„Bude pršet, nikam nejezdi!“, pravil můj muž z pohodlí svého křesla. Prohlédla jsem všechny počasové servery a ujistila jsem se, že na místě samém, kam vyrážíme za kamarádkou bude pršet, ale tak hodinku odpoledne. To se dá zvládnout.

A vyrazili jsme natěšeni, všichni čtyři, každý na něco jiného. Ajvi na čmuchání nových prostor, Brex, který má už 15 měsíců na lítačku v jiném prostoru, já s Dagi na shlédnutí prací na rekonstrukci barokních zahrad pod hradem Pernštejnem.

Před 200 lety došlo k vrcholným parkovým úpravám v zahradách po roce 1797, kdy na panství působil baron Ignác Schröffel z Mannsberku. Pozůstatky barokní zahrady začlenil do sentimentálního krajinářského parku, který doplnil drobnými stavbami (poustevna, čínský pavilon, turecké lázně, obelisk, paraple či vodopád). Inspirací mu byly tzv. angločínské zahrady zakládané ve druhé polovině 18. století ve francouzském prostředí.

Památkáři objevili v pozůstalosti hraběte Mittrovského, posledního majitele Pernštejna projekty, které patří k zahradě, rozkládající se na jihozápadním prudkém svahu pod gotickým hradem, takže architekti mohli přesně rekonstruovat tvar, vedení cest a vodních prvků. Původní mobiliář se musí celý rekonstruovat, protože hrad a pozemky okolo něj připadly v roce 1945 státu, a tak svah s barokní osou zahrad naprosto zpustl.

Znovu budované zahrady

Já osobně jsem o zahradách od dětství nevěděla vůbec nic, protože nebyly vidět. Na svahu se rozprostíral náletový les a buš. Poprvé jsme je objevili s manželem asi před deseti lety, kdy v pohledu ze svahu dolů, do údolní nivy Nedvědičky byly v hustém lese patrné zbytky rozbořených zídek. Asi před třemi lety nastala obnova. Dnes už památkáři finišují, minulý rok jsme z dálky sledovaly s Dagi jejich práci, a proto jsme byly zvědavé, jak jsou daleko.

Jen my a hrad

Jenže když jsme přijeli na parkoviště do Nedvědic pod hradem, smutně tam stála jenom tři auta. Bezlidno! Hurá nahoru na hrad, na zahrady se podíváme místo z údolí, shora od západního bastionu. A tak jsme se vydaly na úzký chodníček, vedoucí prudce vzhůru. Nalákány propagovanou vyhlídkou na Mapách.cz na vilu Mitrovských v Nedvědici. Vyhlídka se nekonala, neboť v Nedvědici nemají čas, či co, protože výhled cloní náletový hustý akát. Ale je docela dobrý výhled na velké poutače, na různé atrakce v okolí.

Vyfuněly jsme nahoru, prošly okolo památného pernštejnského tisu, vysokého asi 15 metrů. Faktem ale je, že když jsem ho fotila shora, tak na takovou výšku nevypadal. Váží se různé k němu pověsti, mně se líbí nejvíc tahle, dovolím si citovat z tetičky Wiki:

Kouzelný tis

„ …když na skalnatém ostrohu vysoko nad údolím řeky Svratky budovali strážní hrad, vzbuzovalo to úžas. Sklepení vysekali do kamene, stěny hradu jsou spojené se skálou, takže se zdá jako by hrad do skalního masivu vrůstal. Poutník, který se vracel ze Svaté země a cestou už viděl ledacos, nevěřil, že se stavitelům podaří takový hrad dobudovat. To se spíš jeho suchá poutnická hůl zazelená… Hůl se skutečně zazelenala, vyrostl z ní tis a nahoře na skále mohutný hrad. Hrad Pernštejn stojí už staletí a stále vzbuzuje obdiv. Jeho obyvatelé po staletí věřili na spojení mezi hradem a životem stromu a v tom je podporovaly i záhadné souvislosti, když se u tisu se ulomil jeden z vrcholů, na hradě se z nenadání propadla klenba. Tis také předpovídal i smrt v rodině majitelů hradu, významného moravského rodu Pernštejnů. Naposledy se na začátku dubna roku 2005 stromu ulomila větev a dne 15. dubna 2005 zachvátil část hradu rozsáhlý požár, který zničil hradní sýpku s cenným depozitářem…“

Pernštejn

Pro nás tis způsobil zázrak ve formě bezlidna. Už mnoho a mnoho let, jsem na hradu nebyla, protože vždy tam byl turistický cirkus. Plížila jsem se v okolí hradu po jiných zajímavých lokalitách, jen abych se vyhnula davům. Proto bylo pro mě příjemné překvapení, že asi před pěti lety byla dokončena rekonstrukce západní bašty, ze které jsou nádherné pohledy na hrad. Bašta samotná se utápí v záplavě zeleně z břečťanu a celé místo má zvláštní atmosféru.

Odpočaly jsme si, pokochaly se pohledem na hrad, podívaly se z horní části Pivovarské cesty na finišující práce na vrchnostenské zahradě a pokračovaly do městečka Bystřice nad Pernštejnem a tam začal liják a liják pokračoval, až do cíle naší cesty. Nám to moc nevadilo, pejskové byli proběhaní a dokonce tloukli surově špačky na zadním sedadle.

Vrchol bastionu

My si daly kafíčko a poseděly a poklábosily s kamarádkou. Asi po hodině přestalo pršet, a když vysvitlo sluníčko, nedalo nám to a vyrazily jsme do lesů. Sice mokro, ale ten vzduch! Mezi vysokými smrky (zatím ještě jsou, i když už se musí také kácet) se tetelil opar, tráva zelená, koberce různého kvítí a ty potoky! Ty já tak miluji! Jsou čisté, bublají, na dně je píseček.

Nezapomenu, jak jsem klečela u potůčku přede dvěma lety a nabírala do dlaní přeschlý písek z jeho dna. Voda nebyla, ani vlhkost. A já jsem se rozbrečela! Po desítkách let, kdy jsem ho chodila obdivovat, taková rána! Děsivý, suchý rok 2018!  Ajvi s Brexem nadšeně prolítávali potoky, aniž se zabahnili, to zvládli na cestách.

Potok, a má vodu!

My jsme za vřískotu ptactva a pobíhání veverek dospěly zpět k autu a vyrazily jsme domů. Nahoře na Vysočině bylo při našem odjezdu 18°C a když jsme sjeli do údolí Svratky u Štěpánova, tak se vzduch v autě náhle ohřál a palubní teploměr ukázal 23 stupňů. Nádherná Vysočino, nashle příště!

Další fotky najdete zde: https://dig.rajce.idnes.cz/Pernstejn_a_Vysocina/