Když nás před časem Dede seznámila s literárním útvarem zvaným drabble, lákalo mě vyzkoušet, jestli se dokážu vyrovnat s úsporným vyjadřováním bez mnohomluvnosti. První text se mi docela vydařil, a jak se říká, chytla jsem se drápkem.

Nesměle jsem se pak přidala ke Společnosti pro osvětu spisovatelů, také proto, že se mi zalíbilo jejich důvěrné označení sosáci, a zveřejnila tam několik svých pokusů. Byly přijaty s docela slušnými komentáři, a tak jsem pokračovala. Musím ovšem přiznat, že zdaleka nedosahuji úrovně některých nejmenovaných autorek, které při svém běžném životě zaměstnané ženy, manželky a matky (+ dalších životních rolí) dokážou zpracovat všechna často velmi vypečená témata tak, že i člověk Neználek pochopí fyzikální děje, o kterých do té doby neměl potuchu, či napsat na většinu témat dokonce dva texty, jeden o svých chlupatcích, druhý o historii. A nejen těchto.

Do svého dnešního výběru jsem zařadila témata přinášející úsměv. Snad nezaškodí, že jako první uvedu jedno starší drabble z roku 2017, se kterým jsem byla velmi spokojená.

Název: Překážka

Téma: Péče, kterou si zasloužíme

Formát: Parodie

„Kde vězí můj rudý bratr? Což mu jeho stateční zvědové nepřinesli zprávy, že Cornelova banda trampů se chystá přepadnout vlak do Rosswellu?“ nahlédl do náčelníkova wigwamu dobře stavěný muž a uhladil si pečlivě učesané černé vlasy. „Hobble Frank, tetička Drollová, Dlouhý Davy i Tlustý Jemmy jsou připraveni vyrazit.“ Po těchto slovech vytáhl z kapsy zrcátko a znepokojeně si prohlížel čerstvou ranku po holení. Zamračil se a podotkl: „Bude třeba upozornit Potrhlého medvěda, aby se příště nevřítil jako velká voda.“
„Šarlí, musíme odjezd ještě pozdržet. Má santillská přikrývka ještě po vyprání neuschla. A bez ní náčelník Apačů vyjet nemůže,“ zašeptal Vinnetou.

A teď už letošní.

Děj převážné většiny mých textů se odehrává na hradě Cimburku a v blízkém okolí počátkem patnáctého století.

Z dřívějšího studia jsem díky panu Bumlovi věděla, že kopr byl znám již v době ledové, dokonce předal rodinný recept na mamuta s koprovou omáčkou, ale co když recept lety zapadl a před těmi šesti sty lety jej neznali. Proto jsem zadané téma zpracovala po svém, i když mi bylo jasné, že přesně nesplním zadání.

Název: Koťátko

Téma: Kopr

„Anežko, prosím tě, pojď honem,“ vběhl do černé kuchyně malý Prokop od sousedů.
Dívka se polekala.
„Co se děje? Něco s maminkou?“ ptá se chvatně, „nebo s Martičkou?“
„Ne, ale Moureččino koťátko prolezlo do ohrádky ke kozám. Volal jsem je, ale bojí se té větší bílé. Musíš ji podržet a já vynesu kotě. Je to ten bílomourek, podobný Mourečce. Pospěš si,“ popohání Prokůpek Anežku.
Anežka, už klidnější, se snaží chlapečka upokojit.
„Už jdu, jenom zanesu mamince toto klubíčko, protože ho tady zapomněla. To je ten kocourek, kterého si chceš vzít domů?“
Prokop div nepláče. Bojí se o kotě. Konečně jdou.

(Kopr je tu ukryt hned třikrát)

Pokračuji drabbletem, jehož téma jsem nedokázala zařadit do patnáctého století, takže vznikla další parodie.

Název: V zasnění

Téma: Splynutí uší

Konečně mám volno ke psaní…

Jarča Horská se zasnila. Už tento večer se znovu setká se svým nejmilejším. Kam ji asi tentokrát Kamil vezme? Jarča by si nejvíc přála procházet se rozkvetlým Petřínem, ruku v ruce se svou láskou. Toužila po vůni jabloňových poupat halících větvičky ještě v pátek smutně holé, po jejich jemné růžové barvě. Oblékne si novou blůzku s manžetami staženými v bohatých volánech. Má stejnou barvu jako květy jabloní. Kamilovi se Jarča nejvíc líbí právě v jemných jarních barvách. Je tak romantický…
Ó, jak nesmírně touží po splynutí uší

KTERÝ LUMP MI Z KLÁVESNICE VYLOUPL PÍSMENO DÉ?

A na závěr další drabble, u kterého se mi nepodařilo dodržet zadané téma, protože jsem se příliš soustředila na požadovaný formát.

Název: Pokání

Téma: Třikrát a dost

Formát: Fake news

Úvodní poznámka: 

Jan Cimburský v lavici zástřizlské kaple užasle naslouchá slovům kaplana Bernarda.

Drabble: 

Vyslechněte nález papežského koncilu.

Jan z Husince, řečený Jan Hus, byvší rektor na Universitas Carolinae, se s upřímnou lítostí zříká bludařského učení, kterým zlovolně ostouzel svatou církev římskou. Odmítá učení anglického pobloudilce a kacíře Jana Viklefa a hluboce lituje, že se dal svést na scestí jeho heretickými spisy. Odmítá všechno, co kdy řekl proti odpustkům, a doporučuje je všem věrným údům svaté církve jako jedinou možnost, jak získat odpuštění hříchů.
Jan z Husince se pokorně kaje, přijímá milostivé rozhodnutí koncilu a uchýlí se do kláštera, určeného mu kanceláří Svatého otce.

Kostnice, sedmnáctého dne měsíce července Léta Páně tisícího čtyřstého patnáctého.