Včera jsem měla jednání v Praze na Vinohradech. Byla jsem doslova natěšená – do Prahy sice jezdím, ale takřka nikdy do této části města. Hurá, konečně se dostanu do revíru svého dětství a rané dospělosti, a ještě budu mít čas se potoulat!

Počasí nemohlo být lepší, cesta do Prahy byla slušná, přes Prahu se dala přežít. Zaparkovala jsem v OC Flora, našla východ ven a s hotovou smrští vzpomínek se rozhlédla kolem sebe.

Ach ano, tady, přímo na tomto místě býval zdí obehnaný park, kterému se říkalo „Dvojka“. Byly tam stejně staré a krásné stromy, jako na vedlejších Olšanských hřbitovech, báječně si tam dalo hrát a občas tam přijížděla pouť nebo cirkus. A tamhle je náš dům, kde jsme bydleli… a tudy jsem chodila… A pak už jsem se musela napomenout a vyrazit za svým cílem.

Flora

Šla jsem pěšky na Jiřák (náměstí Jiřího z Poděbrad:)), rozhlížela se kolem a užívala si každou minutu. Později jsem se vypravila zpátky, ale šla jsem Slezkou ulicí, hezky kolem Orionky až na náměstí Jiřího z Lobkovic, za mých časů ovšem zvaného Čapaják. Ten park toho z mého života viděl opravdu hodně! Třeba když jsme se s kamarádkou navzájem „doprovázely“ domů tím způsobem, že jsme během nekonečného hovoru skoro dvě hodiny obcházely park kolem dokola (každá jsme to měla domů směrem z protilehlého konce) a zoufalí rodiče už nás málem nechali hledat policií:))

Vzpomínky jsou fajn, ale jednomu při tom vyhládne. Původně jsem si naplánovala, že si dám někde polévku pho (u nás ji nikde dobrou nedělají), ale odtoulala jsem se od vyhlédnuté restaurace moc daleko. Takže jsem zapnula v mobilu Google mapy a hledala, kde bych v okolí mohla narazit na plánovaný pokrm. A ke svému překvapení jsem našla ne čínské nebo vietnamské, ale taiwanské bistro!

Vinohradská ulice

Jmenovalo se Hoja Pot a bylo ve Šrobárově ulici. A ejhle – myslela jsem, že mi ke vzpomínání vystačí Vinohrady a on je tu i Taiwan! Jak se ukázalo, restaurace ještě nebyla úplně otevřená, prodávali jen jídlo „přes ulici“. Jenže já jsem se dočetla, že mají pravé taiwanské noodles, tedy mou oblíbenou polévku. Mládenec mluvil jen anglicky, ale byl velmi ochotný. Chvilku jsme řešili, co dostanu zadarmo navíc, když v jiném případě to byla polévka. „Čaj,“ navrhl nadšeně – a dodal něco, čemu jsem nerozuměla.

Souhlasila jsem. Proč ne? Ovšem otázkou bylo, kde to sním. Nízké okno napůl sklepní restaurace mělo hezký široký dřevěný parapet, zjevně užívaný jako sedátko. Ukázala jsem na něj. Mládenec se zamyslel a pak kývl. Sednu si na parapet a on mi místo stolku přinese vyšší barovou židli. Opět jsem souhlasila – už teď jsem se bavila:))

Náměstí Jiřího z Poděbrad

Po chvilce mi donesli čaj a já jsem se lekla – vypadalo to jako pivo! Ne, že by mě obecně pivo děsilo, ale byla jsem řidič, že ano. Mládenec mi věnoval široký úsměv a ujištění. Napila jsem se a užasla – byl to ledový čaj naprosto nezvyklé, ale báječné chuti. Mňam!

Po nějaké době mi mládenec přinesl židli i polévku a popřál dobrou chuť s varováním, že je to hodně horké. A tak jsme si ještě chvilku povídali. Mimo jiné jsem se zmínila, že jsem byla na Taiwanu, kdysi, řekla jsem i kde. Měl opravdovou radost. Začala jsem jíst, když se najednou u mého „stolku“ objevila dívčina a trvala na tom, ať jdu jíst dovnitř. Sice prý ještě nejsou oficiálně pro vnitřní provoz otevřeni, ale já už jsem (se znalostí Taiwanu:)) nebyla host, byla jsem „přítel“.

Venkovní sezení:))

Projídala jsem se skvělou polévkou, když mi zářící dívčina přinesla pozornost podniku – smažené kousky zeleniny a krevetu. Spolu se spoustou zvědavých otázek. Nevadilo mi to. Měla jsem čas a povídala jsem si ráda. Zjistila jsem, že v Hsinchu, kde jsme my bydleli v univerzitním kampusu, ona studovala na střední škole a pak už jsme přes celou tu propast času nacházely další styčné body. Mezitím se zastavil i mládenec, který poslouchal zpovzdálí, a přinesl mi jako dárek aktuální pohled z Taipei:))

Společně jsme tedy dokončili mé jídlo (jiní hosté tam nebyli) a já jsem zaplatila. Pak mi to ale nedalo. Usmála jsem se na dívčinu a řekla: „Naši politici se k tomu nějak nemohou rozhoupat, takže aspoň já, za naši zemi, děkuju vaší zemi, že jste nám poslali tolik potřebnou pomoc v boji s koronavirem – včetně potřebných znalostí.“ A trošku jsem se uklonila. Ona se rozzářila jako sluníčko, uklonila se zpátky a řekla: „Rádo se stalo!“

A pak jsme se obě zasmály, já jsem zamávala směrem do kuchyně a spokojeně vyšla do slunečného odpoledne. Byly to chvíle, jaké se nezapomínají:))

Jestlipak máte podobné zážitky? Náhodou najdete místo, kde se vám vedle jídla dostane i zážitku, na který se nezapomíná? 🙂

Eh… uznávám, že nezapomenutelné zážitky mohou patřit i mezi ty, které byste naopak velmi rádi zapomněli! 😀 Každopádně podělit se můžete o všechny:))