LITERÁRNÍ LÉTO NA DEDENÍKU – Aries: Liškomágové – Provaz z oběšence (5+6)

Předchozí díly tohoto napínavého seriálu najdete zde.

 

 

 

Liškomágové – Provaz z oběšence (5)

Navzdory všem magickým opatřením na zabezpečení domu, na která si jen vzpomněli, se ani další noc neodvážili nechat spící děti o samotě. Sestěhovali všechny do jednoho pokoje a čekali, co se bude dít.

Můra se vrátila. Napjatě poslouchali kradmé tiché kroky. Můra obcházela okolo domu, ale posléze se vzdálila s nepořízenou.

„Jde jinam,“ zašeptal Evžen a zachvěl se. Myslel na to, že všechny domy přece jen neuzavřel. Varoval, koho mohl, ale se všemi nemluvil. Někteří mu ani nevěřili, protože tady ve vesnici se můra neukázala snad už několik století, ani přesně nevěděl, jestli vůbec někdy. Tak proč teď? A kdo to může být a proč tak vytrvale obchází zrovna okolo jeho domu?

A co obyčejní? Je nechrání vůbec nic. Nemůže k nim přece jen tak vpadnout a říct jim „mě si nevšímejte, já vám jen počmářu stěny a rozvěsím vám tu česnek a hned zase půjdu.“ Jenže nebezpečí hrozí i jim, můra si nevybírá. Nebo ano?

Zamyšleně nahmatal zrcátko na prsou a zmocnil se ho neodbytný nápad. Kdyby ji teď sledoval… Když bude dostatečně rychlý…

Ohlédl se po Xénii. Schoulila se k Radce a usnula. Není divu, včerejší bdění ji vyčerpalo. Evžen sám ale únavu necítil, naopak, myšlenka, že by konečně mohl něco udělat, ho vzpružila natolik, že už nevydržel v klidu. Vstal a neslyšně vyklouzl z pokoje. Byl rád, že Xénie spí, protože by se mu určitě snažila v jeho plánu zabránit. Věděla stejně dobře jako on, že můra má v noci obrovskou moc. Nejen že proniká do domů škvírou pode dveřmi, oknem nebo klíčovou dírkou, své oběti zalehne, moří je svou tíhou a trápí těžkými sny, dokud je pomalu nezbaví života. Ale na člověka, kterého potká na cestě, se v mžiku přisaje a nepustí se ho, dokud ho na místě neudusí. Ani čaroděj se jí neubrání. Jediná šance je nastavit jí zrcadlo. Její vlastní obraz ji zabije. Pokud se to ovšem stihne.

U dveří se na okamžik zaposlouchal, pak zavětřil. Neslyšel a necítil nic, a tak se odvážil pootevřít. Můra byla pryč. Rychle vyšel na ulici, ujistil se, že dveře za ním bezpečně zapadly, proměnil se v lišku a vyrazil po stopě mrtvolného zápachu, který za sebou můra nechávala.

Neměl strach. Poháněl ho probuzený lovecký instinkt, nebezpečí mu jen dodávalo energii a odhodlání zničit tu příšeru za každou cenu.

Ve vesnici panovala skoro úplná tma. Měsíc nesvítil. Sem tam slabě blikala lampa pouličního osvětlení, ale spousta jich byla rozbitá. Evžen věděl, že oni, jak někdy říkal obyčejným lidem, si kvůli tomu často stěžují, ale málokdy se něco zlepšilo. Čarodějům to bylo jedno, když potřebovali, snadno se postarali o vlastní světlo. A sám se bez něj zatím obešel. Nos ho vedl spolehlivěji než oči.

Ale v další uličce stopu ztratil. Zastavil se a napjatě poslouchal. Může být kdekoliv. Vnikla snad do některého domu? Tady bydlí obyčejní, nikdo nemá ochranu.

Proměnil se zpátky do lidské podoby a opřel se zády o kmen javoru na nároží. Ujistil se, že zrcátko je na svém místě. Škrtl drápky a prasklá lampa opodál se rozhořela tlumeným nazlátlým světlem. To mu stačilo, aby dobře viděl, a nehrozilo, že můru předčasně vyplaší.

Čekal. Strom, o který se opíral, mu naléhavě šeptal o obcházející smrti. Uteč nebo umřeš, nabádal ho. Na nic nečekej, utíkej!

Jemně a omluvně drsnou kůru pohladil. Vždycky respektoval, co mu stromy a kameny sdělovaly, dobře věděl, že se nikdy nemýlí. Ale tentokrát se rozhodl neposlechnout. Nevydržel by sám se sebou s vědomím toho, že mohl něco udělat, a ani to nezkusil.

Kousek kůry se odloupl a zůstal mu v dlani. Pevně dřívko sevřel. Zatím nevěděl, co si s ním počít, ale neodvážil se dárek od javoru odmítnout. Taková pošetilost by se mu mohla zle vymstít.

Vysoká temná postava se náhle vynořila ze stínu, jako by vyrostla ze země. Evžen se nadechl, s bušícím srdcem odhodlaně opustil svoje útočiště a postavil se přízraku do cesty.

Byl to muž v zašlém kabátě. Pomalu zvedl hlavu, aby zjistil, kdo se mu odvážil čelit, a odhalil tak příšerně znetvořený sinalý obličej, opuchlý vyplazený jazyk, vypoulené krvavé oči a hlubokou rudou rýhu na oteklém krku. Byl mrtvý. Mrtvý!

Evžen se zajíkl nejhorším leknutím svého života. Zrcátko ho nedokáže zastavit.

Útok přišel jako blesk. Okolo Evžena se v odporném ledovém objetí ovinuly dlouhé paže a vzápětí ho jako nepropustný mrak obklopila černá hmota. Nedokázal vzdorovat, nevzmohl se ani na žádné kouzlo. Neudržel se na nohou, upadl naznak a těžký příkrov ho zavalil. Šílený hrůzou se marně snažil vyprostit z drtivého sevření. Každý pokus o nadechnutí byl obtížnější a bolestivější. Zalykal se a zoufale zápasil o poslední trošku vzduchu, před očima se mu míhaly mžitky a síly ho opouštěly. Dusil se a cítil, že co nevidět ztratí vědomí, a to bude konec.

Javorová kůra se mu ostře zaryla do dlaně. Okamžitě se chytil té jiskřičky poslední naděje. Nikdy by nevěřil, jak těžké může být pohnout prsty. Ale přece jen se mu podařilo dřívko přelomit a oba kousky zkřížit.

Javorový křížek zrůdu skutečně oslabil a smrtící sevření neochotně povolilo. Evžen vybičoval poslední zbytek sil a přemístil se pryč.

Narazil tvrdě do nějakého plotu a svezl se do trávy. Ještě pořád těžce lapal po dechu a hlava se mu div nerozskočila. Zmocnila se ho prudká zimnice, třásl se a drkotal zuby a marně se snažil ovládnout. Dokázal myslet aspoň natolik, aby mu bylo jasné, že ještě není v bezpečí, ale neměl sílu se zvednout. Ani nevěděl, jak dlouho tam leží, možná dokonce na chvíli omdlel. Nakonec ale přece jen soustředil veškerou vůli, aby se donutil trochu vzchopit.

Rozhlédl se, aby se zorientoval, kde vlastně je. Zjistil, že se ocitl jen o ulici dál, než potřeboval, a vydechl úlevou. To bylo obrovské štěstí. I v klidu si s sebou při přemísťování vždycky bral kamínek, aby v cizím živlu neztratil spojení se zemí a nezabloudil, a teď nejen že to nestihnul, ale v tom šoku musel být rád, že se mu vůbec tohle podařilo. Mohl taky zůstat ve spárech toho netvora nebo skončit bůhvíkde.

Další přemístění by teď ale už nedokázal. Musí se dostat domů pěšky, a to co nejdřív. Ještě je noc, ta vraždící nestvůra stále hledá svou oběť.

Pořád se třásl zimou a vyčerpáním. Pokusil se přesto postavit na nohy, ale kolena se pod ním podlamovala. Když už potřetí upadl, rozhodl se zkusit to jako liška, to by mělo jít lépe. Ale i tak se dokázal jen vysíleně ploužit a každou chvíli se musel zastavovat a lehnout si, aby si trochu odpočinul a nabral dech. Cesta, kterou by normálně prošel za dvě minuty, mu trvala snad tři čtvrtě hodiny.

Konečně se Evžen doplazil ke svému domu a protáhl se dírou v plotě do zahrádky. V duchu blahořečil dětem za to, že si tam udělaly tuhle zkratku, díky níž nemusí obcházet celou řadu stavení až na konec ulice a zase zpátky. Jindy snadno přeskočil, ale zrovna teď by plot představoval nepřekonatelnou překážku. Proplížil se pod okny a opatrně vykoukl za rohem. Nechtěl si ani představovat, co by se dělo, kdyby se příšera vrátila. Neubránil by se.

Nikde nikdo, zaplať Kazi. Proměnil se tedy zpátky do lidské podoby, aby si mohl otevřít branku na ulici. Jinudy než vchodem do krámu nebylo možné vstoupit, sám se o to pečlivě postaral.

S obrovským úsilím se zvedl z kleku na roztřesené nohy a opřel se o zeď, aby neztratil rovnováhu. Ani nevěděl, jak vlastně překonal poslední dva metry. Zaškrábal na dveře a zhroutil se rovnou do náruče vyděšené Xénie.

 

Liškomágové – Provaz z oběšence (6)

Evžen sundal teď už zbytečné zrcátko z řetízku a vrátil ho do truhličky ve spodní polici. S povzdechem zaklapl víko.

Xénie ho skoro celou noc dávala dohromady pomocí posilujících lektvarů i magických kamenů. Na nic se ho neptala a jemu stačilo podívat se do jejích zuřivě se blýskajících očí, aby se ani nepokoušel něco vysvětlovat, pokorně se podrobil jejímu léčení a snažil se nevyprovokovat ji ještě víc. Ale když uprostřed dopoledne projela vesnicí houkající sanitka a probudila ho, trval na tom, že už mu je docela dobře, takže vstane, protože má hodně co dělat. Xénie se nad dalším projevem jeho neopatrnosti tak rozčílila, až tabulky v oknech drnčely a pokojem se prohnalo několik blesků, a nakonec prohlásila, že si radši dojde k potoku pro nějaké bylinky, co jí paní Nepovímová slíbila, popadla Radku a práskla za sebou dveřmi.

Evžen se posadil na stoličku. Nebyla tak docela pravda, když tvrdil, že už je v pořádku, pořád ho ještě přepadaly závratě z chvilkových náporů slabosti, ale v posteli by prostě nevydržel. Pověsil si řetízek s granátem na krk a schoval ho pod tričko. Cítil se tak lépe, kámen mu vracel sílu. Začal uvažovat o tom, že teď už aspoň ví, s kým má co do činění. Nejvyšší čas promyslet další strategii.

Skrz výkladní skříň zahlédl, že u domu zastavila pošťačka, opřela si kolo a hrne se do krámu.

Zastavovala se v trafice nejmíň obden. Sice sem nikdy nechodila žádná pošta, ale zvykla si zaskočit pro krabičku cigaret a pár minut popovídání, než bude muset zase dál. Evžen si už dávno všiml, že má pro něj určitou slabost, a obvykle se tím celkem bavil, ale dneska na ni opravdu neměl náladu. Tahle upovídaná dáma ho s oblibou bombardovala spoustou drbů a dneska se potřeboval soustředit na svoje starosti a ne na historky o její zaběhlé kočce nebo divoké hádce v domácnosti o tři ulice dál. Zvlášť když viděl, že už se třese nedočkavostí, až vyklopí poslední senzační novinky.

„Slyšel jste před chvílí tu sanitku, pane Vulpes?“ zeptala se místo pozdravu.

Evžen přikývl. Bez komentáře sáhl do regálu pro jedny bétéčka: „Jako obvykle?“

„Dvě děti z Hřebenové ulice,“ dodala trochu zaražená jeho mlčením. „Jedno mělo už od včerejška nějaké záchvaty, něco jako astma, a druhé od sousedů dneska ráno vůbec neprobrali z bezvědomí. Odvezli je do nemocnice obě zároveň. Přitom děti zdravé, nikdy jim nic nebylo.“

Evžen zbledl. Přesně tohohle se bál. Morous pronikl do nechráněných domů. Z vlastní zkušenosti věděl, jak příšerný zážitek za sebou ty děti mají, a zalila ho vlna soucitu smíšeného s prudkým vztekem a odhodláním dostat tu obludu za každou cenu.

„Jsou naživu?“ zeptal se přiškrceně.

„To ano. Ale je to divné. Snad se brzo uzdraví, chudáci rodiče jsou z toho vyřízení, děti nikdy nezastonaly a teď taková rána. Ale vás to nějak vzalo,“ všimla si.

„To se nedivte. Taky mám děti,“ zamumlal a vzal si desetikorunu, kterou mu podala. Až přitom si uvědomil, jak se mu třesou ruce.

„No, dějou se věci.“ Pošťačka se neměla k odchodu, zjevně si to hlavní šetřila až nakonec. „A to jste slyšel, že starý Soukup z Podbaby se předevčírem oběsil?“

Evžen strnul a jeho rozšířené oči ji rázem div nepohltily. „Co o tom víte?“ vyhrkl tak prudce, že ji málem vylekal. Právě si totiž uvědomil, že morousova příšerná tvář mu byla povědomá, ale nedokázal si vzpomenout dřív, kde už ji viděl.

„Vy jste ho znal?“ zeptala se listonoška nejistě.

„Trochu, od vidění. Tak mluvte, já to nutně potřebuju vědět. Víte o tom něco víc?“
Takhle ho neznala. Býval vždycky veselý a přívětivý, nikdy od něj neslyšela takový příkrý tón, který se ze všeho nejvíc podobal rozkazu, ani se nikdy netvářil tak strašně napjatě. Ale vlastně mu to sama chtěla vyprávět a jelikož ho to opravdu hodně zajímalo, poslušně spustila: „Můj syn je u esenbé a byl u toho, takže toho vím spoustu, ale nesmíte to nikomu říct, protože je to tajné!“

Počkala na jeho netrpělivé přikývnutí a dychtivě pokračovala: „Oběsil se dole u řeky a našli ho dva chlapi, co jeli okolo s náklaďákem. Takže esenbáci ho poslali na prosekturu a co byste řekl? Když ho vyndali z pohřebáku, provaz byl fuč!“

„Cože?“ vykulil překvapeně oči.

„Prostě se ztratil. Když ho sundali z toho stromu, tak ho pořád měl na krku, ale ve špitále už ho tam neměl. A nenašli ho ani v autě, prostě nikde.“

Evžen se zamyšleně poškrábal na tváři a žena rozpačitě uhnula pohledem, aby neviděla ty jeho divné drápy, co ji vždycky znervózňovaly.

„Ještě něco?“ pobídl ji.

„To teda jo! Do rána byl fuč i on!“

K jejímu překvapení se tentokrát nepodivil, jen netrpělivě čekal, jestli ještě něco dodá.

„Ráno ho chtěli pitvat a prostě tam nebyl. Dovedete si to představit? Kdo by asi tak mohl ukrást mrtvolu a co by s ní dělal? A syn ještě říkal, že se tam objevili tajní z nějakého zvláštního oddělení prý z vyšehradské kriminálky a vypadali hrozně nervózně. Nikomu nic neřekli a zase zmizeli. Ani neví, kdo je vlastně zavolal. Říkal, že jim šéfuje jeden takový fešný blonďák, vypadá prý trochu jako Old Shatterhand. A syn říkal, že když tenhle někam přijde vyšetřovat, tak to vždycky znamená supertajný případ, ke kterému potom už nikoho od nich nepustí, protože je v tom nějaká záhada. Takže už víc nevím, synovi pak jeho šéf řekl, že případ převzalo zvláštní oddělení a že pro ně je tím pádem uzavřený. No co byste tomu řekl? Myslíte, že jsou za tím špióni?“

Evžen se bezděčně pousmál, vzpomněl si na svého francouzského kamaráda Andrého, který měl před časem plnou hlavu podobných konspiračních teorií: „Možná.“

„Tak já musím běžet, ale neřeknete to nikomu, že ne?“ ujistila se ještě listonoška a obrátila se k odchodu.

„Spolehněte se. A děkuju, že jste mi to řekla,“ dodal už zase roztržitě. Sotva nasedla na kolo a odjela, Evžen přiskočil ke dveřím a rozhlédl se po okolních střechách a sloupech. Jak očekával, vrána, kterou hledal, posedávala na pouliční lampě a pozorně sledovala odjíždějící listonošku.

Evžen zahvízdal na prsty. Vrána neochotně přešlápla, ale nakonec vletěla do krámu a změnila se v Jetřicha.

„Skoro se zdá, že něco potřebuješ,“ pronesl Jetřich kousavě. „Myslel jsem, že sis našel lepší společnost. Ta tvoje ctitelka se tu tentokrát zdržela pořádně dlouho.“

Evžen se ušklíbl: „Nech toho. Řekla mi náhodou přesně to, co jsem potřeboval vědět.“ Lusknutím prstů zamkl krám, aby mohl Jetřichovi v klidu vyložit, co se od včerejška odehrálo. Z porušení slibu mlčenlivosti, který dal listonošce, si těžkou hlavu nedělal. Znal ji až moc dobře a věděl, že úplně stejnou přísně tajnou senzaci dneska vykládá na potkání každému, kdo je ochotný ji poslouchat.

Jetřich v okamžiku úplně zapomněl, že se chtěl tvářit uraženě. „Ty jsi šílenec,“ vydechl nevěřícně. „Ty ses opravdu té můře postavil? V noci a sám?“

„Vždyť ti to povídám.“ Evžen rychle mluvil dál, aby se vyhnul dotazu na následky, o tom se mu vyprávět nechtělo: „A není to můra. Je to ten oběšenec z Podbaby. Stal se z něj zřejmě morous.“

„Co je morous?“ podivil se Jetřich.

Evžen rozhodil rukama: „Mrtvá můra.“

„Nemrtvý? Upír?“ hádal Jetřich. „O ničem jiném jsem nikdy neslyšel.“

To Evžena ani nepřekvapilo, jeho kamarád nepatřil zrovna mezi knihomoly a morous je skutečně dost vzácný jev.

Opřel se o pult, protože se mu zase trochu zatočila hlava, a začal vykládat: „Něco podobného. Sebevrah se může stát upírem sám od sebe, ale morous vždycky vznikne jen na vnější podnět.“

„Tím myslíš co? Černou magii?“

„Co jiného. Třeba oživovací rituál. Nepřemožitelného služebníka. Nebo něco na ten způsob.“ Evžen bezděky ztišil hlas a zachvěl se. Určitých oblastí magie se neodvažoval dotknout ani slovem. Ne přímo ze strachu, ale choval hlubokou úctu ke starobylým rituálům a představa nezměrných následků obřadů rozrušujících přirozené hranice mezi životem a smrtí mu odjakživa vyrážela dech.

Jetřich ho netrpělivě vytrhl ze zadumání: „No a co dál?“

Evžen se vzpamatoval: „Takže pokud vím, morouse můžeš vyvolat schválně, třeba když chceš s jeho pomocí někoho nepřímo zavraždit, nebo taky omylem, když uděláš při čarování chybu. A myslím, že to je to, co se právě přihodilo.“

Jetřich se stále tvářil trochu pochybovačně: „Proč?“

„Kvůli tomu provazu. Představ si, co mi řekla ta pošťačka. Ztratila se oprátka. Podle mě ji někdo ukradl, zfušoval to a právě tím morouse vyvolal.“

„Který cvok by tohle dělal?“

Evžen pokrčil rameny: „Provaz z oběšence je nesmírně mocný magický předmět, když se s ním umí zacházet. Možná někdo z těch policajtů, to já nevím. Ukrást sebevrahovi provaz je strašně nebezpečná věc a obyčejný policajt těžko může vědět, jak se to má správně dělat.“

Jetřich užasle vrtěl hlavou: „Stejně je to celé postavené na hlavu. Odkdy obyčejní provozujou černou magii?“

„U Želmíra, já u toho nebyl,“ vybuchl Evžen. Už nevydržel v klidu a začal přecházet sem a tam. „Třeba je některý z nich čaroděj, jak to mám vědět? Ale objevila se tam vyšehradská kriminálka. Mám dojem, že toho šéfa znám, jednou jsem se s ním setkal.“ Ušklíbl se, to nebyla ani trochu příjemná vzpomínka. „Ten nedělá žádné malé prkotiny. Takže už taky přišli na to, že je v tom černá magie. A ještě k tomu pořádně povoraná. Toho nešiku bych rád dostal do ruky.“

Drahoš s Bořkem už dost dlouho poslouchali za dveřmi. Strnulí hrůzou vyslechli rozhovor s pošťačkou i s Jetřichem a neodvažovali se skoro ani dýchat.

„Byl to tvůj nápad,“ obvinil konečně Bořek staršího bratra a dal se do breku.

Drahoš zdrceně přikývl. „Musíme se přiznat,“ prohlásil odhodlaně.

„Ale táta nám nařeže,“ popotáhl Bořek. Táta měl pádnou ruku, když na to přišlo, a tentokrát je řemen zaručeně nemine.

„Aťsi. Dvě děti už jsou v nemocnici a můžeme za to my.“ Drahoš hrdinsky vešel do krámu, ale nezapomněl chytit Bořka za ruku a táhnout ho za sebou.

Evžen zůstal jako solný sloup, když mu Drahoš zajíkavě přiznával, jak ukradl provaz oběšenci z krku přímo policii před nosem. Nevzmohl se na slovo, ani když chlapec skoro neslyšně skončil a sklopil hlavu, jen na oba syny nevěřícně třeštil oči.

„To jste se nebáli?“ vyptával se Jetřich ohromeně. Sám si nedovedl představit, že by si na něco tak příšerného troufnul. Ti kluci jsou stejně pitomí jako odvážní. Po kom asi.

Drahoš jen sklesle pokrčil rameny: „Jo.“

Evžen se konečně probral ze šoku. „Kam jste dali ten provaz?“ vyštěkl.

Drahoš ho spěšně zavedl ke své veletajné skrýši pod podlahou zavřené jednoduchým zamykacím kouzlem. Ale když ji otevřeli, provaz byl pryč.

 

Aktualizováno: 17.8.2020 — 19:20

19 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. KDE JE TEN PROVAZ?
    Jak je to dááááál?
    A zas čekat…
    Autorka a vydavatelka nás nechávají v napětí. Já chci pokračování ;(

  2. Přesně tě poznávám 🙂 tyhle konce, kdy by každý četl dál a dál 🙂 Dobré je to, moc. Jsem ráda, že si to pamatuju a nemusím trnout co bude dál.

  3. Aries, konečně jsem dočetla a jako ostatní, jsem nadále napnutá jak špagát 🙂

    Co všechno se tu kromě příbehu dočtu 🙂 Mrtvá můra a Morous! Tedy slovo můra moc nepoužívám, ale výraz že je někdo morous býval a občas je v mé mluvě používaný. Aniž bych tušila, odkud se vzal a kdo že to přesně je.

    Evžen je neohrožený pašák liškomág a jak vidno, s Drahošem (a jistě i s Bořkem) jablko nepadlo daleko od stromu. Jetřich to vystihl přesně : „Ti kluci jsou stejně pitomí jako odvážní. Po kom asi „.

    1. Kdepak, nepadlo. Mám rozepsanou povídku, kde je hlavní hrdina Bořek, když už mu je čtrnáct. Snad se mi to podaří letos dokopat do konce.
      Co se týče morouse, nerada bych tě zmátla: ve skutečnosti je morous starý český výraz pro upíra, dnes v podstatě mrtvý kromě onoho rčení kouká jak morous. Já jsem si to vypůjčila jako zvláštní termín pro něco mezi můrou (dusí ve spánku) a upírem (nemrtvý), protože povídku jsem psala v době, kdy byli upíři na vrcholu módy kvůli Stmívání a Vampires Diary, tak jsem chtěla něco aspoň trochu jiného.

  4. Teda ukončit ten příběh v tomto bodě je skoro fyzický útok na mou zvědavost. To se nedělá!

  5. Šmankote, zase budu pár dní nervózní a nedočkavá – takové napínavé čtení… :o)
    Umíš moc dobře psát!

  6. Aries, opakuju se, ale musím znovu napsat, že umíš! Je to napínavé, uvěřitelné (tedy pro mě, já s magií potíže nemám a logiky se držíš:)) a máš sympatické hrdiny – to se počítá:)) Díky za ten seriál! 🙂

    1. Ta logika a samozřejmost se mi na tom strašně líbí.
      Ale zásadně protestuji proti ukončení dílu v této fázi příběhu!

      1. Dík, jsem ráda, že tam tu logiku vidíte, snažila jsem se. Sama nemám ráda příběhy, kde magie zachraňuje logické díry v ději.

  7. A průšvih! Tedy Aries, ty umíš čtenáře napínat! Kde jsou ty další díly, no? No stručně: Evžen je prostě Evžen, co k němu dodat. Ten chlap má fůru štěstí a trochu rozumu. 🙂 A Drahoš je formát – jak si myslí Jetřich, po kom asi. 😀

Napsat komentář: JJ Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN