Tak tentokrát měla Rozárka opravdu rušné dny! Začalo to záhadou zmizelých propisek a pokračovalo svatbou. Nechyběla ani záchrana v poslední chvíli! Nenechte si ujít další várku příběhů jedné malé pejsky:))

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (35): Propisky

„To prostě není možný!“ láteřil páneček. „V celým baráku snad není jediná propiska! Sám jsem jednu před týdnem kupoval, a je kde?“ Pod paniččiným pohledem spolkl odpověď, která se mu drala na rty, nicméně reptat nepřestal.

Oba už nějakou chvíli prohledávali kuchyň, obývák i pracovnu, protože, jak pravil páneček, není možné, aby se vypařily opravdu všechny. Propisky. Na paničce bylo vidět, jak moc ji mrzí, že vůbec kdy přijala pánečkův návrh, že cestou do města nakoupí.

Ležela jsem pod jídelním stolem, když se ozval vítězný pokřik – páneček našel propisku. Než jsme si stihli všichni oddychnout, následovala ukřivděná lamentace: „A když jednu náhodou najdu, tak samozřejmě nepíše!“ Vzápětí letěla nepoužitelná propiska na zem. Muž potřebuje aspoň nějaký ventil pro své city!

V tu chvíli se kolem mihnul bílý chlupatý blesk a Polárka, s technikou tak dokonalou, že by jí i Jágr záviděl, provedla sérii pinknutí, aby po závěrečném úderu propiska zasvištěla pod starožitnou komodu. Zatímco Merlin prozíravě splýval se stíny na knihovně, Polárka párkrát zašátrala packou v úzkém otvoru a s důvěrou se zadívala na oněmělého pánečka.

„Že mi ji vytáhneš?“ Tentokrát panička pánečka za silnější výraz nekárala, nejspíš si ho myslela taky. Komoda byla fakt těžká a oběma chvilku trvalo, než ji odsunuli. Výsledek však předčil očekávání. Jen propisek tam bylo osm! Ale taky několik víček od různých flašek, dva korkové špunty, jedno těsnění, kvůli jehož zmizení se páneček rozčiloval před týdnem, a golfový míček.

Kde v naší domácnosti vzal, nikdo netušil. Zatímco páneček sbíral ztracené poklady a panička šla pro smetáček, Polárka se zmocnila míčku. Nikdo si jí nevšímal. Ale já vím své – nejpozději v jednu v noci tu bude zase veselo. Spolčení hravé kočky, míčku a plovoucích podlah totiž nikdo nepřeslechne!

Přeju vám krásnej chlupatej den… jestlipak máte doma vždycky dost propisek? A píšou?:))

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (36): Svatba

„Konečně nastal ten významný, úžasný den D!“ pravidla jednoho ráno panička. Svatba! Řeknu vám, jestli úžasný den D znamená ten strašlivý zmatek, jaký byl v našem domě, tak rozhodně prohlašuju, že mám radši dny obyčejné.

Ležela jsem pro jistotu pod stolem, protože už rána kolem běhal neurčitý počet poloustrojených paniček. Jeden člověk se přece nemůže tak míhat! Páneček to asi cítil stejně, protože se snažil chodit při zdi a bručel, že kdyby věděl, do čeho jde, tak tu holku Jirkovi nedá.

Panička ho mírně nepříčetným hlasem ujišťovala, že všechno je naplánováno do poslední minuty, načež si páneček povzdechl, že to je právě to. Vzdala jsem snahu hlídat. Když vám domem proudí zástup příbuzných i zcela neznámých lidí, na které nesmíte ani štěknout, je pod stolem líp. Nu, a pak už se někam jelo.

Malá panička vypadala trochu jak já – bílá, jen se kolem ní nevznášely chlupy. Jirka byl taky bílej, ale hlavně ve tváři. Skoro jsem měla dojem, že muži mají ke svatbám podobný vztah jako my, psi. Taky se těší, až to skončí a dostanou najíst!

A pak už jsme šli do veliké místnosti, hrála hudba, okolí vibrovalo emocemi a paničce se chvěla na vodítku ruka. Malá panička nakonec zůstala stát s Jirkou a dalšími dvěma lidmi před takovým zdobeným stolem. Pak přišel velikej důstojnej pán, začal mluvit, a moje vodítko spadlo na zem, protože panička se chytla pánečka a kapesníčku.

A tak jsem vstala a šla za malou paničkou. Sedla jsem si vedle ní a ten velikej pán se v řeči trochu zakuckal. Poslala jsem mu svůj nejhezčí psí úsměv. A když se potom malé paničky a Jirky na něco ptal, štěkla jsem také.

Věřili byste, že bylo v té místnosti najednou příjemněji? Lidi se usmívali a bylo hotovo. Ten důstojnej pán mě pohladil po hlavě a řekl, že tuhle svatbu si bude dlouho pamatovat.

Přeju vám krásnej chlupatej den a příště vám povím, jak jsem si užila hostinu!

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (37): Překvapení

Jedli, pili, hodovali – tak se to píše v pohádkách, když jde o svatbu. U nás to bylo stejné. Věřte, že při takové hostině napadá jednomu do tlamy víc dobrot, než pes – dříve nebo později – dokáže unést, takže mi nezbylo než šťouchnout do paničky, že potřebuju jít ven.

Myslím, že se jí už taky chtělo. Hned vybalila zásobní botky, vzala mobil a flexi vodítko. Hostina totiž byla v hospodě na kraji lesa a panička pravila, že jistota je jistota. A tak jsme vyšly. Noc byla vlahá, žáby kvákaly a vzduch úžasně voněl. Zašly jsme po cestě do lesa a já byla šťastná, protože tohle je ten pravý život pro psa.

Najednou jsem se zarazila. Ucítila jsem pach psa, bolesti a nekonečného smutku. Rozštěkala jsem se a táhla paničku z cesty do lesa. Ani se nebránila, jako by chápala, že musíme. A pak jsme ho našli. Malý hnědý pejsek byl uvázaný drátem ke stromu.

Oči nad prošedivělým čenichem se unaveně otevřely. Došlo mi, že on to už vzdal, ale to nepočítal s mojí paničkou! Ta klesla na kolena, a plakala, když odmotávala drát. Něžně vzala pejska do náruče a její pláč se změnil v zuřivost. Jak někdo mohl tohle udělat???

Pejsek neříkal nic, nechal se nést. Panička se rozhodla nerušit svatbu, a zašla kolem ke služebnímu vchodu. Pak to začalo lítat. Pejsek byl uložen na něčí mikinu, dostal vodu a jídlo, které ale nechtěl. Panička ukáznila svůj vztek natolik, že dokázala vydávat rozumné pokyny a několikrát telefonovala.

Brzy se dostavila paní z útulku, hlídka policie a naše babička. Nechtěné dědictví, shodli se všichni zachmuřeně. Jen naše babička pořád hladila smutného pejska a já jsem viděla, jak nikoho dalšího neslyší, protože naslouchala tomu, co jí říkalo její srdce. Olízla jsem pejskovi čenich a babička mě nepřítomně pohladila. Pochopila jsem, že se rozhodla.

Přeju vám krásnej chlupatej den a příště vám povím, jak to dopadlo!

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (38): Rozhodnutí

Když jsme s paničkou našly během svatební hostiny v blízkém lese malého pejska uvázaného drátem ke stromu, nastalo v kuchyni hospody, kam ho panička přinesla, něco, co ona nazývá emociálním napětím.

Dva policisté, paní z útulku a panička sledovali naši babičku, jak hladí pejska po prošedivělém čenichu a usilovně přemýšlí. Paní z útulku byla odhodlaná kout železo, o kterém byla přesvědčená, že je žhavé a oslovila babičku. Naléhavých posunků, které na ni dělala moje panička zpoza babiččiných zad si zjevně nevšimla.

„Je to pěkný pejsek,“ pravila vemlouvavě, „jak by vás miloval a byl vám vděčný, kdybyste mu mohla dát domov!“ Babička vzhlédla a jejím pohledem by se dalo vrtat do panelu. „Co vy můžete vědět o tom, co je pro druhé dobré!“ osopila se na překvapenou paní. „Já mám vlastní zodpovědnosti a starý nemocný pes mi je neulehčí!“

Do šokovaného ticha zlehka promluvila moje panička. „Samozřejmě, že to chápeme! Vy máte svůj život, toho psa jste v lese neuvázala, vy ne! Ostatně, kdo ví, jak dlouho ještě bude živ, vždyť ani nejí…“ Nestačila ani domluvit, když se k ní babička rozezleně otočila.

„Ty, Kláro, mlč! Netušila jsem, že jsi tak necitelná, když máš barák plnej zvířat!“ A znovu se zahleděla na pejska. Srpečky bělma podmalovávaly výmluvné psí oči, když jí pohled vracel. Paní z útulku i policisté jen tajili dech.

„Já samozřejmě nic nemusím,“ pravila babička důstojně a vzala pejska do náruče. „Kláro, zařiď, ať mě někdo odveze i tuhle s Bertíkem domů. Je na čase, aby se o toho psa někdo postaral.“ Jakmile se za ní zaklaply dveře, padly si panička a paní z útulku nehlasně do náruče a vesele se křenící policisté paničce navrhli, že babičku odvezou. Aby si to prý ještě nerozmyslela.

Přeju vám krásnej chlupatej den a dejte si pozor na opačníky, jako je naše babička – někdy se s nimi člověk moc těžko domlouvá!

Rozárka je přesvědčená, že muži mají ke svatbám podobný vztah jako psi – taky se těší, až to skončí a dostanou najíst! A tak se ptám: zažili jste na svatbách svých či jiných přítomná zvířata? Jak to fungovalo? 🙂

A ještě jednu zvědavou otázku připojím: jestlipak doma vždy máte po ruce propisku? A píše? 😉