Je to zvláštní skupina lidí, tihle cyklisté. Hlavně ti „echt“, z těch jde chvílemi i strach. Dobře si pamatuju, jak jsem někdy před čtyřmi lety jednoho předjela v kopci na svém tehdy novém elektrokole. „To si říkáte cyklistka?“ vyplivl za mnou zhnuseně spolu s dalším kouskem svých plic. „Neříkám,“ odpověděla jsem a ujela mu. Ne, skutečně nejsem a nikdy jsem nebyla cyklistka. Já jen ráda jezdím na kole.
Jako většina lidí v naší zemi jsem se i já naučila jezdit na kole jako malá a v podstatě s různou intenzitou jezdila pořád. Vzhledem k tomu, že jsem za svůj poměrně pestrý život nikdy nebydlela na rovině, vyžadovala jízda na kole vždy poměrně solidní úsilí. Přesto jsem na kole svého času vozila obě děti a ve dvou případech jsem na kole jezdila i do práce. S Martinem a dětmi jsme jezdili na cyklovýlety, když jsem se přestěhovala k nám na vesnici, jezdila jsem si jezdit své radostné zdravotně-poznávací okruhy.
Přesto si myslím, že jsem nebyla cyklistka. Kolo pro mě vždy bylo jen dopravním prostředkem, nikdy tělocvičným nářadím. Nějaký čas jsem na něm jezdila do práce, častěji prostě pro potěšení. Kochání! Šlapání na kole je hezký pohyb a vzdálenosti přece jen ubíhají rychleji než při chůzi. Cítím krajinu kolem sebe a neztrácím se (na rozdíl od jízdy autem:)).
Nikdy jsem však jízdu neviděla jako výzvu, nikdy jsem nepokořovala kopce. Vychována s tím, že jen zbabělec do kopce kolo vede (můžu si dát pauzu, ale musím ho vyjet:)), jsem si musela každý kopec vybojovat. Více či méně, ale vždycky. Vzhledem k tomu, že kolem naší vesnice je rozhodně víc serpentin než cest vedoucí plus minus po rovině (máme tu celý jeden úsek, asi 2 km dlouhý, heč!:)) jsem si rychle definovala svůj vlastní „Zákon zachování kopce“. Ten praví, že pocitově se nahoru jezdí pořád – člověk vždy nějakou dobu funí, než do kopce vyšlape, aby stejnou vzdálenost sjel dolů dřív, než si řekne abrakadabra. Takže když tu rovinu nemáme, funí se do kopce furtum furt.
No, a bylo to asi před šesti lety, kdy se moje levé koleno vzbouřilo a pravilo, že toho už má dost a vůbec, jestli něco nezměním, nebude prostě fungovat. Vynechám skoro dvouletou anabázi, po které jsem sice začala zase celkem slušně chodit, ale jízda na kole prostě nepřipadala v úvahu. Ne tady u nás v kopečcích. Jenže mně to chybělo… a tak jsme s Martinem koupili elektrokolo. Poněkud neuváženě… jak se ukázalo, ale to blaho, když jsem zase vyjela!
Jenže to skřípalo, a to hned ve dvou směrech. Tím prvním bylo okázalé opovržení, které mi dávali najevo Cyklisté. Ne jiní lidé jezdící na kolech, ale Cyklisté. Muži, takřka vždy ti… zralí a zralejší. Když jsem říkala Martinovi nebo kamarádce, jak mi to dávají sežrat, nevěřili mi. Martin to nikdy nezažil – když byl se mnou, netroufli si. Kamarádka to však zažila – a nevěřila vlastním uším.
„Co jim je do toho?“ ptala se mě užasle. Pokrčila jsem rameny. „Nic. Nejspíš to nějak uráží jejich ego.“ Potíž byla v tom, že jsem to – navzdory zdravému rozumu – nedokázala skousnout a cítila jsem se jako srab (viz naše rodinné pravidlo nevodění kol do kopce:)) a kazilo mi to radost z ježdění. Potom někdy před rokem začal ten obrovský boom elektrokol a blbé řeči vlastně zmizely. Popravdě si myslím, že půlka těch, co po mě plivali urážky, na těch elektrokolech dnes jezdí.
Ten druhý problém byl technický – ad hoc koupené kolo, samo o sobě velmi dobré, na mě bylo moc velké. Původně jsem si myslela, že když se nebudu muset moc namáhat, nebude mi větší rám vadit, ale vadil. Jak bylo kolo motoricky pohodlné, lepší sedlo jsem také nikdy neměla, tak při každé delší cestě jsem měla pocit, že jsem natahovaná na skřipec – záda a paže prostě bolely.
„Ok, tak ho prodáme a koupíme menší,“ řekl nakonec Martin, když mě marně lákal na výlet. Dali jsme inzerát a já začala studovat nabídku. Potíž je v tom, že ač jsem nepochybně velká duchem 😛 vysoká opravdu nejsem. A malá elektrokola se většinou prezentovala jako dívčí… no a to už nejsem taky:)) Nakonec mě Alex přivedla na nápad – proč bych si nenechala přestavět na elektrokolo svoji Kellyšku? Moje tříčtvrteční horské kolo je kvalitní, lehké a dokonale přizpůsobené mým potřebám.
Prostudovala jsem problematiku, poptala se po osobních zkušenostech a slovo se stalo skutkem. Kellyška dostala motorek a moje původní elektrokolo si s potěšením koupil starší pán, který neměl potíž přiznat, že ty kopce už jsou na něj moc. A já jsem tak vstoupila do své další cyklist… eh… éry ježdění na kole. Zatím to vypadá na zásadní úspěch – už zase můžu zlehka projíždět krajinou a kochat se…:))
Koukám, že diskuze je tady vyostřená. Asi bych se měla přidat a zanadávat si na chodce, kteří nepoznají cyklostezku, na kterou chodci nesmí, a ideálně tam natáhnou natahovací vodítka (natahovací vodítko je pro mě obvykle rudý vykřičník) od okraje k okraji a ještě vám vynadají, co si do dovolujete, jezdit po cyklostezce. Nebo taky na autaře, kteří v Praze nevědí, že přechod je pro chodce. Anebo si obecně zanadávat na turisty, protože v Praze kvůli různým podivným vozítkům zakázali i kola. Což je ve městě přecpaném auty docela na pováženou. Nebo na tarzany, co to na kole metou (v lepším případě ještě nametení) ze strany na stranu, nepoznají ani pruhy na cyklostezce a bojíte se kolem nich o svoje zdraví, například kdy je na Povltavské v Praze potkáte v protisměru (ač vedle má protisměr pruh) a nemůžete se jim bezpečně vyhnout, a ještě na vás divně koukají.
Nějak ale nemám chuť to dělat. Jestli si zanadávat, pak na pražské cyklostezky, které předpokládají, že se cyklista umí magicky přemístit nebo startrekově transportovat přes křižovatku, případně přes chybějících 200 m cyklostezky. V Praze jsou obecně úzké chodníky i cyklopruhy. Znám lidi, co to „prasí po chodníku“, což se mi bohužel občas kvůli blbému značení cyklostezek nebo jejich záhadným koncům a začátkům stane taky, ale lepší je fofrem vypadnout zpátky na silnici, než se rozplácnete o pouliční lampu, neboť kolem některých aby i štíhlý chodech chodil bokem. Nevyrostla jsem v Praze, takže mám řidičák od 18 let a jednoho dne a na ježdění po silnicích jsem zvyklá. Mám zmapované cyklostezky a držák na mobil na kolo, kdybych potřebovala cyklonavigaci. Zastávky s povolenou přepravou jízdních kol jsou naštěstí označeny a zatím se mi nestalo, že by se někdo vztekal, že ho to obtěžuje, ale dovedu si představit, že lidi v MHD může obtěžovat kolo, kočárek, ječící dítě, štěkající pes, nemytý bezdomovec nebo agresivní ožrala (před jedním jsem nedávno varovala řidiče; ti na opilce obvykle chodí ve dvou, ale mimo špičku taky můžete zůstat trčet na parkovišti konečné sami). Na přepravu kol jsou povoleny jen časy mimo špičku a musíte taky počkat, zda vás řidič vpustí, zatímco zákaz vstupu ožralů by asi neprošel. Ostatně hodně z těch tras je paralelních, osobně do trojského kopce jedu radši poloprázdnou tramvají než přeplněným metrem. Když je vedro a trochu se zpotím, je mi extrémně nepříjemné být víc než pět metrů od jakéhokoliv jiného člověka.
Kdysi jsem sepsala návod, jak být UBERCYKLISTA, podle různých sportovních módních vln, ale nikdy jsem ho nezveřejnila, aby se někdo necítil offendován 🙂 Cyklisty jsem tehdy vybrala náhodně, ale zjistila jsem, že takové partičky existují taky. Podle těch vlastně vůbec nejsem cyklista, takže pokud někdo na cyklisty nadává, nemusím se cítit dotčena 🙂
Díky za vyčerpávající odpověď 🙂 A máš pravdu, nakonec jde zase jen a jen o lidi a o to, jestli jsou ohleduplní nebo ne. 🙂
Na kole teď už nejezdím, protože mým zádům a kolenům se to už nelíbí.
Ale elektrokolo se zdá býti dobrá alternativa.
Kupodivu mně na problémy s koleny a kotníky kolo doporučili, ale patrně to budou jiné problémy… píšeš už – v mém případě je to jaksi spíš „ještě“ (jsem optimistka a doufám, že rehabilitace pomůžou)
Kolo nemám a nechybí mi. Do přírody, na výlety beru s sebou psa, přišlo by mi divné vyjet na kole a psisko nechat doma. Je fakt, že se pes dokáže naučit běhat vedle kola, ale nejsem si jistá, jestli by to mě nebo Denise vůbec bavilo. 🙂
Tak proč asi nejsem cyklistka :
https://youtu.be/yYWyC_vhu-k
užíjte si to dámy! :-))
Jo, a to následující video je ještě výživnější (rofl) (rofl)
https://www.youtube.com/watch?v=Qk-527urIk4
Jo, Jiřík na Ukrajině je výbornej a má asi pravdu. „Pom.daná louka“ mě fakt pobavila (rofl) . Jinak pánové mají takové cyklistické postavičky, že toho museli mít dost už za prvním kopcem 😀 .
A ta paní z prvního videa je taky suprová 😀 .
Na kole nejezdím, protože Praha mi k tomu přijde vyloženě nevhodná. Je to tu samej kopec, hustá doprava a všude spousta lidí. Shodou okolností i já bydlím na pořádném kopci, takže každý odjezd z domova by znamenal při návratu buď pořádný výšlap, nebo nutnost cpát se s kolem do MHD, no a nebo elektrokolo – no ale zase kam s ním, když někam dojedu? Je bezpečné nechat ho jen tak na ulici? Když si k tomu přimyslím ještě dlažbu, koleje a podobné chuťovky, tak by to určitě nebyla jízda pro radost. Emhádéčkem dojedu všude, na nákup dojdu po svých a na větší jízdy mám auto. Navíc, když někam jdu, tak chci taky nějak vypadat. Ne se někam přihrnout ve vycpaných gatích, zpoceném duhovém tričku a se slušivou helmou na spláclých vlasech. A nakládat kolo na auto, abych si odjela někam za město zajezdit, a pak ho zase naložit a vézt domů, mi nějak nedává smysl. Popravdě, ani nevím, kam bych ho pak doma dala, jelikož bydlím v bytě. Snad leda na balkon, což by znamenalo ho pronést nebo provézt skrz celý byt. Kolikrát by bylo třeba dost špinavé, … Ale kdo má to štěstí, že si může někde v okolí domova v klidu jezdit pěknou krajinou a slušným terénem, tak je to určitě fajn.
Bydlím na Proseku, to je taky pořádný kopec. Dolů se jede skvěle. Na cestu nahoru zbaběle používám metro.
Taky nejsem člověk, který jede někam hodinu vlakem nebo autobusem, aby si udělal výlet. Vyjíždím rovnou z domu na kole nebo pěšky.
Samostatnou skupinou jsou cyklisté ve městě, zde jmenovitě v Praze. Buď se řítí po chodníku šílenou rychlostí proti vám, v uších sluchátka a nepříčetný pohled, takže není jasné jestli vůbec vnímají okolí, nebo vám zazvoní až těsně za zády. Vylekaný člověk má tendenci začít poskakovat a mávat rukama a dochází tak k oboustranným agresím. Tedy mírně řečeno.
A už vůbec nechápu, proč s těma kolama lezou do tramvaje. Tak buď na kole teda jezdím nebo ho vozím.
Protože je tam kopec? Nebo právě nechtěj jet přes centrum po hrbech, úzkých uličkách a problémových „obojetných“ stezkách?
Já ten náš závěrečný kopec (bydlím v Kobylisích) taky jedu tramvají. Sice bych to dokázala vyšlápnout, ale nadřela bych se jak kůň a trvalo by to dlooouho. Tak si buď pořídím elektrokolo, nebo popojedu tramvají. DPP s tím počítá a ve vybraných úsecích přepravu kola v tramvaji povoluje. V metru povoleno bez omezení úseků.
To že je to povoleno, neznamená, že to ostatní neomezuje. Chodník je od slova chodit a tramvaj, kde se přes kola nedostaneš ke dveřím je pro běžné cestující ehm, přinejmenším nepohodlná.
Takže jak píšeš – buď si koupit elektrokolo nebo to kolo do kopce vedu. Ohleduplnost k druhým se prostě v současnosti nenosí. Nic osobního, prosím.
Píšu něco o chodníku?
Pokud provozovatel MHD považuje za rozumné a vhodné kola přepravovat, asi je jiného názoru než ty. Při přeplněnosti smí řidič tramvaje přepravu kola nepovolit. Co je neohleduplného na využití poskytované služby???
Osobně – elektrokolo těžko budu parkovat na ulici tak jako tu svoji šunku. A pokud dám ten kopec po svých, bude to půlhodina o kterou přijdu domů později. Mám psy a nechci přicházet domů později.
Se sluchátky? Takového cyklistu jsem v životě nepotkala, asi protože nejezdí po cyklostezkách…
Do tramvají se obvykle leze, když nemáte jak vyjet kopec. Tohle mně připomíná situaci, kdy jsem slyšela u vedlejšího stolu dohadovat se jednu matku a jejího kamaráda, neboť kamarád vynadal její dceři, že zabrzdila těsně u člověka, co jí vešel do cesty. Matka vynadala jemu, že za prvé nemá co sekýrovat její dítě, za druhé že dcera reaguje rychle a jezdí v souladu se svými schopnostmi, a za třetí že se dcera někde naučit jezdit musí. A ono jestli někdo vyjede na první pokus kopec na Bulovku, tak je to borec. Já to bez tréninku nezvládnu.
Jezdím na kole, jezdím v podstatě denně. Do práce přes město (použitelná veřejná doprava mezi bydlištěm a pracovištěm neexistuje, a 4,5 km jsou pěšky časově náročné a na auto kousek). Jezdím po silnici, po cyklostezce i kousek po chodníku. O víkendech jezdím na výlety. K dnešnímu dni mám 2 500 km za tento rok. Asi tedy vím o čem píšu: elektro kolo proč ne, když je potřeba, ale tlupa cca třicátníků? Není to brzy? A naopak starší manželé, zřejmě po letech na kole, kymácející se po silnici, vedle sebe, protože si cosi musí sdělit. V poměrně hustém provozu… A řidič kamiónu, který ví že i cyklista má přednost a naopak blondýna v SUV která o dopravních předpisech zřejmě netuší nic. Nebo b.l.b který je schopen stáhnout okénko a řvát něco o cykostezce. Jenž ona nevede všude a těch cca 300 mertů musím po silnici (ani chodník kolem ní nevede). Takže prosím, vždy když uvidíte někoho kdo se zrovna Vám zdá na nevhodném místě nesuďte. Neznáte důvod. A ještě povinnost použít souběžnou cyklostezku: v cizím městě, když minu nájezd, neboť o ní netuším, často se nedá najet hned, ale až za hodný kus. A navíc pokud města používají dotace na zbudování cyklostezky na opravu chodníků, bývá taková stezka (rozumějte, pro místní tam byl vždy jen chodník) obvykle nepoužitelná. Pevné nervy a dobro došli.
Mně takhle jednou upozornili policajti, jestli vím, kde je cyklostezka.
Odpověděla jsem, že nevím a nemám vůbec tušení, kde jsem.
Tak mi řekli, jak se na ni dostanu. Poděkovala jsem jim a našla ji.
Celé dětství, mládí a i později, jsem měla kolo přirostlé k zadeli neb tenkrát na dovoz a odvoz dětí někam byl jedině autobus MHD a pěšky.Taktéž do práce a z práce. Kolik jsem na svém kole zn. Liberta odvezla nákupů a úrody ze zahrádky ani spočítat nelze. Ještě chvíli jsem jezdila i tady na dědině,jenže pak mne začali předjíždět senioři s kosou a hráběmi, tak jsem to vzdala a sedla do auta. El.kolo nikterak nezavrhuji a možná na něj ještě dojde,však to má kdo podědit. 🙂 U nás o kopce není nouze,takže do nich funět nehodlám, už jsem toho vyšlapala dost. Třeba i v okolí mého rodného města, v pohodě Čekyňák (Ivo). 🙂
Ale jo, vyšlapala jsem ho, ale z plné duše nenáviděla. Zvlášť když ten druhý jede na lepším kole, stoupne si a pak komentuje, kde se flákáš.
Na kole nejezdím, ať je elektro nebo ne. Jako dítě ano, ale ne moc a nijak mne to neuchvátilo. Pak jsem se asi zbláznila a zakoupila v cca 27 letech kolo, že budu udržovat kondičku. Udržovala, než jsem spadla a nacpala si nohu mezi pedál a kolo a zlomila si kotník. 6 týdnů nechodící sádra…. A od té doby kolo nemám a mít nebudu, protože bych se na starý kolena asi zabila 😀
houby anonym, alimo
Jo a když už mluvím o houbách, tak u nás už rostou !!!
Alimo, tomu říkám smůla smůlovatá! Asi ti kolo není souzeno:)) (inlove)
Jestli u nás rostou, to nevím – zatím jsem viděla jen pár klouzků. Ale je fakt, že nehledám… 🙂
Já také našla klouzky a jednoho óbr hřiba a to jsem prosím jela na kole!!! Už je snězeno!
Kolo – ještě ho mám schovaný! Svého času jsem na něm jezdívala do práce, abych se vyhnula naštvání při hledání místa pro auto. Ha, teď mi napadlo, že naposledy ho použila Ania, poté, co ho Andy trochu pro ni sešteloval. Jezdila jsem ráda, mám ráda vítr ve tváři a jedna z našich nejlepších dovolených byla kolem po Francii. Zdůrazňuji, že ne elektrickým 🙂 . Nevím proč, ač nejsem Cyklista, také se trochu přezíravě za elcyklistou ohlédnu. Leč nepokřikuji. Chtějí se vozit, je jim přáno, i když pro upevnění zdraví to není žádný přínos. Ale kochání se také počítá!
Nemám ale ráda, když kvůli tomu, že nemusí vynaložit velké úsilí někam se vydrápat, derou se všude. Ničí lesní a polní cesty, které zvláště po dešti a na podzim vypadají jak tankodrom po cvičení. To je nemám ráda ani trochu.
Jak jsem v tom svatém rozhořčení, poukáži jestě na jeden počínající nešvar. Když se ráno na procházce se psem trefím do začátku školy, potkávám děti od druhé do čtvrté třidy, které JDOU do školy na el. koloběžkách. Stojí na nich a jedou! Ve škole si sednou. Pak zase jedou domů. Doma sáhnou po mobilu. Proboha, kdy se hýbají? Je mi jich trochu líto.Tak, jak jsem jako dítě byla vylítaná já, oni už nikdy nebudou.
Inu – ona už mrňata, co pomalu ještě neumí sedět, jezdí místo na tříkolce v elektrickém autíčku, co ho řídí na dálku tatínek (headbang) !
Jano, zrovna od tebe jsem to tehdy brala dost těžko 😛 Ale druhá možnost byla zůstat hrdá a nejezdit vůbec.
Navíc – i na elektrokole šlapeš, nevezeš se – a je na tobě, jak moc si to ulehčíš.
Pohyb u dětí je fakt problém. Jsem moc ráda, že Andy s Aniou na to mají zdravý názor a obě děti se hýbou dostatečně. Popravdě… jak rodiče vydrží s nevylítanými dětmi?
Jsem asi divná a budu v menšině, ale kolo nenávidím. Od dětství jsem jezdila, jezdit umím, ale znechutil mi to můj ex, který mne tahal na výlety na kole, ale tím stylem, že musíme ujet milion kilometrů za co nejmenší časový úsek, takže jsem z výletu viděla jen silnici, eventuálně hrbolatou cestu, když jsem se zastavila na pokoukání, byly řeči. Takže mě ježdění přestalo bavit a pak už jezdil sám a pak už asi nejezdil sám nebo nejezdil vůbec, netuším. Navíc mě ale příšerně vadí cyklisti, co místo aby jezdili po cyklostezce kolem řeky, jezdí do serpentin, které k nám vedou a tam já trnu, kdy mi spadne pod kola. Předjet se nedají, je to samá zatáčka a já tam vždycky šílím, protože se auta vlečou v koloně už od mostu. Prostě jsem kolo zavrhla. Jo, možná jednou, elektrokolo zkusím. Až budu v důchodu a budu mít čas. Teď ho nemám a tady stejně není kde jezdit, buď do kopců, a na to už nemám (fyzičku a kolena) nebo kolem řeky a tam je cyklistů milion a do toho auta, o to nestojím. O jé, jsem asi prokletá.
V podstatě jsem na tom byla skoro podobně, byť pro staré lidi elektrokola nezavrhuji – ono na nich musíš šlapat a kolo jen přidává další sílu (podle nastavení). Elektrokoloběžky mi přijdou daleko horší. Ty městské, i ty větší výletní. Vadí mi „kolisti“ – já jedu a vy všichni mi uhněte! Ale mívám štěstí na slušné cyklisty – pozdraví, poděkují když odvelím psy stranou, případně upozorní že jich jede víc. A teda jako dopravní prostředek to fakt není marný, když je k tomu rozumná možnost. Vlastně jsem jedno období jezdila na kole do práce i v Kroměříži.
To jsme dvě, každý výlet začínal vyšlapáním tříkilometrového kopce do první vesnice za Přerovem (teď tam bydlíme). Jak jsem to nenáviděla, splavená, pokoušel se o mě infarkt. A taky to bylo o rychlosti a polykání kilometrů.Je to blbé to tak napsat, ale „díky“ tomu, že jsem si ožebračila ruku při pádu na schodech (přeťatý nerv a tepna), tak mám pádné důvody na tom krámu nejezdit. Nesmím si na té ruce přivodit úraz, bo by hrozilo, že o ni přijdu, když něco dlouho držím, tak mi ta ruka zmrtví a těžko bych ukazovala odbočení, když bych se tou jednou rukou neudržela. A vůbec mi to nechybí.
cyklisti si myslí, že je jejich celá silnice. U nás o víkendu se dají počítat na stovky. To jedou dva tři slušně, pak se přižene stádo ,,sportovců“ v barevných dresech a jedou opravdu jako stádo. Mezi to motorkáři a nepřejdeš silnici. Kdyby tady hlídkovala policie tak si musí vydělat na pokutách za víkend na celý měsíc. Aby se jeden bál vyjet autem.
Toro, nedivím se ti.
Nakonec, pokud ti to ježdění nechybí, není co řešit 🙂
Zase si po x-té říkám – díkybohu, že žiju v prdelákově, který ještě turisté neobjevili 😀
Já na to fakt nemám čas. Mám dost náročnou práci, takže domů chodím docela pozdě. Potom potřebuju psát, takže čas, který bych mohla dát na kolo, dávám na psaní. Asi by to kolo bylo zdravější, já vím, ale víkendy mám napůl obsazené rodinou a napůl chci taky nějaký výlety a tak, a ne kroužit kolem městečka na kole. Nakonec mám radši chození pěšky, protože víc vidím a když mě něco zaujme, dojdu si tam a nemusím se bát, že mi mezitím někdo šlohne kolo. No a kešky se z kola taky blbě sbírají 🙂 takže ne, nechybí mi to, do práce na něm jezdit nemůžu, do Brna bych nepáchla ani na motorce, natož na kole a sportovec už ze mě nebude.
Dede, mám radost, že ty máš také radost z Kellyšky. Já jsem na štěstí nikdy neměla problém kolo do kopce vytlačit a ve skupině jsem vždy dojížděla poslední, ale bez krůpějí potu na čele. Ostatní schvácení se váleli podél cesty 🙂 .
Na elektrický motorek jsem si počkala, kvůli své hlavě. Vždyť já na to mám, musím mít stále kondičku a bla bla bla. Už na to nemám! Za rok pokud se dožiju, točím sedmé gumy. Kolena, záda a hlavně skalnaté krpálovité pěšiny u nás v lese se postavili proti mně. Strhla jsem si záda, naštěstí na rehabilitaci mě dali dohromady a manžel mě jeden den umluvil, půjčil mi svoje elektrokolo, do kopce. Pištěla jsem nadšením.Odpoledne jsme zajeli do spádového městečka, do cyklistické dílny dvou bratrů, bývalých závodníků a ti mně navrhli přestavbu mé Marušky na elektro! Do dvou dnů byla hotová a dnes si bez elektrokola nedovedu svůj lesní život představit.
Alex, ještě jednou dík za ten tip a nekonečné hovory, když jsem se nemohla rozhodnout! 🙂
Jo a ta páčka akcelerátoru na rozjíždění… ta je! Hlavně, když se rozjíždíš do kopce, jako já skoro vždycky, když jedu z domu:))
Hele Alex, oni u vás přestavují Marušky? Neobjednala bys mě? Taky bych potřebovala nějakou rekonstrukci 🙂
😀
Škoda, že nepřestavují aj Janušky! 🙂
Ja jsem, za necely rok v Holandsku, znovu objevila puvab jizdy na kole. Kolo je tady dopravni prostredek, jezdim na nem do prace, na nakupy, za zabavou… V Holandsku je uzasna cyklisticka vybavenost. A mam elektrokolo …
Epulko, když jsem jezdila v Holandsku (když Andy studoval v Maastrichtu), otevřel se mi nový svět – to se nedá srovnat ani s naší pověstným Polabím. Místní kola, cyklostezky, nákladní kola, kola na převoz dětí… ach! 🙂
Užívej si, tam to na kole opravdu jde 🙂
Jako malá (a větší) jsem měla kolo jako přibližovadlo, občas nějaký ten výlet. Pak přišel pes a na kolo jsem sedla jen výjimečně, krátký pomalejší okruh se psem. V období stávkujícího kolene jsem neujela ani kilometr, nešlo to. Pak to zase šlo, takže zase jen občas, v Plzni jsem kolo ani neměla, v Praze jsem za 8 let nevyjela snad ani pětkrát.
No a přišla korona a já nesnesu cokoliv na dýchacích cestách. Takže ten jediný den kdy se ještě venku mohlo chodit bez, ale v MHD už „s“, jsem oprášila Favorita a jela. 10+5 km, na ten náš kopec se nechávám vyvézt, nestíhala bych venčit. Pak to zostřili a já si dala „houmofís“.
Teď sice cestu MHD s „náhubkem“ jakž takž dávám, ale… když neprší a nepospíchám úplně na minuty, jedu radši na kole. Nejsem Cyklista, jezdím na stařičkém Favoritu (aspoň můžu v klidu parkovat venku, z toho nikdo nic neukradne) a vlastně z donucení.
Jo, to je praktický přístup, který chápu 🙂
Pro mne bylo kolo vždy dopravním prostředkem (pominu-li dětství), a heslo „kopec vyjde pěšky jenom srab“ u mne nepadá na živnou půdu (rofl) . Klidně ty tři kiláky Pavlovem to kolo s funěním vytlačím nadávajíc jako špaček „A víte, že ještě jednou tolik máte před sebou?!“ prohodila herdekbaba, co mne předjela na babetě – grrrrr.
Sice kolem mne je lautr rovina, ale elektrokolo má už každý druhy (mluvím o běžném uživateli, který ho též používá místo MHD) a já už nad ním taky přemýšlím – ono šlapat proti větru je taky pěkná kruťárna.
Teď jsme v Pavlově byli. Šli jsme z Mikuolva do Pavolva. Moc krásná krajina, ty skály už připomínají spíše Chorvatsko nebo jih Itálie. Vyjet nahoru na kole musí být trochu makačka. A elektrokolo jako MHD tam dává velký smysl, protože doprava k vlaku tam je pěkně mizerná.
Mám kamarádku, která si elektrokolo pořídila právě na cesty do práce. Má hezké, velké, s šik košíkem, dojíždí z vesnice do města a ani se nezapotí, takže může po dojezdu hned nastoupit do procesu (je zdravotní sestra). Mezi námi a Dvorem se tyčí a rozpíná poměrně vysoký hřeben – od nás je to prudký dlouhý kopec, na druhé straně k dvorskému nádraží jsou serpentiny. Výzva pro sportovce je to úžasná, ale přejíždět ho cestou do práce je prostě opruz. Takhle z naší vísky vyjede dáma… a do Dvora dáma dojede – na elektrokole:))
Navíc jestli jezdí do nemocnice, tak to je kopec x 2
U elektrokola je hlavní mít ho kam dát na startu i v cíli
Elektrokolo nemám, jsme tu hodně rovinatí. Navíc netrpím představou, že do kopce se kolo nesmí tlačit, protože když jedu moc pomalu, padám. Nestojí mi to za to. Kolo používám jen jako přibližovadlo po dědině a širokém okolí, jako sport mě cyklistika netěší- mimo jiné asi kvůli těm davům cyklistů tady všude. V pátek jsem jela z rehabilitace a fakt nechápala, proč se cyklisti musí motat po úzké silničce na slunku, když kousek od silnice vede cyklostezka kolem řeky pod stromy… asi druh masochismu ověnčený gloriolou „uhněte, já to dělám pro své zdraví“. 🙂
Matyldo, taky jsem došla k názoru, že existuje sekta, která věří, že cyklostezky jsou dílo ďáblovo a cyklistům kradou duši. 😛 Když jedu po hlavní silnici/ ulici do Dvora a vidím cyklisty (lhostejno, zda maníka v trikotu nebo potácivou babku), jak si to šlapou v těžkém provozu (který účinně brzdí), zatímco metr od nich vede krásná, nová, široká, asfaltová cyklostezka, na které obvykle nikdo není, řvala bych. Proč??? Totéž cesta z Prostřední do Horní Bečvy. Tam vede cyklostezka nějakých 60 čísel od hlavní výpadovky na Slovensko směr Žilina (těch kamionů!) a kde myslíš, že potkáš cyklisty? Správně, na té silnici!
Pořád přemýšlím, jestli by za to neměli dostat pokutu, ti cyklisté? Jak by potom byla hodnocená nehoda auta a cyklisty? Já ty idioty u nás vidím po té silnici jezdit i v lijáku a při sněžení (a ano, cyklostezku čistí stejně jako silnici). Co s takovými?
V neznámém prostředí si cyklostezky nemusíš všimnout, bývá slušně zamaskovaná. A některé jsou zase postavené tak nebezpečně, že je lepší se plácat mezi kamióny.
Někdy ti jednu takovou ukážu. Před vesnicí je perfektně vyústěná rovnou mezi auta na státovku.
Nicméně kde je souběžná stezka pro cyklisty, je cyklista povinen ji použít a pokutovat by to šlo.
Tady jezdí hlavně místní, je to příjezdová cesta do města, taková ta průmyslová. Cyklostezka pro turisty vedoucí ke Kuksu vede jinudy. Navíc je značená a dobře vidět – vždyť vede souběžně se silnicí jako chodník (který to kdysi byl).
Bydlím na cyklostezce Brno-Vídeň a ty žluté šipky jsou dobře viditelné- před deseti lety jsme taky nebyla místní a hledala je. A pokud dokážu najít blbě schované značky jako turista, tak snad jako cyklista dokážu najít dobře viditelné žluté šipky s popisky.
Ty se máš.
Já jsem odmítla vydat svoje kolo a rozhodla se pro přestavbu. A nedopadlo to dobře. Někde je nějaká spínací chyba, takže kromě blbých poznámek které poslouchám, ještě navíc lapu po dechu úplně vyřízená. Je mi toho kola líto, takže asi půjde přestavět zase zpátky.
Ale dostala jsem teď nové elektrokolo. Má velmi dámský rám, takže se na něm dá jezdit v sukni 😀 a má velmi horská kola, takže by mělo zvládnout i českou verzi cyklostezek. Takže se taky mám 🙂
Ono to opravdu není stejné – původní kolo a přestavěné. Podle mě to elektrokolo je opravu víc jako babeta 🙂 Aspoň to moje pomáhalo opravdu hodně. Ale bylo strašně těžké.
Přestavěná kellyška je pomalejší. Kvůli těžišti jsem chtěla středový motorek, takže jsem přišla o řazení na předním kolečku. Pomoc je znát, ale přijde mi, že šlapu víc, než na elektrokole. To mi nevadí – naopak. Mohu se protáhnout jak mi koleno dovolí a pomoc je vždy taková, že to koleno zvládne 🙂
Výhodou je nejen moje oblíbená velikost (malost:)) kola, ale rozhodně je významně lehčí a obratnější (ve středu a nízko uložené těžiště oproti velkému kolu, které mělo baterii na nosiči), což znamená pocitově mnohem příjemnější cestu v terénu.
Neříkám, že by taková změna vyhovovala každému, ale já jsem dostala přesně to, co jsem chtěla a potřebovala 🙂
Jo a ještě něco – když jsem studovala, co vlastně ta přestavba znamená (a četla diskuzní fóra), došla jsem k závěru, že značně záleží na tom, kdo to dělá. Zatím jsem spokojená, snad na mě někde nečíhá nějaký zádrhel 🙂
Myslím, že mám stejnou přestavbu. A smůlu. Někde je tam „chybka na plošňáčku“ a občas se ukáže rychlost 99,9. A logicky vypne v takové rychlosti motor. Stačí drncnutí o kamínek. Na tom se prostě nedá jezdit. My sice nemáme kopce, ale vítr můžeme vyvážet.
Zvláštní je, že při reklamaci se „závadu nepodařilo simulovat“. Njn.
Bohužel, cyklisté nedokážou skousnout, že něco z dálky vypadá stejně jako kolo, ale jede to snáz než kolo. Z jejich pohledu zasloužený kopec je jen, když je pořádně vyfuněný, ale to je ta soutěživost co si vypěstovali různým závoděním.
A co nepřidává jsou ty půjčovny všude po Krkonoších, Jizerkách, Šumavě atd… Díky tomu se třeba u nás v Jizerkách na některých trasách nedá chodit, to je v tom provozu o život s skoro ani jezdit na normálním kole, když se tam motají stále davy na elektrokolech spolu s profiky co se je snaží předjet. A pak v těch horách lidé ztrácí rozum. Myslí si, že to elektrokolo vyjede všude a lezou s tím do míst, kde nemají co dělat. Ale třeba Šumava už začíná elektro vozitka (i koloběžky) regulovat.
O pekle, jaké představují půjčovny elektrokol jsem slyšela, naštěstí nezažila, u nás to není a nahoře na horách jsem už dost dlouho nebyla. Je to samozřejmě byznys versus zdravý rozum a slušnost. Myslím, že kde není snaha se chovat slušně bez pravidel, pravidla brzy nastoupí. A budou se obcházet. Asi jako s lesními motorkáři. Jen ti cyklisté nejsou až tak nebezpeční.
Docela jsou. Nemají na některých cestách co dělat. Ale kdo má oprávnění je vyhnat?
V Hradci vždycky byly cesty označené pro chodce a cyklisty. Všichni se bez problémů vešli, lidi,psi,kola i kočárky. A najednou sednou na drahého horáka, vyvezou se na kopec, uvidí první kámen a nastane zatmění mozků…
Nechápu
Tak je fakt, že na některá místa to chce fyzické úsilí, což byla přirozená regulace. Nyní je to opravdu jak motorkářská dráha. Nebezpečí číhá v tom, že ta kola jsou mnohem těžší a nejsou vůbec slyšet a co si budem povídat díky nižší námaze si na tom skupinky často povídají, hledají v mobilu apod. a nehledí úplně na cestu.