Kdykoliv jdu ulicí Vrchlického v královédvorské Podharti, s potěšením se na ten rohový dům zadívám. Dnes je v krásně obnovené budově Husův domov, ale v době mého dětství tu bývala mateřská škola. A v té po mnoho let učila a posléze ředitelovala moje babička.
Když jsem byla malá, brala mě někdy do práce s sebou. Nedávno mě napadlo, že jsou to nejspíš jedny z mých úplně prvních vzpomínek, které jsem schopná nějak časově určit – právě proto, že to nebylo doma.
Pamatuju si, že dole v přízemí byla jídelna, kde bylo všechno natřené na hráškově zeleno – stěny, dlouhé lavice v trpasličí výšce a tomu odpovídající nízké stoly. Když jsme dostali jídlo, říkávala paní učitelka: „Dobré chutnání!“, my jsme sborově odpověděli: „Děkujeme za přání!“, aby paní učitelka zvedla s úsměvem prst a dodala: „A bez povídání!“ Počítám, že mi mohlo být maximálně pět let.
Tento týden mám doma vnoučata. Opravdu se snažím, aby si sedmiletý chlapec a tříletá holčička užili klasické „prázdniny u babičky“, se vším, co k tomu patří. Tedy s neuspěchanou pohodou, smíchem, dobrým jídlem, a tak velkou svobodou, jakou mohou ve svém věku dostat. Doma, na zahradě nebo v lese, všude mají za patami naše dvě fenky, které s nimi radostně sdílí dětská dobrodružství.
A já si říkám: Patrick si už bude ledacos pamatovat, ale malé Kačence tyto časy zůstanou kdesi za hranicí paměti. Je to zvláštní pomyšlení, že? Jistě, mnoho věcí se bude pravidelně opakovat, pozná naši zahradu i okolní lesy ve všech ročních obdobích. Ale pokud jí to někdy za mnoho let nepřipomenu, tak úplně zapomene, jak si včera v královédvorské zoo udělala svébytný sémantický rozbor: „Surikaty, surikatky… já jsem Katka… takže jsem Surikačenka!“
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2020
A tak se ptám – kam až sahají vaše první vzpomínky? A podle čeho poznáte, že jsou originální, ne zprostředkované? Já si třeba vybavuju lecjaké věci, ale pokud byly ze známého prostředí, kde jsem byla pořád, jako z domu nebo třeba od babičky, tak se to fakt těžko datuje. Popravdě, nejméně si ze svých ranných let pamatuju lidi, nejvíc psy, koně a kupodivu stromy…:))
Jedna z mých prvních vzpomínek, která jde časově zařadit, je na kempování v zázemí jakéhosi sportovního turnaje (naši kdysi každoročně jezdili na volejbalová soustředění). Vařilo se na vařiči snad se dvěma plotýnkami a určitě s velkou kartuší na palivo. Vzpomínám si, že byla zima, takže si moje mamka do spacáku přidala vrstvu ze žluté deky. Takové deky jsme ještě roky měli doma, ale už se dávno rozpadly. Myslím, že jsem poznávala i starý zelený stan, klasické látkové áčko. Občas jsme v něm jako děti spávali na zahradě. Nedávno jsem o téhle vzpomínce mluvila s mamkou a babičkou a mamka tvrdila, že si to nemůžu pamatovat, protože jsem ještě nebyla na světě, ale detail s dekou byl správně. Babička si vzpomínala, že na světě už jsem byla.
Tehdy mně musely být tak 3-4 měsíce. Nebo spíš rok a čtvrt, to mně dává víc smysl.
Moje nejranější vzpomínka je ze školky.
Přestoupila jsem z jeslí do prvního oddělení školky.
Po odpoledním spánku sedím na nočníku.
Nesmím vstát, dokud nevykonám potřebu a mě to nejde.
Tak sedím a sedím.
Byly mi tři roky když tátu zavřeli komunisti do Jáchymova. Byl ten hnusný kapitalista, co zaměstnával a vykořisťoval svých pět zaměstnanců. A asi o rok později byl spolu s asi dvaceti spoluvězňi převážen do Příbrami na Bytíz. Cestou se zastavili v Praze v Mánesu. Asi to někdo tenkrát schválně tak zařídil a maminka se to dozvěděla (a nejen ona). Bydleli jsme kousek od Mánesa a já si pamatuju, jak mě maminka nesla v náručí, zabalenou v dece a pospávající, Myslíkovou ulicí do Mánesa. A pak si pamatuju, jak jsem seděla tátovi na klíně. Víc nic.
A jedna hezčí vzpomínka, asi pětiletá jsem byla s rodiči a prarodiči v Krásné hoře nad Vltavou. A chodila jsem s babičkou do takového malého lesíka na ryzce. A babička mi jako svačinu namazala krajíc chleba, pocukrovala a přepůlený připlácla na sebe. Tak strašně mi to chutnalo 😀
Lído, a vrátil se tatínek? (h)
Tohle jsou věci, na které tak snadno zapomínají lidé snící o starých dobrých časech… 🙁
S čím babička mazala ten chleba – s máslem? 🙂
Dede, naštěstí se tatínek vrátil po dvou letech. Ale nikdy nemluvil o tom, co tam zažil.
Ano, babička mi mazala chleba s máslem a sypala moučkovým cukrem. Dneska bych to asi nejedla, ale tenkrát mi to děsně chutnalo 😀
Kačenka – Surikačenka, to je roztomilé 🙂
Vzpomínek na dětství se mi v hlavě honi opravdu hodně a ráda si je vyvolávám :). U některých jsem si jistá, že jsou moje, jiné jsou převyprávěné (hlavně maminkou), ale tak živě, že mám pocit, že si je fakt sama pamatuji. Moje vlastní nejrannější vzpomínka je na mateřskou školku. Vidím dvě řady malých, nizkých záchovových mís proti sobě, jak na nich sedíme a paní učitelka čeká, až jsme všichni hotovi (jestli případně pomohla třeba s utřením si nevybavuji). Jasně se vidím s ostatními sedět na míse, možná jsme tam došli hromadně, jak zmiňuje Apina. Jestli mě jindy pí uč. pustila samostatně, když jsem potřebovala si nepamatuji. Ani to, jestli jsme chodili odděleně – chlapci a děvčata zvlášť. Nebo, jak se ta řada záchodů splachovala, nemám v paměti žádné řetízky a nádrže nad nimi, jen ty 2 řady mís.
A ještě jedna vzpomínka. Byly mi 3 roky a 3 měsíce, když zemřela přeslicová babička. Umřela doma a já si pamatuji, že mě a bratra maminka postavila k posteli, abychom se za babičku pomodlili. Byla tam i moje sestřenice, která s tetou rychle přišla (nebydlely daleko). Když jsem o mnoho let později mamince tu vzpomínku popsala, nechtěla věřit, jak si to mohu pamatovat, když ani můj o rok starší bratr ne. A právě sestřenice (o dva roky starší) to mamince dosvědčila, protože i ona má stejnou vzpomínku. Na babičku si jinak vůbec nepamatuji, přestože s námi žila v jedné domácnosti. Samozřejmě jsem její smrt nechápala, ale jasně se vídím stát u postele se sepjatýma rukama (určitě jsem si myslela, že babička prostě jen spí). Možná, jak maminka s tetou vedle nás hodně plakaly, tak se jak mně, tak sestřenici ten obrázek vryl silně do paměti.
Vyhrocené emoce paměti pomáhají, takže věřím, že to tak bylo, že si to opravdu pamatujete. Kluci bývají proti emocím maličko odolnější a možná právě proto bratr zapomněl a ty si pamatuješ 🙂
Ve čtyřech letech jsem dostala černý kašel, takže se pamatuji, bohužel, jednak na záchvaty kašle, jednak na to, že jsem byla u přeslicové babičky, protože doma bylo miminko. Potom jsem celé léto byla střídavě s babičkou a dědou a potom s druhou babičkou na zotavení v Lipové. Bylo tam hezky, chodili jsme ke splavu pozorovat a krmit ryby a vzpomínám, jak s babičkou sedíme uprostřed louky, svítí slunce, na babiččiny květované šaty skáčou zelení koníci a obě se jim smějeme, že si je pletou s loukou. (h) A ještě – naši domácí v Lipové měli kohouta, který mě klovnul do prstu a já se ho pak bála. 🙂
Tedy Hančo, na to, že to začalo černým kašlem (taky jsem ho měla, ale už jako dospělá a děti tehdy se mnou), to skončilo moc hezkou vzpomínkou na babičku (inlove)
Ovšem po mě skákat luční koníci, tak si to pamatuju stoprocentně, protože bych asi ječela jak na lesy 😛
Jedna z nejranějších vzpomínek je na první den v jeslích, tedy něco mezi 2. a 3. rokem života. Máma mě vezla v kočárku a přišly jsme do předsíně jeslí. Tam mi vysvětlili, že budu mít skříňku a ručník se znakem, kterým bylo červené letadlo. Další zážitky z jeslí jsou převážně pocity nudy v herně, po obědě jsme chodili spát do vedlejší místnosti. Jednou jsem si nezvládla říci, že potřebuji na velkou – bylo to proto, že těm protivným ženským jsem nechtěla říkat, že potřebuji, tak jsem se to snažila vydržet. No, nevydržela. Když se při hromadném odchodu na záchod na to přišlo, jedna z těch ženských na mě spustila, co to je. Tak jsem odvrátila hlavu, načež jsem dostala facku. A do jeslí mě máma pravidelně vozila v kočárku, přestože jsem měla pocit, že jsem dost velká na to, abych chodila sama. Bylo to pro mámu, která musela do práce, mnohem rychlejší, navíc to nebylo úplně blízko, ale to jsem pochopila mnohem později.
Další vzpomínka je na první den ve školce, tedy ve 3 letech. To jsem pro změnu dostala skříňku a ručník se třemi zelenými čtverečky. Jinak opět spíše pocity nudy.
Další vzpomínka je slavný 1. Máj 1968. To mi byly 4 roky. Samozřejmě jsem netušila, že to byl rok 1968, ale popsala jsem to tady: http://www.dedenik.cz/2010/02/11/cloveciny-pionyrka/
Jen o pár týdnů jela máma do Ameriky, a to jsem ji viděla s kufry mezi dveřmi. Bylo to takové Deja vu. Protože takto už jsem ji viděla kdysi jednou, když jela do Itálie, ale na to se pamatuji opravdu jen zprostředkovaně přes tuto vzpomínku a ten pocit neodvratného odjezdu na dlouhou dobu. Řekla jsem jí, že už se asi nevrátí, tvrdila, že ano. Trvalo to rok, což pro mě byla opravdu věčnost. Myslím, že to na dost dlouho naše vztahy narušilo, ale teď už se na to všechno dívám jinak.
Mezi 4. a 5. rokem jsem měla několik zápalů plic. Paní doktorka vždy řekla, že mám zápal plic a musím ležet, byla jsem u babičky, ta ke mě vstávala i v noci, ale zápaly plic se vracely. Vždy když mi paní doktorka řekla, že jsem zdravá, za pár dnů jsem měla další zápal plic. Nakonec jsem žila u máminých přátel, táta byl totiž také v nemocnici. U těch přátel jsem byla ale šťastná. Dostala jsem tam poslední zápal plic, ale tentokrát jsme šly s tetou Vlastou (paní, která se o mě starala) do dětské nemocnice, která byla u Nuselského mostu, kvůli kterému ji později zbourali. Pan doktor mě vzal na ruku a řekl mi, že mám zápal plic. Tak jsem věděla, že budu muset zase ležet. Ale tentokrát mě vzal k proskleným dveřím – lítačkám, a řekl, že si mě tam chtějí nechat. Viděla jsem hnusnou šedivou ratejnu, tam dvě řádky postýlek. Vyděšeně jsem říkala, že tam nebudu. Pan doktor mi říkal, že mají hračky a že si budu hrát s dalšími dětmi. Já byla čím dál vyděšenější a prostě jsem tam zůstat nechtěla. Teta Vlasta, dnes již zemřelá a doufám, že se dostala do Ráje, mě tam nenechala a vzala mě k sobě domů. Mně se tak strašně ulevilo. Pak jsme do té nemocnice jezdily ještě mnohokrát, protože jsem měla špatnou sedimentaci. Jak já vyváděla, když mi pokaždé brali krev. Teta Vlasta mi vyprávěla, že tu nemocnici chtějí zbourat, a že to tam nejdříve navrtají otvory, do kterých dají výbušniny. Já pak po lavicí hledala ty otvory, abychom stihly včas utéci. Chudák teta Vlasta, užila si se mnou. A pak jednou, na jaře (onemocněla jsem poprvé někdy na podzim), jsme šly opět s mou babičkou k té původní doktorce. A ta řekla, že jsem zdravá. Měla jsem bílý svetřík a běžela jsem a běžela. Babička mě chtěla zastavit, tak za mnou volala: „Neutíkej, máš ještě angínu!“ Ale něco ve mně vědělo, že jsem doopravdy zdravá. Na památku mi pak bohužel doživotně zůstaly tetracyklinové zuby. Tenkrát se ještě nevědělo, že tetracykliny nesmějí dostat malé děti právě kvůli zubům, ale já asi byla rezistentní na jiná antibiotika.
Od 1. třídy dál si myslím, že už si hodně zážitků pamatuje většina z vás. Nevím, zda si ty věci z raného dětství pamatuji tak dobře proto, že to byl vždy nějaký větší zlom nebo, zda bych si to pamatovala i jinak…
A ještě něco, mám v sobě zakódovaný vzduch z Třeboňska, kde máme chalupu. Poprvé mě tam odvezli, když mi byla asi 3 měsíce. Poté jsem tam jezdila skoro celý život. Vím, že mohu žít v Praze, ale pokud bych se z Prahy stěhovala, tak můžu jedině na Třeboňsko. V posledních letech jsem projezdila kvůli projektům docela velkou část ČR, ale tak nějak vím, že v těch ostatních místech bych prostě nevydržela. Prostě je tam jiná vůně. Je to iracionální, možná nesmyslné, ale je to tak.
Apino, s tím vzduchem ti věřím. Různá místa skutečně různě voní, nebo spíš jsou různě cítit. A tobě voní Třeboňsko… (inlove)
Emoce se pamatují dobře, lépe než samotné zážitky. A pokud je to strach a navíc i pocit křivdy, pak se to zapíše opravdu hluboko…
Moje nejranější vzpomínka? Stojím na chodníku a smutně se dívám na trávník. Tak ráda bych si tam šla hrát, ale vím, že nesmím, protože by se paní moc zlobila na maminku.
Tedy ono už je to spíš vzpomínka na vzpomínku, jak jsem se v dospívání na tuto situaci ptala maminky a ta mi vyprávěla, že jsme v době, kdy mi byly dva roky, bydleli v podnájmu u velmi nespokojené paní, které malé dítě vadilo. Další už si jen domýšlím a myslím, že se oné paní ani moc nedivím. Byla to druhá polovina padesátých let a víme, jak se v tu dobu jednalo s majiteli domů. Soudím, že oné paní (nebo rodině, to už se nedovím, neb už dlouhá léta není koho se zeptat) „nasadili“ do domku cizí rodinu a omezili tak jejich životní podmínky.
Jiná vzpomínka je na strach, který jsem měla, když s mým nízkým kočárkem maminka sjížděla z chodníku do silnice. Bála jsem se, že vypadnu. V tomto případě si líp pamatuji na místo, tam jsme se přestěhovali, když mi byli tři.
MaRi, to jsou hodně rané vzpomínky! Já si vůbec neuvědomuju věci z před svých řekněme pěti let. Ale pravdu má taťka, který tvrdí, že já si obecně houby pamatuju – rozhodně proti němu je to minimum! 😛
Stáří 4-5 let. Stojím na štokrleti u okna a jsou mi natahovány šedivé punčochové kalhotky. Nemám je ráda, štípou!
Asi stejný věk. Poskakuji po lese za babičkou přeslicovou při sbírání šišek. Slunce mezi stromy a had ležící na cestičce. Babičkóó! Statečná babička hada (nejspíš slepýše) překročila, natáhla ruku a -pojď taky, neboj se- a já, se samozřejmou důvěrou v babičku, hada statečně překračuji. Jaké vítězství s rukou ukrytou v měkké babiččině dlani! Ale je fakt, ze se hadů nebojím dodnes.
U téže babičky sedím na schodech před chalupou a matlám po sobě dobrotu náramnou. Lesní jahody, rozmačkané ve smetaně. Oh babi, měla jsem tě ráda!
Jano, to jsou moc hezké vzpomínky! (inlove)
To je hezký.
Pamatuju si, jak mi babička oblékla takové červené šatičky s jednou bílou kytkou dole a učesala mi culík na stranu. Až dodatečně jsem se dozvěděla, že to bylo kvůli svatbě, vdávala se otcova sestra, naši tam šli a tahle druhá babička mě měla hlídat, ale místo toho mě na tu svatbu přivedla, což pekelně naštvalo moji matku, která chtěla slavit a ne hlídat dítě. (to už si nepamatuju). Podle datování té svatby mi byly asi tak dva
To je úžasné, vzpomínka ze dvou let… To bych si asi nic nevybavila 🙂
Na svatbu své tety se pamatuju jasně, ale to už mi taky bylo šest… tedy na samotnou svatbu ne, ale na hostinu. A zmrzlinový pohár! 🙂
Vzpomínky se zkreslují. Mám ještě jednu, jak jsem strčila sponku do elektrický zásuvky, a dlouho jsem si myslela, že je relativně novější. Pamatuju si, že to bylo u babičky, ale myslela jsem si, že se to stalo, když jsme tam nocovali kvůli malování, a taky jsem myslela, že u toho bylo víc lidí. Ale matka tvrdí, že se to stalo, když jsme u babičky ještě bydleli, a že mě zrovna hlídala a akorát se na čtvrt minuty podívala jinam. Takže to mi muselo být ještě míň než dva roky.
Jj znam,necele 3 roky, strcena do postylky a nakazano at spim. Mamka sla vedle o 2 domy nevhat ostrihat sestru. Nudila jsem se vyndala jsem si sponku u vlasu,naslinila a strcila do el.zasuvky. Prdu jakou jsem dostala si pamatuju dodnes 🙂
A OTéčko – dneska prší, ale včera ráno bylo nádherně. Vzala jsem psy k vodě…
https://yga.rajce.idnes.cz/2020_Cervenec_4_-_Labuti_jezero/
Myslím, že mojí nejrannější vzpomínky se týkají naší světnice a Vánoc. V zimě jsme v ní spali všichni (až na stařečka, ten byli v kuchyni) – naši na lůžku pod oknem, Mánička a Danuška na druhém lůžku v rohu a kolmo na jejich lůžko moje dřevěná postýlka (vyrobil ji taťka). Pamatuju se, že v nohách mi stála stará tmavá skříň (říkali jsme jí stařečkova kraksna) – až teď si uvědomuju, jak byla nádherná, ozdoby na dveřích vykládané jiným dřevem, ale jako děcko jsem se jí strašně bála. Jo a ty Vánoce – stromeček stál na stole a větve visely až nad lůžko sester – večer si připadaly jak v začarovaném lese (rofl). V té postýlce jsem spávala tak do čtyř let (pak mne už byla malá), takže ty vzpomínky musí být ještě dřívější.
A poznámka: neboj, Kačenka si bude pamatovat i něco z letošních prádnin, už proto, že o nich bude mluvit Patrick a tím se ty vzpomínky budou v její hlavičce udržovat.
Kruci, už opravdu musím zapsat ty vzpomínky na to léto na prádzninách v Podivíně – vidím to úplně jasně, jak to tenkrát probíhalo, i když jsem tam prý vůbec nebyla (rofl) – to je to přenesení myšlenek!!
Ygo, jako obvykle jsi mě přenesla do svého světa, kde se mi moc líbí! (inlove)
A máš pravdu, piš! Skoro cokoliv, ale nejlépe to se stařečkem:))
Do mých pěti let jsme bydleli v Podolí u prarodičů. Pamatuju si opakovanou cestu trolejbusem z Podolí k nějaké doktorce. Trolejbusová trať byla zrušena 1967, to mi byly tři. Ze stejného období si pamatuju dřevěnou africkou masku, která visela nade dveřmi v našem pokoji, bála jsem se jí. Nedávno jsem ji zdědila a bojím se jí pořád, nepověsila bych ji na zeď ani za nic.
A ještě si z velmi raného věku pamatuju, že jsem měla dětskou postýlku, která měla sundavací bočnici se síťovanou výplní. Okem sítě jsem prostrčila palec u nohy a nemohla ho dostat zpátky.
Vzpomínku na trolejbus a postýlku jsem si potvrdila v dospělosti při klábosení s mámou. Maska je zcela autentická, o té jsem nikdy s nikým nemluvila.
Renato, u nás doma je také jedna maska, tahle je ale z jižní Ameriky. Neříkám, že se jí bojím, ale odmítám s ní být v jedné místnosti – ještě i teď:))
Jinak zaseknutý palec musel vyvolat silnou reakci, když si to pamatuješ (inlove)
Ona ta síť byla prověšená, vždycky jsem se tam skulila a s tím zaseklým palcem to prostě nešlo zpátky 🙂