První díl příhod Evžena Vulpese najdete zde. Užijte si pokračování!

Výzva přišla přesně v okamžiku, kdy André přestal být ve střehu, takže ho ihned vyvedla z míry, i když ji celou dobu podvědomě čekal. Rozpačitě znovu upil z poháru, aby získal čas a mohl si bleskově uspořádat myšlenky.

Porušil zdejší zákony, když sem pronikl bez povolení, nechal se přistihnout při pokusu o čarování na veřejné ulici, mířil na Evžena hůlkou… Kdo ví, jestli se nevědomky nedopustil ještě nějakých dalších přestupků. Navíc jeho hostitel okamžitě přišel na to, že lže, a ještě ho nachytal, že mu tají znalost jazyka. To rozhodně nedělá dobrý dojem a liškomág by se právem mohl urazit.

Pozval ho přece bez váhání do svého domu, pohostil ho tím nejlepším, co mohl nabídnout, ukázal mu, jak žije, a nejspíš je skutečně tím, čím se zdá: počestný dobrosrdečný živnostník spokojený se svým životem a svou rodinou, momentálně trochu znuděný, takže mu Andrého společnost přišla vhod. Sice není tak docela člověk, ale je mladý, vypadá sympaticky a Andrému se nechtělo věřit, že by se tolik namáhal jen proto, aby teď porušil nepsaný zákon pohostinství, usvědčil ho a udal.

„Z čeho máš strach?“ naléhal Evžen. „Tady ti přece nic nehrozí.“

„Spíš se divím, že ses mě takhle ujal. Cizího člověka…“ nadhodil André váhavě.

Evžen se zazubil: „Vypadals jako odkopnuté zmoklé štěně. A taky jsem zvědavý. Zajímalo mě, co jsi zač.“

Neznělo to sice lichotivě, ale zato upřímně. André se rozhodl oplatit mu stejně.

„Omlouvám se,“ začal. „Měl jsem samozřejmě říct hned pravdu, ale nebyl jsem si jistý… Trochu jsem se tě bál.“

„To vypadám tak hrozně?“ ušklíbl se Evžen pobaveně.

André se usmál a zavrtěl hlavou: „To ne. Ale v téhle zemi se, pokud vím, čarodějům vede zle a cizinci nejsou vítaní. Ne každý je tím, čím se zdá být, lidé na sebe donášejí, nemám pravdu? Cizinec ze Západu a čaroděj v jedné osobě a k tomu bez platného pasu…“

Evžen se rozesmál: „Už chápu. Tak spusť a tentokrát pravdu. Odkud jsi?“

„Z Alsaska,“ začal André. „Studoval jsem magii osm let v Harzu. Škola je tam výborná, na vyšší úrovni než ve Francii, a moje rodina je částečně německá, tak proto… Na tu dobu ale nevzpomínám moc rád. Bylo to jako vězení, nesměli jsme vůbec vycházet ven, protože je ve východní části Německa a prozradit se by bylo velice nebezpečné.“

Evžen mírně pozvedl obočí, ale neřekl nic.

„Otec si přál, abych pokračoval ve studiích na Finmarks-Viddě, znáš tu univerzitu?“

„Z doslechu,“ přisvědčil Evžen. „My máme vlastní univerzitu v Budči.“

„Já vím. Tak tedy, mně se tam nechtělo. Zdědil jsem po matce hudební nadání a hudby jsem se nechtěl a nechci vzdát. Vystudoval jsem ještě konzervatoř ve Štrasburku, letos v létě jsem absolvoval. Od příštího týdne nastupuji ve štrasburském filharmonickém orchestru jako violoncellista.“

„V obyčejném orchestru?“ podivil se Evžen.

„Na magii jsem nezanevřel, to zas ne,“ pospíšil si André. „Ale hudba pro mě znamená víc. Mnohem víc,“ dodal zasněně. Dopil svůj pohárek, aby si svlažil hrdlo, a Evžen mu dolil.

„No dobrá, to je zajímavé, ale kde ses vzal tady? A jak to, že umíš česky?“

André s úsměvem opáčil: „A jak to, že ty umíš německy?“

„To je jednoduché,“ mávl Evžen netrpělivě rukou. „V Německu sídlí spousta obchodníků s drahými kameny. Potřebuju s nimi jednat, tak se musím domluvit. Což se ale o tobě dá těžko předpokládat.“

André se nostalgicky usmál: „Já skutečně nemám tak racionální důvod. Už dlouho jsem si přál Čechy poznat. Samozřejmě znám českou hudbu, dokonce jsem absolvoval Dvořákovým koncertem h moll. Ale o to tolik nejde. Ještě v Harzu jsem chodil s holkou, která byla českého původu. Ona sama se narodila v Západním Berlíně, její rodiče tam utekli po zdejším převratu, ale česky ještě uměla a trochu mě naučila. Vyprávěla mi fantastické věci o české magii a o zdejší čarodějnické škole, ale zároveň o hrozném útlaku a pronásledování. Stýskalo se jí po něčem, co nikdy nepoznala, a zároveň se děsila představy návratu. Nejspíš mě tím nakazila. Na naší škole byly Čechy tabu, jednoho studenta dokonce málem vyloučili za černou magii, protože se pokoušel čarovat podle jedné knihy vydané v Budči, a tím víc mě to přitahovalo.“

Evžen se chápavě zašklebil: „Konkurence.“

André bezděčně opětoval jeho křivý úsměv, ale hned pokračoval: „Fascinovalo mě to, abych pravdu řekl. Moji rodiče ale byli jednoznačně proti tomu, abych se sem vypravil, báli se, že skončím ve vězení.“

„Přesto jsi tady,“ nadhodil Evžen vesele.

André se trochu začervenal: „Oni to nevědí. Vypravil jsem se s třemi spolužáky z konzervatoře na pěší vandr po Bavorsku. Když jsme se ocitli blízko hranic, neodolal jsem, vymyslel jsem si záminku, abych se jich zbavil, a přenesl jsem se.“

„A skončil na sídlišti?“ Evžen se dal do smíchu. „To už se nedivím, žes byl tak vyjevený.“

„Já jsem nic takového zblízka nikdy neviděl,“ přiznal André a cítil, jak mu jen ze vzpomínky naskakuje husí kůže. „Ve Štrasburku jsou sice podobné periférie taky, ale nikdy jsem tam nebyl. Nečekal jsem to. Asi už tuším, čeho se ta holka tenkrát tolik děsila. Je teda pravda, že s českou magií je konec a že ji zdejší režim nějak dokázal vyhladit? Jak proboha? Vy tady jste něco jako poslední ostrůvek, chápu to správně?“

„Máš to celé pomotané,“ zavrtěl Evžen hlavou a zvážněl: „Obyčejní lidé jsou tu opravdu zavření jako v kleci, ti jejich hlavouni jim diktují, jak se mají chovat, co smějí a nesmějí dělat, a dokonce i co si můžou nebo nemůžou myslet. Jak to ti lidé vydrží, to já osobně nechápu, ale v zásadě si to tak zařídili sami, tak možná jim to nakonec vyhovuje. Těžko říct, to je jejich věc. Nás se to ovšem netýká, čarodějové se vždycky dokážou přizpůsobit, aby si dál mohli žít po svém. Naše záležitosti spravuje Vyšehrad a Budeč, utajení funguje, vždyť jsi viděl, jak to mám zařízené třeba já. Soused odvedle je obyčejný člověk, každý den si u mě kupuje sparty a Mladou frontu a nikdy ho vůbec nic nenapadlo. Chovat se jako oni není nic tak těžkého. A třeba Drahoš chodil čtyři roky do obyčejné školy a pošlu tam i mladší děti, protože není na škodu, aby se v jejich světě trochu porozhlédly.“

Andrého hlavou bleskla absurdní představa malého lišáčka způsobně sedícího v první lavici s perem v tlapce, a měl co dělat, aby si udržel vážnou tvář. „Tvůj syn se nikdy neprozradil? Myslel jsem, že malé děti, co nedokážou kontrolovat magii…“

„Ne, jestli myslíš, jestli se někdy omylem neproměnil, tak ne, my lišky máme metamorfózu vrozenou a od narození ji umíme kontrolovat, nepotřebujeme se to učit jako animágové,“ vysvětlil Evžen klidně.

„Ach tak.“ André chvíli uvažoval. „Takže není pravda, že by zdejší čaroděje někdo pronásledoval?“
„A jak by to asi udělal a hlavně proč by to dělal?“ zašklebil se Evžen. „Vždyť o nás nevědí. Čtu ty jejich noviny, o čarodějích tam nikdy není ani slůvko.“

Je místní a měl by to vědět, přemítal André. Zároveň bude ale dost zkušený, aby tušil, že v novinách se nepíše všechno. Že by chtěl sám něco zatajit? Vyzkouší si ho.

„Tak ty říkáš, že čaroděje nikdo neutiskuje a žádné potíže nemáte. Pak mi teda vysvětli, kdo nastražil ty pasti.“

Evžen rázem vyskočil, div nepřevrhl pohárek se zbytkem medoviny.

„Člověče,“ vydechl, „jak to, že tohle mě nikdy nenapadlo? Vždycky jsem byl přesvědčený, že vznikly samy. Jsme uprostřed trychtýře, kde se kříží a mísí magická síla země a hvězd, všelijaké zvláštní úkazy jsou v české kotlině celkem běžná věc. Ty myslíš, že ty pasti někdo nastražil úmyslně? Jak jsi na to přišel?“

André se bezděčně pousmál. Konečně se mu podařilo toho sebejistého liškomága něčím překvapit. „Neříkal jsi, že se začaly objevovat až v nedávné době a jen na určitých místech? Podle mě se takové věci nemůžou objevovat jen tak bez příčiny. Snad kdyby něco takového existovalo, co svět světem stojí, ale takhle ne. U nás totiž máme také pasti, ale jiného druhu. Víš, co je to Irrkrüt?“

Evžen zavrtěl hlavou a zvědavě se naklonil blíž: „Povídej.“

„To je rostlina zapomnění,“ začal André vyprávět. „Kdo neopatrně šlápne levou nohou na semeno Irrkrüt, ztratí paměť, zapomene, kde se tam vzal i kdo je, a zapomene dokonce i čarovat, prostě všechno. Může bezmocně bloudit lesem, dokud nepadne vysílením, pokud si semen nevšimne a nezbaví se jich.“

„To je jako bludný kořen,“ usoudil Evžen. „To tady máme taky, ale…“

„Jenže,“ nenechal se André přerušit, „stávalo se a občas se stává dodnes, že někdo rostlinu Irrkrüt zasadí schválně. Možná víš, že v našem kraji jsou vinice. Poškodit vinaře tím, že se nedokáže o vlastní vinici starat, je docela snadné. Někteří čarodějové se proto specializují na hledání kořenů Irrkrüt. Nikdy nevíš, může se stát, že rostlina zapomnění znovu vyraší i po desítkách, říká se, že dokonce po stovkách let. Kořeny jsou velice hluboko v zemi a na jejich nalezení se proto používá zvláštní kouzlo. Půda bývá prosáklá nenávistí a podle toho se kouzlo řídí.“

Evžen se usmál: „Tak tohle znám… Umím odstranit nenávist vsáklou do kamene, pokud je kletba dílo člověka nebo lišky, moje žena si poradí i s vílím kouzlem. Ale slyším poprvé o tom, že by něco takového způsobila rostlina, byť zasazená ve zlém úmyslu.“

„Kletba, která je dílo lišky?“ podivil se André. „Máš na mysli liškomága, předpokládám? Na chvíli jsem měl dojem, že mluvíš o obyčejných liškách.“

„Ale ano,“ potvrdil Evžen. „Obyčejné lišky samozřejmě nečarují, ale každý živý tvor může v zoufalství nechat stopu strázně i bezděčně. Několikrát jsem v lese našel místo, kde se někdy dřív liška chytila do želez. Kameny okolo křičely,“ otřásl se. „Já je slyším, víš, kameny i stromy. Pláčou a křičí bolestí a zuřivostí. Zkus si na takovém místě postavit dům a uvidíš, za pár týdnů se tam zblázníš. Tohle dokážu vyléčit, stejně jako úmyslnou kletbu nebo uhranutí. Ale pasti mlčí, neříkají mi vůbec nic.“

Roztržitě upil ze svého pohárku. „Jak to děláte s těmi kořeny?“ zeptal se pak. „Umíš to kouzlo?“

André nejistě přisvědčil: „Znám to zaklínadlo. Ve skutečnosti jsem to ale zkoušel jen párkrát. Povedlo se mi to, ale kořeny Irrkrüt nebyly moc hluboko. Není to můj obor.“

„Chápu. Navíc já si nemyslím, že za naše pasti můžou bludné kořeny nebo něco podobného. Ve městě to není moc pravděpodobné. Ale se stopou strázně by to souviset mohlo… Těch možností je tolik…“

„Tak to zkusíme trochu systematicky,“ navrhl André zaujatě. „Řekni mi, co všechno o těch pastích víš.“

„Dobrý nápad,“ souhlasil Evžen a začal odškrtávat jednotlivé body na prstech: „Ještě tak před dvaceti lety tady nic takového nikde nebylo. Jsou jen na některých místech, někde se objevila jen jedna, jinde jich je spousta, třeba na tom sídlišti, kde jsme se potkali, jich je nejmíň sedm, možná i víc. Dají se zvenčí ohmatat, ale zevnitř samozřejmě ne.“

„Jak jsou velké? Jaký mají tvar?“

„Jsou kulaté jako takový válec, mívají v průměru asi dva nebo tři metry, některé jsou menší.“
„A projevují se tak, že berou schopnost čarovat,“ potvrdil André z vlastní zkušenosti.

„Ano. Nebo spíš nepustí kouzlo ven, zadrží ho v tobě nebo obrátí proti tobě, takhle nějak.“
„A způsobují je ty budovy.“

„Možná. Jisté je, že pasti jsou jen tam, kde nějaký takový dům stojí, a protože se těch domů staví strašně moc, pasti přibývají. Oni,“ ukázal nedbale oknem na ulici, „si myslí, že tohle je to nejlepší, v čem se dá bydlet. Mají hodně dětí a do původních domů se už nevejdou, takže si staví tohle to. Jim ty pasti pochopitelně nijak neškodí, takže s tím asi hned tak nepřestanou. Někdy kvůli tomu bourají i staré domy, dokonce celé čtvrti.“

„I tady v Praze?“ zděsil se André. Představil si známé vyobrazení Pražského hradu nahrazené hradbou paneláků a zmocnila se ho nevolnost. „To je přece barbarství! Jak jim to můžete dovolit?“

„Tady v Praze také, ale neboj se, ne všude. Magická Praha je v bezpečí,“ usmál se Evžen, přesně pochopil, na co André myslí. „Oni naštěstí považují historické budovy za památky a váží si jich, takže je neničí. Mezi zdejšími obyčejnými je spousta vzdělaných a rozumných lidí, a ti to prostě nedovolí, takže kvůli tomuhle se znepokojovat nemusíme. Horší je, že zbourali bloky starých domů na místech, kde sice nebylo nic zvláštního, ale bydleli tam kouzelníci. Ti se potom museli taky odstěhovat a některé rodiny si našly byty v těch panelácích.“

„Takové živoření,“ vzdychl André soucitně. „V těch barácích se snad nedá ani dýchat.“

Evžen přikývl: „Já vím. Hodně čarodějů si myslí, že za to může materiál a tvar těch budov. Jsou z betonu, to je materiál, který je sice přírodní, ale ne přirozený, jestli mi rozumíš. Donutili kámen, písek a vodu, aby se spojily jinak, než je v jejich povaze, a vyztužili je železem. V Budči si myslí, že to způsobuje napětí s magickým podložím, to je magická energie ukrytá v zemi, která za normálních okolností přirozeně proudí, ale lze ji vyvolat na povrch.“

„Jasně, tak je to všude,“ přerušil ho André netrpělivě. „Ale proč s tím tedy nedokázali něco udělat?“

„Protože jak jsem říkal, neutralizuje to jakékoliv kouzlo, takže i ty detekční. Sám jsem to mnohokrát zkoušel pomocí rituálů s drahými kameny, snažil jsem se s tím mluvit, zkoušel jsem čáry, všechno, co mě napadlo, a pochopitelně totéž dělali i jiní a mocnější a zkušenější než já. A nic. Je to mrtvé, mrtvá magie, to je to správné slovo. Jiní to zkoušeli i s hůlkou. Jedna se dokonce zlomila, to byl jediný výsledek.“ Zaváhal. „Mohl bych se podívat na tvoji hůlku?“

André mu ji podal: „Nevím, k čemu by zrovna tobě byla.“

Evžen lehce přejel konečky prstů po celé délce, potom k hůlce přičichl. „Aha, líska. Bez jádra. Moudrá hůlka pro nekonfliktního, ale cílevědomého čaroděje.“ Napůl se usmál, napůl provokativně zašklebil, mávl a okolo jeho hlavy zakroužila stříbrná vlaštovka, opsala několik osmiček a usadila se na garnýži.

„Ty to umíš,“ vyhrkl André překvapeně. „Myslel jsem, že hůlku vůbec nepoužíváš, že to u vás vůbec není zvykem.“

Evžen mu hůlku vrátil. „Taky že není,“ zasmál se. „Mně stačí tohle,“ poklepal patou botasky na podlahu ze silných dubových prken, ohlazenou stářím téměř do šeda. Spojil ruce, pak je rozevřel a z dlaní mu vylétla stejná přeludná vlaštovka jako ta první a posadila se vedle své sestry. „Ale hůlky známe taky. Já je občas i vyrábím, jenže nejdou moc na odbyt. Taky mám jednu, kam jsem ji jen dal.“ Rozhlédl se po kuchyni, pak luskl prsty, jedna zásuvka u kredence se otevřela a hůlka mu poslušně přistála v ruce.

„Tu jsem si udělal ještě ve škole spíš na hraní.“ Podal ji Andrému.

Ten poznal světlé a pečlivě vyhlazené lipové dřevo a maličký červený granát ve špičce, ale hůlka se mu zdála podivně neuchopitelná a cizí. Zkusil s ní levitovat pohár s medovinou. Zavrtěl se neochotně na místě a až potom se velice váhavě odlepil. André čekal, že se mu Evžen vysměje, ale ten naopak uznale pokýval hlavou:

„Jsi fakt dobrý. S touhle hůlkou si jen tak každý neporadí, abys věděl. Je v ní třetí lístek z květu kapradí. Trvalo mi tři roky, než jsem ho našel. Jenže tohle jsou jen takové hračičky. Dovolíš?“

Na svolení ale nečekal a lehce položil dlaň na mladíkovo zápěstí. André ucítil slabé zabrnění a nervózně ucukl.

Evžen se pousmál: „Promiň. Chtěl jsem jen vědět… nemůžu rozeznat tvůj živel, tvoje magie je mi trochu cizí, ale sílu cítím. Mohla by být rozvinutější, ale potenciál stojí za to.“

André užasle vykulil oči, nechápal, co to má znamenat, ale Evžen si jeho zmatku nevšímal. Náhle vzrušeně vstal.

„Možná jsme potřebovali právě tebe. Ty jsi zvyklý zacházet se svojí hůlkou a vsadím se, že jsi v hůlkových kouzlech dobrý. Víš, u nás hůlky používají spíš slabší kouzelníci jako berličku, nebo občas ti, co musejí pracovat s cizím živlem. Ale ty jsi silný a hůlka k tobě patří jako ocas k lišce. Co kdybys tu past zkusil prozkoumat hůlkou? Tohle stojí za pokus, kamaráde!“

„Tak počkat,“ ohradil se André. „Neříkal jsi náhodou, že naposledy se hůlka zlomila? Nic takového riskovat nehodlám.“

„Dokážeš najít zlovolná kouzla ukrytá v zemi a navíc tvoje magie je jiná než ta naše,“ namítl Evžen tvrdohlavě. „S trochou opatrnosti bys mohl zvládnout bez úhony najít zdroj. Nemyslím, že tohle by hůlku ohrozilo. Taky o nich náhodou něco vím,“ připomněl. „Tamten nešika se snažil prolomit past zevnitř silou. My to zkusíme zvenčí a tvým kouzlem.“

„Svoji hůlku prostě ohrozit nemůžu a hlavně nechci,“ trval André na svém. „Cením si jí hodně, chápeš?“

„Je to jedna šance z tisíce,“ přemlouval ho Evžen. „Nemusíš jít přes moc. Jestli zjistíme, že se past zase snaží vzpírat, necháme toho.“

„Nechal bys to ale na mně?“ ujistil se André váhavě. „Jestli při prvním náznaku nebezpečí skončím, nebudeš naléhat, abych pokračoval. Souhlasíš?“

Evžen se rozzářil a horlivě zakýval hlavou: „Platí.“

Energicky tleskl: „V noci se radši o nic pokoušet nebudeme a navíc mám dojem, že pro dnešek už bylo všeho opravdu tak akorát. Uložím tě v pokoji pro hosty a ráno si na to posvítíme. Vím o jedné pastičce na příhodném místě.“ Nedočkavostí málem poskočil.

Než se André vzmohl na slovo, ocitl se v pokojíku se širokou postelí s vysoko nastlanými duchnami a voňavými větvičkami rozmarýny zastrkanými za okenní rám, a hlava mu šla kolem. Evžena ani nenapadlo si připouštět, že se mu třeba zítřejší akce nehodí a že má taky nějaké jiné plány než pokusy s pastmi. Kdyby to bylo jen na něm, asi by si dal velice záležet, aby se naopak k žádné pasti už nikdy nemusel ani přiblížit, dobře si pamatoval tu odpornou slabost a nevolnost, které vyvolávala. Obavy o osud hůlky ho také neopouštěly.

Jenže na druhou stranu na to byl sám zvědavý, a navíc, kdy bude mít zase příležitost zažít něco tak neobvyklého?

Začal se na ranní dobrodružství těšit a neurčité starosti hodil za hlavu.

***

Evžen byl ráno jako na trní. Sotva do sebe spěšně hodili snídani, pobral pár věcí s tím, že se můžou hodit, nacpal si je do kapes a už strkal Andrého na ulici.

Dveře za nimi zaklaply a zase se změnily v desku bez kliky. Evženův včerejší kamínek vzorně čekal na svém místě, ale museli počkat, až jim jedna starší paní rozčileně sdělí, že v konzumu zase nemají chleba ani vajíčka a že neví, kde teď nakoupí.

Paní zašla do svého domku a Evžen raději Andrého nasměroval za roh, kam se už nedalo z ulice dohlédnout, a zase mu nastavil loket.

Vzápětí se objevili před dvoupatrovou modrou budovou ve tvaru L. Nad proskleným vchodem visela státní vlajka a široká okna zdobily nalepené červené pěticípé hvězdy. Až na vrčení motorů aut a občasné zazvonění tramvaje z blízké hlavní silnice bylo okolí tiché, žádný ruch ani pobíhání dětí, škola se zdála prázdná.

„Nikdo tu není?“ podivil se André.

„Je přece sobota,“ připomněl mu Evžen. „Pojď, obejdeme to zezadu, potřebujeme se dostat do tělocvičny. Tady to je.“

Opatrně se rozhlédl, jestli je nikdo nepozoruje, a zaškrábal drápkem na visací zámek příslušného vchodu. Zámek zacvakal a povolil.

„Takže ty se tam chceš vloupat?“ zarazil se André.

„A cos myslel? Pojď honem, ať nás nikdo nevidí. Nejdeme tam přece krást, tak nevím, s čím si děláš starosti. Tady tou chodbou doleva a snaž se nedupat, školník by z nás radost neměl. Pohni sebou.“

Lehkým a neslyšným liščím krokem proběhl chodbou a André ho trochu nemotorněji následoval. Jakmile za sebou tiše zavřeli dřevěné dveře, pocítil jistou úlevu.

Evžena vzhled tělocvičny nijak nepřekvapil, znal ji už z dřívějška, ale André si prostor zvědavě prohlédl. Vysoká okna chráněná sítí, na jedné straně kovové tyče a lana zavěšená od stropu, na opačném konci masivní žebřiny. K tomu dva síťové koše bez dna na vysokých stojanech a na parketové podlaze výrazné barevné čáry a kruhy, zřejmě pomůcka pro nějakou hru. A znatelně chladnější vzduch než venku.

„Takže kde je ta past?“ Jeho hlas se nečekaně rozlehl a dokonce i s dutou ozvěnou, takže oba okamžitě strnuli a vylekaně poslouchali. V budově se nic neozvalo.

Evžen pokynul k místu těsně vedle modré postranní čáry kousek od středu haly.
„Opatrně,“ zašeptal. „Cítíš to?“ Položil ruku na neviditelnou svislou stěnu a André ho napodobil.

Ohromeně vydechl. Na sídlišti vstoupil do pasti nevědomky, ale teď, když se soustředil, něco ucítil. Nebo lépe řečeno, ucítil nic. Nedokázal by to přesně popsat. Jako by se z jeho dlaně a prstů vytratila všechna krev, necítil ani teplo ani chlad, ani žádný tvar, ale vlastně ani prázdnotu, jako by vnímal bolest, která nebolí. To byla mrtvá magie. Zmateně ucouvl o krok zpátky.

Evžen začal past obcházet a opatrně ohmatával neviditelné stěny. Tvořily kruh o průměru asi dva metry.

„Zkus hůlku. Zkus to kouzlo, kterým hledáte stopu strázně v zemi,“ pobídl Andrého vážně. „Hlavně nezapomeň, že nesmíš propadnout dovnitř.“

André pochybovačně poklekl u hranice pasti a vytáhl hůlku. „Nevím, jestli se to podaří. Nejsou tu skály ani hlína. Nikdy v životě jsem to nezkoušel v místnosti.“
Evžen si klekl proti němu. „Představím tě,“ pronesl obřadně. „Toto je jasanové dřevo. Mluv s ním a bude ti odpovídat. Popros, ať ti otevře cestu.“ Propletenými prsty obou rukou se dotkl mladíkova čela, potom parket a nakonec špičky jeho hůlky.

„Jak to mám udělat?“

„To musíš vědět ty. Ty čaruješ,“ zašeptal Evžen.

André tedy nazdařbůh na podlahu zkusil obyčejné otvírací kouzlo a okamžitě si uvědomil, že propojení se zemí se povedlo. Viděl na vlastní oči, že tělocvična se nezměnila. Ale změnily se jeho pocity. Jako by klečel v měkké tmavě zelené trávě a nad hlavou se mu otvíralo stříbřitě modré nebe. Do tváře mu zafoukal vlahý větřík a přinesl s sebou nezaměnitelnou vůni mařinky a černých borovic.

Evžen netrpělivě zavrčel a André si připomněl svůj úkol a trochu lítostivě se vytrhl ze zasnění. Gestem Evženovi naznačil, aby ustoupil stranou, přiložil hůlku k podlaze, zavřel oči a zašeptal zaklínadlo.

Nic se nedělo, země neodpovídala. Kdyby tam působila stopa nenávisti vyvolaná živou bytostí, pravděpodobně by ji objevil. Zklamaně vstal a náhle ho napadlo zkusit totéž zaklínadlo na stěnu pasti. Dotkl se špičkou hůlky neviditelné stěny.

A vtom se hůlka zachvěla a on cosi uslyšel. Hluboký, temně kovový a zlověstný tón, který duněl v jeho hlavě, rozkmital hůlku i jeho samého. Bezděčně se naklonil směrem ke zdroji toho přízračného zvuku. Jeho vlastní zaklínadlo mu vyrazilo dech a oslepil ho záblesk oslnivě bílého světla. Ztratil vědomí.

„Zatraceně!“ Evžen po něm skočil, zachytil jeho hroutící se tělo ještě dřív, než dopadlo na parkety, a odtáhl ho od pasti. Opatrně ho položil na podlahu a zkusil křísící zaklínadlo, ale André nereagoval. Evžen v panice obrátil kapsy na ruby, z rozsypaného obsahu třesoucíma se rukama vybral dva zelené kameny a položil mu tmavší doprostřed hrudníku a světlejší třpytivý na srdce, násilím se přinutil ke klidu a soustředění a zaklínadlo zopakoval.

André otevřel oči, pomalu se posadil a dezorientovaně potřásl hlavou.

„Cos to vyváděl?“ vybuchl Evžen vztekle. „Neříkal jsem ti snad, že za žádnou cenu nesmíš vkročit dovnitř! Máš potíže s pamětí nebo co? Buď rád, že jsi naživu, kdybych tady nebyl, tak…“

„Kdybys tady nebyl, tak bych tu v první řadě nebyl já a nedělal ti pokusného králíka,“ odsekl André uraženě a vstal. Měl toho zrovna dost.

Evžen zrudl. Chystal se ke stejně ostré odpovědi, ale hned se zarazil. „Omlouvám se. Strašně jsi mě vyděsil, ani jsem si neuvědomil, co říkám.“

„Mohlo tě přece napadnout, že jsem to neudělal schválně,“ trval na svém André.

„Jistě, máš pravdu,“ uznal Evžen. „Promiň.“

André pochopil, že kolega omluvu skutečně míní vážně, a maličko se usmál: „Takže děkuju za pomoc.“

Evžen s úlevou kývl a okamžitě se vrátil k tomu, co ho zajímalo nejvíc: „Tak co se vlastně stalo? Něco jsi našel, že?“

„Možná. Ale není to v zemi. Je to někde v prostoru,“ rozpomínal se André. „Když se to ozvalo, tak…“

„Cože? Chceš říct, že jsi něco slyšel?“ užasl Evžen. „Hlas?“

„Ne. Zvuk. Spojil se s mou hůlkou, rezonovala s ním. Tys neslyšel nic? Mně to připadalo úplně ohlušující.“

„Nic. A přitom obvykle zaslechnu i mravence, když přeběhne po podlaze,“ divil se Evžen a jeho oči svítily vzrušením. „Muselo to znít jen pro tebe.“ A samozřejmě vzápětí přišla výzva, kterou André čekal, ale vůbec se na ni netěšil. „Zkus to ještě jednou.“

André na něj tvrdě pohlédl a mlčel.

Evžen pochopil: „Neboj se, podržím tě, abys tam nespadl znova, kdyby něco. Tak jdeme na to.“

Tentokrát se postavili těsně bok po boku. André se znovu dotkl hůlkou pasti a zopakoval zaklínadlo.

Ozvalo se to znovu, hůlka se rozkmitala. André se zaposlouchal a snažil se co nejpřesněji lokalizovat zdroj, odkud tón vychází. Zdálo se mu, že nejde z pasti ale z protější zdi, a po chvíli si tím už byl jistý. Nedokázal sledovat, jak dlouho tam tak stojí proměněný na živou ladičku, ale čím déle se soustředil, tím přesněji si uvědomoval, že tón má tvar. Tvar nepravidelné hvězdice, která zpívá kovovým hlasem jako zosobněná hrůza. Nikdy se s takovým jevem nesetkal a vlastní strach ho nepříjemně zaskočil.

Evžen byl tentokrát ve střehu a přesně v tu vteřinu ho odtrhl od pasti a přinutil ho přerušit spojení. „Tak co?“ vyhrkl netrpělivě.

Roztřesený André ohromenému lišákovi co nejvěrněji vylíčil svůj zážitek. „Je to něco železného. A říkám ti, že to vychází z téhle stěny,“ uzavřel. Na nic nečekal, oběhl past a přiložil hůlku k bíle omítnutému panelu. Panel reagoval stejně silně jako past i na pouhý dotek hůlky, zaklínadlo tentokrát ani nemusel použít. „Je to uvnitř,“ prohlásil André s jistotou. „Až na to, že nemám tušení, co by to mohlo být. Stopa nenávisti to rozhodně není.“

Evžen se zamyšleně posadil na dlouhou nízkou lavičku a podepřel si bradu pěstmi. „Nikdo v těch zdech nikdy nic nenašel,“ přemítal. „Ani na detekci kleteb to neodpovídalo. Proč s tebou ta věc komunikuje a se mnou ne?“

„Možná bych jedno vysvětlení měl,“ začal André váhavě. „Říkal jsem ti přece, že jsem hudebník, pamatuješ se? Možná došlo k nějakému zkřížení, když jsem nevhodně použil zaklínadlo na tu stěnu pasti, protože k ničemu takovému se samozřejmě používat nemá. Reagovalo to nezávisle na mé vůli. Ale prostě ta věc se na mě naladila, nebo já na ni, nevím. Proto jsem uslyšel ten tón a teď už ho můžu slyšet znova kdykoliv.“

Evžen nevydržel v klidu, začal nervózně přecházet sem a tam a usilovně přemýšlel. „Zní to šíleně,“ promluvil nepřítomně. „O tomhle vůbec nic nevím, nemám ponětí, jestli je to možné, ale snad máš pravdu. Ale co s tím?“ Náhle se prudce zastavil. „Říkal jsi, že vnímáš nějaký tvar?“

André přikývl.

Evžen rázem ožil: „Tak ho nakresli.“ Sebral z hromádky svých věcí špačka měkké tužky a malý lístek papíru. Položil si ho na parkety a začal ho opatrně roztahovat rukama, až z něj vyrobil trochu šišatý čtverec asi metr krát metr. „Stačí?“

André se znovu chopil hůlky i tužky, přiložil hůlku ke zdi a soustředil se. Obrazec se začal zvolna rýsovat. Na papíře rychle vznikal kruh a čáry vedené napříč a protínající se nepravidelně v různých bodech.

„Počkej!“ vykřikl Evžen vyděšeně. „Počkej,“ opakoval šeptem a zbledl. „U Želmíra a jeho patnácti zrzavých synů, to snad ne.“

André tázavě rozhodil rukama.

„To by mohla být pavučina, zatraceně,“ otřásl se Evžen. „Pokračuj, ale za žádnou cenu nedotahuj linky až ke kružnici, nech tam kousek volný. Jakmile bys ji uzavřel, začala by dělat to samé, co ta věc ve zdi. Mohli bychom tady uvíznout. Pak ti to vysvětlím, ale teď si pospěš a dávej proboha pozor, ať nedotáhneš ty linky!“

Jakmile byla kresba hotová, Evžen hbitě posbíral všechny drobnosti, nastrkal si je zpátky do kapes, stočil papír do svitku a netrpělivě nařídil: „Jdeme, tady už nic víc dělat nemůžeme.“

Vtom se rozlétly dveře a v nich stál starší obtloustlý muž v montérkách.

„Co tady děláte, lumpové?“ zařval a výhružně zašermoval francouzským klíčem v ruce. Potom se ale zarazil. Nechtělo se mu čelit dvěma mladým a zdatně vyhlížejícím mužům, a tak bleskově změnil taktiku, vyklouzl na chodbu a zapráskl dveře. Uslyšeli, jak se v zámku otočil klíč. „Jdu volat esenbáky,“ oznámil jim vítězně a s dupotem se vzdaloval chodbou.

„Mizíme,“ ušklíbl se Evžen a navzdory děsivým zážitkům před chvílí se už zase tvářil pobaveně. „Pan školník asi zažije menší blamáž.“