S pátkem je to zase Rozárka. Nejdřív se musí zamyslet nad nedomazleností, následuje drama s pánečkem a nakonec… věřili byste, že panička nesdílí! Jak k tomu chudák pejska přijde? 🙂

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (39): Spolu

Ten den ráno vykouklo z mlhy sluníčko a panička zajásala. Pořád sice říká, že nebude nadávat na počasí, že déšť je pro zemi po suchém létě požehnáním, ale stačí dva týdny denního mytí mých zablácených tlap a už to požehnání zdaleka tak neoceňuje.

„A půjdeme všichni ven!“ prohlásila nadšeně. Všichni jsme nakonec byli já, panička a náš koňský vysloužilec Tarkan, jelikož kočky si chodí po svém a páneček zamrmlal něco o zahradě, což znamenalo, že se těší až vypadneme, aby mohl relaxovat po svém.

Šli jsme na místní kopec, odkud je pěkný výhled do kraje. Vede tam cesta i pro koně, na vršku je lavička a ráno tam nikdo nechodí. Sedla jsem si paničce na nohu a Tarkan jí co chvíli funěl za krk a vyžadoval pozornost. Ten kůň je pořád ještě nedomazlenej, věřili byste tomu?

A pak mě napadlo, že já jsem vlastně taky pořád nedomazlená! Nikdy nemám dost paniččiných láskyplných doteků, mám ráda, když si hrajeme, a dokonce jí trpím i to, že si ze mě dělává legraci. Tarkan má sice kolem sebe jiné koně, ale jak se k paničce vždycky žene! Najednou jsem dostala strach – jak bychom žili, kdyby nás panička nechtěla?

Ta se dívala do kraje, ruku zabořenou v srsti za mým krkem, když najednou vzdychla. „Rozárko, to je krásy, viď?“ Vsunula jsem jí čenich do dlaně, aby věděla, že tu s ní budu ráda sedět a hledět, byť v křoví jsou určitě zajíci a tuhle za drnem by se dala vyhrabat myš. Tarkan přešlápl a zafrkal – už měl kolem spaseno a taky by se radši vydal zase na cestu.

Panička zasněně vzdychla a pak se na nás podívala. „Vy dva! Už abychom zase někam běželi, co?“ Vyskočila jsem na všechny čtyři a nadšeně zaštěkala. Akce! Jasně! Kdykoliv! Panička se zasmála a já jsem pochopila, že u nás doma jsme v bezpečí – ona nás nedá, protože by to bez nás taky nevydržela.

A tak vám přeju, abyste vždycky měli někoho, kdo vás nedá. Protože jak máte tohle, tak s tím zbytkem si už určitě poradíte:))

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (40): Kdo to tu mluví

V to upršené nedělní odpoledne se páneček z obvyklé společné nedělní procházky nejapně vymluvil, řka, že má práci. Panička jen pozdvihla obočí, nicméně vzala mě a vodítko a vyrazily jsme na dlouhý okruh.

Pánečkovu nepřítomnost jsme popravdě moc nevnímaly. Já měla hromadu čuchání a obě jsme procházely intenzivními socializačními interakcemi. Vypadalo to, že se půlka našeho městečka rozhodla rozchodit vydatný nedělní oběd a každý měl chuť na kousek řeči.

Když jsme konečně vešly do našeho domu a panička se začala shánět po ručníku na moje tlapky, najednou jsme uslyšely, jak páneček na někoho mluví. Mazlivě mluví! Panička ztuhla a velmi potichu se zastavila.

Koukla jsem na ni s pochopením – já taky umím žárlit, když oni hladí cizí psy! Prověřila jsem nosem dostupné pachy domu, a pokusila se zavrtět ocasem zprávu, že všechno je v pořádku. Jenže panička nemá můj nos a uvažování se jí zjevně zakalilo.  Skoro bych řekla, že ukázala tesáky a naježila srst. Znovu jsme se zaposlouchaly.

„No jo, ty jsi moje krásná holčička…“ vrkal se páneček. „Mňé?“ „Neboj, tebe taky miluju!“ „Vrau…“ No tak, pojďte ke mně… „Mňa!“ Panička se s úlevou opřela o skříň, složila číro a skryla chrup. Jo, mazlí se, chlap jeden nehodná, ale s našima kočkama! A to považuje za přijatelné i naše alfa samice.

Když jsme vešli do pokoje, šla pánečkovi rovnou dát pusu, což ho překvapilo – naštěstí mile. Najednou vstal, odkašlal si, začervenal se, otevřel dveře do malého pokoje a pravil: „Všechno nejlepší k narozeninám, Klárko moje…“ a panička ztuhla podruhé.

Na stolku stál úplně nový šicí stroj. Kosmicko uměle inteligentní šicí stroj, na jaký panička stůně, co stará veritaska odešla nebe, kde už jehly nepraskají a nitě nešmodrchají. Tak proto s námi dnes nešel! Panička se mu vrhla kolem krku a já slyšela, jak zajíkavě šeptá: „Já tě taky miluju… mňau!“

Přeju vám krásnej chlupatej den… a vrkejte!:))

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (41): Myši

Řeknu vám, že mě včera panička vážně zklamala! Vždycky jsem tak nějak věřila, že… mě chápe, je se mnou napojena na jednu vlnu, že se se mnou vždy o rozdělí o věci, které mám ráda. A ono ne!

Začalo to úspěšnou kočičí nocí. Polárka s Merlinem vyrazili na loveckou výpravu a pěkně se rozšoupli – ráno bylo na terase položeno několik myší a jen jedna byla načatá. Koukala jsem na tu nadílku skleněnými dveřmi a mimoděk slinila. Panečku, to by byla biosnídaně!

Neřád Merlin viděl, jakou mám na ně chuť, takže si ležérně sednul vedle myších mrtvolek úhledně narovnaných na rohožce a packou do nich jemně pinkal. „Moje!“ zpívaly jeho pyšně naježené vousky. „Nedám!“ smály se potměšilé oči. A když si uvědomil, že nemám šanci ho prohnat, tak si stoupnul, vyhrbil hřbet a otřel se o rám dveří a zlomyslně zavrněl: „Nechceš ochutnat?“

Přiznám se, že jsem kapku ztratila nervy. Vyštěkala jsem do tváře naprosto přesně, co si o něm myslím, a abych svůj názor zdůraznila, mydlila jsem packou do dveří: „Pusťte mě na něj! Proženu mu perka a z těch myší mu nenechám ani ocásek!“

Z koupelny se vynořila rozčepýřená panička a hned na mě: „Rozárko! Co ječíš?“ Ale pak uviděla myší nadílku. Přidala jsem na volume s nadějí, že pochopí a hned otevře dveře na terasu. Ale ona si plácla rukou přes pusu, zakuckala se, zasténala a – teď to přijde – zavřela mě do koupelny.

Taková zrada! Jenže já nejsem žádné béčko, a ty dveře se taky úplně nezaklaply, takže za chvilku jsem zase stála u dveří na terasu. Zavřených! A uviděla paničku, jak, oděna jen v noční košili, nabírá na lopatku myší delikatesy a odnáší je venkem pryč. Radostně jsem pádila do kuchyně ke své misce – kam jinam s nimi mohla jít?

A pak se to stalo. „Klap.“ Konec nadějí. Z popelnice je už pro mě panička nevytáhne. Tedy… pokud je tam tedy opravdu hodila. Klidně si jich mohla cestou pár smlsnout!

Přeju vám krásnej chlupatej den a… sdílejte! Ne na Facebooku, ale v misce, jo?:))