Jedu na kole, kolem se horkem tetelí vzduch. Les ospale mlčí, pole nasává žár letního poledne. Ještě kousek, poslední kopeček a zatáčím ze silnice k místnímu koupadlu. Voda zrcadlí zářící nebe, na trávnících polehává jen pár lidí, nikdo momentálně neplave. Nemohla jsem si vybrat lepší dobu!

Zastavuju kolo poblíž betonových schodů do vody a opřu ho o stojánek. Z brašny na nosiči vytáhnu ručník a přehodím ho přes rám. Plavky mám na sobě, tak jen vyklouznu ze sandálů, shodím tričko a leginy, oboje přehodím přes kolo a konečně se dočkám – jdu do vody.

Je to znovu a znovu úžasný pocit, když se člověk může v horku takhle krásně schladit! Vůbec, když je to chlazení jemné, jako třeba tady, na Zábřezí. Plavat se dá i u nás na vsi, voda je tam patrně čistší, ale o hodně studenější – však je plněná rovnou z pramene. Ani jedna z nádrží není víc než vybetonovaná jáma a nemá upravovanou vodu – proto hovořím o koupadlech, ne o koupališti:))

Mám koupadla ráda – však jsem vyrostla na těch horských, která byla poblíž naší chalupy v Krkonoších. Voda tam byla vždycky studená, jen někde byla ledovější než jinde – zatímco v Poniklé se dala snést skoro vždycky, na Roudnici už člověk přivítal opravdové vedro, aby ve vodě vydržel. A že jsem toho jako dítě snesla o hodně víc než dnes! 😛 Ona také léta u nás bývala obecně chladnější, něco jako letošní červenec. Hodně oblačnosti, dnů, kdy byla úplně jasná obloha a nad pětadvacet stupňů si člověk vážil:))

Už jako malá jsem milovala pobyt ve vodě, ale nebavilo mě polehávání na sluníčku. Obvykle jsem byla volána rodiči z vody s tím, že jsem zimou celá modrá. Doteď si pamatuju, jak jsem jim – s drkotajícími zuby – nastrkovala předloktí, abych dokázala, že modrá nejsem, aspoň ne celá:)) Obvykle jsem pak chvíli seděla zabalená do ručníku, abych při nejbližší nepozornosti rodičů do té vody utekla znovu.

Je fakt, že fanatické čtení mi potom po mnoho dalších let pomohlo mírně prodloužit dobu, kterou jsem byla ochotna vydržet venku na břehu nebo na pláži mezi jednotlivým plaváním. Ano, vydržet… ne si to užít. Nikdy jsem neměla moc ráda pobyt přímo na sluníčku, a navíc speciálně u nás na horách po člověku u vody neustále něco lezlo – nejhorší byli ovádi, fuj!

Když jsem si později začala řídit čas víc podle sebe, rychle jsem si našla oblíbený rytmus: přijet, okamžitě jít do vody a dlouho v ní pobýt. Potom jednou uschnout, jít znovu do vody a dlouho v ní pobýt. Vylézt, trochu uschnout a mazat domů. Proto ty nejlepší dovolené, které jsme strávili u moře (tolik jich zase nebylo), jsme vždy organizovali tak, abychom bydleli co nejblíž pláži. Aby bylo možné z domu vyběhnout k vodě, zaplavat si a vrátit se zpátky do domu, kde jsem potom mohla schnout nebo se opalovat v soukromí a pohodlí.

I proto teď vylezu z vody, zlehka se osuším ručníkem a jen na chvilku si sedám na betonové schody koupadla. Ve vodě velké nádrže jsem byla skoro sama, vůbec, když jsem si plavala prostředkem. Kolem bylo většinou ticho, sem tam nad hladinou přelétávaly lovící vlaštovky, v křoví kolem cvrkali cvrčci. Ne, není tu žádná „zábava“, voda je přírodní se všemi plusy i mínusy, ale neměnila bych.

Zanedlouho se zvedám, natáhnu na plavky oblečení, ručník složím zpátky do brašny a jedu domů. Lenivě šlapu, užívám si tu ojedinělou chvíli, kdy mi horko nevadí. Kolem mě je něco, co by se dalo nazvat typicky českou krajinou – vonící smíšený les, zlátnoucí pole, kvetoucí louky, silnice vinoucí se přes ladné kopečky lemují staré ovocné stromy. Za chvilku budu doma.

Mám další korálek do sbírky čistých radostí. Léto jak má být… 🙂

A tak se dnes ptám – jak a kde se nejradši koupete vy? Sluníte se rádi?

A ještě jedna prémiová: napadá vás okamžik, kdy jste měli pocit, že vás ponoření do vody… no… skoro zachránilo? Kdy jste ve vodě unikli hroznému horku?  🙂

Tak hned si i odpovím:)) Nezapomenu na léto, kdy Andy končil studia v Maastrichtu a já jsem pro něj přijela autem. Bylo strašné vedro, auto ukazovalo 38 stupňů i zaparkované v chládku a Andy ve svém podnájmu pochopitelně žádnou klimatizaci neměl. Před vedrem jako by nebylo úniku. Až mi Andy navrhl, abychom se šli koupat za město do plavebního kanálu. „Musíme dávat pozor, před lodí se vždy musí z vody ven. Jsou široké a vír od lodních šroubů má pořádnou sílu…“ pravil. Normálně by mě už tohle odradilo, ale 38 stupňů je prostě 38 stupňů.

Pak přišel pohled na kanál – bylo to velice průmyslové, žádná poezie. Kolmé betonové stěny, hluboko dole tmavá voda. Únik možný jen po železných stupačkách, které však byly poměrně pravidelně rozmístěné. Opět – normálně by mě tam nikdo nedostal, ale jak říkám, 38 stupňů je prostě 38 stupňů. Plavajících lidí tam bylo poměrně hodně, takže jsem nakonec neváhala. To osvěžení bylo úžasné! Ten pohled zdola na vysoké betonové stěny… no, nedělal mi dobře, fakt ne.

Nakonec jsme před lodí utekli dvakrát a dvakrát jsem se do vody vrátila. Já, která v duchu považuje i zdymadlo za strašné místo! 😀

PS: Fotku jsem hledala na netu a tohle je jediné, co jsem našla – a je to pohled z lodi. Když oni lidé obvykle fotí buď lodě nebo ty hezké poetické kanály buď ve městech a vesničkách, nebo v přírodě. No, ani se jim vlastně nedivím:))