Tak tentokrát měla Rozárka několik zásadních zážitků! Jednak panička vsedla na kůň a jednak se babiččin Bertík poprvé setkal s Merlinem a Polárkou. Drama! Skoro:))
Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (42): Poprvé
„To snad není možné, ona se zbláznila. Definitivně. Na stará kolena chce jezdit na koni. Nemá ani rozum ani pud sebezáchovy.“ Páneček rozrušeně chodil sem a tam po obýváku a jeho lamentace začínaly být únavné. Lehla jsem si na křeslo a doufala, že se panička ozve s nějakým uklidňujícím prohlášením. Protože já jí fandím. Víte, o kolik bychom byli na vycházkách s Tarkanem rychlejší, kdyby nás nezdržovala?
A je to tady! Práskly dveře. Tak schválně, že to byla ta stará kolena? Panička si sice občas na jedno naříká, ale stará? To páneček trochu přestřelil, řekla bych. Jo! Měla jsem pravdu, panička syčí jako papiňák a páneček couvá. „Jak chceš. Ale pak si mi nestěžuj!“ prohlásil nakonec důstojně a skryl se za denním tiskem.
Druhý den cestou na jízdárnu už panička zdaleka tak rozhodná nebyla. Co rozhodná, jak cesta ubíhala, strach v ní rostl tak, že jsem se málem začala bát taky. Že to otočí a pojedeme zpátky! Ale ne. Zvládla to natolik, že nikdo nic nepoznal – tedy kromě mě a Tarkana. Ten ji při čištění dokonce experimentálně štípnul zubama, protože si její nervozitu neuměl vysvětlit. Ale když ho jako vždycky automaticky plácla po tlamě, uklidnil se.
Potom trenér přinesl sedlo a Tarkana pečlivě osedlal, zatímco paničce všechno vysvětloval. Než jsme vyšli ze stáje ven, byl už kolem houfek zvědavých jezdců. Nervozita rychle rostla – a to kupodivu nejen u paničky. Vypadalo to, že nikdo doopravdy nevěří, že by tenhle pokus mohl dobře dopadnout.
Potom panička chytila rukama uzdu hned u udidla a na chviličku přitiskla tvář k Tarkanovu nosu. Vždycky se tak mazlí a dnes asi panička v duchu prosila, aby na ni byl ten veliký kůň hodný. Podívali jsme se s Tarkanem na sebe v duchu jsme se smáli – copak nikdo nechápe, že se o tu naši pošetilou paničku umíme postarat?
Přeju vám krásnej chlupatej den a vězte, že těm, kteří vás mají doopravdy rádi, můžete věřit!
Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (43): Přiznání
Seděli jsme s paničkou a Tarkanem u nás na kopci a koukali dolů do kraje. Tedy abych byla přesná, panička bolně koukala do kraje, já koukala na paničku a Tarkan v rámci perimetru daného vodítkem spásal všechno, co považoval za jedlé.
Řeknu vám, ten kůň je nemožnej, žral by i za apokalypsy. To já jsem dobře věděla, že paničce je ouvej. Trpělivě jsem čekala, kdy to vyklopí, protože ona mi nakonec stejně všechno řekne. Tentokrát to ale trvalo.
„Ach Rozárko, já jsem tak strašně nemožná!“ vzdychla nakonec a pokusila se mě obejmout. Chvilku jsem to vydržela, pak jsem se vyvlíkla a zavrtěla ocasem. Malinko jsem čekala, ale když nepokračovala, aplikovala jsem hojivé olíznutí. Fungovalo.
„Proč jsem vůbec na toho Tarkana lezla? Jo, v tom jsem mistr, udělat ze sebe pitomce!“ Nechápala jsem, v čem je problém. Vždyť to byl přece na jízdárně velký úspěch! Tarkan, navzdory své špatné pověsti mezi jinými jezdci, byl starostlivost sama a moc jim to spolu slušelo! Ale je fakt, že dnes jsme zase šli na vycházku po staru.
„Rozárko, ani ty to nechápeš?“ Zavrtěla jsem ocasem a dala hlavu na stranu. Tohle vypadalo psíchologicky, tam musí pes opatrně. „Ani tys nepoznala, jak strašně jsem se bála? No dobrá, ne strašně… ale bála. Byla jsem tak vysoko… a věděla jsem, že stačí, aby si Tarkan poskočil a já budu na zemi a zlámu si… no, cokoliv, na co zrovna spadnu.“ Sklonila zahanbeně hlavu.
Aha! Tak je to… Hm. Co s tím? Vyskočila jsem na lavičku vedle paničky a důkladně jí olízala ucho. A pevně se zadívala na Tarkana. Veliký kůň kupodivu pochopil, jemně do paničky šťouchnul nosem a zafrkal něco koňsky přátelského.
Panička se pousmála. „Myslíte, že to nevadí? Že je nám i takhle spolu dobře?“ Radostně jsem štěkla. Panička vstala a zasmála se. „Tak jo, je čas jít a čuchat a…“ koukla na Tarkana, „spásat nové obzory!“
Přeju vám krásnej chlupatej den a povídám, mějte se svými lidmi trpělivost. Vyplatí se to!:))
Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (44): Návštěva
Tak na tuhle návštěvu jsem se těšila už dlouho. Co si naše babička vzala domů nalezence Bertíka, děly se zajímavé věci. Původně zcela bezzvířecí babička totiž objevovala nový svět.
Tak jsem například slyšela, jak se v telefonu nabádavě ptá pánečka, jaký vysavač používáme, přičemž místo slov „ty zatracený chlupy“ použila jen významnou odmlku. Zatímco panička, které se ovšem babička ptát nechtěla, by to pochopila hned, páneček bezelstně odpověděl, že červenej a pak se divil, proč babička tak rychle ukončila hovor.
Zatímco my jsme babičku a Bertíka navštívili už několikrát, k nám ten den přišel Bertík poprvé. Kvůli kočkám, samozřejmě. Zaujala jsem strategické postavení v hale a čekala jen okamžik. Merlin nezklamal. Jakmile zaregistroval vetřelce, vyrazil do útoku.
Zařval jako tygr a poměnil se v černý mrak plný zubů a drápů. Bertík v první chvíli zdřevěněl úlekem. No, on to asi byl spíš jen úžas, protože vzápětí vesele vyrazil a prohnal černého démona takovým tempem, že se panička s babičkou ani nestihly pohádat. Skončilo to naježeným kocourem na skříni, vesele štěkajícím Bertíkem a stezkou povalených předmětů.
Než se lidé stačili rozkoukat, přišla na bojiště Polárka. Ještě rozespalá se rozhlížela kolem, a Bertík, který měl nejspíš pocit, že se ocitl v psím nebi, okamžitě vyrazil na honičku č. 2. Trouba. Tohle byla přece Polárka!
Naše bílá krasokočka prostě zůstala stát a jakmile se ten malej hnědej drzoun ocitl na dostřel, zasyčela a propleskla ho takovým způsobem, že Bertík na fleku zastavil a jen užasle koukal. „Ono to neutíká!“ žalovaly jeho oči. „A kde jako má být ta legrace?“
Polárka pak skočila šokované paničce do náruče a velice sebevědomě se rozpředla. Babička chytla Bertíka, svalila se na gauč a něco zasípala. Páneček, původně strategicky ustoupivší do kuchyně, se objevil s předpřipravenými kalíšky osvědčeného životabudiče. Zavládl opatrný mír.
Přeju vám krásnej chlupatej den a nebojte se, kde je dobrá vůle, tam se i pes s kočkou (nakonec) dohodnou:))
Hihi – „Víte, o kolik bychom byli na vycházkách s Tarkanem rychlejší, kdyby nás nezdržovala?“ No jó Rozárko, panička má oproti vám oběma jen dvě nohy :). Já si vzpomněla na naši Mexickou kamarádku. Je to malá osůbka a když jsem spolu kdysi chodily na procházky, vždy se snažila moje kroky brzdit, ať si uvědomím, že je malá a že ona udělá tři za jeden můj. Pravda já cupitat neumím a na procházkách spíše rázuji, kolikrát mi nestačí ani manžel (tedy pokud nemám v ruce digital, to ho pak naopak doháním).
Romantika v sedle vždy přitahovala a bude dále. Já v sedle rekreáčně seděla několikrát, ale jako tvoje panička, teď už si „sednout na kůň“ přeji jen v duchu. Jak přibývají roky, vzdálenost ze hřbetu koně na případný dopad je čím dál větší a vážím si svého zdraví. Odvahu angl. královny v tomto směru jasně nemám 🙂
U věty „Polárka pak skočila šokované paničce do náruče a velice sebevědomě se rozpředla“ jsem se také zasmála, jen bohužel tohle ani jedna z našich koček nikdy neudělala. Tedy, že mi skočila do náruče! Asi nikdy nebyly „vítězně motivované“ jako Polárka, ale když už jsem si je sama do náruče zvedla, opravdu se vždy „rozepředly“.
Je moc fajn, že Bertík se má u babičky tak skvěle její synáček trefně odpověděl že používají „červený vysavač“ 😀
Hezky jsem si početla !
Díky, Maričko! jsi můj oblíbený čtenář – umíš vyzobnout všechny v textu připravené rozinky (inlove)
Pokud jde o skok Polárky do náruče, řekla bych, že je to částečně básnická licence – ve skutečnosti by se asi snažila po paničce vyšplhat:))
Hlasité předení naše kočky uměly báječně a musím se přiznat, že občas se mi po tom přátelském zvuku stýská. Škoda, že psi nepředou! 🙂
Rozárko, pokud jde o koně, já tu tvou paničku naprosto chápu! A víš, že u nás to probíhalo tak nějak podobně, když jsem již v poměrně pokročilém věku páníčkovi oznámila, že mám domluvenou jízdu na koni? Ač s akcí nesouhlasil, dopravil mě k jízdárně, ale na místě samém prohlásil, ať další spolupráci z jeho strany nečekám, neb on se ke koni nehodlá vůbec přiblížit. No a já se zmítala v pocitech bouřlivé euforie a obav. Ale když už jsem seděla v sedle, strach byl zapomenut, zvítězila euforie a já jsem si to neskutečně užívala. Byla to nádhera, nelituju a nikdy na ten zážitek nezapomenu. Ale víckrát ho opakovat raději nebudu, to bych toho svého anděla strážného zbytečně přetěžovala. 🙂
Takže já, Rozárko, tvé paničce rozumím. A ty ovšem taky! (inlove)
Hančo, naprosto chápu tu euforii! (inlove)
Pokud jde o mě, tak se obávám, že bych asi skončila jako panička – prostě už si nevěřím, že bych dokázala šikovně spadnout a nic si neudělat – když by na to přišlo 😛 No jo, v téhle oblasti už můžu jednoznačně říct, že líp už bylo… 🙂
Naše psice se svými kočkami vycházejí dobře, až občas říkám „Vanilko, neolizuj kocourovi pořád tu hlavu, nařeže ti,“ neb nesouhlas dávají kočky najevo tím, že odcházejí a pokud jde pejska za nimi, tak jí prostě fláknou. Je u nás na návštěvě Pralinka a ta už zákonitosti koček chápe dokonale, velké černé Ciri to chvilku trvalo, protože ta na ně skoro všude dosáhne, ale už jich taky pár chytla.
Svět z koňského hřbetu je jiný, jen by ten kůň mohl být pohodlnější, říká ta, co jezdila málo a na koni se sice udrží, ale zázrak to není 🙂
„Vanilko, neolizuj kocourovi pořád tu hlavu, nařeže ti,“ 😀 😀 Matyldo, tvá váhově vcelku vyvážená smečka mě (v tvém podání:)) dokáže vždycky rozesmát.
Je fakt, že chudák malá Ciri mezi nimi trčí jako Holdegrón… (rofl) Ale ti menší si s ní evidentně umějí poradit 🙂
Ó, dneska to bylo zatraceně akční.
Doufám, že panička nerezignovala a na kůň vsedala častěji a častěji a nakonec strach přemohla úplně. To bych jí přála, svět z koňského hřbetu vypadá úplně jinak (aspoň tak jsem to slyšela 😉 ). A bloumat krajinou na věrném oři s věrným psem po boku, no kdo by to nechtěl?!
Polárka je supr kočka, ta se s kdejakým přivandrovalcem nezahazuje. Je zajímavé, jak psi dokáží vyjít s domácími kočkami, přestože ty přespolní (přeszahradní, přesuliční,…) z duše nesnáší. Jako třebas Brůča – Zikmunda se regulérně bojí (hystericky piští, když do ní ždúrne packou), ale v stáji musí nosit náhubek, aby je neubezdušila (tam má zas hysterické záchvaty z toho, že na ně nemůže). Lítá tam jak poděs a strká nos do všech možných škvír (kočky zatím sedí na stromech, střechách a balících a čekají, až se to černé nadělení přežene) a Erník nadšeně dusá za ní, aniž by věděl, o co přesně kráčí… On je s domácím kocourem kamarád.
Ygo, kdyby Terka neměla Brůču, tak by sis ji musela vymyslet:)) Tvoje komentáře ohledně této zapamatovatelné fenky mě vždycky rozesmějí, i když mi při tom občas běhá mráz po zádech – to když v Brůčiných eskapádách poznávám Ari… 😀
A tohle, je ta správná třešinka na dortu! 😀 „Erník nadšeně dusá za ní, aniž by věděl, o co přesně kráčí…“