Je doba mobilová a od jejího počátku jsem vlastnila několik přístrojů. Můj vlastní, který jsem si kdysi koupila koncem devadesátých let, bylo cosi tlačítkového, malá cihlička do ruky. To byl můj první a poslední mobil, který jsem si sama pořídila. A potom nastala doba dědická.
Manžel si koupil něco nového a já po něm zdědila jeho starý mobil. Neřešila jsem to, přístroj jako přístroj. Jenomže potom nastala nějaká větší časová proluka a mě najednou můj (tedy zděděný) první dotekový Samsung přestal fungovat. Pracoval pouze jako telefon, to ano. Ale internet, nedej bože jiné apky, to už nešlo, pořád na mě vybafával hlášky, že už to nejde nainstalovat, cosi zastaralého. A v této situaci jsem začala tlačit na muže, aby si pořídil nový mobil. Já si vezmu jeho Lenovo.
Sledujete, kde už jsem začala dělat chybu? To trvalo něco přes rok a v době covidové karantény jsem manžela donutila, přes internet si pořídit mobil, abych se já dostala k jeho (už trošku zastaralému) Lenovu. I stalo se. Já jsem si jeho Lenovo upravila a stáhla co jsem potřebovala k obrazu svému (sice mi vůbec nesedl tento model do ruky, neměl oblé hrany, ale dost ostré a věřte nebo ne, dělá to hodně), ale fungoval, tak jak jsem chtěla a nastal klid.
Koncem května jsme jeli s manželem a Ajvinkou do Kunštátu, zjistit situaci ve výrobě bílé kunštátské keramiky, po rozpadu hrnčířských fabriček. Potřebujeme doplnit kávový servis. Při té příležitosti se podíváme nahoru na zámek, kde jsme ještě nebyli, ten je opravený a opravené jsou i zahrady pod ním, v prudkém svahu. Zastavili jsme na historickém náměstí, a já jsem se šla s Ajvinkou zeptat do ička, na koho se můžeme ohledně keramiky obrátit.
Uspěla jsem, tak jsme se vrátily do auta, vycouvali jsme z náměstí, zajeli na parkoviště pod zámkem a jali jsme se všichni posouvat k výstupu do kopce, když vtom mne napadlo, že si na Mapách.cz zapnu Stopaře a natočím, kolik jsme ušli a jaké je převýšení. Hledala jsem mobil v ruksaku, ale ten nebyl. Hledal manžel, mobil nebyl. Vrátila jsem se do auta, že mohl někam zapadnout, ale mobil nebyl, i když spočíval v jasně růžovém futrálku. To jsem začala váhat, jestli jsem si ho vůbec vzala z domu.
Na zámek už jsme neměli chuť, zajeli jsme do dílny, kde si vzali můj rozkřapaný hrnek jako mustr a vyrobí nám novou sadu na kafe. Jeli jsme domů a začalo hledání. Manžel mě několikrát prozvonil, ale v domě bylo ticho jako v hrobě. Mobil jsem NĚKDE vytratila! Na ičku, kam jsem odpoledne zavolala, mě odkázali na Městský úřad. Když jsem rozklikla jejich stránky hned nahoře červeně stálo „NÁLEZ MOBILU LENOVO!“
Zavolala jsem příslušné úřednici a příjemný mladý hlas mi sdělil, že mobil byl nalezen na historické dlažbě parkoviště na náměstí přímo proti Městskému úřadu, SIM karta funguje, protože jim v poledne zoufale vyzváněl, ale oni ho nemohli použít, protože je rozšlapaný. No nic, druhý den jsem se rozjela sama zpět do Kunštátu, vyzvedla u té milé mladé paní totálně rozbitý mobil a jela domů.
Manžel jej prohlédl a po chvíli mi sdělil, že mobil není rozšlápnutý, ale je přejetý, hrana jedné z historických kostek se do něj protlačila a on celý popraskal. Za další chvíli pochmurně prohlásil, že to vypadá, že jsem ten futrálek s mobilem upustila při vystupování, ten zapadl pod kolo auta a on, můj muž, když vycouvával z parkoviště jej rozjel. Napřed jsem tomu nevěřila, ale to rozjeté nic bylo důkazem.
Potom jsem popřemýšlela, že je to zdvižený prst osudu a ten pravil: „Bylo už na čase, aby sis pořídila svůj vlastní mobil, který si vybereš ty, a tak jsem to zařídil, abys pochopila a upaluj do prodejny si koupit mobil, který ti sedne a budeš ho mít ráda“!
Hned odpoledne jsem přistála v prodejně s mobilovými troskami v ruce, tam vyjmuli SIMku i SD kartu, já si vybrala SVŮJ Samsung a žijeme spolu ve spokojené symbióze. (Než s ním zase něco vyvedu…)
Dede: Tedy Alex, je vidět, že osud musel být velmi názorný, aby ti ukázal správné řešení! 😀 Takže já se ptám – jaké mobilové kuriozity máte za sebou vy?
Na topení mobilů jsem expert. Jeden jsem kdysi utopila na zahradě v sudu na dešť. vodu a druhý v koupelně ve vaně. Dlouho jsem měla starou tlačítkovou Nokii a kdyby nám Marek nenaježil chytrý mobily, mám ji dodnes. Bránila jsem se co to dalo, že to neumím, že se to nenaučím a že se prostě potřebuju tady na vsi dovolat a ne experimentovat, všechno marný. Teď jsem ráda, že ho mám :-). Asi zdaleka s ním neumím všechno, ale zvlášť za korona karantény byly videohovory k nezaplacení, alespoň jsem viděla, jak roste Matěj 🙂 A nafotit a hned poslat synkovi do práce úrodu nasbíraných hub – to aby měl radost, že je v práci 😀 , taky stojí zato. Však on ví, že mu je nasuším a zavařím…
Moje prvni mobily jsem utopila ve psí misce na vodu. Teď je zase utloukám. Mám artrosu prstů a mobil nepřetržitě upoustim na zem.
To chce odolný telefon nebo pořádný kryt 🙂
Tohle překonává i mého příbuzného, který šel telefonovat na jistou místnost a po položení hovoru hodil mobil do mísy…
Zajímalo by mě, zda to byl pohyb automatický nebo šlo o reakci na obsah hovoru… 😀
Můj první mobil(ek) jsem koupila stylem ‘jé tamhleten červenej’. Krásná, tmavě červená metalýza. Eště ho mám schovanej!
Nejsem mobilová, nemám ráda mít zatěžkanou kabelku nebo kapsu. Ale tenhle první, velký jako větší oblázek a také tak příjemně zaoblený, padnoucí mi přímo do zavřené dlaně, ten jsem mohla. Používám ho ještě při navštěvách Prahy, protože v kabelce nezabere místo, není těžký, je elegantní a když ho mezi lidmi otevírám, většinou je zaujme. V dnešní době asi ne jako mobil, ale jako hezká věcička, která, to se podívejme, funguje ve všech směrech. A mám v něm jako vyzvánění obdivné hvízdnutí. Fijúú fit! Je už jediný, který za mnou takhle píská. 🙁 .
Dnešní, několikátý Samsung, velký, rohovatý, černý, leží většinou jako pevný telefon v předsíni. Nějak jsem se závislosti na nich vyhnula, jsem volná!
To je dobrý, dřív jsme se jako děcka mohli zbláznit, kdo neměl aspoň ob týden nové vyzvánění jako by nebyl. Pak teda nebylo neobvyklé slyšet v tramvají zvonit i takové perly jako nějakého rappera co rapuje vulgarismy jeden za druhým. Teď většina lidí ani neví, jak vyzvánění v novém mobilu nastavit a nechává tam to základní. Díky tomu pak zvoní telefon a půlka tramvaje sahá po iPhonu, Samsungu nebo třeba Nokii podle toho co zazvonilo za melodii. Už mne to nebvylo, tak mám Knight Ridera 😀
Já to písknutí mám na SMSky. Takže díky mobilu se cítím obdivována 🙂 .
Moje mobilní historie je taky mírně destrukční.
1. Mobil roku cca 2003 myslím byl Siemens A55. Jednoduchý mobil, ale s vynikající klávesnicí. Byl opravdu hloupý, ale povedlo se mi do něj nahrát firmware dražšího Siemens C55 a tím odblokovat některé funkce a hlavně zprovoznit GPRS, tehdy „rychlý mobilní internet“. Internet v mobilu měl tehdy pověst „dotkni se toho a přijdeš i o poslední kalhoty“. Já si nastudoval, že u Eurotel Go a potom u Oskara existoval GPRS tarif, kdy se platilo 0.06kč za 100kB a stránky byly WAPOVÉ, pár textů, tedy načtení stránky často nestálo ani těch 6 halířů. Takže jsem najednou začal užívat mobilního internetu. Idos, zprávy, sportovní výsledky, herní obrázky apod. ve třídě jsem byl oblíben. Sledovat online textově nějaký fotbalový či hokejový zápas někde v zámoří byl zážitek, když se to dělo při vyučování. Stejně jako najít aktuality na zeměpis (což bylo povinné zjistit den předem v novinách) o přestávce před hodinou.
2. Mobil Sony Ericcson k700i jsem dostal k vánocům o dva roky později. Úplně jiný svět, barevný obrovský displej, fotoaparát, podpora aplikací a her a joystick. Zprovoznil jsem na něm ICQ a pak jsem toto půlce třídy zprovozňoval na jejich nových mobilech při vyučování. Fotil fakt dobře, nechápu to, rozlišení 0.3Mpx, ale fotky byly ostré a detailní, jen moc zvětšovat nešly logicky. Bohužel jsem ho ztratil jednou při venčení psa a přišel na to až o dva dny později (ze zpětného pohledu zajímavé, ale fakt jsme mobily denně nepoužívali, zvlášť když jsme byli doma)
3. Sony Ericsson k510i byla náhrada za tenhle ztracený. Měl lepší foťák co uměl panorama, ale menší paměť. Taky se mi ho povedlo ztratit, tentokrát v pivovaru Vendelín. Našla ho dle svědků nějaká skupinka romů, ti ho pak zahodili, našel ho cyklista a u něj ho našla pak policie, když za ní taťka byl. Blbý bylo, že na nějakých lechtivých SMS prošustrovali 1200.
4. Sony Ericsson k550i byl pro mně skvělý mobil. Měl klávesnici, které se říkalo „struhadlo“, po přejetí prsty to byl fakt stejný pocit. Komu jsem mobil půjčil, aby si napsal SMS, tak jej proklínal. Já na něj nedal dopustit, psal jsem na něm snad rychleji než později na doytkáčích, fungovalo tam všechno co bylo potřeba a fotil výborně. Časem se mu pohla čočka fotoaparátu, tak neodkázal ostřit a nakonec tomu mobilu začala vada displeje, pro kterou pak můj mobil každý znal a nikdo mu neříkal jinak než „tečka“ nebo „kaňka“. Měl jsem na displeji modrý flek (ne špíny, prostě těch barev, vadných pixelů) a ten flek se pomalu roztékal po displeji a v průběhu času měnil tvar. Takto jsem měl mobil ještě asi dva roky. Vadilo to jen tou, že na prvních dvou řádcích nebyly k přečtení cca dvě písmena, na třetím občas jedno písmeno či půlka písmene, podle toho jak tečka měnila tvar. Mobil jsem měl tak rád, že mi vydržel čtyři roky. Kolem už začínaly dotykáče a já byl spokojený jen s tímhle.
5. Změna přišla v tom, že jsem po otci podědil Nokii E52. Manažerský smartfon, který ale byl klasicky tlačítkové. Perla tehdejší doby a ještě dlouho doby budoucí. Všechno na něm bylo vymakané, ale jak to bylo vymakané, žralo to paměť. Nakonec trpěl stále pády z nedostatku paměti.
6. V mezičase jsem u O2 vyhrál dotykový Samsung galaxy mini. Asi druhý nejmenší dotykáč té doby. Dnes to vypadá strašně k smíchu, ale ten mobil se dal normálně celý obejmout dlaní, takže šlo dosáhnout všude. Když se na něm vysunula klávesnice (myšleno na displeji), zůstaly mi asi dva nebo tři rádky na text. Psát do takovéto stránky jako tady bylo o tom psát po paměti. Strašně se ale sekal a měl mizernou paměť, ještě rok jsem používal Nokii E52 i když jsem tenhle dotykáč měl taky. Hrozně se mi do dotykových mobilů nechtělo
7. K dotykovým mobilům jsem naplno přešel až v roce 2013. To jsem si pořídil Nokii Lumia 720 s tehdy celkem čerstvými Windows Phone 8. Android měl tehdy pověst šíleného zasekaného systému na kterém po půl roce byl problém i telefonovat. Tohle bylo svižné a navíc výborně fotil. za tu cenu to byl i luxusně vypadající kousek. Na Windows Phone vzpomínám moc rád, protože se naprosto úžasně ovládal. Všechny informace jsem měl na displeji, jedním klikem nebo tahem jsem byl přesně tam, kde potřebuji. Jednoduchý vzhled ikonek u kterých jsem si mohl měnit velikost podle důležitosti neměl chybu. Stejně jako možnost si z aplikace připnout jakoukoliv část na plochu (třeba vyhledaný jízdní řád, mapu kde je restaurace, počasí s radarem). Android tohle dodnes nedohnal a asi nedožene z podstaty věci. Předělávky Androidu na WP mi ani na mnohonásobně výkonějším mobilu nefungují tak plynule jako na tehdejším mobilu. Mobil skončil neslavně, při nandavání zimní čepice v obchodním centru se mi katapultoval z ruky rovnou na dlaždice. Displej byl totálka, ještě jsem se o něj stihl říznout.
8. Při nástupu do nové práce jsem dostal jako služební HTC One Mini 2. Byl to zvláštní telefon v tom, že byl uzoučký, hrozně dlouhý a příííšerně kluzký. Ten mobil klouzal úplně všude, dokázal vypadnout i při vkládání do kapsy, při psaní jsem za chůze to byla čirá akrobacie. Samozřejmě jsem na něm velmi rychle měl několik prasklin, ty jsem přelepil fólií a mobil přes dva roky fungoval obstojně. Měl dvě skvělé vlastnosti. Dva repráky přímo na čele, díky tomu teda byl hrozná nudle, protože s relativně malinkým displejem to bylo dlouhé pádlo kvůli těm reprákům. A ty repráky hrály fakt skvěle. A k tomu HTC přibalilo asi nejlepší kapesní sluchátka jaká jsem kdy měl a držím si je dodnes. Mobil i s prasklinami pod fólií a nakřápnutým bokem nakonec podědila sestra.
9. Samsung galaxy S7. HTC jsem chtěl dlouho opustit, ale prostě neexistoval adekvátní mobilní nástupce co by mi vyhovoval. Tenhle však byl na výbornou. Výkon, byl malý, měl sluchátkový jack, microUSB (tehdy jsem nechtěl USB-C, to neměl skoro nikdo, jen google telefony a nějaký huawei) a nebyla to Čína. Navíc fotografická špička tehdejší doby. Ale než jsem sehnal adekvátní kryt, tak jsem ho stihl v Miláně hodit na dlažební kostky a přimáčknout botou. Překvapivě měl jen drobbné prasklinky a fungoval další tři roky už s vhodným obalem. Nahradil jsem jej, protože microUSB nabíjelo pomalu a už bylo obstarožní a hlavně výdrž baterie klesla hluboko pod snesitelnou úroveň, až na 4 hodiny
10. Samsung galaxy S10+ svůj současný mobil mám asi rok a zatím se Samsungů budu držet minimálně tak dlouho než Apple dá do iPhone USB-C. Můj největší mobil, fakt macek, k tomu 3 foťáky vzadu a dva vpředu, ale k dronu jsem potřeboval něco pořádného. Nevýhodou je, že fakt to není mobil s kterým si půjdete zaběhat a ani do menších kapsiček se nevejde.
Čísílko! Sony Ericsson k 550i jsem měla poděděný svého času také. By fajn. Jenomže jsem ho ztratila na vycházce v lese. Volala jsem MLP, abych ho zaúkolovala a když jsem ho strkala do boční kapsy na baťůžku, tak vedle. Nevšimla jsem si toho, až doma, tak jsem mazala na místo posledního volání, ale bylo to na turistické značce, takže už tam nebyl 🙁 . A nikdo nedal vědět, že je na světě 🙁 .
Škoda 🙁 Byl to skvělý mobil.
Mně se dnes povedl majstrštyk. Z kola (nextbike) z předního nosiče mi vypadl batoh a všiml jsem si toho až o kilometr dál, naštěstí jsem našel dobré lidi co už řešili čí je
Jo, u posledních mobilů jsem se taky hodně zajímala o to, jak fotí! 😀
Bohužel trend je jasný. Nic není lepší foťák než ten, který má člověk u sebe
Jo, přesně. Tenhle Samsung A20, fotí dobře, i když hloubku fotky z fotoaparátu nic nenahradí. Ale protože ho mám stále u sebe, tak platí to, co říkáš.
Samsung Galaxy mini mám doposud, žádný z mobilů se nevejde tak snadno do kapsy. Už ho asi budu muset taky vyměnit protože někdy omdlívá uprostřed hovoru, pak ho musím křísit. Ale včera mi spadl na podlahu, rozložil se na prvočinitele,sestavila jsem ho a funguje svým obvyklým způsobem. 3 foťáky ani 5 nepotřebuji. Stejně moc nefotím. Jen kdyby takový byl ke koupi. Rodina má už několikátý, vždycky ho utopí nebo rozkřápne. Teď jsem
viděla novodobé véčko ale na to by mi asi důchodový rozpočet nestačil. 🙂
Galaxy mini byl opravdu rozložitelný, díky tomu jsem mu mohl koupit novou baterku a tím mu prodloužit život. Ano jeho skladnost je úžasná, ale už tehdy měl problém utáhnout i hovor.
Já ho mám už sedm nebo osm let, jsem takový staromilec. Hovory mi vždycky utáhl až teď v poslední době. Nebaví mě se dlouho vykecávat.
Stále se smutkem vzpomínám na svůj první. Byl pořízen už dosti dávno poté, co mi ujel poslední bus (mmch měl odjezd v cca 15 hodin z Kutné Hory do naší střediskové obce – ano, poslední bus měl odjezd ve tři odpoledne). Na Nových Dvorech, kde jsem měla přestoupit na ten ujedší, měli pouze tel. budku na karty a na poště velmi „ochotnou“ paní, která mi nijak nepomohla se zavoláním. Kartu na prodej neměla a z pošty mě zavolat nenechala. Takže pro případ, že by se situace opakovala, byl zakoupen mobil – tlačítkový. A teď proč o tom píšu. Při zkoumání jeho možností jsem přišla na záznam zvuku, i nahrála jsem si štěkot naší smečky. Záznam se povedl – a přece by byla škoda jej nevyužít. Stal se tedy mým „vyzváněním“. Ráda jsem pozorovala zmatek ve tvářích okolních lidí, když se třeba v obchodě ozvalo docela ostré smečkové hartusení. Přístroj byl zván štěkafon a sloužil do té doby, než mu umřela baterka a displej ztratil téměř všechny barvy motivu.
Můj exaktní manžel si jako zvonění prostě namluvil Zvoní telefon. Ale… ještě není ztracen. Když volám já, zazní Stardust v podání Vlachova orchestru. Hm, si nejsem jistá, je to poklona, nebo mu má volum orchestru něco napovědět! 🙂
Já mám jako zvonění v několikátém mobilu soundtrack ze staré počítačové hry. Nedá se splést s nikým 🙂 https://www.youtube.com/watch?v=VwaV62m6Jf0
Tedy Alex, to fakt nevymyslíš! Ztratit mobil… to je brnkačka. Zase ho najít – tak to se už jen tak někomu nepovede! Ovšem přejet ho vlastní autem… to je už ta značka výjimečnosti 😀
Svůj první mobil jsem měla někdy kolem roku 2000 a byl to Siemens. Ovšem přístrojů jsem vystřídala nepočítaně – v době, kdy jsem pracovala v IDG (počítačové vydavatelství) jsem mobily testovala a mívala tak v ruce opravdové klenoty – vždy tak na dva týdny:)) Ale i moje vlastní mobily bývaly zajímavé a někdy i krásné. Telefony jsem většinou nedědila – Martin i kluci vědí, že miluju technologické hračky a umím je používat. Oni je mají rádi taky a koupit takový dárek je pro ně zábavné, takže „na ženu“ jsem mobilně dost na špici 😛
Kupodivu zrovna teď už víc než dva roky používám mobil po Martinovi (ahoj Alex:)) Martin měl v té době v podstatě nový velmi dobrý mobil a dostal v práci služební. Můj tehdejší Samsung však začal trpět syndromem náhlého úmrtí, který se stále zhoršoval:)) Tak mi Martin dal svůj, abych si stihla vyřídit reklamaci – nikdo z nás nečekal, že by to proběhlo rychle a moc jsme nedoufali ani v „úspěšně“. Kupodivu v servisu byli skvělí, zjistili, že je vadná základní deska telefonu (to nejdražší:)) a bez řečí objednali novou. I tak to trvalo víc než měsíc a já si tak nějak na ten Martinův zvykla:)) On ten jeho je prostě menší a když nosíte mobily neustále po kapsách, tak se každý centimetr počítá:))
Kupodivu jsem žádný mobil ještě neztratila – ťuk ťuk ťuk!
Jo a chytrý mobil využívám opravdu hodně, baví mě to.
Melodií na zvonění jsem měla spoustu a jak to mobil dovolil, vždy měli aspoň členové rodiny svoje osobní vyzvánění. Po mnoho let měl Martin tuhle písničku https://www.youtube.com/watch?v=IQPGNh_2vtw a většina mých kamarádek dávno věděla, že když se mi z mobilu ozve chřestýš, volá můj muž… 😀
S malými mobily to je boj, dost lidí po nich brečí, ale výrobcům se prostě nevyplácí je dělat. Ten staronový iPhone SE možná trochu rozčeří vody
Doufám, že jsi o té ztrátě zaťukala fest a na dřevo!
haha, vsadim ze budu jedina ci jedna z mala, ktera porad pouziva svuj prvni mobil, a to uz 10 let! obycejny samsung – jen volani a sms, nabiji se 1x tydne ale hlavne porad bez problemu funguje. ovsem musim upozornovat lidi ze neprijima mms a ne, opravdu nemame whatsapp 😀 😀 😀
taky jsme jednou nasli nejaky chytrofon v parku, nedelni odpoledne, nic okolo nebylo oterene abychom ho tam nekde nechali, nakonec se povedlo vytocit tatinka a po veeeelmi komplikovanem dohadovani kde ho teda predame si pro nej prijeli oba marocti rodice a tvarili se jako bychom ten mobil chlapci vytahli z kapsy, pomalu ani nepodekovali.
Tak to je smůla. Já jednou našla mobil, ještě tlačítkový uprostřed lesa, mimo cesty i pěšinky, v listí a větvičkách, když jsem hledala houby! Naštěstí baterka fungovala a já bez brejlí jsem se ponatrefovala na tlačítka a dovolala se ke staré dámě (kamarádce postižené) a ta vše zorganizovala tak, že se starší paní u nás asi po hodině objevila i s litrovou sklenicí vynikajícího medu. Byla na výletě a odskočila si do lesa…. Chvíli před tím než jsem ho našla. Ani nevěděla, kde ho ztratila.
Alex, na tuhle příhodu si pamatuju a moc se mi líbila 🙂
Já měla vždy klasické mobily, zčásti zděděné, ale všechny „pro blbé“. Když postupně odešly do věčných lovišť, byl mi zakoupen za mé asistence první chytrý dotykáč. Pravda, je to už několik roků, ale stále jsem všechny jeho možnosti nevyužila, protože jsem nepochopila (rofl) . Ale když mi tuhle napsal, že mi chcípla klávesnice, tak jsem rychle utíkala k panovi mobilnímu doktorovi, aby mi ho dal do pucu – dal a dokonce vylepšil, dostala jsem ajfounvou klávesnici a zadarmo!
P.s. Jeník s Terkou říkají, že klidně stačí, kdybych měla dřevěný mobil, protože stejnak málokdy dovolají (rofl)
P.p.s. vzpomínám si, když mi Alex ukazovala na svém chytrém mobilu mapy.cz a ponoukala mne, abych si tuhle aplikaci taky do svého mobilu zadala… a já ji ukázala mého starého Siemense „Tak tam to tedy asi nenajdeš…“ (chuckle) . Heč, teď už tam Mapy.cz a Waze mám 😉
Hurá YGO, teď už k nám trefíš a povýletujeme!
Asi takhle – já neřekla nic o tom, že je umím používat (rofl) ! Já ještě donedávna trvala na klasické navigaci (i když nás často posílala do pr…yč, načež jí to Jeník hlasitě vracel…), teď už v autě Waze používám. Ale zase problém – bez brýlí nevidím a vytyčení cíle je zdlouhavá cesta s nejistým výsledkem (další vzpomínka na náš výlet s Alex bez čtecích brýlí).
Ale povýletujeme určitě…
Já jsem posledních deset let kupovala nový smartphone každý rok až dva, protože jsem ten starší vždycky věnovala mamince nebo sestře. Jednou jsem byla s mamkou v prodejně mobilů v Novém Boru, koupit jí nový pro jednou místo z druhé ruky, a byla jsem docela v šoku že obchod byl plný modelů co byly roky staré, ale prodávaly se za cenu jako tady ty nejnovější.
Hi,hi, takže u vás obráceně. Mamka se sestrou mladší sestry dědily po starší sestře ….
Můj první mobil jsem zdědila po manželovi a byl to Ericsson. Bylo to takové malé pádýlko.
Pak jsem léta měla NOKII.
První dotykový mobil byla opět NOKIE, napůl tlačítka a napůl displej. Ale byla velmi poruchová, ta se jim nepovedla.
Pak nastala doba dědická.
Po synovi Samsung a teď mám zase po synovi SONY. Ale už je pomalý, takže uvažuji, že si koupím sama nový .
Míšo, to rozhodně udělej! Nebudeš mi věřit, jak si pozdvihneš sebevědomí. Já na to přišla až skoro v sedmdesáti.
Alex, já ti moc fandím – žes to uskutečnila a že si to užíváš! 🙂
Můj první byla Nokia,druhý také a další taky tak. Po synovi jsem „podědila“ outdoorový ,šlo s ním šlahnout o zem a on nic,šel dál, šel tak dlouho až se zcela rozpadl olemtán některým ze psů. Na Vánoce mi naježila rodina další,byl však zprovozněn až po roce, kdy se konečně rozpadlo i důmyslné poslední spojení obou částí staříka mobilu. Nový je jednoduchý oplatek,pro moje potřeby dostačující, zatím, uvidíme,myslím, že mne rodina lehce odbyla. 🙂
Alex, to ses musela zapotit 🙂
Kdyz byla nase nejstarsi dcera v pubertalnim veku, tak mi jednou takhle zazvonil mobil a na displeji se objevilo jeji jmeno. Jake to ale bylo prekvapeni, kdyz se me muzsky hlas zeptal, jestli jsem Terezy matka. Krve by se ve me nedorezal, ale nastesti mi vzapeti oznamil adresu, kde naseltelefon, z ktereho mi vola. Vyzvednout telefon jel manzel a vezl nalezci lahev nejakeho alkoholu jako projev podekovani. Kdyz pry prichazel k domu, na predzahradce se kupily krabice s prazdnymi lahvemi a plechovkami od piva. Jakmila manzel nalezci predal lahev, ten zajasal a zahulakal do domu:“Kluci, muzem pokracovat.“ Pro vysvetleni: bydlime nedaleko univerzity, dum si pronajimali studenti.
Šmánkote, ten začátek je jako ze severského krimi románu.
Všechny moje mobily byly služební a valnou většinu z nich jsem podědila po šéfovi. Šéf byl velký milovník techniky a tak jsem vždycky měla nejlepší telefon předchozí generace, zatímco on měl ten nejlepší z aktuální generace.
Jenom ten úplně první mi nikdy nepředal. Byl to úplně první mobil, který se tu dal koupit – Dancall. Vypadal trochu jako armádní vysílačka a vážil asi osm kilo, protože měl obrovské a těžké baterie. Přenášel se za pomoci bytelného madla.
Bylo to v době, kdy v republice bylo mobilních telefonů asi tak sto, z toho třicet v Praze a všechna čísla začínala 601.
I teď mám služební telefon, ale ten už jsem si vybírala sama, protože jsem chtěla dvousimkový.
Všechny stařečky mám uložené v šuplíku, ke všem mám nabíječky a všechny fungují (samé Nokie). Na všech mám jako vyzvánění nastavený Entertainer (Podraz), protože byl v základní nabídce toho prvního a přece nebudu měnit to, na co jsem už tolik let zvyklá. A nikdo jiný takové vyzvánění nemá 🙂
Nokia je dobrá, to byl můj první darovaný mobil (já ho nechtěla a nechtěla a argument pro přijetí byl, že babička mi zvládne na mobil zavolat rychlou volbou a na stabil vytáčením už ne).
Můj druhý, aktuální, je už dotykový. Popadlo mě asi měsíc před koronténou, že když už naši, kluci a muž mají dotykáče, že si tady pořídím – a protože pánové měli soustředění a muž volno, byl čas to zrealizovat. Beru to taky jako znamení shůry, protože mi neskutečně pomohl na home office. Opravdu šikovná věcička, skoro druhý počítač, který umí i telefonovat. 🙂
A k vyzvánění – pracně jsem hledala to staré z Nokii (klavírní skladbu od Liszta) ve skoro stejné instrumentaci, protože si přeci nebudu zvykat na jiné. 😀
Jani, já jsem také spokojena, je to skutečně jako malý tablet, ale blběji se na něm píše. Musím dodat, že skuhrám, že mě tahle technika zastihla ve věku, kdy už na všechno hůře vidím, takže ve futrálku si musí hovět i brejle, jinak v přírodě i když si ponastavuji displej, prt vidím 🙂 . Takže brejle sebou, i kvůli foťáku (a jídelním lístkům) 🙂 .
Si stáhni aplikaci Lupa a vyzkoušej ji, třeba nebudeš muset nosit s sebou brýle
Nene, Renáto, nejsi sama, kdo má v mobilu Entertainera! 🙂 Ačkoliv můj zděděný tlačítkový Sony Ericsson ještě fungoval, rozhoupala jsem se letos a pořídila si dotykáče, a moje šikovná vnučka mi nainstalovala melodii na přání. V nominaci byla ještě Raindrops keep falling on my head, ale Entertainer mi přišel akčnější, tak to vyhrál. 🙂