Tentokrát si Rozárka opravdu užila – prohnala Merlina ve jménu vyššího principu mravního, zatočila s růžičkou drůžičkou a nakonec pochopila, že i s koňmi si jedna šikovná pejska může užít spoustu legrace! 🙂

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (31): Vítání

Právě jsme se blížili k našim hranicím, když to na paničku přišlo. Začala se neklidně vrtět a už to jelo. „Copak asi dělají kočičky? Jestlipak se na nás těší?“ A hned sama sebe ujišťovala: Určitě ano, muselo se jim stýskat! Já se jich už nemůžu dočkat!“ Pak na chvilku zmlkla, aby to za nějakých pět kilometrů zopakovala.

Viděla jsem, jak pánečkovi postupně tuhnou rysy až nakonec zavrčel: „A na mámu se netěšíš?“ „Jistěže ano,“ zatrylkovala panička, „ale s tou jsme naposledy mluvili dnes ráno telefonem, zatímco pro Merlina a Polárku jsme dočista ztracení! Jak já bych si přála, aby se jim to taky dalo vysvětlit!“ Už jsem málem začínala žárlit, když jsem si uvědomila, že mě zase bude vítat babička, takže se to srovná.

Když jsme zastavili před naším domem, panička na nic nečekala a už běžela. Babička snad koukala z okna, protože dveře byly rázem dokořán a už se na nás smála a vítala nás. Polárka jí stála za krkem jako nadšené nadýchané bílé boa. To bylo radosti!

Polárka pánečky intenzivně ovíjela a okamžitě si je zase označkovala – její chlupy byly všude. Jenže kde je Merlin? Jak to, že ten pacholek nevítá? Copak neví, jak to bude paničku mrzet? Vklouzla jsem do domu a šla ho hledat. „Samozřejmě to ví,“ odpověděla jsem si. Dělá to naschvál, aby ji potrestal. Jenže já nechci nešťastnou paničku!

Našla jsem ho v ložnici pod postelí. Ani mě nepozdravil, rovnou zlostně zasyčel. Ten kocour vážně nemá žádné způsoby! Zkusila jsem to nejdřív po dobrém, ale akorát se mi dostalo seknutí přes čumák. Jo, tak ty takhle!

Víte, já jdu obvykle Merlinovi radši z cesty. Jsou chvíle, kdy ho mám doopravdy ráda. Ale pak přijde čas, kdy prostě musím být pes. Byla to úžasná honička! Merlin si myslel, že vyhrál, když skočil paničce do náruče. Jenže vy a já víme, že ve skutečnosti jsem vyhrála já. Nadšenou paničku!

Přeju vám krásnej chlupatej den a ať jsou vaše návraty šťastné!

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (32) – Svatební ozdoba

Zalezla jsem pod stůl a obrnila se trpělivostí. Přijela totiž malá panička. Údajně ukázat svojí mamce svatební šaty, ale ve skutečnosti prostě chtěla celé hodiny mluvit o svatbě, o jejím Jirkovi, a pak zase pro změnu zase o svatbě.

Panička byla cítit rozpolceně. Zpočátku ji to opravdu zajímalo, nad šaty velice zodpovědně ochkala a achkala, a potom si dokonce utírala slzy dojetí, jak to tomu jejímu štěněti sluší. Jenže na druhou stranu by dceři taky ráda něco řekla – kdyby se ovšem dostala ke slovu.

Takže nakonec malou paničku ucpala jídlem. Ta ovšem ještě ani nedojedla, když vyskočila a jásavě zvolala: „A pro Rozinku taky něco mám! Bude ozdobou naší svatby!“

Koukala jsem na ni podezíravě. Tašku jsem jí čumákem prolustrovala ještě dřív, než si zula boty, takže vím, že nic dobrého pro pejsky tam nebylo. O čem tedy mluví? Nenašla jsem tam ani plyšovou kachnu, kterou mi minule slíbila!

Jenže malá panička odtančila k futrálu na svatební šaty, chvilku tam hrabala, a nakonec vítězoslavně vytáhla… cosi. Růžového a krajkového. „Růžička pro družičku!“ zajásala a než jsem se stačila vzpamatovat, měla jsem kolem krku takovou jemnou gumu a za krkem NĚCO. Sedělo to tam jako obrovská moucha.

Čekala jsem, že panička zasáhne a sundá to ze mě, ale víte co? Zradila mě! Ševelily tam s malou paničkou, jak mi to sluší, a jak je růžová stylová a že to bude boží. Vysvobodila mě nakonec paniččina úspěšná snaha převést hovor na její šaty svatební matky, takže jsem mohla zalézt zpátky pod stůl.

Hrábla jsem zadní nohou za krk a škubla za gumu. Drůžička, škub! Růžička, škub! Já vám dám! Než bys psovi nohy spočítal, měla jsem tu věc v tlamě. Jsem šikovná! Ale pro jistotu si půjdu zdřímnout do paniččiny postele. Až najdou zbytky růžičky drůžičky, tak mě tam beztak panička nějaký čas nepustí:))

Přeju vám krásnej chlupatej den a krášlete se s rozumem!

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (33): Na procházku s Tarkanem

Řeknu vám, už jsem toho měla právě dost. Každý den panička mizí do stájí za naším novým koněm, osmnáctiletým sportovním vysloužilcem Tarkanem a mě vůbec, ale vůbec nebere s sebou! Prý se nejdřív musí s Tarkanem seznámit a začít si důvěřovat.

Ale nakonec jsme přece jen jely do stájí spolu. Panička mi kladla na srdce, že musím být hodná, protože na vodítku dneska půjde jen Tarkan. Jak jsme tam dojely, hned se zdravila s lidma a… vážně, ona začala mluvit koňsky! Nebo koňákovsky? Prostě nikdo by nepoznal, že ještě před půl rokem znala koně jenom z obrázků.

Pak jsme došly k boxu a… ta hlava byla obrovská. To nebyl kůň, to byl drak! A řeknu vám, bylo od paničky moc nepěkné, že se mi smála! Každej by utekl, kdyby na něj něco takového zblízka frklo – chyběly jen plameny. Když pak Tarkana kartáčovala, odvážila jsem se blíž. Panička nás navzájem představila a mně (!!) řekla, abych byla hodná. Přitom tuhle obluďák mohl být klidně psožravej!

Dobrá, nebyl. A bylo vidět, jak je rád, že u něho panička je. Dýchal jí za ucho, občas ji hravě zatahal zubama za šaty a jednou si o ni opřel celou tu svoji obrovskou hlavu a málem se klepal radostí, že ho panička hladí a něco mu špitá do ušisek.

Čekala jsem, kdy mě zase přepadne žárlivost – víte, já na ni docela trpím. Ale potom jsem se rozhlédla po těch velkých stájích, a viděla koně zavřené za mřížemi, jak žádostivě sledují každého, kdo do stájí vešel. A pochopila jsem, jak strašlivě sám asi Tarkan byl, když přestal pracovat – žádné sedlo a akce! Jen čekání.

A dočkal se naší paničky. Dostatečně pošetilé, aby si pořídila koně, na kterém neumí jezdit, ale se srdcem velikým jak jablečnej koláč a něhou na rozdávání. Víte, že se mi v tu chvilku ani žárlit nechtělo?

Přeju vám krásnej chlupatej den a příště vám povím, jak dopadla naše první společná vycházka!

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (34): Hrátky s Tarkanem

Víte, měla bych se paničce omluvit. Stejně jako páneček, jsem si i já myslela, že koupě vysloužilého sportovního koně je… řekněme nedomyšlenost. Vždyť už má mě, kočky a pánečka, ne? Ale teď se jí musím omluvit. Byl to skvělý nápad!

Víte, že jsem nikdy netušila, jaká může být s koněm legrace? Dřív jsem znala jen okamžité k noze a sedni, když se k nám koně dostali blízko. Nuda. Zato na vycházce s paničkou a naším ryzákem Tarkanem jsem zjistila, že i kůň si umí hrát. Musím ale uznat, že naopak panička chvílemi vypadala, jako by o své moudrosti zásadně pochybovala.

Ale od začátku. Když jsme s Tarkanem za stájemi vyšli na polní cestu, sekýrovala nás panička tak, že jsme si ani já ani kůň netroufli málem ani pohnout uchem. Pak se panička uklidnila, povolila Tarkanovi vodítko a mě nechala běhat kolem. Pohoda. Než jsem zjistila, jaké zajímavé následky má nečekané juknutí z křoví. Nevěřili byste, ale panička rázem vypadala, jako by šla pouštět příliš velkého draka!

„Neplaš ho!“ vyjekla na mě a já jsem viděla, že nic nepochopila. Tarkan o mě samozřejmě věděl, ale neodolal příležitosti si trochu užít. Ale naše panička není hloupá a než jsme došli k lesu, tak si už hrála s námi. Musím říct, že jsem ji obdivovala. Když vezmu, že není žádný atlet a naše rezatá obludka má kopyta větší, než je moje miska na vodu, projevila víc odvahy, než bych čekala.

Když po návratu vypustila Tarkana do výběhu, vyčerpaně se opřela o bránu a s mírně nevěřícím úsměvem přijímala gratulace přítomných koňáků. Jen si nejsem jistá, jestli ji chválili za skvělý nápad společného venčení, nebo jí blahopřáli, že ten pitomý nápad přežila. Mě to totiž přišlo jako obojí.

Přeju vám krásnej chlupatej den a věřte, že ode dneška už umím dělat i koniny, přestože jsem pes!:))