První díl, druhý a třetí díl příhod Evžena Vulpese najdete zde, zde a tady. Užijte si pokračování!

André ani nestačil nic poznamenat, a Evžen už otvíral dveře svého obchodu.

Zopakoval kouzlo ze včerejška, aby změnil čarodějnický krámek na obyčejný, a vrhl se na noviny na pultě. „Začneme těmihle a tamhle v koutě jsou nějaké starší. První stránky můžeš přeskočit, tam jsou nejdůležitější zprávy. Hledej uprostřed.“

André tedy začal poslušně obracet široké neforemné listy a nestačil se divit. „V Sofii se konalo zasedání politického poradního výboru Varšavské smlouvy. Tématem byla mezinárodní situace a aktuální problémy vzájemné spolupráce. Schválena byla výzva k omezení zbrojení, zároveň se však účastníci ujistili, že nedopustí, aby západní státy získaly převahu. Utajené jednání prvních tajemníků komunistických stran zdůraznilo nutnost zlepšení vzájemné spolupráce. Generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák jednoznačně podpořil »nové impulzy« v projevu Michaila Gorbačova a označil je za »neobyčejně podnětné« pro KSČ.” Ten divný šroubovaný jazyk, to všichni zdejší obyčejní mluví takhle?

„Evžene, podívej, nemohl by to být tenhle?“ ukázal na rozmazanou fotografii bělovlasého muže s velkými brýlemi.

Evžen zavrtěl hlavou: „To je prezident. Ten určitě nerozhoduje o tom, jak se budou vyrábět panely, na to je zas až moc důležitý. Hledej dál.“

André se znechuceně podíval na svoje ruce, které se pomalu špinily černou barvou uvolněnou z novinového papíru. „Tvořivý přístup k problémům a úkolům je přínosný a podnětný…“ „Závěry XVI. sjezdu plníme…“ „Plnění plánu v dolování hnědého uhlí na Mostecku…“ Bylo to pořád stejné. K čemu jsou takové zprávy? Kdyby si on měl pořád dokola cpát do hlavy tyhle nudné bláboly, brzy by asi měl mozek jako vygumovaný.

„Obyčejné tohle zajímá?“ zeptal se spíš pro sebe.

„Nezdá se mi,“ odpověděl Evžen roztržitě. V zacházení s novinami měl mnohem větší praxi, takže za tu chvíli už stačil probrat docela slušnou hromádku. „Oni ty noviny prý číst musejí, ať se jim to líbí nebo ne. Radši se jich na nic neptám, o některých věcech se tady nahlas nikdy nemluví a s prodavačem v trafice už vůbec ne.“

„Poslouchej,“ přerušil ho André. „Tady něco je: První náměstek ministra stavebnictví ČSR soudruh Alois Filibert slavnostně přestřihl pásku v nové mateřské školce na sídlišti Severní Město. Panelová výstavba pokračuje podle plánu, řekl ve svém projevu. 98,8 % veškeré nové výstavby se provádí touto úspornou a efektivní technologií, která přináší nové domovy našim pracujícím. Občanská vybavenost sídlišť budovaná v rámci Akce Z…“

Evžen mu vyškubl noviny z rukou. „To musí být on,“ vydechl. „U krále Zikmunda, to je určitě Raptor!“

„Jak to můžeš vědět tak jistě?“ namítl André. „Viděl jsi ho někdy v lidské podobě?“

„Ne, ale podívej se na něj,“ ukázal Evžen rozčileně na fotku. „I takhle má obličej jak doga. Musí to být on, cítím to. Ach, že mě nenapadlo podívat se do těch novin pořádně už dřív!“

„Takže to nahlásíš policii?“

„Ne,“ procedil Evžen skrz zuby. „Zabiju ho.“

„To přece nemůžeš,“ lekl se André.

„Co bych nemohl?“ vyštěkl Evžen zuřivě. Jeho hubený obličej se protáhl a už zase připomínal divokou šelmu. „Dovedeš si vůbec představit, kolik zla má na svědomí on? Kolik lidí mu padlo za oběť, kolik zavraždil dětí a kolik lišek? A co ty pasti? To je snad maličkost? Dokud je tady a sedí si v závětří na tom ministerstvu, nikdo není v bezpečí. A i kdyby zabil jen Radku…” zarazil se.

„Radku?“ opakoval André šeptem.

„Tu moji kamarádku. Pojmenoval jsem po ní svoji dceru, na památku.“ Evžen se odvrátil k oknu a začal nervózně zatínat prsty do rámu, až jeho drápy nechávaly ve dřevě rýhy.

André cítil, jak mu naskakuje husí kůže. Pochopil, že za tím příběhem je ještě něco víc, co mu Evžen neřekl, a tušil, že podrobnosti radši ani vědět nechce.

Došlo mu, že tady skutečně končí napínavé dobrodružství a začíná syrové barbarství. Takhle to tu tedy chodí? Mimoděk si vybavil Evženovo pobavené „žádný strach, nekoušu“, a napadlo ho, že to bylo hodně daleko od pravdy. Teď strach pocítil, ale ne z obávaného Raptora. Z pomstychtivého liškomága, jehož odhodlání se nebezpečně blížilo šílenství.

André se znova podíval na rozmazanou fotografii soudruha Filiberta. Vůbec nepůsobil jako krvelačná bestie. Co když je to jen nějaký úplně obyčejný člověk, možná nesnesitelně omezený, protože slouží zdejšímu režimu, ale stará se přece o nové domy a školky, to není nic špatného. Co když se Evžen mýlí a s tamtou příšerou nemá nic společného? Pak by to nebyla spravedlivá odplata, ale neodpustitelná vražda. Pomyslel na to Evžen vůbec? Uvědomuje si, jaké následky by to mělo pro něj?

„Je asi nejvyšší čas, aby ses vrátil domů,“ promluvil Evžen tiše. Pořád se díval z okna a André si byl jistý, že z toho, co je venku, nic nevnímá. „Budu teď nejspíš trochu zaneprázdněný.“

„Proč se prostě neobrátíš na vaše instituce?“ naléhal André. „Přece všichni budou mít zájem s ním skoncovat.“

„Viděl jsi, jak to dopadlo, když jsem to zkusil. Nikoho se už doprošovat nebudu. Ostatně my lišky vždycky děláme to, co považujeme za správné, a na dovolení se nikoho neptáme. Ani tebe ne.“ Evžen se konečně otočil. Vypadal už docela klidně. „Takže rád jsem tě poznal, André, a omluv moji nezdvořilost, ale teď už nemám čas.“ Napřáhl ruku a pokusil se o úsměv.

Tak to zase ne. André se také rozhodl. Toho paličatého lišáka bohužel nic nepřesvědčí, aby od svého úmyslu ustoupil, takže se k tomu musí postavit čelem. Nenechá ho v tom samotného, vždyť ho do celé té věci vlastně sám zatáhl.

„Ne, Evžene. Společně jsme to rozjeli a musíme to taky spolu dotáhnout do konce! Jestli chceš jít na Raptora sám,“ dodal odhodlaně, „jdu do toho s tebou. Mám jen jednu podmínku.“

V Evženových očích se zablesklo: „Tohle se tě vůbec netýká. Ty se teď můžeš pěkně vrátit ke své muzice. Nemáš proč tady riskovat kůži.“

„A když jsi chtěl, abych zkoumal ty pasti, to se mě snad týkalo?“ připomněl mu André ostře. „Riskoval jsem na tvoje naléhání, vždyť ses mě ani na nic neptal. A teď bys mě klidně poslal domů? Na to zapomeň.“

„Nejspíš nemáš představu, jak vypadá skutečné nebezpečí,“ namítl Evžen. „Ráno by se ti nic nestalo, kdybys nebyl zbrklý, ale věř mi, že vím, o čem mluvím, když říkám, že teď půjde fakt do tuhého. Nechtěl bych, abys ještě třeba přišel k úrazu.“

„Nejsem malý kluk, i když si to možná myslíš. Dokážu nést odpovědnost sám za sebe a troufám si říct, že ti můžu nabídnout užitečnou pomoc. Co kdyby se něco stalo tobě? Co tvoje rodina?“

Evžen se zamračil: „Moje žena by šla se mnou a buď si jistý, že by mi byla hodně platná. Ale já nechci. Kdyby něco nevyšlo, někdo se musí postarat o děti. To spíš ty si rozmysli… no je ti to snad jasné.“

André si vzpomněl na rodiče, na přátele, na vytoužené místo ve štrasburském orchestru, na rozzářené sály naplněné hudbou… Proti tomu všemu stojí jen jeden skoro neznámý muž, který si získal jeho vděčnost bezprostředním přátelským gestem. Cizinec. Přesto cítil, že odejít nemůže. Připadal by si jako zbabělec a zrádce. „Zůstanu s tebou a pomůžu ti, ledaže bys mě vyhnal násilím.“ Vlastní prohlášení mu znělo jako přísaha. Zachvěl se, ale odvolat ho nechtěl.

Evžen zřejmě pochopil. Široce se usmál a stiskl mu ruku. „Takže co máš za podmínku?“ zeptal se už zase věcně.

„Musíme si s naprostou jistotou ověřit, že je to skutečně on. Že tenhle soudruh,“ André mrkl na noviny, aby si připomněl jméno, „Alois Filibert je skutečně Raptor, který nastražil pasti na sídlištích a má na svědomí všechny ty vraždy. Nemůžeme zaútočit na nevinného člověka!“

„Já jsem si jistý,“ prohlásil Evžen tvrdě, ale vzápětí se pobaveně zašklebil, jak měl ve zvyku. „Ale když jinak nedáš, souhlasím. Takže jak to provedeme? Půjdeme se ho zeptat?“
„Šílíš?“
Evžen se zazubil: „Jakmile se k němu dostanu dost blízko, bude to jasné. Psa poznám po čichu naprosto spolehlivě. Můžeme se u něj ohlásit jako delegace z NDR, co si chce vyměnit zkušenosti z panelové výstavby a projednat aktuální problémy vzájemné spolupráce,“ ocitoval ironicky noviny a najednou se hlasitě rozchechtal. „Vždyť se koukni, oba vypadáme, jako bychom přišli rovnou ze stavby!“

André se kriticky podíval na svoje turistické oblečení a Evženovy ošoupané džíny a taky se rozesmál. Byl rád, že napětí trochu povolilo. „Prošlo by to?“

Evžen stále ještě se smíchem zavrtěl hlavou, ale pak náhle zvážněl: „Ne, to opravdu zkoušet nebudeme. Samozřejmě že by nás přijali, stačilo by pár lidem trochu upravit paměť a šlo by to jako po másle. Jenže já náhodou vím, že kolem takových návštěv se vždycky točí spousta lidí. Nevím, jestli by bylo dost času zařídit, aby nás s ním nechali o samotě, když půjde do tuhého. Vážně nerad bych někomu zbytečně ublížil.“

Tohle André rád slyšel. Evžen naštěstí ani ve svém krvežíznivém odhodlání neztratil zdravý rozum.

„Jak ho vlastně najdeme?“ zeptal se. Když se soustředil na akci, cítil se lépe než při domýšlení důsledků.

Evžen mávl rukou: „Když máme fotku, tak to bude snadné.“ Ze zásuvky v pultě vytáhl nůžky a vystřihl z fotografie v novinách hlavu. Pak na dřevěné desce rozložil plán Prahy. „Zasviť,“ zašeptal. Kousek papíru v jeho prstech vzplanul a celý černý a zkroucený se lehce vznesl nad mapu. „Najdi Aloise Filiberta,“ přikázal Evžen a nespouštěl plamínek z očí, dokud sám nevyhasl. Malá hromádka popela se sesypala někam doprostřed plánu, kde se hustě křižovalo několik ulic.

„A je to,“ zasmál se Evžen. Tvářil se bezstarostně, ale napětí z něj přímo sálalo. „Mám adresu. Počkáme, až se setmí. Nechci vzbudit větší rozruch, než bude nutné.“

***

André si trochu od věci pomyslel, že je škoda, že Evžen kvůli Raptorovi zapomněl na slíbenou procházku po staré Praze. Tady už to zase vypadalo dost ponuře.

Rozhlédl se po rovné, trochu uprášené a nudné ulici, kudy se honil průvan. Naštěstí tu nebyly žádné paneláky ale solidní vysoké měšťanské domy z 19. století, co mu trochu připomněly Vídeň, kterou kdysi navštívil. Až na to, že tady se zřejmě nikdo moc nesnažil opravovat fasády a výlohy obchodů v přízemí nenabízely celkem nic zajímavého. Některé byly dokonce zhasnuté. Okna v bytech ve vyšších patrech modře problikávala do tmy, několik pouličních lamp vrhalo na chodník jasně oranžový kruh světla, jiné byly rozbité.

V o dost lépe udržované budově s hladkou šedou omítkou panovala naprostá tma. U těžkých dřevěných dveří visel červený státní znak s bílým lvem a bílá strohá tabulka s nápisem MINISTERSTVO STAVEBNÍHO PRŮMYSLU ČSR.

Jedinou živou bytostí kromě nich samotných byla nějaká žena, která spěchala po protějším chodníku, a když si všimla dvou mužů napůl ukrytých ve stínu, ještě přidala do kroku a několikrát se podezřívavě ohlédla.

Evžen se nehýbal, provázel ženu pohledem a čekal, až klapání jejích podpatků dozní za rohem. „Tak jdeme na to,“ šeptl potom.

„Poslyš,“ uvědomil si André, „ale tohle je úřad. Neříkej mi, že tady Filibert bydlí. Určitě tam není.“

„Když jsem ho hledal, tak tu byl. V každém případě se tam porozhlédneme, musí tam mít nějakou pracovnu. A při troše štěstí zjistíme, kde ho teď v noci můžeme najít.“ Evžen velice opatrně a pomaličku zkusil kliku. Bylo samozřejmě zamčeno. Přitiskl ucho na dřevěné dveře. „Něco se tam hýbá,“ zamumlal. „Mohl by tam být nějaký hlídač. Radši se nebudeme snažit otvírat, nejdřív tam jen juknu.“

Soustředěně vydechl a doslova se vsákl do dveří. Dřevo slabě zavrzalo. André užasle zamrkal. Tak tohle bylo přetěžké kouzlo průniku hmotou, o které se kdysi neúspěšně pokoušel jeho spolužák v Harzu a málem ho za to vyloučili. Evžen ho provedl tak lehce, že se to zdálo jako nejjednodušší věc na světě.

André se nervózně rozhlédl, měl pocit, že musí vypadat strašně podezřele, když tam tak osaměle postává u vchodu do ministerstva, a tak se schoval aspoň za posunuté vnímání. Kdyby tudy někdo prošel, nenapadne ho podívat se na něj.

Zámek tiše cvakl, Evžen pootevřel na úzkou skulinu a přitiskl si prst na rty.

André se protáhl dovnitř do temné haly obložené nejspíš černošedou žulou. Proti vchodu spatřil otevřený výtah, jeden z těch, kde kabinky bez zastavení jezdí nahoru a dolů, ale teď byl nehybný. Vedle stoupaly široké schody do patra.

Jeho pohled přitáhl jediný osvětlený bod, malá lampička v dřevěné prosklené budce nalevo od vchodu. Ve vrátnici někdo skutečně byl – starší muž v modré uniformě nehybně ležící s hlavou na otevřeném sešitě s napůl vyplněnými políčky a rukou na telefonu.

„Cos mu udělal?“ šeptl André pohoršeně.

„Nic, jen jsem ho uspal,“ uklidnil ho Evžen. „Hoď sebou.“

Po špičkách se vyplížili o patro výš. Dlouhá chodba plná stejných krémových dveří s vizitkami neměla okna, takže se ocitli v úplné tmě. André rozsvítil svou hůlku.
Rychle chodbu prošli až k proskleným dveřím do zadního traktu budovy. Alois Filibert nikde.

„Zkusíme vyšší patro,“ navrhl Evžen. „Má moc důležitou funkci na to, aby měl kancelář takhle zastrčenou.“

Druhé poschodí skutečně vypadalo slibně. Velká mosazná tabulka s označením MINISTR dávala naději, že i náměstek bude sídlit někde poblíž.

„Tady je to. Soudruh Alois Filibert, 1. náměstek ministra, sekretariát, a další, Alois Filibert, vchod vedle. Tady ho máme v celé kráse,“ ušklíbl se Evžen. Stiskl kliku, zamčeno. A zámek nereagoval ani na jeho zaškrábání. Překvapeně zvedl obočí.

„Zkus to ty,“ vyzval Andrého napjatě.

Ani hůlkové otvírací kouzlo dveře neposlechly, jen se trochu zachvěly v pantech.
„Tak to začíná být vážně zajímavé. Řekl bych, že se potvrzuje, že jsme opravdu na správné adrese.“ Evžen si při řeči prohledával kapsy, až vytáhl svazeček nějaké suché trávy zavázaný na složitý uzel, přitiskl ho k zámku a zašeptal zaklínadlo. Tentokrát dveře povolily.

„Co to bylo?“

„Rozvírník. Je to vzácnost, těžko se hledá. Zatím nikdy mi neselhal, zamykací kouzla prolomí docela spolehlivě.“

V prázdné kanceláři byl nepříjemně těžký zatuchlý vzduch. Evžen zavětřil a jeho oči se ostražitě zúžily. Na mladíkův tázavý pohled významně přikývl, ale nepromluvil. Zmocnilo se ho viditelné napětí a vzrušení, najednou připomínal lišku na lovu mnohem víc než člověka.

André objel místnost světlem z hůlky. Nezdála se nijak zvláštní, prostě obyčejná kancelář s nábytkem z kovových trubek a černé koženky, co se marně snažil předstírat honosnost, na podlaze nízký šedý koberec ode zdi ke zdi. Ne moc čisté bílé stěny zdobil – nebo měl zdobit – stejný portrét prezidenta, co André zahlédl v novinách, a státní znak. K tomu dvě obrovské zarámované fotografie panelových sídlišť a jedna barvotisková reprodukce Hradčan.

Evžen začal systematicky prohledávat zásuvky psacího stolu a André se zvědavě naklonil přes jeho rameno: „Je tam něco?“

„Zatím se mi nezdá. A posviť mi pořádně,“ sykl Evžen netrpělivě.

André nastavil hůlku do vhodnějšího úhlu. „Myslel jsem, že ty vidíš i potmě,“ neodpustil si rýpnutí. Sám si nedovedl vysvětlit, proč vlastně necítí strach ani nesdílí Evženovu nervozitu, spíš pociťoval jakousi těžko pochopitelnou rozjařenost.

„Nejsem kočka,“ odfrkl Evžen, ale pousmál se. Zřejmě jeho náladě rozuměl, nenechal se však vytrhnout ze soustředění.

Za několik minut rychle probrali diář a desky s různými výkazy a těžko srozumitelnými zprávami. Nikde nenašli nic, co by snad mohlo souviset s pastmi. Ale zato Evžen objevil průkaz člena mysliveckého spolku. Zuřivě zaskřípal zuby a s odporem ho hodil na podlahu: „Říkal jsem ti, že s tím nepřestal. Vraždí dál a ty jejich předpisy mu přitom ještě pomáhají.“

„Jenže žádný pořádný důkaz pořád nemáme,“ namítl André.

Evžen se narovnal a rozhlédl se: „Může tady být nějaká tajná skrýš?“

„Může,“ vzpomněl si najednou André. „Oni si občas schovávají cennosti a soukromé papíry do takových kovových schránek ve zdi. Bývají zamaskované a chráněné komplikovaným zámkem. Viděl jsem to v jednom paláci.“

„Á, už vím! Musí se zatočit takovým kolečkem s čísly, že? O tom jsem něco četl. Tak se podíváme.“ Začali podobně prozkoumávat stěny a za okamžik skutečně objevili trezor za jedním z těch panelákových uměleckých děl.

Také tajnou schránku chránilo kromě číselné kombinace i zamykací kouzlo, ale Evženův rozvírník se znovu osvědčil. A hned bylo jasné, že tentokrát skutečně našli Filibertovy tajné písemnosti. Schovával si snad všechno, kdo ví proč. Nejspíš si byl jistý, že do jeho trezoru se nikdo nepovolaný nikdy nedostane, a obyčejný slídil by skutečně neměl šanci, ba dokonce ani kouzelník by nepřekonal ochranná kouzla nebýt vzácného rozvírníku.

Evžen nedočkavě rozložil plachty s pečlivě narýsovanými plány. Na první pohled nevinné technické výkresy panelových konstrukcí a v nich skoro neviditelně načrtnutá známá děsivá ankaba konečně definitivně přesvědčily i Andrého, že se Evžen nemýlil.

Byly tam i technické popisy, kopie příkazů příslušné výrobně a záznamy z jednání. Tohle všechno Evžen hbitě schoval do svých bezedných kapes.

„Bude se to hodit. Nestačí zrušit pasti na sídlištích, musí se zasáhnout i v té fabrice,“ zašeptal. „Jinak budou pasti přibývat dál. Oni to vyrábějí, stavějí z toho domy a vůbec netuší, co vlastně dělají.“

Jenže tentokrát se spletl, a to vzápětí zjistili. André rozevřel desky s už trochu zažloutlými papíry označenými razítkem PŘÍSNĚ TAJNÉ a hned mu padla do oka povědomá zkratka. StB, o tom už cosi zaslechl od své bývalé přítelkyně. Zdejší tajná policie, která udržuje lidi ve strachu a režim u moci.

„Podívej se na tohle,“ řekl nevěřícně. „Chápu to správně, že ta tajná policie Filiberta sama dosadila na ministerstvo, protože jim slíbil, že najde způsob, jak zničit čaroděje? Znamená to tedy, že oni o vás vědí?“

„To snad není pravda,“ vydechl Evžen zděšeně. „U Želmíra, to není možné. Oni jsou snad vážně schopní spojit se i se samotným ďáblem. Jak to, že s ním vůbec začali jednat? Tohle prostě nepochopím.“

André jen potřásl hlavou. Takže spiknutí přece jen existuje. Až na to, že ne se zrádnými černokněžníky. S jedním krvežíznivým netvorem, na kterého místní kouzelníci málem bezstarostně zapomněli. Natáhl se pro další papír, ale právě v tom okamžiku se Evžen bleskově otočil a mávl rukou. Vzduch slabě zazvonil. Štítové kouzlo.

André se ohlédl o zlomek vteřiny později a leknutím se mu málem zarazil dech. Bílé jiskry z rozbité útočné kletby se rozprskly po štítu těsně před jeho obličejem.

Soudruh Alois Filibert stál uprostřed své kanceláře a mračil se na ně, ačkoliv se tvářil spíš užasle než rozzuřeně. Na první pohled připomínal zavalitého mrzutého úředníka v pomačkaném obleku a nevkusné kravatě. Vypadal tak na pětapadesát, možná šedesát, měl kratinké černé vlasy, povislé naducané tváře, prostě člověk by jeho obličej snadno okamžitě zapomněl a rozhodně by si ho nespojoval s žádným nebezpečím. Nebýt jeho očí. Připomínaly mrtvé černé jámy.

„Tak přece,“ zahučel. „Zlodějíček. Málem jsem si myslel, že se moje varování zbláznilo. Jak ses dostal do mého trezoru, lumpe?“

Evžen neodpověděl, jen přivřel oči a okolo Raptora se obtočil červený paprsek, který by ho nejspíš dokázal uškrtit, ale zarazil se o pohotové protikouzlo.

Raptor začenichal, zašklebil se a dychtivě vycenil žluté zvířecí tesáky plné slin: „No né, a ještě ke všemu lišák! Hmmm. Zákusek po večeři. Ale jsi nějaký hubený a asi budeš dost tuhý. Řekl bych, že nejdřív potřebuješ trochu naklepat. Tak mluv, jak ses sem dostal a jak jsi otevřel ten trezor!“

Evžen jen vztekle zavrčel a znova zaútočil.

Raptor byl ve střehu, odrazil kletbu skoro nedbale a posměšně se zasmál: „S tebou budu hotový raz dva. Zrovna jsem si říkal, že by se mi hodil nový límec na zimu, ještě bych ti měl poděkovat, přišel jsi jako na zavolanou.“

André o pár kroků ustoupil, aby se dostal do lepší bojové pozice. Evžen na jeho přítomnost zřejmě úplně zapomněl, pustil se do boje naplno a s chladným soustředěním, ale stále mlčky. Filibert se přestal ušklebovat a přešel do protiútoku. Ve vteřině vypuklo peklo. Místnost se otřásala, vzduchem se zběsile křižovaly a srážely různobarevné záblesky, plameny a výbuchy a od stropu se začaly sypat uvolněné cihly a oblaka prachu. Všechno se sběhlo neuvěřitelně rychle. André viděl, že tady na sebe narazili dva velmi silní, obratní a v podstatě rovnocenní soupeři, a připravil se, aby kolegovi pomohl.

V tom okamžiku Raptor vystřelil něco, co vypadalo jako mrak žihadel. Jehličky se snesly na Evžena, který je nestačil odrazit, s výkřikem upadl na kolena a lapal po dechu.

André už na nic nečekal a vyslal na Filiberta omračující kletbu. Bílý paprsek na Raptora zřejmě zapůsobil jako pořádná rána palicí, ale do bezvědomí ho nepřivedl.

Filibert se otřásl a se vzteklým řevem se začal rozhlížet po dalším protivníkovi: „Kdo je tu? Kde jsi?“

André si v první chvíli pomyslel, jestli má snad Filibert něco s očima, pak si ale uvědomil, že je pro něj pořád ještě neviditelný.

„Kde bych byl, tady přece,“ odpověděl a odhodlaně vystoupil ze stínů. Byl připravený znovu zaútočit.

Alois Filibert neboli Raptor na něj upřel své strašlivé oči a ušklíbl se. „Tak lišák je němý a tenhle je drzý! Já mám sice nejradši lišky, ale jinou potravou taky nepohrdnu. Čím víc vás dostanu, tím budu mocnější! Tak se dobře dívej, holobrádku!“

Bleskurychle načrtl prstem ve vzduchu několik čar a křivek. Zajiskřilo to a André postřehl, jak Evžen zbledl hrůzou, protože přímo nad jeho hlavou se objevila povědomá hvězdice z černých paprsků. Je v pasti, nemůže čarovat, uvědomil si André a znovu se pokusil Raptora omráčit.

Bílý paprsek narazil do štítu. Raptor se zachechtal, vycenil tesáky a jeho do té doby lidské ruce se proměnily v tlapy se strašlivými drápy. „Tebe si nechám na potom. Teď se hezky koukej, jak si pochutnám na tom tvém zrzavém kamarádovi.“

Ankaba se začala naklánět, ještě chviličku a budou v pasti oba. André namířil hůlku na obvodový kruh a soustředil se na stejný tón, jakým se mu podařilo přerušit ankabu ve zdi. Kruh zadrnčel, obrazec se rozvlnil a rozprskl se ve vzduchu.

Filibert vyvalil oči: „Co to…“

„S tvými pastmi je konec,“ oznámil mu André tvrdě. „Jak vidíš, umím je zrušit. Tvoje řádění tady skončilo. Zrovna teď čarodějové rozbíjejí tu tvoji hnusnou ankabu po celé zemi díky kouzlu, které jsem je naučil.“

Raptor zavyl: „Tak ty jsi zničil moje životní dílo? Za to tě čeká hodně pomalá a bolestivá smrt, holobrádku.“

„To se ještě uvidí,“ opáčil André a mávl hůlkou. Raptor však kletbu zase odrazil. Následoval tak tvrdý protiútok, že ho André jen stěží zvládl. Evžen nepřeháněl, bestie ze svých nesčetných obětí načerpala strašlivou sílu a dokázala ji mistrně používat.

„Konec hraní,“ prohlásil Filibert, zatímco čelil dalšímu Evženovu pokusu o uškrcení. Mávl rukama a Evžen ztratil rovnováhu a skutálel se na zem. Filibert zvrátil hlavu dozadu a potom – proběhlo to tak rychle, že to André skoro nestačil sledovat – Alois Filibert zmizel a na jeho místě stál ohromný, obludný pes s mohutným svalnatým tělem a zrůdně velkou hlavou, z níž stále hleděly ty děsivé oči. Jejich bezvýrazná mrtvá temnota naháněla větší hrůzu než zuřivé plameny.

Sotva se André stačil nadechnout, příšera vycenila ostré tesáky a vrhla se na něho. Ucítil pronikavou ochromující bolest v levé paži. Hůlka mu vyletěla z ruky a zoufale se snažil příšernou bestii od sebe odstrčit. Bylo to marné, jen svou vahou by ho dokázala zadusit.

Evžen křikl cosi nesrozumitelného a těsně před mladíkovým obličejem prosvištěl modrý mrazivý paprsek. Zrůda účinkem kouzla zakolísala a jako by změkla, jenže potom Raptor pohodil hlavou a kletba se neškodně rozplynula. Vražedné zuby znovu nezadržitelně mířily na Andrého hrdlo.

Těch pár vteřin zdržení však stačilo, aby mu přiskočila na pomoc vzpomínka. Jako malý chlapec se jednou také ocitl ve smrtelném nebezpečí. Tehdy ho zachránila hudba. Uchýlil se k ní i teď. V jeho hlavě zaburácel celý orchestr a ryčná bláznivě vzdutá melodie vytryskla ze všech pórů jeho těla jako nespoutaný gejzír. Síla zvukové vlny smetla všechen nábytek a roztříštila okna, rozechvěla dokonce i stěny. Otupělá nestvůra bezmocně odletěla stranou.

André rozmazaně zahlédl, jak Evžen bleskurychle padl na zem a zacpal si uši, aby ho kouzlo nezasáhlo naplno. Sám byl výbuchem své magie otřesený a chvíli nemohl popadnout dech. Několikrát polkl, aby uvolnil zalehlé uši, s námahou vstal a nezraněnou rukou přivolal svou hůlku.

To už se i Evžen vzchopil a znovu se divoce vrhl do boje.

Raptor teď musel odrážet krupobití kleteb ze dvou stran, a tak před jejich soustředěnými útoky pomalu ustupoval do kouta a jen se bránil, dokonce se zdálo, že začíná ochabovat.

André pohlédl koutkem oka na Evžena, aby zjistil, jestli sdílí jeho názor. Ten zlomek vteřiny nepozornosti se mu okamžitě vymstil, najednou na něj padla neviditelná síť a dokonale ho spoutala, marně se snažil vyprostit. Hůlka mu znova vypadla z ruky.

V kapse ho cosi tlačilo. Uvědomil si, že má u sebe zavírací nůž, a pracně ho vydoloval, aby se pokusil magickou síť přeřezat. Šlo to ztuha a pomalu, musel trhat jedno neviditelné vlákno po druhém a zraněná ruka mu spíš překážela, než pomáhala, ale šlo to.

Raptor si ho nevšímal, pustil se do Evžena a jeho předchozí zdánlivá únava byla rázem pryč. André viděl, jak proti lišákovi vysílá jakési kouzlo z otevřených dlaní a jak Evžen zatíná zuby a marně vzdoruje tlaku, který ho vrhl proti stěně a neúprosně přimáčkl. Zdálo se, že ho Raptor chce rozdrtit a že mu v tom těžko něco zabrání. A právě v okamžiku, kdy se Andrému konečně podařilo dosáhnout na hůlku, Evžen zmizel ve zdi.

„Chachá!“ zavyl Filibert triumfálně. „Je v prachu, ten zbabělec! Však já si ho najdu. A tobě, holobrádku, dám dobrou radu. Nikdy nevěř proradné prohnané lišce. Vychutnej si tu moudrost v poslední minutě svého prašivého života!“ Vypustil stejný oblak žihadel jako před chvílí.

André ještě pořád ležel na podlaze s nohama zamotanýma v síti a tak tak stačil vytvořit štít a před bolestivou kletbou se ochránit. Rychle se kouzlem vyprostil a vyskočil, aby bojoval dál. Nemohl uvěřit tomu, že by Evžen skutečně utekl a nechal ho čelit rozběsněnému démonovi samotného. Ale i kdyby to tak bylo, nevzdá se za žádnou cenu! I kdyby tady měl padnout, ukáže téhle odporné příšeře, že Alsasani z boje neutíkají.

Vtom se ze stěny za Raptorem pokradmu vynořila liščí tlapka a vzápětí vyklouzl ven celý lišák, s nenávistným zavrčením na psa skočil a zahryzl se mu ostrými zuby rovnou do krku.

Černá bestie se se zoufalým řevem začala v cákancích krve válet po zemi a snažila se svými příšernými drápy útočníka ze sebe servat. Lišák proti obrovitému psovi vypadal směšně malý, ale v zuřivosti si s ním nezadal a stisk nepovolil a zdálo se, že ani necítí, jak ho drápy trhají. Prudce škubl hlavou a neuvěřitelně mohutný proud krve vystříkl až ke stropu. Raptor naposledy žalostně zavyl a znehybněl.

V téže chvíli se ozvalo rázné zabušení na dveře a přísné zvolání z chodby: „Bezpečnost! Jménem zákona! Otevřete a vyjděte s rukama nad hlavou!“ a někde v pozadí roztřesený hlásek: „Soudruhu Filiberte, jste tam?“

Rachot z kanceláře nepochybně probudil vrátného a ten zavolal policii.
Tohle teď ale byla Andrého nejmenší starost. Ruce se mu třásly a kolena se mu podlamovala únavou. Hlavu měl podivně prázdnou. Jako by bezmyšlenkovitě poslouchal cizí příkaz, s námahou od sebe opatrně oddělil obě zaklesnuté šelmy. Raptor byl naprosto a dokonale mrtvý. Evžen byl sice vážně zraněný a v bezvědomí, ale ještě naživu. Mladíkovo srdce poskočilo radostí.

Dveře nevydržely nápor soustředěných úderů, vyletěly z pantů a do kanceláře vpadli dva policisté s namířenými pistolemi: „Ani hnout!“

Na chodbě pořád povykoval vyděšený vrátný: „Je tam soudruh Filibert?“

André hůlkou vyrazil ohromeným policistům pistole z rukou, narovnal se s potrhaným lišákem v náručí a klidně jim řekl: „Tady je váš soudruh Filibert. Pěstovali jste si tu nestvůru a neměli jste o tom ponětí.“

Na nic už nečekal a přemístil se pryč.

***

Tentokrát se ani nezdržoval schováváním za rohem a přemístil se rovnou před dům. Doufal, že jelikož je hluboká noc, všichni sousedé spí spánkem spravedlivých a nikdo nevykukuje oknem na ulici, jestli se tam náhodou neděje něco nepatřičného.
Jenže dveře odmítaly reagovat na otvírací kouzlo, ať už se jich dotýkal hůlkou nebo po Evženově způsobu nehty. Samozřejmě, není to přece jeho dům. Opatrně přidržel Evženovu bezvládnou tlapku, aby se dotkla dřeva. Sám při tom pohybu div nezasténal bolestí, držet lišáka, hůlku a ještě takhle manévrovat bylo na jeho zraněnou ruku trochu moc, ale pomohlo to, vchod poznal právoplatného pána domu a konečně mu dovolil vstoupit.

André se nechtěl zdržovat zbytečným pobíháním, a tak Evžena uložil na vlastní postel v hostinském pokoji a znepokojeně ho prohlédl. Některé rány byly hodně hluboké a pořád ještě krvácely. Zkusil krvácení zastavit kouzlem, ale výsledek nebyl moc valný.

Zoufale přemítal, co si počít. Léčitelství nikdy nebyla jeho silná stránka, a i kdyby uměl ošetřit tahle ošklivá roztřepená zranění, jak se má proboha postarat o lišku! Potřebuje okamžitě pomoc nebo Evžen umře, ale kde ji hledat? Vždyť tady nikoho nezná, jeho jediné pojítko s tímhle cizím světem je právě Evžen, a ten mu neporadí. Křísící kouzlo se neodvažoval použít. Ty rány musejí strašně bolet, když ho probere, ještě mu spíš ublíží.

Klepat u sousedů teď uprostřed noci? A co když se strefí zrovna k obyčejným? Zavolat do Budče? Ve zlomku vteřiny stál u kamenné výlevky a napouštěl vodu. Jenže… nepostřehl číslo, které Evžen napsal, když volal profesorku Stellu, a ta navíc teď ve své pracovně zaručeně nebude, co by tam dělala. Vtom jeho pohled padl na fotografii na krbu. Ovšem, Evženova manželka! Její vlastní studna přece musí vědět, kde ji najít. Jak se zatraceně ta holka jmenuje? Evžen vždycky říkal jen „moje žena“ s jistým přízvukem majetnické pýchy, ale někde její jméno padlo, někdo ho zmínil!

Najednou si jako zázrakem vybavil profesorku Stellu, jak se s úsměvem ptá: „A jak se má Xénie?“

To je ono. Rychle napsal hůlkou na hladinu Xénie Vulpesová a doufal v nejlepší.

Voda zavířila a po chvíli se objevila malá tmavá liška s nazlátlýma očima. Překvapeně ucouvla, když ve vlastní kuchyni spatřila neznámého člověka.

„Paní Vulpesová?“ ujistil se André nervózně. Na tohle si nejspíš hned tak nezvykne.

Nedůvěřivě přikývla: „Co to má znamenat?“

„Potřebuju pomoc. Evžen je vážně zraněný a…“

„Hned jsem tam!“ vyjekla zděšeně a okamžitě zmizela, ani nečekala, až domluví.

André se s ulehčením vrátil do pokoje. Sotva stačil zkontrolovat, že s pacientem není nic nového, práskly domovní dveře a dovnitř vtrhla mladá žena, kterou už znal z fotografie. Ve skutečnosti byla ještě trochu menší, než čekal, a vypadala tak na třicet let. Měla na sobě džíny a dlouhý svetr a hnědé vlasy s narudlými odlesky si nejspíš narychlo svázala do nepořádného ohonu.

Ani se na Andrého pořádně nepodívala, s tichým výkřikem se vrhla k posteli a neztrácela čas ani okamžik.

Zkříženými prsty přejela přes lišákovo čelo a šeptla: „Proměň se, liškomágu.“

Evžen se s naříkavým vzlyknutím vrátil do lidské podoby a André se zhrozil, protože teď to vypadalo ještě mnohem hůř.

Xénie se však nenechala vyvést z míry. Jediným hbitým gestem odstranila potrhané a zakrvácené oblečení, svlékla si svetr, aby jí nepřekážel, a pečlivě raněného prohlédla. Pak bez komentáře v koutě nabrala pavučinu a ovinula si s ní ruce, začala ševelit zaklínadla a přitom nesmírně jemně a trpělivě konečky prstů kousek po kousku zacelovala zranění.

André ji nechtěl při čarování rušit, a tak jen mlčky ustoupil stranou. Byla to nepochybně velmi zručná léčitelka a zjevně věděla, co dělá. Chvíli pozoroval její počínání a zmítal se mezi obdivem a nevolností, a pak se dal raději na ústup.

Sám by se nejraději někam svalil a usnul, ale napadlo ho, že by jí mohl pomoct aspoň tím, že připraví posilující lektvar, ten se bude jistě hodit. Zamířil do kuchyně, zkontroloval bylinky a další přísady v kredenci a pustil se do práce. Přitom trnul strachy, jak to s Evženem dopadne. Slyšel ho chvílemi křičet a měl chuť zacpat si uši.

Pokousaná ruka ho bolela čím dál víc. Jediné štěstí je, že jeho prsty zůstaly nedotčené. Kdyby nemohl hrát na cello… nechtěl ani domýšlet.

Toužil po odpočinku, ale neodvažoval se ani posadit. Byl si jistý, že jakmile si dovolí jen trochu pohodlnější polohu než ve stoje nad kotlíkem, okamžitě usne jako špalek, a to se mu zdálo nepatřičné. Musí být připravený, protože jeho pomoc může být ještě zapotřebí, a navíc teď tady je žena, tak se nehodí, aby se tu rozvaloval jako doma.

Xénie se objevila po nejdelších dvou hodinách jeho života. Vypadala strašně vyčerpaně, ale hned přistoupila ke kotlíku, aby ho zkontrolovala. Zrovna byl čas zamíchat lektvar posedmé doleva.

„Dovolte,“ řekla tiše. „Přidám tam ještě přesličku. Ztratil hodně krve.“

André jí uvolnil místo. „Jak je na tom?“ zeptal se úzkostně.

„Špatně, ale dostane se z toho,“ odpověděla vážně. Pak se na něj konečně pořádně podívala: „Vy jste taky zraněný,“ konstatovala nevzrušeně. „Posaďte se, kouknu se na to.“

„Není to tak zlé,“ zaprotestoval, ale ani nevěděl, jak se v příští vteřině ocitl v křesle u krbu s vyhrnutým rukávem. Xénie mu zranění zacelila stejně šikovně, jako to dělala předtím. Všiml si, že ona má normální lidské prsty s krátkými nehty, a byl za to v tu chvíli docela vděčný. Trochu ho zaskočilo, jak prudce začala uzavíraná rána pálit. Zatnul zuby, aby si nezadal. Ve srovnání s tím, co asi musel vydržet Evžen, to vlastně nebylo tak hrozné.

Xénie si lusknutím přivolala pár listů jitrocele, přiložila je na čerstvou jizvu a připoutala pavučinou. Okamžitě pocítil úlevu, obklad příjemně chladil.

„Děkuji,“ usmál se zmoženě.

Xénie krátce přikývla, ještě mu oprášila kabát a skvrny od krve a prachu zmizely. Vstala a nahlédla do pokoje, aby zkontrolovala pacienta, pak se vrátila k lektvaru. „Tak už byste mi snad mohl říct, co jste zač a co se tady vlastně stalo,“ vyzvala ho stroze přes rameno.

Představil se tedy a vylíčil jí co nejstručněji a nejsrozumitelněji, jak se seznámil s Evženem, přijal pozvání k návštěvě, a jak se spolu pustili do zkoumání pastí. Měl přitom trochu nepříjemný pocit, že ho poslouchá jen tak napůl a soustředí se především na lektvar, ale slyšela velmi dobře. Když jí vyprávěl, jak našel a zrušil ankabu, užasle hvízdla.

„Proč se tady vždycky dějí nejzajímavější věci, když nejsem doma,“ zamumlala nespokojeně. „Tak dál.“

Přešel tedy k divoké výpravě na ministerstvo a Xénie div nepřevrhla kotlík. „Cože?“ vykřikla. „Evžen zabil Raptora? Ach, to je úžasné, skvělé!“ jásala a náhle se nadšením celá rozsvítila.

André měl původně v úmyslu galantně ji ušetřit drastických podrobností, ale chtěla vědět každý detail. Konečně mu věnovala plnou pozornost a hltala každé slovo, přitom mimoděk krvelačně vycenila ostré špičáky a André si s mírným zamrazením znovu uvědomil, že tohle skutečně není žádná křehotinka, a kdyby Evžen dovolil, aby je na tu výpravu doprovázela, možná se s Raptorem vypořádali i podstatně rychleji.

„Evžen je neuvěřitelný,“ pronesla zjihle, když André unaveně skončil. Poprvé od svého příchodu se usmívala. Velice mile. Přímo zářila obdivem a hrdostí nad svým mužem a jeho odvážným kouskem a její předchozí chladnokrevnost byla ta tam. „Nemůžu vám dost poděkovat, že jste mi ho přinesl zpátky,“ řekla. „Opravdu jsem vám strašně moc vděčná, ale musíte co nejrychleji zmizet. Půjde po vás jejich policie a taky naši.“

André se zarazil.

„Kriminálka z Vyšehradu. Porušil jste utajení,“ připomněla mu věcně.

Měla samozřejmě pravdu. Všude to bylo stejné. Posedlost utajováním je pro všechny čarodějnické instituce na světě hlavní priorita, i kdyby se dělo cokoliv.

Xénie přelila hotový lektvar do dvou hrnků a jeden Andrému podala. „Pojďte se na něj podívat, než ho uspím,“ navrhla s úsměvem. „Mrzelo by ho, kdybyste se nerozloučili.“

André zaváhal, odmítnout však rozhodně nechtěl.

Hned zjistil, že obavy, co vlastně uvidí, byly zbytečné. Evžen klidně ležel na břiše v čistě povlečené posteli a Andrého první dojem byl, že je víc zelený než zrzavý, protože ho Xénie omotala obvazy z pavučin a jitrocele, a navíc byl strašně bledý, ale ku podivu vyhlížel docela přijatelně. Dokonce se mu podařilo zašklebit se na mladíka skoro stejně vesele jako dřív. Xéniina razantní léčba byla zřejmě úspěšná.

„Tak tohle se ti povedlo, kamaráde,“ zašeptal Evžen. „Díky. Ty jsi celý?“

„V podstatě ano. Jak se cítíš?“ zeptal se André ustaraně.

„Už mi bylo líp, ale ujde to,“ ušklíbl se Evžen.

„André bude muset pryč,“ připomněla Xénie neklidně a vysvětlila proč.

Evžen zdráhavě přisvědčil: „To je fakt, mrzí mě to, ale musíš si pospíšit, našli by tě jako nic. Jdou po stopách magie a zrovna ta tvoje je hodně nápadná. Byl by to čirý nevděk od českých čarodějů, kdyby tě za to všechno nakonec zavřeli, ale jeden nikdy neví. Byl bych rád, kdybys tady ještě zůstal a konečně si taky trochu užil klidnou dovolenou, ale nedá se nic dělat. “

André s lítostí souhlasil: „Mně je to jasné. Takže se rozloučím. V každém případě na tenhle výlet hned tak nezapomenu, takže ti taky mám za co děkovat. Mám dojem, že jsem tady za dva dny stihnul zažít víc než doma za půl roku.“

Evžen se matně usmál. Bylo vidět, že rozhovor už ho začíná zmáhat, a Xénie Andrého vystrkala ze dveří tak energicky, že sotva stihl lehce stisknout nezraněnou levou ruku, kterou se mu Evžen pokusil podat.

Doprovodila ho na ulici, podala mu jeho krosnu a vtiskla mu do ruky kartičku s dvanácti číslicemi.

„Číslo studny,“ vysvětlila mu. „Dejte o sobě vědět. A doufám, že až ta aféra utichne, zase se tu ukážete. Evžen bude mít radost. A já taky.“

„Bude v pořádku, že?“ ujistil se ještě André. Zdálo se mu najednou neuvěřitelné, že se s Evženem seznámil teprve před dvěma dny. Uvědomil si, že ho považuje za skutečného přítele, jako by ho znal celý život, a že mu ten veselý a divoce ztřeštěný lišák bude scházet.

„Určitě. O to se postarám,“ usmála se Xénie. Stoupla si na špičky, aby dosáhla, vlepila mu pusu na tvář, ještě jednou zamumlala: „Děkujeme a šťastnou cestu,“ a spěšně se vrátila domů.

Dveře za ní zaklaply, klika zmizela a André si tady náhle začal připadat opuštěný a cizí. Opravdu je nejvyšší čas k návratu. Doušek posilujícího lektvaru ho vzpamatoval aspoň natolik, že cestu do Pasova ještě zvládne. Padne do postele a bude spát jako zabitý nejmíň čtyřiadvacet hodin.

Unaveně zamířil na obvyklé stanoviště za keřem na rohu a cestou zakopl o kamínek. Sebral ho a dal si ho do kapsy. Suvenýr z Prahy.

*****