Asi každý zná pohádky o chytrých liškách, které dovedou mluvit a čarovat, ujímají se ztracených poutníků, vděčně se odměňují za drobné úsluhy a občas se taky zlomyslně baví na cizí účet. Příběhy lysolajského liškomága vyprávějí o tom, jak tyto magické bytosti – napůl lišky a napůl lidé – žijí ve svém utajeném světě propleteném s naším obyčejným. Je na dosah ruky, lákavý i nebezpečný, ovládaný neúprosnými zákony magie, kde vždycky platí něco za něco. Možná jeho obyvatele někdy potkáváme na známých místech a sdílíme s nimi každodenní všední rutinu, aniž bychom si všimli něčeho podezřelého.

Pátek, 25. října 1985

Slunce se skrylo za mraky a podzimní krajina ztratila svou přitažlivou vlídnost. Vysoké smrky se zahalily do mlžného oparu a rázem začaly připomínat temnou a nepřátelskou hradbu.

Podrážky tiše mlaskaly ve vlhké nažloutlé trávě. Kroky vázly, až se zastavily úplně.

Na okraji mokré louky stanul výletník s krosnou na zádech.

Byl to vysoký mladý muž s příjemně okrouhlou tváří a usměvavýma šedomodrýma očima. Ve vatovaném kabátě, širokých plátěných kalhotách a těžkých pohorkách se vyjímal trochu zvláštně, jako by na sobě neměl svůj obvyklý oděv. K jeho střední postavě, pečlivě vyholenému obličeji a elegantně zvlněným kaštanovým vlasům by se mnohem lépe hodil tmavý oblek a kravata.

Mládenec váhavě pohlížel k zaoblenému horskému hřbetu.

Vymyslel si pro osamělou výpravu tak chabou záminku, že se ještě trochu červenal, když si vzpomněl na tu hloupost, co kamarádům namluvil. Nakonec však neochotně souhlasili, že z Finsterau bude pokračovat sám a znova se setkají až za dva dny v Pasově, a přesně o to mu šlo. Nemohl je vzít s sebou.

Cítil nebezpečí a nevyvolala ho jen blízkost neprostupné hranice, před níž ho přátelé varovali snad ještě důtklivěji než před mokřady v lesích. Kousek odtud začínalo tajuplné území prastaré mocné magie. Nepřátelská a uzavřená země, on si ji však už dlouho přál poznat. Teď má příležitost ukojit svou zvědavost. Neplánoval to, ale když už je tak blízko…

Zavřel oči a v duchu si představil mapu. Nemá pas, natož vízum, ale hranice pro něj nepředstavuje žádnou překážku. Když se bude chovat nenápadně, podezření tamní policie nevzbudí. Četl o Praze dvě knihy a má určitou představu, co může čekat.

Tak co, má to risknout? Teď nebo možná nikdy?

Ano.

Zhluboka se nadechl a pomocí kouzla se přenesl.

***

André se zmateně rozhlížel po vysokých zdech šedých paneláků a hlava se mu trochu točila.

Že je správně v Čechách, o tom ho přesvědčil nápis Macháček je vůl vyvedený křídou na betonové zdi, u níž se objevil. Povzbuzen úspěchem schoval krosnu do jakési plechové budky, zajistil místo kouzlem, pečlivě si uložil hůlku do kapsy svého vatovaného kabátu a vyrazil na průzkum.

Jeho radost ale okamžitě vyprchala a během několika minut ji nahradilo zdrcující zklamání. Těšil se na starodávné město, sice asi omšelé a zanedbané, ale pořád krásné. Místo toho našel nepřátelsky odlidštěné sídliště, ze kterého až mrazilo. Samý beton, sem tam rozryté bláto, jen pár stébel skomírající trávy a několik zaparkovaných prapodivně hranatých aut.

Možná omylem skončil v nějaké okrajové čtvrti. Možná ani není v Praze. Neodvažoval se však nikoho zeptat. Potkal jen málo lidí, vesměs zamračených a ponuře zahleděných do země. Vždycky zmizeli v nějakých skleněných dveřích mnohem dřív, než překonal rozpaky a odhodlal se je oslovit, a na prázdném chodníku zase zůstaly jen nedopalky a papírové sáčky postrkované větrem.

Kvůli tomuhle riskoval?

Prý tradice stará několik tisíciletí, vysoká magie, Praha magická postavená čaroději podle souřadnic astrální energie, starobylé domy prodchnuté vlastní magií, nejmocnější čarodějové Evropy, kteří ovlivňují chod dějin i tvář krajiny, volné průchody do nadpozemského světa! Univerzita v Budči, z níž mají vycházet ti nejlepší z nejlepších, s knihovnou, která představuje největší sbírku čarodějnické literatury vytvářenou od nepaměti! Tak proslulá, že ani pečlivé utajení ji nevymazalo z všeobecného povědomí a i v pověstech a pohádkách obyčejných se o ní prý najdou zmínky. Obyčejní lidé si údajně váží čarodějů a jsou zvyklí na soužití s nadpřirozenými bytostmi. Co se s tím vším stalo? Jestli to opravdu není jen nezasloužená pověst, kam se poděla zdejší čarodějnická komunita? Copak v takových podmínkách může magie přežít? Leda tak skomírat v nepatrných střípcích a kdo ví jestli.

André se vrátil na roh domu a rozhlédl se, aby se aspoň zorientoval.

Na cihlové zídce, která ukrývala přeplněné páchnoucí popelnice, visel napůl stržený žlutý plakát s povědomou rudou postavičkou a oznámením, že skupina Kyklop hraje na taneční zábavě v Kunraticích. André užasl, protože figurka na plakátě nemohla představovat nic jiného než Golema. Nebo lépe řečeno naivní představu obyčejných lidí o Golemově podobě, jednou už takové vyobrazení viděl. Tak přece objevil nepatrný náznak, že aspoň něco ze zdejší magické tradice přežilo, i když jen v podobě neohrabaného panáka s kytarou v tlapách.

Chvilkové vzrušení z nenadálého objevu však rychle pominulo.

Nízké žluté slunce se jedovatě odráželo ve stovkách stejně zavřených a mrtvých oken a tmavě fialové mraky jako by se měly každou chvíli zřítit na ty nepřátelské betonové kvádry s nepřirozeně ostrými hranami.

Působilo to… nejen nepříjemně. Hrozivě. André si zřetelně uvědomoval, že stojí na špatném místě. V částečkách prachu roznášených studeným větrem vnímal cosi nepřirozeného, těžko definovatelného, ale jednoznačně zlého. Jako by se propadl do díry, kde něco chybí. Vzduch tam byl, i to divně tmavé světlo, i asfalt pod nohama a nízká oblaka nad hlavou, ale jako by odtamtud něco vysálo možnost čarovat. Otřásl se, nenápadně vytáhl hůlku a položil si ji na dlaň. Nic se nestalo. Ustoupil o několik kroků stranou a zkusil orientační kouzlo znovu.

Tentokrát se špička hůlky stočila doleva. Plechová budka, kde nechal batoh, bude tamhle u toho domu, a jemu nezbývá nic jiného, než se vydat přes rozbahněnou pláň nebo znovu obejít celý blok. Skálopevně se rozhodl, že plechová bedna bude znamenat jeho opravdu poslední pohled na tohle bezútěšné místo.

Vtom ucítil, že se atmosféra změnila, a prudce se otočil. Asi pět kroků za ním někdo stál a se zájmem ho pozoroval.

„Co to tady vyvádíš?“ zeptal se celkem přátelským tónem. Byl to nevysoký štíhlý chlapík se zrzavými vlasy a nápadně pronikavýma hnědýma očima, oblečený nezajímavě a trochu ošuntěle jako všichni zdejší lidé, které zatím potkal. Mohlo mu být asi pětatřicet let.

André zpanikařil. Měl předem připravenou větu, kterou by v případě nutnosti použil jako oslovení neznámého člověka, ale ta se mu úplně vykouřila z hlavy. Ten zrzek ho tak dokonale zaskočil, že se dokonce ani nedokázal rozhodnout v jakém jazyce odpovědět.

„Co je s tebou?“ podivil se neznámý. „Ztratil jsi řeč?“

Ano, to je přesné.

„Co ode mě chcete?“ vyhrkl André německy. Okamžitě toho zalitoval. Měl raději mlčky odejít. Nervózně stiskl hůlku v kapse.

Hnědé oči se rozšířily zájmem. „Však jsem měl hned dojem, že nejsi zdejší. Odkud?“ promluvil muž docela slušnou němčinou.

Má přiznat, že je ze Štrasburku? Radši ne. „Z Drážďan,“ řekl to první, co mu přišlo na mysl.

Muž se podivně pousmál, připomínalo to spíš úšklebek: „Vážně? Zdá se mi, že vyslovuješ jinak, než jak se mluví v Drážďanech, ale když na tom trváš… A co tady vlastně pohledáváš?“

André těžce polkl. Chlapík se vyzná. Může to být jen obyčejný zvědavec, ale také špeh. Bude chtít zkontrolovat jeho doklady? Nebo ho rovnou zatkne? Nevypadá sice jako úřední činitel, ale podle toho, co o poměrech v téhle zemi slyšel, to není vyloučené. Teď to asi přijde.

„Proč vás to zajímá?“ hlesl a snažil se tvářit co nejdůstojněji.

Muž rozhodil rukama: „Jen tak. Pokoušet se o kejkle s hůlkou na veřejné ulici není moc dobrý nápad.“

Vylekaný André bez rozmýšlení vytrhl hůlku z kapsy a namířil ji na neznámého: „O co vám jde?“

Chlapík se smířlivě usmál a ukázal mu prázdné dlaně: „Asi jsme začali trochu zhurta. Vlastně jsem se chtěl jen zeptat, jestli nepotřebuješ pomoct. Už dost dlouho tě pozoruju, jak tady přecházíš sem a tam. Měl jsem dojem, že něco hledáš.” Nezdálo se, že by ho napřažená hůlka nějak znepokojovala.

André tedy hůlku trochu sklonil, ale zůstával ve střehu: „Ne, děkuju, nepotřebuju nic.” Bleskově přemítal. Ten dotěrný domorodec sice úplně samozřejmě mluvil o hůlce, ale sám žádnou nevytáhl. Kdo ví, jestli to nakonec není jen obyčejný počestný obyvatel paneláku, který se nudí a chce si trochu popovídat s cizincem, aby si procvičil němčinu. Ale pozor! Říkal, že ho pozoroval, a přitom André se tu rozhlížel pěkně dlouho a nikoho neviděl. Tohle by se mělo vyjasnit, a pokud možno hned.

„Proč mě špehujete?” vypálil s předstíraným rozhořčením. „Není snad v této zemi dovoleno klidně se procházet?”

Zrzek pokrčil rameny: „Klidně se tu procházej třeba do rána, dovolené to je, ale moc zdravé to pro tebe není, protože se tady nevyznáš. Kdyby ses tamhle,“ ukázal směrem k popelnicím, „pokusil o něco většího než o obyčejné hůlkové orientační kouzlo, mohl jsi to odnést dost ošklivým šokem. Tak já jdu a vyhýbej se pro příště pastím. Je jich tu jako naseto. Těšilo mě.”

Pohnul se, jako by chtěl odejít.

Andrého zvědavost byla rázem mnohem silnější než pud sebezáchovy: „Počkejte, tohle mi vysvětlete. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal.”

Muž se ihned ochotně zastavil. Zjevně měl opravdu chuť si povídat: „To se ani nedivím, myslím, že je to zdejší specialita. Nedokážu ti vysvětlit, kde se to vzalo, nikdo to přesně neví. Tyhle pasti se objevují během posledních patnácti let a nejvíc na nových sídlištích. Nejsou jen na ulici ale i uvnitř v budovách. V bytech a taky v obyčejných školách a na obyčejných úřadech. Povídá se o tom ledacos, ale jediné, co vím jistě, je to, že v pastích se magie odráží od stěn zpátky na čaroděje. Drobná kouzla proto prostě nefungují vůbec, ale ta větší můžou poškodit původce. Čím mocnější čaroděj, tím větší nebezpečí. Slyšel jsem, že jeden mág se takhle dokonce zabil, ale nevím, jestli je to pravda.”

André vykulil oči: „Jak je to možné?”

„Dobrá otázka,” přikývl zrzek. „Mimochodem, jmenuju se Evžen Vulpes.”

„Těší mě. Já jsem André Kleinbauer.“ Mladík stiskl podanou ruku a přitom si všiml Evženových podivných nehtů. Připomínaly spíš ostré drápy. Záhada pastí ho však natolik zaujala, že se rozhodl nechat prozatím další zvláštnosti stranou.

„A není možné je nějak zrušit?“

„Na to bych rád přišel, už jsem to různě zkoušel, ale zatím se mi nedaří,“ přiznal Evžen. „Je to k vzteku. Můj synek je teď v první třídě v Budči, ale ještě loni chodil na obyčejnou školu a tam taky jednu měli a dokonce přímo v tělocvičně. Trnul jsem hrůzou, aby mi tam někdy z nepozornosti nespadl. Znáš to, děti a neřízená magie, jeden nikdy neví.“

André si znova naplno uvědomil tísnivé sevření holých betonových zdí. „Bydlí tady víc kouzelnických rodin?“ napadlo ho.

„Myslíš tady na sídlišti? Já vím jen o jedné, ale asi jich bude víc,“ odpověděl Evžen. „Proč se ptáš?“

„Protože si nedovedu představit, jak tady čarodějové mohou žít,“ vychrlil André zoufale. „Myslel jsem, že tu najdu starobylé magické město, a ono je tu tohle! Vsadím se, že čarodějové v Čechách jsou skoro na vymření. Určitě to dělají ty domy. Ty domy dusí magii!“

Evžen se zarazil a chvíli na něj koukal s otevřenou pusou. „Tak moment,“ vzpamatoval se po chvíli. „Ty jsi mnohem chytřejší, než by jeden na první pohled řekl, když tě tak vidí šermovat s tou hůlkou. Máš pravdu, dělají to ty nové domy. Ve staré zástavbě ani na volném prostranství pasti nejsou. A já se hlavně divím, že cítíš negativní magii, a přitom jsi do pasti klidně vlezl.“

„A já zase nechápu, proč s tím někdo něco neudělá, když víte, čím to je,“ opáčil André stroze. Evženovo uznání jeho chytrosti neznělo zrovna lichotivě.

„Protože to nejde. Chrání to samo sebe, takže se nedá zjistit, jaké kouzlo v tom vězí. Jednou jsem zkusil udělat na stěnu jedné pasti čáru. Co myslíš, že se stalo?“

André pokrčil rameny: „Jak to mám vědět?“

„Prostě zmizela. A mě brněla ruka pěkně dlouho, a to jsem zkusil jen obyčejnou kontaktní čáru, nic víc.“

„Co tím myslíte?“

Evžen rychle škrtl prstem ve vzduchu. Maličko to zajiskřilo a značka okamžitě zmizela.

Na konci ulice se objevilo široké žlutobílé auto označené výraznými písmeny VB a než se André vzmohl na nějakou reakci, Evžen sykl: „Schovej to.“ Pohodil bradou k hůlce, kterou mládenec ještě pořád držel v ruce.

André bleskově poslechl. Dovtípil se, že tohle je opravdová hlídka obyčejných. Utajení se nesmí prozradit za žádnou cenu a jeho tajný přechod hranic také ne.

Auto zpomalilo, když projíždělo okolo nich, a muž v uniformě za volantem si je podezřívavě prohlédl, ale jel dál.

Evžen zneklidněl: „Poslyš, André, docela rád bych si s tebou ještě popovídal, jestli máš čas, ale ne tady. Postáváme tu už nápadně dlouho a to nedělá dobrý dojem. Pojďme odsud.“

„Kam?“
„Třeba ke mně. Mám tam nový soudek medoviny a zrovna jsem přemýšlel, s kým ho vypít, protože moje žena je na návštěvě u svých příbuzných a to bývá na dlouho. Bydlím v Lysolajích, za minutku jsme tam.“ Na vteřinu zaváhal. „Totiž… Umíš se přenášet?“ zeptal se nejistě.

André dotčeně přikývl. Jak se může ptát na takovou samozřejmost? „Ale musel bych si dojít pro svoje věci,“ podotkl. V duchu si říkal, že chvilka klidu, aby si nečekaný návrh promyslel, rozhodně neuškodí.

„Samozřejmě, tak mizíme odtud,“ pobízel ho Evžen. „Kde ty svoje věci máš?“

„Schované tamhle u toho domu,“ ukázal André. „Budeme muset obejít to hnusné bahno, trochu jsem tady zabloudil.“

Evžen se uličnicky zašklebil: „Žádný strach, postavím ti most. Drž se těsně za mnou.“
Opatrně se rozhlédl a couvl do stínu u nejbližšího vchodu. Vzápětí se k mladíkovu úžasu proměnil v lišku, rozběhl se přes pláň a ocasem umetal hlínu za sebou.

André trochu nedůvěřivě vykročil a okamžitě zjistil, že ačkoliv země na pohled není o nic méně rozměklá a mazlavá, jeho nohy došlapují na dokonale pevný povrch a na botách neulpěla ani skvrnka. Zkusil jeden úkrok stranou a jeho podrážka se okamžitě s čvachtnutím probořila, takže leknutím ucukl zpátky. Uvědomil si, že nekráčí přímo po zemi, ale skutečně po neviditelné lávce těsně nad ní.

Jakmile dospěli k chodníku, Evžen vesele vycenil zuby. „Tak sebou hoď,“ řekl, jako by se nechumelilo, ale jeho hnědé oči pobaveně svítily. Dobře si všiml, jak tím kouskem cizince překvapil, a měl z toho nepokrytou radost. Kouzelníci v Čechách na vymření! To určitě.

André se nedočkavě rozběhl k improvizovanému úkrytu, poklepal hůlkou na tmavý dekl, vytáhl krosnu a hodil si ji na záda. Mezitím se už stačil pevně rozhodnout, že pozvání přijme. Další příležitost prozkoumat skutečné poměry zdejších čarodějů nemusí dostat.

Ten lišák nevypadá, že by měl nějaké nepřátelské úmysly a chtěl ho vlákat do léčky. Vždyť co by z toho vůbec měl? Je to také čaroděj, dovede zajímavé věci a konec konců vrána vráně oči nevyklove.

„Jsem připravený,“ usmál se.

Lišák se postavil na zadní a protáhl se do obvyklé podoby mladého muže v ošoupaných džínách a šedivé silonové bundě.

„Takže vyrážíme,“ zavelel vesele, sebral ze země kamínek a strčil si ho do kapsy. „Lysolaje třináct. Radši se chyť, ať se mi neztratíš.“

Nastavil Andrému loket a oba čarodějové se rozplynuli v šeru ponurého soumraku.

***

Přistáli na kraji malé vesnice. I tohle místo vypadalo poněkud zanedbaně.

Přízemní a jednopatrové domky ne moc dobře udržované venkovské ulice se na první pohled nezdály nijak pozoruhodné. Sem tam odprýskla omítka, některé okapy zjevně nahlodal rez. Úzkou silnici pokrytou děravým asfaltem lemovaly trsy přerostlé zažloutlé trávy. Samozřejmě, tady André těžko mohl čekat vzorně upravené domečky s omítkou zářící čistotou v záplavě muškátů a pečlivě nalakované ploty a okenice jako v Německu. Spíš to trochu připomínalo nedbalý nepořádek francouzských předměstí.

Skrz laťkové omšelé ploty zahrádek vykukovaly střapaté astry a na některých zdech se plazilo psí víno jako rudozelený požár. Za řadou domků začínalo pole, opravdové sklizené a zorané pole, žádná pustá nezastavěná pláň. Padající tma mu znemožnila dohlédnout ještě dál, ale tušil tam les. A možná to byla právě ta vůně hlíny a vzdáleného lesa, svěží chladný vzduch, přívětivá světla za záclonami v oknech domků nebo možná něco jiného, snad stačila jen nepřítomnost děsivých odlidštěných věžáků, ale ihned se ho zmocnil uklidňující pocit, že všechno je tu sice jiné než doma, ale přitom důvěrně známé. Tady se mu líbilo.

„Kde přesně jsme?“ zeptal se André zvědavě.

„Na severozápadním okraji Prahy,“ odpověděl Evžen a vedl ho k přízemnímu domku uprostřed ulice. „Tamtím směrem je Vyšehrad, není to ani moc daleko. A tamhle o kus dál,“ ukázal na opačnou stranu, „tam je Budeč[1]. Moje rodina tu žije už od 18. století a rodina mé ženy je ještě mnohem starší. Fuchsovi, ti bydlí většinou v lese, víc jim to tam vyhovuje.“

André náhle pochopil: „Takže tohle je kouzelnická vesnice?“ No ovšem, to byla ta důvěrně známá atmosféra, kterou tu vdechl, jakmile přistáli na pevné zemi. Atmosféra živé aktivní magie, kterou tak dobře znal z Harzu.

„Jistě a hodně starobylá. Bývala to kdysi výhradně liščí osada a ještě nás tady pořád žije dost. Jenže tady v Čechách už dávno nejsou čistě kouzelnické vesnice jako v cizině. Je tu pár smíšených rodin, dvě tři rodiny normálních čarodějů, tamhle naproti bydlí jeden animagus, který se mění ve vránu, to je takový místní vtipálek. Chtěl jsem ho taky pozvat, ale on si ještě léčí křídlo, předevčírem si totiž usmyslel, že bude učit moje děti zpívat nebo co,“ vyprávěl Evžen potichu a pochechtával se. „No a samozřejmě tu bydlí i obyčejní lidé, ale vycházíme s nimi odjakživa bez problémů. Tohle je malá vesnice, všichni se navzájem známe.“

Evžen přerušil svoji šeptanou místní kroniku a vytáhl z kapsy kamínek, který sebral na sídlišti. Nezahodil ho, ale uctivě uložil na okraj cesty.

„Můžu se zeptat, proč jste to udělal?“ nevydržel to André a hned ho to trochu zamrzelo.

Chtěl se zeptat na tolik věcí najednou a nakonec z něj vypadne otázka na rituál, který nevypadá nijak důležitě.

„Ale to nic není,“ usmál se Evžen. „Vzduch není můj živel, takže si při přenášení beru s sebou kousek země, abych nezabloudil. Jen tak pro jistotu. A jsme doma.“ Přistoupil k tmavým dveřím vedle širokého okna, které sloužilo nejspíš jako výkladní skříň nějakého krámku, ale vystavené zboží si André prohlédnout nestačil. Bytelná prkenná deska neměla kliku ani zámek, ale Evžen na ni prostě zaškrábal svými drápky a dveře se pohostinně otevřely.

„Vítej v mém království,“ Evžen rozmáchlým gestem uvedl návštěvníka dál.

Uvnitř zavířila změť barev a vůní. André se ovšem rozkoukal rychle. Jistě, ocitl se uvnitř malého krámku. Na policích okolo stěn, na pultě i ve výloze viděl v malebném zmatku naskládané otevřené dřevěné krabičky s pestrým obsahem. Od stropu visely svazky sušených bylin, věnce česnekových květů a dlouhé řetězy z dřevěných vyřezávaných korálků a kostí. Zvědavě přistoupil k nejbližší polici a už mu bylo jasné, co se tu prodává. Slaměné panenky, copánky z vílích vlasů, hejkalí zuby, přívěsky z jaspisu, achátu a onyxu s vyrytými znaky, pavoučí oči, nepravidelné kusy průzračného křišťálu, figurky z pálené hlíny, ptačí pařátky, netopýří křídla a hadí kostry, dračí šupiny, šňůry krvavě rudých českých granátů… Dózy a plátěné sáčky plné sladce voňavých i ostře páchnoucích bylin… Svitky pergamenu a voskové svíce.

André nevěděl, kam se dívat dřív, a zároveň se snažil něco neshodit svou neohrabanou krosnou, a tak se raději moc nehýbal, jen dychtivě otáčel hlavu ze strany na stranu.

„Prodáváte amulety, že? Ale tohle…“ Zatajil dech. Jedna truhlička s oddělenými přihrádkami patřila drahým kamenům. Poznal samozřejmě běžné měsíční kameny, ale rozeznal i dokonale vybroušené diamanty, smaragdy, safíry a rubíny, za které by největší boháči světa dali půl života. „To snad ne…“

„To jsou kameny do spiritistických stolků,“ vysvětloval Evžen ochotně. „A tyhle slouží pro nejrůznější rituály. Vystudoval jsem magickou gemologii, to je můj hlavní obor. Magické kameny jsou sice moje vášeň, ale k obživě nestačí. Proto jsem se dal na ta ochranná kouzla. Vyrábím amulety přesně podle povahy ohrožení, talismany podle potřeby, provádím ochranné a obranné rituály, zaháním všelijakou škodlivou havěť, takové věci. “

„A to se nebojíte mít tady takové bohatství jen tak všem na očích?“ žasl André.

„Zkus se jich dotknout,“ ušklíbl se Evžen pobaveně. „Chytíš se do želez a už se z nich nevykroutíš. Rozdrtí ti kosti na prášek.“

To nebyla moc příjemná představa. „Šikovné zařízení,“ donutil se André k úsměvu. „Znám takové pasti na zloděje. Někdy se nechávají u zazděných pokladů. Trochu laciný trik, ale pořád dobrý. Ach, a tohle…“ Objevil hliněné tabulky s vyrytými značkami, které nedokázal rozluštit.

„Čáry,“ poznamenal Evžen stručně a podal mu tuhou kartičku. „Tady máš příslušné zaklínadlo.“
„Štíři, výři, žáby, draci, kapka krve sílu vrací?“ rozesmál se André. „Vždyť to je dětská říkanka.“
„Patří k tomu obětní rituál, který díky rytmu zaklínadla vyvolá magickou sílu čar, o význam slov tady nejde, zaklínadlo není překlad čar, ale jejich spoušť. To bys ses divil, jak dobře to funguje,“ odpověděl Evžen nečekaně vážně a zamyšleně a div hosta neprovrtal svýma kulatýma hnědýma očima. „U vás nepoužíváte rituální magii?“

André zrozpačitěl, nerad by se hostitele dotkl. „Promiňte, nemyslel jsem to tak,“ pronesl rychle. „Používáme, ale spíš výjimečně, u nás se pěstuje hlavně hůlková magie. Tohle kouzlo neznám. Ale to mi ještě povězte, jak je vlastně možné, že tenhle obchod vůbec existuje? Co utajení? Copak sem nikdy nemůže náhodou vejít obyčejný zákazník, tamty úřady vás nekontrolují?“

„To je jednoduché. S dovolením.“ Evžen mu krouživým pohybem přejel dlaní před očima, a když ruku odtáhl, André spatřil, že v regálech se nyní nabízejí barevné krabičky cigaret a pečlivě složené výtisky Rudého práva a Mladé fronty, časopis Sedmička pionýrů, pohlednice a nějaké vystřihovánky pro děti.

„Takhle vidí můj obchod každý, kdo sem vpadne bez pozvání. Náhodní kolemjdoucí, obyčejní, kontroly z úřadů… kdokoliv. Nejde jen o to, že tady nemůžu veřejně provozovat čarodějnický obchod, to bych měl potíže s Vyšehradem kvůli utajení, ale pochopitelně i s obyčejnými úřady, protože tady nikdo nesmí mít vlastní krám nebo vůbec nějakou živnost, chápeš? Takže tohle je můj krámek s ochrannými kouzly a zároveň státní trafika, kde jsem zaměstnaný jako prodavač. Dva obchody, jeden vložený v druhém jako dvě krabičky. Prodám ti noviny stejně jako zaječí pacičku, klidně obojí zároveň, žádný problém. A konec exkurze, pojď si konečně sednout,“ přerušil sám sebe a stejným zaškrábáním na dřevo jako předtím odsunul úzký regál, aby otevřel tmavý průchod do zadní části domu.

„Zasviť,“ zamumlal a křísl drápem o dráp. Pod nízkým stropem podepřeným mohutnými začernalými trámy se rozhořela petrolejka a zároveň vyšlehly plameny i v úctyhodně velkém kamenném krbu. André zjistil, že prostorná místnost zřejmě slouží jako kuchyně, dílna i obývák zároveň. Vedle krbu stál starožitný železný sporák na dříví a nad ním visely kotlíky, misky a všelijaké kverlačky, svazky bylinek a nějaké další náčiní, těžko říct, jestli na vaření, na lektvary nebo dokonce na obojí, z druhé strany čněla široká kamenná výlevka nebo umyvadlo s vodovodem v podobě mosazné liščí hlavy.

Velký stůl pro šest lidí uprostřed kuchyně byl napůl přikrytý kostkovaným ubrusem a napůl všelijakými předměty, které nejspíš sloužily jako materiál pro výrobu talismanů. André v tom nepořádku rozeznal říční perly navlečené na různobarevné nitě, zpuchřelé dřevěné třísky, džbán plný trochu povadlých jiřin a šípkových větviček, dvě knihy v kožené vazbě a vysušenou žábu.

Nejen stůl a židle, ale i otřískaná kredenc, dvě křesílka s vybledlým čalouněním u krbu, malá knihovnička a vůbec všechno zařízení vypadalo, jako by je někdo stloukl z hrubého dřeva jen tak po domácku, ale zároveň se zdálo pevné a pohodlné. Vůbec celá kuchyň působila trochu nepořádně a nesmírně útulně.

„Můj dům je tvůj dům,“ pronesl Evžen obřadně jako zaklínadlo a velkorysým gestem obsáhl celou místnost.

André se stejně vážně uklonil: „Děkuji. Je pro mě pocta být vaším hostem.“

Evžen se usmál: „Tak už bys mi taky konečně mohl přestat vykat, když máme formality za sebou. Já si na to moc nepotrpím. Budeš asi pořádně hladový, co?“ Nedbale přehodil bundu přes opěradlo nejbližší židle a začal štrachat v kredenci.

Místností se šířilo příjemné teplo nejen díky ohni z krbu, ale i ze sporáku, na který Evžen postavil kastrol s čímsi lákavě voňavým. André spolkl slinu. Opravdu měl hlad jako vlk, putování po Šumavě i deprimující bloudění po tom strašném sídlišti bylo vyčerpávající.

S úlevou odložil těžkou krosnu, svlékl si kabát, po Evženově vzoru ho pověsil na opěradlo židle a nenechal se dvakrát pobízet, aby se s chutí pustil do vynikajícího guláše. Chvíli nevnímal nic jiného než svůj talíř. Teprve když pečlivě vytřel kouskem chleba zbytek omáčky, spokojeně vzhlédl ke svému hostiteli: „Díky. Bylo to výborné. To ty sám…?“

Evžen se potěšeně zasmál a vstal od stolu: „Ale kdepak, to moje žena. Tak si dáme tu medovinu, co říkáš? U krbu to bude pohodlnější.“

André poslušně přešel na určené místo a hned ho zaujala velká zarámovaná fotografie na římse.

Drobná mladá žena se spoustou temně narudlých vlasů by mohla být velice hezká, nebýt příliš dlouhého nosu a toho, že její úsměv odhaloval nebezpečně ostré špičaté zoubky. Na klíně chovala tři liščata.

„Moje rodina,“ poznamenal s neskrývanou hrdostí Evžen, který si k němu mezitím přisedl se dvěma keramickými pohárky v rukou. „Tohle je můj nejstarší syn Drahoš, ten už je v Budči, jak jsem ti říkal. Zařadili ho do kruhu středu[2] a zatím si vede velice dobře, je opravdu hodně nadaný. A tohle je Bořek a nejmladší Radka, ti jsou teď s mou ženou u příbuzných.“

André zalapal po dechu. Že jeho nový známý není běžný animagus, to už si všiml. Ale tohle jeho představy daleko překonalo. Nechal se pozvat na návštěvu k někomu, kdo nejspíš vůbec není člověk, nebo ne tak docela. Co je tohle za bytosti? Liškodlaci? Existuje to vůbec? Lišky křížené s kouzelníky? Snažil se vzpomenout si, jestli o něčem takovém někdy slyšel nebo četl, ale nic ho nenapadalo. Kdyby aspoň věděl, jestli jsou tihle liščí lidé nebezpeční. Lišky prý bývají úskočné… Jenže co teď? Nemůže přece jen tak vybafnout ´prosím tě, co vy jste to za druh´, to by byla neomalenost nejhoršího rázu.

„Žádný strach, nekoušu,“ Evžen jako by mu četl myšlenky. „Vidím, že s liškomágy ses asi zatím nesetkal, ale docela mě to překvapuje. Jsme hodně rozvětvený rod a máme příbuzné i v cizině.[3] No nic. Jsem zvědavý, jak ti bude chutnat naše medovina. Med lesních včel a devatero bylin, tajný recept mojí pratety. Tak na zdraví.“

Přiťukli si. Lahodný nápoj sklouzl hrdlem a rozlil se žilami jako tekuté blaho. André málem zapomněl na všechny předchozí útrapy i obavy z podivné identity svého společníka. Už jen kvůli tomu, že dostal možnost ochutnat něco tak báječného, stálo za to sem přijít.

Evžen se pohodlně uvelebil, přehodil nohu přes koleno druhé a zkoumavě upřel na hosta pronikavé oči.

„Tak dobrá,“ promluvil znenadání česky, „myslím, že už je na čase, abys mi taky řekl něco o sobě. Ale aby bylo jasno, o Drážďanech nechci slyšet nic.“

[1] Starobylé a mocné středisko magie v Čechách slouží od nepaměti především výchově a výuce čarodějnické mládeže a pěstování a zdokonalování magických umění.

[2] Nově přijatí studenti se v Budči podrobují takzvaným Jistým zkouškám, které určí, s jakým živlem je spojená jejich magie. Živlů je pět: země, vzduch, voda, oheň a éter neboli prázdnota či střed. Výuka a praktický výcvik se potom individuálně přizpůsobuje jejich silným a slabým stránkám tak, aby dovedli vytěžit co nejvíc ze síly vlastního živlu a úspěšně čelit živlům cizím.

[3] Evžen správně mluví o rodu, nikoliv druhu. Všichni liškomágové jsou totiž aspoň vzdálení příbuzní.

Zakladatel rodu Želmír se narodil v roce 792 jako syn čaroděje Odolána a lišky. Všechno Želmírovo početné potomstvo zdědilo jeho dvojjedinou lidskou i liščí podstatu a výjimečné schopnosti a předávalo je dalším generacím. Bylo zjištěno, že Želmírovci často uzavírali sňatky mezi sebou na úrovni vztahu bratranec-sestřenice, ale příliš se nerozpakovali ani posilovat své geny spojením s liškami. V historii bylo zaznamenáno i několik případů únosů lidských dětí liškomágy. Z nich vyplývá, že pokud u kouzelnických dětí rozpoznali vlohy k animální metamorfóze, neváhali si dítě přivlastnit, vychovat ho po svém, oženit či provdat za liškomága a zajistit tak pokračování rodu v další generaci. Tyto praktiky byly samozřejmě ilegální. Věstník Velké rady čarodějů z roku 1815 například uvádí pod číslem 31 exemplární rozsudek smrti vykonaný stětím na čarodějce Kantarelle a její rodině za únos asi čtyřletého chlapce.