Když přijde na postavení muslimů a zejména pak muslimek v západní společnosti, hodně se mluví o hidžábu, aniž by však lidé věděli, co to je, odkud se to vzalo a jaké jsou jeho různé druhy.

V samotném Koránu slovo hidžáb neznamená to, co si pod tím představujeme my; znamená „bariéru“, ať už v doslovném, nebo metaforickém smyslu. Příklad, kdy je chápán doslovně, je třeba závěs oddělující Mohamedovy manželky od návštěv (33:53) a příklady, kdy jde spíše o bariéru v metafyzickém smyslu, jsou třeba hidžáb oddělující Boha od smrtelníků, hříšníky od ctnostných, věřící od nevěřících nebo světlo od tmy.

Ačkoliv ani Korán, ani hadísy, explicitně nezmiňují zahalování žen šátky případně celotělovými oděvy jako je nikáb nebo burka, nošení hidžábu se opírá o súry 24:31 a 33:59, které ale explicitně zmiňují pouze zahalování „intimních míst“ a prsou; jinak jde o výzvu ke všeobecné skromnosti. Ani Korán, ani hadísy tak neříkají nic o vlasech, ramenou nebo dokonce obličeji; zahalování tak neřídí ani tak samotný islám, jako spíš místní zvyklosti a konkrétní právní škola – a ty se od sebe velice různí.

Podívejme se tedy na jednotlivé druhy zahalování žen, jak jsou ve zvyku v různých koutech muslimského světa:

Burka se používá zejména v Afghánistánu a v západních, kmenových teritoriích Pákistánu, nejčastěji se s ní potkáme u paštunů. Většinou v modrém provedení, zakrývá komplet celou ženu od hlavy až k patě, před očima má hustě šitou mřížku. Nošení není ze zákona povinné, ale jednak v Afghánistánu moc není nic, co by připomínalo „zákon“ v našem slova smyslu, přinejmenším ne, pokud jde o jeho aplikaci v jednotlivých kmenech, a Pákistán nemá svá západní teritoria také zrovna pod kontrolou; přesto ženy bývají do nošení burky tlačeny docela nevybíravě svými kmeny, nemluvě o tom, že se často – oprávněně – bojí Tálibů.

Nikáb se používá zejména na Arabském poloostrově, typicky v černé barvě, nejčastěji v Saúdské Arábii, je ale k vidění v jiných zemích Zálivu. Původně jde o oděv chránící před písečnou bouří, dnes je však bez jakéhokoliv praktického smyslu, používá se pouze ze setrvačnosti. Náboženská policie v KSA ho posledních pár let nevyžaduje, ale mnohé ženy ho nosí proto, že jsou k tomu tlačeny příbuznými, což je v situaci, kdy status ženy v KSA určuje stále ještě její mužský opatrovník, ne zrovna její svobodná volba. Fakt, že Saúdky nikáb na cestách do zahraničí nejčastěji odkládají, svědčí o tom, že moc dobrovolně ho nenosí. Ostatně i v samotné Saúdské Arábii se nosí od opatrného zavádění reforem méně a méně.

Hidžáb, který se nejčastěji chápe přímo pod tímto jménem bez dalšího přívlastku nebo speciálního označení, je celkem široce nošen zbožnými muslimkami zejména v Levantě, Turecku (tam zejména v Anatolii), v Egyptě nebo v Maghrebu. V Egyptě a zemích Maghrebu získal na popularitě až v posledních třech desetiletích; ještě před padesáti lety byl spíše vzácný. Pokud jde o dobrovolnost nošení, záleží na společnosti; třeba v Turecku – zejména mimo Anatolii – je jeho nošení vyloženě dobrovolné, totéž se dá říct o Tunisku a pár dalších zemích. V konzervativní Anatolii bývá přítomný společenský tlak. Když muslimka řekne, že hosí hidžáb proto, že chce, tak je to často pravda.

Čádor nosí zbožné ženy v Íránu. Není povinný (povinné je zakrývání vlasů, dekoltu a ramen), a v Íránu je celkem běžné, že třeba matka čádor nosí, dcera ne – nebo naopak. Společenský tlak na nošení čádoru v Íránu není a mimo Írán se zpravidla nenosí; když se někde vyskytuje, je to íránský export na území, která mají historicky na Írán silní kulturní vazby.

Šajla (anglicky Shalya) se nosí nejčastěji v zemích Perského zálivu a je to obdélníkový šátek přikrývající hlavu a ramena; nosí se jako módní doplněk.

Amira se nosí u zbožnějších žen v Levantě, typicky na palestinských územích, v Libanonu, Sýrii nebo Jordánsku. Žena, která nosí amiru ji nosí zpravidla proto, že chce. Tamní společnosti ji nijak nepřikazují, a to ani kulturním tlakem.

Chimár (anglicky Khimar) nosí nejčastěji Somálky, ale občas se nosí i na Arabském poloostrově, a vzhledem k tomu, jaké praktiky somálská společnost vůči ženám praktikuje, a jak silný je tam tlak rodiny na to, aby se ženy určitým způsobem chovaly (často mimochodem pod palcem starších žen), a to i v zahraničí; na dobrovolnost nošení chimáru se nedá úplně spoléhat.

Dále se pak vyskytuje celá řada jiných způsobů zahalování mimo Blízký Východ a severní Afriku, od střední Asie přes Indický subkontinent po jihovýchodní Asii.

Jistě se mnozí ptáte: a co muži? Proč musí žena chodit zahalená a muž ne? Není to tak jednoduché. Pokud se podíváme na původní texty v Koránu a hadísech, povinnost skromnosti platí pro muže úplně stejně jako pro ženy a původní smysl hidžábu jako bariéry mezi člověkem a Bohem, dobrým a špatným, světlem a tmou a podobně se chápala ve „vizuálním“ kontextu jako prosté pravidlo: nezírejte, dejte lidem, mužům i ženám, osobní prostor. Kulturní nános z toho během staletí udělal látku a patriarchální společnost Arabského poloostrova i jiných regionů z toho pak udělala nástroj na kontrolu žen a jejich sexuality, nicméně podíváme-li se na původ hidžábu, není to úplně to, co si pod tím představujeme dnes.

A ostatně, podíváme-li se na tradiční odívání muslimských, zejména pak arabských mužů, pak vidíme, že se tomuto standardu mohou (a podle všeho by z hlediska islámu i měli) podřizovat i muži.

Jak se tedy k hidžábu stavět jako nemuslim, respektive Evropan? To je něco, na co si musí odpovědět každý z nás, ale přinejmenším můžeme udělat to, že aspoň budeme něco tušit o tom co to je, z čeho to vychází, proč se to nosí a kdo to nosí.