše věštila a Přemysla znala z budečské školy coby spolužáka. Krok sám dal škole ten styl magie, který se učil až do časů malého Vašíka (10. století), a prokazatelně používal čáry.
My jsme si Budeč nevymyslely, nýbrž objevily, to je celá historie, jak to vzniklo, ale na začátku byla otázka na potterovské diskusi, jestli máme v Čechách taky nějakou čarodějnickou školu, no a ukázalo se, že máme, a dokonce opravdovou. Představa Budče jakožto školy magie existuje v obecném povědomí, mrkni příležitostně do Starých pověstí českých a je to tam, píše se o tom třeba u Bauera v těch jeho knihách o historických záhadách a když si pozorně poslechneš, co zpívá Přemysl, uslyšíš tam verš „když jsme spolu chodívali do budečské školy“ https://www.youtube.com/watch?v=PpuX7MszD18 2:37:06
Prostě Budeč a budečská magie je fakt a magické schopnosti tří sester jsou nezpochybnitelné.
Co se týče těch drápků, no jo, vypadají skutečně jako drápy, nejen jako dlouhé nehty, a oči má taky trochu divný. Děti to zdědily. Xénie má normální nehty, ale zas má liščí špičáky. To je různé. Liškomágové se na rozdíl od běžných animagů, což je čaroděj, co se prostě umí proměnit v nějaké zvíře, jako například Jetřich, nedokážou zbavit všech liščích znaků ani v lidské podobě. Někteří mají dokonce ocásek 🙂 Kadrnožka to poznat měl. Obyčejní lidé ale těžko. Oni si všimnou, že ta osoba vypadá trošku divně, ale víš, jak to je, považují to za nějakou vadu nebo deformaci a jelikož není slušné si něco takového moc podrobně prohlížet, tak to moc nezkoumají a spíš to přehlížejí. Rozhodně je nenapadne, že v tom vězí nějaká magie nebo něco nelidského, protože se jim odjakživa vtlouká do hlavy, že žádná kouzla nejsou 😉
Aries, děkuji za dlouhou, detailní odpověď. Jestli můj dotaz na tety vyzněl „bojovně“, tak se omlouvám, měla jsem přida smajlíka 🙂 . H. Pottera jsem nečetl, z filmů viděla jen první díl, takže mě jen zajímalo, zda je na schopnostech sester zrnko pravdy. Když vás tu tolik literárně čaruje a máte všichni tak úžasnou fantazii, až by tomu všemu jeden věřil:). Pravda, na věštkyni Libuši jsem zapomněla, ale o Kazi vlastně vím jen to že ke skále Kazín jsme se chodili z chaty koupat :).
Na přiložený odkaz kouknu a děkuji i za vysvětlení Evženových drápků.
Já to neberu špatně, buď hra na hraješ nebo nehrajes . Magicko sestry jsou fakt
Koukám, že tady telefon taky hustě řádil. My okolo Budče blbneme už asi patnáct let, tak mi občas úplně nedochází, že co je nám naprosto jasné, to může někoho jiného zmást.
ááá, blíží se moje oblíbená část
muhehe
V něčem Řehoře skoro chápu – strach o vnučku by mohl zatemnit mysl i člověka laskavějšího než on. A co on je zač? Evžen a jeho rodina jsou liškomágové, Jetřich vránomág (nebo vranomág?) – a co tedy Řehořovic?
Ale ty konce jednotlivých dílů, ty konce! Ještěže jsou aspon vždycky dva díly. Zas čekat. Hm.
Ovšem čte se to velice velice dobře.
Řehořovi jsou lidi, řekněme standardní čarodějové. Lysolaje sice vznikly jako obec výlučně liščí – viz tady http://budec.net/node/356 – ale časem se pochopitelně obyvatelstvo různě promíchalo, dneska tam žijí liškomágové, běžní čarodějové, obyčejní lidé i smíšené rodiny. Jetřich coby vrána je výjimečný.
Moc nepíšu, ale čtu všechno poctivě. Aries, jako vždy skvělé, jen ty konce… kdo má zas čekat na pokračování? 😀
Mimochodem, Jetřich se jmenoval děda mého muže. A chvíli jsme uvažovali, jestli po něm nepojmenovat syna. Byl by jeden ze čtyř v republice. Nakonec jsme se rozhodli, že až tolik originality chlapečkovi nedopřejeme, ono v realitě by nemuselo být jednoduché takové jméno unést. 😉
Tak to je první skutečný Jetřich, o kterém vím. Paráda 🙂
Evžen je těžkej sympaťák a ta jeho liščí fúrie (manželka:)) Xénie taky 😀
Jo, Řehořů je na světě plno a jen někdy se je podaří poslat tam, kde slunce nesvítí.
Líbí se mi Jetřich – je takový lidský, i když je vlastně vrána:))
Obecně musím říct, že používáš zajímavá jména!
Jojo, pro Řehoře částečně posloužil jako vzor jeden náš starý soused z doby, kdy jsem byla malá. Taky mu nikdy nic nebylo recht.
Jetřich se rychle stal idolem mnoha paní a dívek 🙂 Ještě se objeví v pozdějších povídkách. Co se týče jména, zrovna tohle vymyslela Esclarte, ale obecně jo, na jménech si dávám docela záležet.
Aries, to je čím dál tím napínavější. Chudák malá Evžen, takhle ho trápit… proč ho vlastně Řehoř tolik nesnáší? Obyčejná žárlivost na Evženovy úspěchy je na takové chování slabá, to by muselo jít o mimořádný exemplář volá.
Řehoř zná Evžena odmalička a šel mu na nervy už jako malej, protože do vzorného chlapečka měl dost daleko, navíc s Evženem to bylo docela složité a Řehoř nesouhlasil s tím, jak se to vyřešilo (o tom se trochu zmiňuje jiná povídka, třeba na ni časem taky dojde), prostě je tam taková vzájemná antipatie odjakživa. Jak to nakonec s Řehořem dopadlo definitivně, o tom se vyprávělo v tom drablovém seriálu o vodníkovi kdysi dávno na DMD.
Díky. To DMD si budu muset dočíst celé, takové skvosty mi tam unikají, jdu na to – jen co bude mít den třicet hodin. 🙁
Dávám vždycky dopsané seriály ze SOS na Budeč vcelku. Ale třeba se to časem objeví i tady… za pár roků 😉
No a já jsem taky strnula! Ty opravdu víš, kdy máš ukončit kapitolu. Ovšem dnešní část povídky mne opět utvrdila v tom, že v pořekadlech Za dobrotu na žebrotu či Každý dobrý čin musí být po zásluze potrestán něco je! Chudák Evžen, nejenom že se morduje s morousem, ještě má opletačky se zákonem. Starého Řehoře bych hned nakopala do zadele – doufám, že na něj dojde!
Ámen, Ygo, taky ti tak cítím.
to
Dojde, ale až za hodně dlouho. Povídky jsou samostatné a každá sama o sobě je uzavřený příběh, ale navazují časově a ještě je doplňují drablové seriály. Evženův literární životopis zahrnuje deset let, Nástrahy se odehrávají v roce 1985 a letošní DMD seriál o hledání Ambrože v Pomezí v květnu 1995. A mezitím se dějí různé věci i s vedlejšími postavami.
Ani žádné napomenutíčko? Nakopeníčko do prdýlečky?? (headbang)
Ale tak si počkej na konec 😉
PS: Mimochodem tohle je zrovna takový případ, kdy to s postavou dopadne, jak musí, a ne jak si přeje autor, občas se to tak vyvrbí, že to nakonec dopadne jinak, než bych třeba chtěla. Řehoř je obzvlášť imunní, nevím, jak to dědek dělá
Inu, čaroděj… (rofl)