Včera jsem měla jednání v Praze na Vinohradech. Byla jsem doslova natěšená – do Prahy sice jezdím, ale takřka nikdy do této části města. Hurá, konečně se dostanu do revíru svého dětství a rané dospělosti, a ještě budu mít čas se potoulat!
Počasí nemohlo být lepší, cesta do Prahy byla slušná, přes Prahu se dala přežít. Zaparkovala jsem v OC Flora, našla východ ven a s hotovou smrští vzpomínek se rozhlédla kolem sebe.
Ach ano, tady, přímo na tomto místě býval zdí obehnaný park, kterému se říkalo „Dvojka“. Byly tam stejně staré a krásné stromy, jako na vedlejších Olšanských hřbitovech, báječně si tam dalo hrát a občas tam přijížděla pouť nebo cirkus. A tamhle je náš dům, kde jsme bydleli… a tudy jsem chodila… A pak už jsem se musela napomenout a vyrazit za svým cílem.

Flora
Šla jsem pěšky na Jiřák (náměstí Jiřího z Poděbrad:)), rozhlížela se kolem a užívala si každou minutu. Později jsem se vypravila zpátky, ale šla jsem Slezkou ulicí, hezky kolem Orionky až na náměstí Jiřího z Lobkovic, za mých časů ovšem zvaného Čapaják. Ten park toho z mého života viděl opravdu hodně! Třeba když jsme se s kamarádkou navzájem „doprovázely“ domů tím způsobem, že jsme během nekonečného hovoru skoro dvě hodiny obcházely park kolem dokola (každá jsme to měla domů směrem z protilehlého konce) a zoufalí rodiče už nás málem nechali hledat policií:))
Vzpomínky jsou fajn, ale jednomu při tom vyhládne. Původně jsem si naplánovala, že si dám někde polévku pho (u nás ji nikde dobrou nedělají), ale odtoulala jsem se od vyhlédnuté restaurace moc daleko. Takže jsem zapnula v mobilu Google mapy a hledala, kde bych v okolí mohla narazit na plánovaný pokrm. A ke svému překvapení jsem našla ne čínské nebo vietnamské, ale taiwanské bistro!

Vinohradská ulice
Jmenovalo se Hoja Pot a bylo ve Šrobárově ulici. A ejhle – myslela jsem, že mi ke vzpomínání vystačí Vinohrady a on je tu i Taiwan! Jak se ukázalo, restaurace ještě nebyla úplně otevřená, prodávali jen jídlo „přes ulici“. Jenže já jsem se dočetla, že mají pravé taiwanské noodles, tedy mou oblíbenou polévku. Mládenec mluvil jen anglicky, ale byl velmi ochotný. Chvilku jsme řešili, co dostanu zadarmo navíc, když v jiném případě to byla polévka. „Čaj,“ navrhl nadšeně – a dodal něco, čemu jsem nerozuměla.
Souhlasila jsem. Proč ne? Ovšem otázkou bylo, kde to sním. Nízké okno napůl sklepní restaurace mělo hezký široký dřevěný parapet, zjevně užívaný jako sedátko. Ukázala jsem na něj. Mládenec se zamyslel a pak kývl. Sednu si na parapet a on mi místo stolku přinese vyšší barovou židli. Opět jsem souhlasila – už teď jsem se bavila:))

Náměstí Jiřího z Poděbrad
Po chvilce mi donesli čaj a já jsem se lekla – vypadalo to jako pivo! Ne, že by mě obecně pivo děsilo, ale byla jsem řidič, že ano. Mládenec mi věnoval široký úsměv a ujištění. Napila jsem se a užasla – byl to ledový čaj naprosto nezvyklé, ale báječné chuti. Mňam!
Po nějaké době mi mládenec přinesl židli i polévku a popřál dobrou chuť s varováním, že je to hodně horké. A tak jsme si ještě chvilku povídali. Mimo jiné jsem se zmínila, že jsem byla na Taiwanu, kdysi, řekla jsem i kde. Měl opravdovou radost. Začala jsem jíst, když se najednou u mého „stolku“ objevila dívčina a trvala na tom, ať jdu jíst dovnitř. Sice prý ještě nejsou oficiálně pro vnitřní provoz otevřeni, ale já už jsem (se znalostí Taiwanu:)) nebyla host, byla jsem „přítel“.

Venkovní sezení:))
Projídala jsem se skvělou polévkou, když mi zářící dívčina přinesla pozornost podniku – smažené kousky zeleniny a krevetu. Spolu se spoustou zvědavých otázek. Nevadilo mi to. Měla jsem čas a povídala jsem si ráda. Zjistila jsem, že v Hsinchu, kde jsme my bydleli v univerzitním kampusu, ona studovala na střední škole a pak už jsme přes celou tu propast času nacházely další styčné body. Mezitím se zastavil i mládenec, který poslouchal zpovzdálí, a přinesl mi jako dárek aktuální pohled z Taipei:))
Společně jsme tedy dokončili mé jídlo (jiní hosté tam nebyli) a já jsem zaplatila. Pak mi to ale nedalo. Usmála jsem se na dívčinu a řekla: „Naši politici se k tomu nějak nemohou rozhoupat, takže aspoň já, za naši zemi, děkuju vaší zemi, že jste nám poslali tolik potřebnou pomoc v boji s koronavirem – včetně potřebných znalostí.“ A trošku jsem se uklonila. Ona se rozzářila jako sluníčko, uklonila se zpátky a řekla: „Rádo se stalo!“
A pak jsme se obě zasmály, já jsem zamávala směrem do kuchyně a spokojeně vyšla do slunečného odpoledne. Byly to chvíle, jaké se nezapomínají:))
Jestlipak máte podobné zážitky? Náhodou najdete místo, kde se vám vedle jídla dostane i zážitku, na který se nezapomíná? 🙂
Eh… uznávám, že nezapomenutelné zážitky mohou patřit i mezi ty, které byste naopak velmi rádi zapomněli! 😀 Každopádně podělit se můžete o všechny:))
Celý deň je u nás pod mrakom,občas leje,ale toto spomínanie mi rozjasnilo deň.
Královské vinohrady.Mala som kamošku/ je už pár rokov mrtvá/,ktorej maminka bola zo zámožnej rodiny z Prahy a jej rodičia mali vilku na Vinohradoch.Rodičia zomreli,kamaratka mala veľmi ťažký život,sama vychovávala dve deti,v podstate živorila. Po prevrate restituovala túto vilku-sídlila v nej ambasáda.Ona cestovala každý štvrťrok na inkasnú cestu-nájomné jej platili v dolároch./a dobre/.Ke´d padal dolár,bola hrozne nešťastná,ale život sa jej otočil o 180 st.,posledné roky prežila v dostatku.Počas čítania som na ňu myslela,škoda,že si to nemôže prečítať.
Verenko! Ty tu jako nic vytáhneš takový pohádkový příběh… 🙂
Doufám, že si ta paní ten obrat osudu opravdu užila… (inlove)
ešte doplním:Dala si ušiť taku kapsičku,ktorú si navliekla na ruku do podpažia a tam tých 15 000dol/!!/ miesla.cestovala z Prahy v noci a to bola poistka proti zlodejom.Dobre,že.Vzrušujúce!!.Kupila si medzi iným i auto a chodila do Viedne na kavu a sacherov dort.No a keď už tam bola,niečo nakúpila/ aj pre nás/ a dala si pribaliť aj plechovku pravého kaviáru.Bola úžasná,chýba mi.
Ach Verenko… vidíš, kdyby to někdo sepsal, označili by ti kritici za červenou knihovnu! (inlove)
Dede, moc hezké! A díky za to poděkování! Moje vzpomínky na navštívená místa v Praze ale i jinde jsou všechny krásné,snad jen nemocnice ve Šternberku se vymykala,kde mne jako dítěti museli sešít ruku, řvala jsem jak pardál,ostuda,hrozný ale nebylo to bolestí,měla jsem při tom úrazu děsný prožitek, nemohla jsem najít maminku,byla někde na návštěvě u kamarádky. Jo a jednou v Italii u moře, v hotelu,kde byli samí rusáci,nám dávali k snídani jen suchou veku a marmeládu,víc nic, tak jsme si donesli misky s rajčaty,mozzarelou atd. a na druhý den se polepšili,Rusům nosili furt to samé. 🙂
Jenny, za těch okolností bych taky řvala jako pardál! 😀
S tím hotelem jsi mě dostala… resp. mě dostalo, jak jste dostali vy ten hotelový personál:))
Dede, dík za pěkný článek, muselo to být fakt milé.
Na Vinohradech se občas vyskytnu, bydlí tam sestra (i syn tam cca tři roky bydlel, přesně v tom domě mezi restauracemi U Možných a U Nemožných) a taky mi tam sídlí zaměstnavatel (i ten můj úplně první tam sídlil, na Šrobárově), ale moc to tam neznám.
Jo, Vinohrady jsou nádherné na potoulání, aspoň pro mě. Tady nahoře (Flora a okolí), jsou ještě takové… no… drsnější. Směrem k centru jsou hezčí a hezčí, občas jsou opravené i chodníky. Podle mě jsou nejpohlednější v okolí Míráku, aneb Náměstí míru:))
Sestra bydlí na Korunní, tuším, a byt má úžasný, snad 160 metrů, a pomáhal jí ho vymýšlet a zařizovat její kamarád Bořek (Šípek), tak to tam má patřičně dekadentní.
Takže to znám jen tam a v okolí, pak v té Lublaňské a v okolí, kde bydlel syn, jak jsem psala, a pak kolem té Slezské, kde máme to naše ředitelství.
No, musím se tam zase někdy vypravit, nejlíp na dámskou jízdu se sestrou. Třeba oslavit její druhý úspěšně ukončený ročník denního (sic! – v jejím věku) studia na architektuře. Je moc šikovná, má vesměs jen áčka a béčka (a myslím, že to není kvůli soucitu nad postarší studentkou); teď naposled dostala céčko a byla z toho celá špatná.
Milý zážitek, určitě rozjasnil den na obou stranách!
Mám ráda, když je personál vstřícný a ochotný, což by mělo být samozřejmostí, ale ne vždy to tak skutečně je.
Velmi mě potěšilo třeba to, když v parném dni nám na zahrádku resturace, aniž bychom se zmínili, servírka přinesla pro psa misku s vodou. 🙂 Jo, tvoje setkání mělo vyšší intenzitu a proto bude patřit k nezapomenutelným. 🙂
Jo, miska s vodou potěší – psy určitě. 🙂 Já bývám trochu v rozpacích, pokud je to uvnitř restaurace a ne na zahrádce – holky děsně cintají! (wasntme)
To je moc hezký návrat 🙂 kousek Vinohrad jsi mi ukázala, když jsme spolu byly v Praze a bylo to hezké. Za mě musím říct, že si nejlíp pamatuju hřbitov a pak obchod s podprsenkama, aspoň vidíš, co na mě zapůsobí….
No vidíš, já si taky pamatuju hřbitov, ale na obchod jsem zapomněla 😀
Hezká vzpomínková procházka Dede a hezké fotky. V tom kostele jsme se s manželem v r. 1971 „podruhé brali“ (poprvé to byla „platná“ svatba, v 8 ráno na starom. radnici). Jiřák jsem si prošla v říjnu, když jsem šla od hrobu rodičů pěšky do centra. Při návštěvách Prahy s manželem, tohle bývala jedna z našich oblíbených tras. Vyvezli jsme se na hřbitov a pak hezky pěšky dolu (a zase nahoru) většinou až na Pohořelec nebo jen na Malostr. nám odkud MHD k mamince do Stodůlek.
Ale znovu se vžít do mist našeho mládí je dost fuška. Hlavně proto, že ta místa se kolikrát tak děsně změnila. Třeba hned ta Flora, nebo park před kostelem! Ale i tak se do vzpomínek vracím ráda.
Dede, ještě k tomu, jak jste se s kamarádkou doprovázely. Přesně tohle dělala moje maminka s kolegyní. My bydleli v Žitné, kolegyně o kus výš, proti Demínce. Znala bratra a mne od malička, říkali jsme jí teto. Pracovala s maminkou ve Štěpánské, chodily tam pěšky. Velice často se i spolu vracely domů. S bratrem jsem už věděli čas jejich návratu, schválně je z okna sledovali a pak mamince hlásili, kolik „otoček“ si ten den daly. Viděli jsme je, jak pomalu kráčí na protějším chodníku v zaujatém hovor. Když došly k našemu domu, na moment se zastavily, hlavy stále u sebe, aby se po chvíli vydaly o kus dál, k domu kolegyně. I tam se zastavily a protože si „problém“ nestihly dopovědět, otočily se a zase se vrátily k našemu domu. A zase otočka a.. třeba 3x. Nechápali jsme co tak důležitého si mají stále povídat, ale měli jsme z toho legraci a i po letech jsme to mamince občas připomíněli.
Jo Maričko, to bylo ono! (rofl) Jen my jsme chodily kolem toho parku od rohu k rohu, takže na nás ani jedny rodiče nemohli vidět. 😛
Člověka potěší, když vidí, že něco takového může jedné vydržet až do dospělosti:))
Jinak máš pravdu, změnilo se to tam, ale ne tak, aby mě to zaskočilo.
Jasně. jako ty dvě kamarádky ,co prý vyšly po 15 letech s kriminálu a šly si to dovykládat domů. 🙂
(rofl)
Na Jiřáku mám rád stánek Kaiser Franz a většinou mířím pak nahoru na Žižkov. Kolikrát už jsem měl s nějakým kamarádem sraz v tamních hospodách a takový pivní festival na Parukářce!
Ani stánek neznám. Uvidím příště 🙂
Ne že bych to…, ale není to z Jiřáku na Žižkov dolů?
Je to dolů. Asi myslel jen Parukářku (na Křížku), a ta je zase pak ze Žižkova nahoru.
Ano, blbě jsem se vyjádřil a trochu zamotal. K věži to je trochu nahoru, jinak dolů a zase nahoru 😀 A na mapě to je nahoru 😀
Mne hlavně mate fakt, že většinou jdu o tramvaje ze Seifertovy 🙂
Správně sis dopřála pár vzpomínkových chvilek v ulicích tvého mládí a ještě přidala kousek Taiwanu. Dobrý předjednací začátek. Já mívám při těchto návštěvách trochu dojemný a zároveň rozpačitý pocit, že jsem se vrátila do míst, ale jaksi ne do času. V domě jsou kanceláře, park, který byl před oknama se nějak scvrkl, škola také není tak obrovská, kostel je zavřený a vůbec, všechno je známé a zároveň jinak. Ale přesto mi to nedá a občas zaskočím.
Někdy je to kruté, jako když se z prázdninové víly Jůlinky vyklube ‘jó, vy myslíte starou Matějíčkovou!’ 🙂 . Nu což!
Jano, stará Matějíčková místo víly Jůlinky mě fakt dostala! 😀 No jo, když člověk ten běh času nezastaví…
Dede, to byl super zážitek. Prahu moc neznám, ale tenhle kousek zrovna ano, jezdím na Flóru pracovně. Jenže bohužel většinou není nikdy čas na procházku, ráno honem na jednání, odpoledne nebo večer honem na první vlak. Nicméně chápu, že vzpomínky na místo mládí a dospívání jsou prostě ty nej. Já občas takhle brouzdám po Telči. A díky, že jsi těm mladým poděkovala za dary od Taiwanu. Když nic jiného, je to slušnost. Aspoň to tak za dob mého mládí bývalo, že se za dárky děkovalo.
Taky jsem ráda, že jsem měla tu příležitost – poděkovat. Aspoň takhle 🙂
Dede, moc hezké!!!
Dede, to byl opravdu krásný zážitek. A děkuju, žes poděkovala (h) .
Jinak až takové zážitky v restauraci nemám. Ale třebas v restauraci, kam chodíme na polední jídlo (ne každý den, ale sem tam) požíváme už takové důvěry, že platíme stylem: „Máte to spočítané?“ servírka. „Ano.“ my. A servírka či servír strčí peníze do peněženky bez počítání. Anebo, když je frmol, jednoduše položíme obnos na stůl a odcházíme. A pokud si bereme jídlo do kastrolku s sebou, je tam toho i na večeři.
Ygo, jsem moc ráda, že jsem měla příležitost poděkovat (h) Aspoň takhle 🙂
A k tvojí hospodě – jak se u nás důvěřuje s penězi, znamená to, že se fakt důvěřuje:)) (inlove)
Praktický dotaz, YGO, kteráže to je? Abychom věděli, kam zajít, když se tam u vás na JJM vyskytneme. Teda jestli to není tajné.
Jistě že není, ale je to opravdu docela obyč hospoda, ale vaří docela dobře a ještě stále za relativně příhodnou cenu. Břeclav, bývalé autobusové nádraží, nyní parkoviště, U Čerta (bývalý Wozar – kdybyste se ptali místních). Je blízko vlakovému i novému autobusovému nádraží.
Já se přiznám, že tuto část Prahy jsem neznala.
Ale vloni na Jiřáku společnost přátel Itálie
( které jsem členem ) pořádala akci Tutto Italiano.
Trochu jsme se s manželem prošli touto čtvrtí.
A musím konstatovat, že se mi Vinohrady moc líbí.
Secesní domy, čisté ulice. Moc pěkná čtvrť.
Míšo, je to krásné místo, stojí za prozkoumání. Hlavně v létě, když jsou ulice plné restauračních zahrádek, rorýsi křičí… večery jsou úchvatné.
Ale popravdě… bydlet bych tam už asi nechtěla 🙂
A ještě něco – zjistila jsem, že z mojí milované dětské knihovny je večerka! 😛
když jsi na Jiřáku,zajdi dolů do bistra-Slavíkova 1…lepší PHO jsem v Praze nejedla…. a za tuhle restauraci -bitro be Šrobárovce dík…
já když jsme chodívala v téhle lokalitě, tak jsem vždycky skončila v Dykovce 50/20, kde drželo gestapo lidické ženy, pomocnice nebo příbuzné parašutistů, kde těhotné nechali porodit,aby je následně popravili nebo poslali do lágrů a děti dali do útulku…a dokonce jsem v penzionu,který z té vily udělali, týden bydlela…a ty noci, ve kterých jsem slyšela pláč a cítila tu bolest, ty nikomu nepřeju…
Díky Sharko 🙂 Jsem rozhodnutá si na Vinohrady zajet častěji, než se mi zatím vedlo, takže budu mít příležitost.
A opravdu dobrou polévku pho jsem neměla, co mi v Hradci zrušili oblíbenou restauraci v blízkosti rádia. Je fakt, že s tím, jak se Hradcem obvykle jen mihnu, jsem ani jinou nehledala (věřím, že tam nějaké budou:))
Sharko, bydlet v tom penzionu… No, nevím, jestli bych to dala. Děly se tak strašné věci, že jen pomyšlení na ně velmi těžké. Jak si zkusíš věci představit, je to ještě mnohem horší. (u)
Přesto se lidé i v takové době snažili žít naplno, vždyť to byl jediný čas, který jim byl dán. Obdivuju jejich odvahu, já jen doufám, že to zažít nebudu muset.