Dobrodružství pokračuje!  🙂  První dva díly příběhu najdete zde…

Liškomágové – Provaz z oběšence (3)

Na věži kostela svatého Matěje odbilo dvanáct a letní noc nápadně ztichla. Dokonce i cvrčkové zmlkli, a ačkoliv se zdálo, že ustal i vítr, přes tmavě modré nebe se natáhly lehké černé mraky a zastřely hvězdy jako kouřový závoj.

Přes hřbitovní zeď se přehoupla tmavá postava a tiše dopadla na trávník. Muž zůstal přikrčený, aby ho nějaký pozdní chodec nezahlédl zvenčí, a bez váhání se vydal mezi hroby. Sbíral ozdobné lampičky i skleněné vázy a strkal je do jutového pytle. Bez lítosti za sebou nechával spoušť z rozházených květin a oharků svíček. Z jedné hrobky dokonce odpáčil ozdobné kování.

Právě se chystal odejít i se svým lehce nabytým lupem, když se mu kdosi postavil do cesty. Zloděj stačil jen letmo zahlédnout obrovské krvavé oči a rozšklebená ústa. Vykřiknout už nestihnul.

Evžen zvedl hlavu a zostražitěl. Něco nebylo v pořádku. Vymanil se z Xéniina náručí, opřel se o loket a snažil se uvědomit si, co vlastně upoutalo jeho pozornost. Zatajil dech a napjatě naslouchal. Už věděl, že se nemýlil. Půlnoční klid cosi narušilo a nebylo to nic dobrého.

I Xénie byla okamžitě ve střehu. „Co je to?“ vydechla a mimoděk se k němu znovu přitiskla.

Evžen mlčky potřásl hlavou. Nevěděl, ale stejně jako ona cítil nebezpečí. Přiblížilo se naléhavě a neúprosně.

Okolo domu kdosi obcházel. Kradmé tichounké kroky by obyčejný člověk nejspíš vůbec nepostřehl, ale jemný liščí sluch je rozeznal. Naháněly strach hrozivou a jaksi cílevědomou plíživostí. Evžen si uvědomil, že dům je sice jako vždycky na noc zamčený kouzlem, ale to by nemuselo znamenat překážku pro toho venku. Cítil neobvyklou cizí moc plnou zla.

Natáhl se pro džíny. „Zkontroluju okna a dveře,“ zašeptal a vyklouzl z postele.

Xénie přikývla. Rozhodla se zatím pro jistotu podívat na děti.

Evžen se po špičkách připlížil k domovním dveřím.

Venku teď panovalo naprosté a nepřirozené ticho. Ale něco strašlivého tam číhalo a chtělo to dovnitř a nebylo to lidské ani liščí, to věděl s jistotou. Zavětřil a všechny chloupky se mu rázem zježily, když ucítil nezaměnitelný pach smrti. Instinkt i rozum ho varovaly, aby ani za nic neotvíral a dával si velký pozor, aby se nedotkl dveří. Cokoliv, co by si neznámý přízrak před vchodem mohl vyložit jako pozvání ke vstupu, hrozilo smrtelným nebezpečím.

Zadržel dech a bez pohnutí čekal, co se bude dít. Byl připravený okamžitě vrhnout to nejsilnější ničivé zaklínadlo, jaké znal, pokud by se to pokusilo proniknout dovnitř násilím.

Splašené bušení jeho vlastního srdce mu připadalo ohlušující. Vsadil by se, že i ten venku ho musí zaslechnout. Vylekaně uvažoval, co tak příšerného může ohrožovat jeho dům, a hlavou se mu míhala jedna děsivější představa než druhá.

Dlaždice u dveří ho náhle prudce zastudily do bosých chodidel, jako by ani nebyla vlahá letní noc ale mrazivá zima, a nepřirozené pramínky ledového chladu se zvolna začaly obtáčet kolem jeho kotníků. Zděšeně uskočil a křísnutím drápků rozsvítil lampu.

Černý stín zvolna prosakoval pode dveřmi jako kaluž tmy.

To už Evžen věděl, co musí okamžitě udělat. Lusknutím si přivolal tužku s měkkou tuhou. Ačkoliv se zalykal odporem, když se musel znovu téměř dotknout té močálovité temnoty, začal kreslit na práh ochranné znaky tak rychle, jako snad ještě nikdy v životě.

Stín se neochotně stáhl zpět a přízrak vyrazil jakési rozhořčené přiškrcené zavytí. Evžen zase zaslechl jeho plíživé kroky a vytušil, že bude obcházet okolo venkovních stěn.

Rozběhl se domem, rozsvěcel všechna světla a horečně kreslil jedním tahem pět propletených ochranných čar znovu a znovu na okenní rámy, na římsu krbu, na okraj studny, na všechny skuliny, kudy se mohl přízrak protáhnout dovnitř.

Uslyšel, jak Radka vykřikla, a s bušícím srdcem vpadl do dětského pokoje. Xénie právě kreslila na okno stejnou muří nohu barevnou pastelkou, nic jiného neměla po ruce.

Vyděšené děti se krčily v Drahošově posteli a s hrůzou čekaly, co se stane.

Evžen se udýchaně posadil k dětem a vzlykající Radka se mu okamžitě schoulila do náruče.

„Odchází,“ zašeptala Xénie u okna. Její tvář byla skoro stejně bílá jako zeď.

„Co to bylo?“ zeptal se Drahoš roztřeseně.

Xénie přisedla k nim a přitiskla k sobě oba chlapce. Tázavě upřela oči rozšířené strachem na muže: „Můra?“

Přikývl tak vážně a zachmuřeně, že stísněnost dětí bezděky ještě zvětšil. Málokdy ho viděly jinak než s bezstarostným úsměvem. „Asi. Snažilo se to protáhnout pode dveřmi.“

„Zahnal jsi to?“ dožadoval se Bořek ujištění, že nebezpečí pominulo.

„Ano, ale…“ Evžen se zarazil, nechtěl děti děsit ještě víc. „Za svítání dům zapečetím,“ řekl místo toho, na co nemohl přestat myslet. Že se vrátí.

„Než zapadne slunce, musíte být bezpodmínečně doma, slyšíte?“ zdůraznil přísně.

Přisvědčili všichni, i Xénie.

Venku opět zavládl klid letní noci a příšera jako by se změnila ve zlý sen. Děti se upokojily a postupně se znova ponořily do spánku. Evžen se opřel zády o chladivou stěnu. Nedokázal by teď usnout, kvůli vybičovaným nervům musel vyvinout velké úsilí i na to, aby zůstal klidně sedět a nerušil děti. Podíval se na svou ženu. Bděla stejně jako on a v jejích očích vyčetl stejné obavy, jaké sám cítil. Oba věděli, že můra se nikdy nevzdává. Obchází domy jeden po druhém, a jakmile najde nechráněný vstup, pronikne dovnitř a najde si svou oběť.

Myslel na své sousedy a na jejich děti. Kdo z nich má zapečetěné dveře? Kdo teď v létě na noc pečlivě zavřel okna? Nejspíš nikdo. Evžen nejen že sám nepamatoval, že by jejich poklidnou vesnici někdy ohrožovalo podobné nebezpečí, dokonce o tom ani neslyšel od starších čarodějů.

Nejraději by se hned vyřítil ven a všechny varoval. Ale vyjít teď na ulici by se v podstatě rovnalo sebevraždě. Nervózně si kousal kotníky prstů a usilovně se snažil krotit svůj bezmocný vztek a strach.

Venku obchází plíživá smrt a on nemůže dělat vůbec nic, jen úpěnlivě čekat na svítání.

Liškomágové – Provaz z oběšence (4)

Vrána na střeše netrpělivě poposkočila. Na dveřích protější trafiky už od rána visela cedulka PŘIJDU HNED a to hned se protáhlo na několik hodin. To bylo velmi podivné.

Čas od času nějaký zájemce o cigarety nebo noviny marně zalomcoval klikou a nabručeně odcházel.

Kde celý den lítá? divil se Jetřich. Občas mívá nějaké pochůzky, ale v takovém případě bývá v krámě Xénie. Jenže dneska je zavřeno a nikde nikdo. Ani děti nepobíhají venku, i když je tak krásný den. Že by byli všichni pryč? Ale nezmiňovali se o žádné cestě, když je včera večer navštívil.

Jetřich počkal ještě pár minut a pak už ho to omrzelo. Vznesl se a zakroužil nad vesnicí. Něco se děje, uvědomoval si. Je tu nějak podivně mrtvo. Sem tam projde nějaký obyčejný člověk, ale čaroděje zatím žádného nezahlédl. V noci byl totiž pryč, vrátil se až nad ránem a vzbudil se hodně pozdě. Zřejmě mu něco důležitého uniklo.

Vtom si konečně všiml Evžena. Vynořil se náhle na rohu a rychle zamířil ke svému domu. V okamžiku, kdy zaškrábal na dveře, aby se otevřely, Jetřich jako dělová koule vletěl dovnitř a zabrzdil se až o přihrádku s paklíky dýmkového tabáku, které popadaly na podlahu.

„Zatraceně, tohle mi nedělej,“ utrhl se na něj Evžen nervózně, otočil cedulku na dveřích a vešel za ním do krámu. Nedbalým mávnutím ruky přinutil rozsypané balíčky, aby se vrátily na svoje místo.

Jetřich se proměnil do lidské podoby. „Kde se flákáš?“ zeptal se, aniž dal nějak najevo, že výtku vůbec slyšel. „Obchod ti vázne.“ Potom se na přítele podíval trochu pozorněji. Jeho bledý obličej s kruhy pod očima a rašícím strništěm na tvářích se mu vůbec nelíbil.

„Poslyš, vypadáš nějak přepadle,“ poznamenal už vážně. „Co se to dneska k čertu děje?“

Evžen se opřel lokty o pult, jak měl ve zvyku, a vylíčil mu děsivý noční zážitek.

„To snad ne,“ třeštil Jetřich oči. „Můra! No to nám ještě scházelo. A víš to jistě?“

„Dost jistě,“ přikývl Evžen zachmuřeně. „A to není všechno. Obchází vesnici. Dneska ráno přiběhl můj bratranec celý bez sebe. Slyšel ji taky a naštěstí taky stihl udělat bariéru. A totéž mi řekli Raposovi z dolního konce. Od rána nedělám nic jiného, než že uzavírám domy.“ Pohodil bradou k hvězdě spletené z osikové větvičky a upevněné na dveřích spolu s česnekovými květy.

„Zaměřuje se na liškomágy?“ podivil se Jetřich. „Proč?“

Evžen zavrtěl hlavou a začal přecházet sem a tam: „Všichni ji prostě zaslechli včas. Být liška má určité výhody. Jenže co ostatní? Mluvil jsem se starým Řehořem od potoka. Ten o ničem neví. Ani mi nechtěl věřit.“

Jetřich se ušklíbl: „Když on tě Řehoř nemá rád.“

„Ale to já přece vím,“ mávl Evžen rukou. „Jenže teď není zrovna vhodný čas starat se o malicherné pitomosti. Teď ji musíme rychle najít, než někoho dostane.“

Vtom strnul a jeho oči se zděšeně rozšířily: „U Želmíra…“

„Co?“
Evžen zdráhavě pokračoval: „Všechny ty rodiny, co mě dneska požádaly o ochranu…“

„Jsou lišky,“ doplnil Jetřich umanutě.

„To není pravda. Byl jsem i u Dvořáků, to přece nejsou lišky. Nespali a taky si všimli, že se k nim můra snaží dostat. Ale všude mají malé děti. Ambrožův dům minula, ptal jsem se ho a nevěděl o ničem.“

„A byl střízlivý?“ zeptal se Jetřich uštěpačně. Ambrož byl další z Evženových početných příbuzných a všichni věděli o jeho zálibě v medovině. Žil sám, protože žena mu před pár lety umřela a jeho tři synové už měli vlastní rodiny. V jeho domku skutečně žádné děti nespaly.

„Prý ano,“ pokrčil Evžen rameny. „Nevím, proč by mi měl lhát?“

„Taky pravda. Ale kdo to může být?“ uvažoval Jetřich. „Jak se vlastně z člověka stane můra? Slyšel jsem kdysi o jedné můře v Bylanech. Byla to stará ženská, měli ji docela rádi a nikdo nic netušil, zabila tři lidi a až když konečně někoho napadlo nastavit jí zrcadlo, tak ji dostali.“

Evžen chtěl něco odpovědět, ale vtom se zarazil a jeho oči se zúžily. Úmyslně nevyřčenou větu spolkl a rychle začal prohledávat spodní přihrádky regálů. Proměňovaly se mu pod rukama, místo zaprášených politických brožurek se objevily zavřené truhličky se spoustou málo používaných drobností. Konečně našel, co hledal, maličké kulaté zrcátko s očkem k zavěšení. Dýchl na něj a přejel nad ním zkříženými prsty. Zrcátko se zatřpytilo.

Evžen se vzpřímil. Mlčky lesklou plošku ukázal Jetřichovi a náhle se zřetelně uvolnil a zase získal ztracenou řeč, spustil možná dokonce až moc překotně: „Může to být kdokoliv. Nemám tušení, jak se z člověka stane můra, ale máš pravdu, tohle je jediná možnost, kterou znám, jak ji odhalit a zničit ve dne. Čelit jí v noci je riskantní. Prý je strašně rychlá a nepovolí, dokud tě neudusí.“ Vylovil z kapsy džínů dlouhý zlatý řetízek s tmavočerveným neopracovaným granátem, svým osobním ochranným kamenem, který stále nosil u sebe, a provlékl konec řetízku očkem zrcátka.

Vtom ho Jetřich prudce popadl za zápěstí: „Proč jsi to udělal?“

„Co?“ Evžen se vyhnul jeho zuřivě planoucímu pohledu a dál si zbytečně hrál s řetízkem.

„Ty dobře víš co!“ vybuchl Jetřich. „Schválně jsi mi ten svůj zatracenej střep nastavil, abych se do něj podíval! To sis snad myslel, že jsem to já?“

Evžen se mu vykroutil a omluvně se ušklíbl: „Jsem rád, že ty to nejsi.“

Jetřicha to ale vůbec neuklidnilo. „Takže bys mě klidně zabil,“ zaskřípal zuby. „To bys udělal?“

„Nic se ti nestalo,“ odsekl Evžen už také ostrým tónem. „Mám tady tři děti a důvod si myslet, že právě po dětech ta můra jde. Ty bys to snad na mém místě riskoval?“

Jetřich se po něm beze slova rozehnal svou obrovitou pěstí a srazil ho k zemi, pak bez ohlédnutí vyšel ven a práskl za sebou dveřmi.

Evžen se s povzdechem začal pomalu sbírat z podlahy a opatrně si ohmatával bolavou čelist. Může se těšit na pořádnou modřinu. Roztržka ho mrzela a kamarádovo rozhořčení chápal, jeho samotného by se podobné podezření taky velice dotklo. Jetřich by samozřejmě jeho dětem úmyslně nikdy neublížil. Ale na druhou stranu si byl jistý, že udělal správně, když si ho vyzkoušel. Věděl, že můra za dne nemá tušení o tom, co dělá v noci. Měl to zkrátka provést nenápadněji.

No, už se stalo. Omluví se mu později, až oba trochu vychladnou.

Zkontroloval zrcátko. Naštěstí se nerozbilo. Navlékl si řetízek na krk pevně rozhodnutý můru najít. Nebude daleko.

„Jdu ještě ven!“ zavolal na Xénii a vytratil se dřív, než se ho stihne přijít zeptat, co se zase přihodilo.

Xénie přešla do krámu a Radka s Bořkem se přesunuli s ní. Po včerejší noci vůbec neměli chuť někam se vzdalovat a celý den se drželi matce na dohled.

Drahoš taky raději zůstal doma. Nemohl se zbavit tísnivého pocitu. Palčivá myšlenka na ukradený provaz ho nepřestávala pronásledovat. Co když místo toho, aby získal skvělý talisman, přivolal neštěstí? Schoval ten nešťastný lup do nejtajnější skrýše, kterou ve svém pokoji měl. V jednu chvíli dokonce uvažoval, že by se přiznal, ale pak ten nápad zase zavrhl. Táta byl nervózní, a to by mohlo pro Drahoše skončit citelně nedobře.

Nemůže to souviset. Odříznul ten provaz správně levou rukou, jak to má být. Vtom si vzpomněl, že před rokem na stole zahlédl nějakou knížečku, kde se psalo o rituálech černé magie. Chvíli v ní listoval, protože byla strašně zajímavá, než mu ji máma zabavila, že na takové věci má ještě dost času. Rozběhl se do kuchyně, kde měli knihovničku. Někde tam by to mělo být. Zkusí si ověřit, že opravdu neudělal žádnou chybu.

Knížku našel zapadlou nebo možná úmyslně schovanou v zadní řadě. Začal horečně hledat jakoukoliv zmínku o můrách nebo oběšencích a snažil se nečíst příliš pozorně to ostatní. Teď už mu děsivé černokněžnické obřady nepřipadaly tak úžasně zábavné jako loni, zejména když zahlédl několik odstavců popisujících hrůzné následky, jaké taková kouzla můžou mít.

O provazu z oběšence se tam skutečně také psalo. Barvité líčení půlnočního šplhání na šibenici bylo tak strašlivé, že knihu málem zahodil ještě dřív, než se dozvěděl to hlavní.

„Provaz musíme levou rukou odříznouti, bychom kýženého výsledku dosáhli.“ Tak přece! Ulehčeně si poskočil, ale vzápětí by se v něm krve nedořezal. „Viselci za žádnou cenu do očí pohleděti nesmíme, jelikož si troufalého zloděje zapamatuje a mstíti se bude.“