Naráz jsem se probudila, srdce mi bušilo a zmateně jsem se snažila zjistit, co se děje. Nejdřív to nedávalo smysl, ale pak se najednou podkrovní místnost rozzářila bledým světlem blesku a vzápětí zahřmělo. A sakra, bouřka!
Honem jsem vstala a utíkala dolů pustit do domu psy. Zavírám okna a snažím se ovládnout nesmyslný strach. Nemám ráda noční bouřky! A může za to můj otec.
Velkou část mého dětství jsme jako rodina strávili na chalupě v horách, ve starém osamělém krkonošském mlýně, který byl vše, jen ne bezpečným místem pro malé děti. Samozřejmě jsme to tam s bratrem milovali, nicméně naše výzkumné výpravy po domě i jeho divokém okolí vyžadovaly přece jen jisté soustředění na bezpečnost.
Naši rodiče nám nechávali spoustu svobody, což ale znamenalo, že na nejnebezpečnější věci jsme byli velmi důrazně upozorňováni – nejčastěji formou více či méně hororových příkladů. Tak například jsme nikdy nespadli do staré jámy po mlýnském kole.
Výmluvné líčení toho, jak se propadáme do neznámých hlubin pod domem, abychom se v tom lepším případě objevili utopení v náhonu, rozhodně zabraly. Zažili jsme spousty různých nehod, z nichž zdaleka ne všechny jsme nahlásili, ale nikdy jsme nespadli do mlejnice. Dokonce ani naše děti ne. No a bouřky byly další takový případ.
Taťkovo sugestivní líčení zuhelnatěných ženců, kteří si za bouřky hodili kosu přes rameno, stejně jako od blesku náhle vzplanuvších dřevěných chalup, ve mně zanechalo nezapomenutelný dojem. Nikdy jsem za bouřky neriskovala, dokonce si ani nehrála s elektřinou – díky tati:))
Ovšem teď se v noci za bouřky bojím. Pokud jsou všichni bezpečně doma, tak dokážu i předstírat, že spím, aniž bych měla hlavu pod peřinou. Obvykle to skončí tak, že mám psí holky těsně u postele a jakmile nejvydatnější bouřkové divadlo skončí, usínáme. Ovšem ne na dlouho…
Letní bouřky znamenají, že je v ložnici teplo – obvykle i na mě, natož na na medvědoidní Berry. Takže tak hodinu po bouřce mě vzbudí hlasité funění – Berry chce ven! Takže opět vstávám z postele a pouštím psy na zahradu. Vzhledem k tomu, že ložnice je v podkroví, tak tu akci nemám šanci zaspat. Stávám tedy ve dveřích na terasu a užívám si noční pobouřkový vzduch. Vlhko, svěžest, vůni a klid.
Je to svým způsobem nádherné, ale jedno je jasné – ráno budu jako vyvoraná myš:))
A tak se dnes zvědavě ptám – bojíte se bouřek? Asi ne vždy a všude, ale třeba i vy máte nějakou situaci, kdy byste bouřku radši nepotkali 🙂
Já nemám ráda hrom, toho se bojím.
I když můj mozek mi říká, že více nebezpečnější je blesk.
Kdo se ale bojí bouřky i deště je náš kočičák Danda. Zhadrovatí a zaleze a klepe se.
MLP byl tak trochu jako dědeček ze Saturnina. Nechodil sice v gumákách v lijáku a nesledoval, „jak dělá elektřinu konkurence“, ale s oblibou stával ve dveřích nebo se vyložil do okna a komentoval blesky. Dlooouuho jsem ho zlobila připomínkou, jak se při jedné bouřce přece jen zalekl a vyzval mě, ať mám v pohotovosti doklady a spořitelní knížku (ne že by byla nějak obsažná 😡 )
Stele a Brokovi je bouřka šumák, jen Asta se nenápadně chodívala schovat do „domečku“ tvořeného mýma nohama.
MLP je to samé, holt se dlouho živil u firmy provozující opravující malé vodní elektrárny. Taky vždycky sleduje konkurenci. I na radaru, předem.
Šišenka se bouřky nebojí, naučili jsme ji si toho nevšímat.
…provozující a opravující…
😀 No, pokud jde o bouřku, té lidi konkurovat opravdu nemohou:))
Naši psi obvykle nejdřív bouřky neřešili, ale jak byli starší, začaly jim vadit – stejně jako rachejtle. když nás tuhle chytla bouřka v Rožnově v parku u skanzenu, schovali jsme se do altánu u tenisových hřišť. Byla to mohutná bouřka, voda tekla proudem (však taky hned poté začali jezdit hasiči). Berry byla v klidu, Ari vibrovala. Já jsem byla v klidu – pod střechou, že jo:))
Vždycky jsem bouřky ráda pozorovala a také jako dítě počítala. Na chatě jsme kolikrát stáli na verandě a pororovali, jak se nebe zlobí. I tady se na bouřky dívám ráda, ale už jen skrz okno domu 🙂 A jen na takové, u kterých nehrozí, že mají v sobě ukryté tornado(a). Než jsem žila zde na Jihu, tuhle starost jsem neznala. Ale zdejší bouřky umí být pěkně výživné, hlavně ty, které se přiženouu právě po suchých horkých dnech, kde je atmosféra elektřinou řádně nahuštěná. Blesky a hromy pak opravdu třískají, že člověk jen nadskočí. Naštěstí Trixie se bouřky nikdy nebála a ani kočky se nebojí, tedy dokud nějaká ta rána nedopadne přiliš blízko.
V domě se tedy nelekám, ale začala jsem se bát blesků „nad hlavou“. Umí zde protínat oblohu jeden za druhým, jsou oslepující. Každý rok je tu totiž několik smrtelných zásahů bleskem do lidí hlavně na pláži,ale i ve volné přírodě. Blesky zde občas zabijí i koně či krávy na pastvinách. Nezapomenu na zprávu před lety, kdy blesk zabil psa, který zůstal během bouřky uvázaný u stromu na řetěze. Do stromu praštil hrom, sjel dolu do řetězu a zabil chudáka psa, který nemohl před bouřkou utéci.
Dede, krásné fotky!
V době hnízdění nemám ráda bouřky a lijáky, které mávají větvemi. Bojím se o všechna ta nebohá ptáčata. Ale tu vůni bouřkou umyté přírody také moc ráda nasávám.
Maričko, bouřek jsem se v Americe bála, i když byly dál. To, co se tam umí dít na obloze… to se u nás prostě nevídá. A to jsme tam byli v obou případech na jaře, kdy to nejspíš ještě není zdaleka tak zlé (i když v Arizoně už bylo pořádné vedro). Bouřka s tornádem je fascinující na you tube, ale ve skutečnosti ji zažít netoužím 🙂
Moje maminka se hodně bála bouřky – ven by ji nikdo nedostal, doma vypínala všechny spotřebiče a kdyby jí to nebylo žinantní, nejradši by se bývala zavrtala do peřin. (chuckle) Nevím, jestli příčinou byl nějaký ošklivý zážitek. Naštěstí jsme ani já ani sestra tuto fóbii nezdědily.
I když – zrovna tento víkend jsem měla z počasí obavy, syn s celou rodinou měli zaplacený pobyt v chaloupce na stromě a do toho ty průtrže mračen a bouřky – ale dobře to dopadlo, vítr ani voda je neodnesly a bouřky se jim vyhnuly. 🙂
Nejsem na tom ani zdaleka tak, jako byla tvoje maminka, ale přesto ji úplně chápu! 🙂
Bouřky se nebojím, pes a kočka jsou taky v klidu. Jen jednou jsem se bála a to vlastně dodatečně :-), když nám kdysi (před cca 15 lety ?) prásknul blesk do trávníku mezi dům a stodolu. Bouřka, lilo, blesk stíhal blesk a hřmělo téměř nepřetržitě a my na to nadělení koukali v kuchyni z okna. Najednou blesk, světlo jak ve dne a taková rána, že jsem myslela, že jsem asi ohluchla. To jsem se rozklepala jak ratlík, protože jsem si uvědomila, že uhodilo kousek – fakt cca 15m od domu a od stodoly. Proč si blesk vybral náš dvůr netuším, ale díky za to. Ráno nebylo po blesku ani památky a my se ujišťovali, že nejsme blázni, viděli jsme to já, MLP a syn (18 let).
Alimo, taky jsem zažila, když blesk práskl tady u nás, i když to mohlo být tak 100 metrů, stejně mi to přišlo strašně blízko! Poslední roky mám ale dojem, že nás chrání to naše fotogenické vedení velmi vysokého napětí – jen málokdy to práská přímo u nás 🙂 tedy od té doby, co ho rekonstruovali…
Bouřky se nebojím, ani jsem se nikdy nebála. Mám ráda hlavně ty klasické letní bouřky z horka, kdy se na chvíli udělá extrémní dusno a ticho, trochu se setmí a najednou prásk, blesk a ohlušující hrom a do prachu spadnou první obrovské kapky, než se strhne příval. Ráda sleduju blesky, jako holka jsem vždycky počítala, kolik vteřin uplynulo mezi bleskem a hromem. Prý se z toho dá poznat, jak daleko bouřka vlastně je, ale už nevím, jak se to počítalo. A mám ráda to mokro a voňavý vzduch po bouřce a tu úlevu, to ochlazení, než se zase vrátí horko.
Když jsem se ještě potápěla, často jsme se dohadovali, jestli by bylo pro potápěče volně se vznášejícího ve vodě nebezpečné, kdyby blesk uhodil do hladiny. Ale nedospěli jsme k žádnému závěru a naštěstí mě taková situace nikdy nepotkala 😀 .
Počet vteřin vynásobit třema se prý rovná počtu kilometrů. Ale jak to ověřit nevím. 😀
Tady je to vysvětlené. Dělí se třemi.https://cs.wikipedia.org/wiki/Hrom
Dík Ivo. No, aspoň něco s počítáním do tří mně utkvělo. 😀
Dík, mně neutkvěla ani ta trojka 😀 .
Ani mě ně 🙂 A to vždycky počítám! 🙂
Nevím, jak je to, když člověk plave za bouřky, ale odhaduju, že legrace to nebude.
Docela „prima“ zážitek je to na lodi (nafukovací, konkrétně Pálavě). Už se nám to párkrát stalo, povětšinou na moři (naposledy předloni, bylo to celkem dramatické), a musím říct, že teda nic moc. Ale přežili jsme.
Bouřky mě fascinují! Ten náboj, ta ohromná síla, když valící se mraky o sebe křísnou!
Vím totiž, že někde nade mnou drandí rozezlený severský búh hromu Thor a zrovna se řítí ochránit před nebezpečím své kamarády jiné bohy. A proto tak žene své ohnivé kozly až jiskry létají! Tedy viděno človíčkem ze země, jinak vím, že atmosférické vlivy atd. 🙂
Také mi to připadá jako přívětivější verze než Perun, který se hromobitím zlobí na lidi, jestli se nemýlím. Tady na severu je to vyřizování účtů mezi bohy, polobohy, nebo jiným mythologickým seskupením a o lidi se moc nezajímají.
Dříve jsem se ráda na bouřku dívala, teď mám utrum, protože musím utěšovat svého psa hrdinu, který by se před Thorem nejradši zavrtal mně pod kůži.
Opravdu jsem napsala búh? To jsem teda! Věřím a doufám, že jsem jen sáhla vedle 🙂 .
Za dne a pod střechou se mi bouřky líbí stejně jako tobě, i když bohy do toho nepletu:))
Dede, nádherné fotky!!!
Letos nás zatím žádné bouřky nepostihly, natož noční. Ten hodinový nědělní slejvák co přeoral okolní cesty, ten byl okraj nějaké bouře.
Noční bouřky chodily loňské léto a já je nemám ráda, protože nevidím, co se děje s půdou v okolí, bydlíme v kopci (i když bych viděla, tak je mi to prt platné 😀 ) i kd,ž za čtyřicet let se nepřihodilo nic tragického, přece jenom se nad námi začalo stavět …..
Když je bouřka, tak vytahuji ze zdi všemožné spotřebiče i když vím, že jističe jsou dobré a uzemnění hromosvodu také, nedávno jsme ho nechali zkontrolovat. Bojím se kulového blesku.
Kdysi jsem viděla, jak dole v údolí udeřilo do trafáku. Vysoký ohnivý sloup a několik dní bez proudu, protože ho museli celý vyměnit.
V noci se bojím víc, protože nevidím co se děje. Víc se bojím od 29.7.13 co nám voda z lesa polí nad námi zaplavila dvůr, dílny, auto a málo chybělo a byla v baráku. Ona každý rok bývá tzv velká voda kdy zaplaví náves anebo nějakou louku. Ale ta byla hrůzná protože jsme nevěděli jak a kdy to skončí.
Kulový blesk jsem viděla na vlastní oči- fialová koule běhala po drátech, naštěstí nic nezapálila.
jo a transformátor jsem viděla hořet také. No, já už jsem toho viděla a zažila. A co jsem tohoještě neviděla !
Taky jsme s maminou jednou viděly kulový blesk. Stály jsme spolu v kuchyni (ještě v bytě na Vinohradech)a měly za bouřky dokořán otevřené okno. Blesková kulička vletěla tím oknem, letěla kolem nás asi ve výši pasu a trochu syčela. Uzemnila se v koupelně – představuju si, jak to vzala odtokem dolů, ale fakticky nevím, jen jsme ji viděly vletět do koupelny a pak už nebyla. 🙂
Bouřka mě neděsí, pokud jsme v domě. V autě na dálnici nebo obecně na silnici je to poněkud jiná opera. Nejvíc mě děsila bouřka, když jsme byli ve stanu.
Tak to s Tebou souhlasím….horší je snad jen les nebo skály a nemožnost tomu utéct….a ono bouřka uprostřed Lipna na lodi, to je taky šílený….
Ono zažít bouřku v Adršpachu s dvěma malými dětmi je taky pošušňáníčko
Ve stanu bych se taky bála.
Mně se za mlada, za svobodna, bouřka ve stanu (hlavně s milovanou bytostí) docela líbila. Na jednu v Račkové dolině oba vzpomínáme.
nejstrašnější bouřka – v lanovce z Monte Capanne na Elbě (do google images zadat „monte capanne funicular“), kterou Italové z důvodu bouřky na cca hodinu zastavili i s pasažéry. Celou dobu jsem se snažila vzpomenout, jak funguje Faradyova klec a jestli by ten košík tak fungoval …
Bohové si to zřejmě vyřídili mezi sebou, nikomu se tehdy nic nestalo, jen jsme byli promočení na kost a máme zážitek :-))
To teda asi muselo být hrozné…
Zrovna o minulém víkendu jsem sledovala to divadlo. Bouřka obcházela kopec na Dalmatinovem, v Německu se blýskalo tak, že to vypadalo jako stroboskop. K nám na kopec bouřka dorazila v pět ráno. Hřmělo i blýskalo opravdu mohutně až do devíti, ale pršelo jen takovým zalévacím způsobem 🙂 Probudili jsme se do krajiny, důkladně zahalené v páře. A nádherně to vonělo.
Bouřky se obecně nebojím, protože jsem obvykle schovaná v nějakém důkladném domě. Ale pokud jedu autem a nestihnu tu bouřku „podjet“, tak to se tedy bojím. Hlavně toho, že v přívalovém dešti není pořádně vidět a ani zastavení na krajnici není bezpečné.
Takhle jsme sledovali bouřky v sobotu i v neděli – po oba dny nás obcházely (bouřky:)), v sobotu večer to šlo severně od nás. Viděli jsme ohromné blesky, jeden za druhým, slyšeli hřmění, ale byli jsme jak v kině – k nám to jen dýchlo chladnější vzduch. Byla to úžasná podívaná a stejně jsem byla ráda, že nejsem severněji od nás:))