Byl to jeden z atributů Vánoc, když jsem byla malá – babička vyráběla vaječný koňak. A protože to byla babička, dělala ho ve velkém: pár lahví pro dospělé (s rumem:)) a láhev voňavé husté sladkosti bez alkoholu pro děti.

A my (děti:)) jsme ho milovaly. Nejen proto, že to bylo dobré a sladké, ale hlavně proto, že jsme u stolu dostali stejné skleničky jako dospělí a připíjeli jsme si s nimi něčím, co na pohled vypadalo úplně stejně. Byli jsme tak důležití!

Vaječný (přezdívaný báječný:)) koňak obvykle pod babiččiným patronátem vydržel až do Silvestra, kdy jsme ho směly (my děti) pod dohledem dopít. Vzpomínám na jedno silvestra u mé tety, to mi byly asi čtyři nebo pět let. Byla tam celá široká rodina, tedy stoly plné jídla a pití. A já si našla svůj koňak – tedy aspoň jsem si to myslela.

Chutnal hůř než ten, na který jsem byla zvyklá, tak jsem se napila jen trošku. Ale doteď si pamatuju, jak mi později přišlo divné, že mám problém vyjít do patra – nakonec jsem po těch schodech šla radši po čtyřech a potom usnula v některém z horních pokojů.

Potom vaječný koňak na dlouho zmizel z mého života. Babička ho přestala dělat (nastala doba jiných pokusů – pamatujete si na výrobu domácího Cinzana?:)), doma jsme měli jakýkoliv alkohol jen málokdy a když už to mělo být něco sladkého pro dámy, tak to byla spíš griotka.

Až přišel čas, kdy se narodil Andy. Když jsem už byla doma z porodnice, přinesla mi naše tehdejší sousedka na Vinohradech, nesmírně milá a důstojná stará dáma, spolu s blahopřáním k narození potomka i litrovou láhev vaječného koňaku. „Nebojte, alkohol v tom skoro není,“ řekla mi spiklenecky. „Ale zato vás to posílí, když to budete potřebovat!“

Posílilo:)) Byl tak hustý, že jen ztěžka vytékal z láhve a byl neskutečně lahodný. Schovávala jsem si ho na ty chvíle, kdy jsem měla pocit, že už nemůžu a vždycky mi ty dva tři loky pomohly. Popravdě dnes si vůbec nevzpomínám, jestli jsem za něj později paní Kosové opravdu pořádně poděkovala – ty díky při předání (kdy jsem ještě nevěděla, co jsem dostala), nemohly být dostatečné!

No a potom nějak vaječný koňak z mého života opět na dlouho předlouho zmizel. Nevyráběla jsem ho, nekupovala jsem ho… vlastně jsem skoro zapomněla, že existuje. Pokud už doma hodlám holdovat alkoholu, je to občas trochu léčivé domácí hruškovice nebo opravdu dobrá skotská.

Jenže když nám tuhle doma skoro všechno (kromě domácí hruškovice:)) došlo a Martin se rozhodl doplnit zásoby, najednou mě to napadlo – kup vaječný koňak! Inu, díval se mě nedůvěřivě, můj nejdražší, ale nepřel se a flašku čehosi žlutého domů přinesl. Jmenovalo se to Vaječný sen 😀

Zjistila jsem, že mi to pořád chutná! Pravda, není to ten pocit… skvělosti v chuti, jako když mi ze sklenice zavoní patnáctiletá Dimple. Spíš ta touha… pokračovat v ochutnávání. Něco, jako když jsem si jako malá kupovala tubu Pikniku (slazeného mléka) a nedala jsem si pokoj, dokud nebyla prázdná:))

Ne, nevypila jsem celou flašku onoho Vaječného snu naráz 😀 Ale stejně vím, že si ho už nekoupím. Je to příliš velké pokušení – ne kvůli alkoholu, ten mi moc neříká, ale… ten Piknik, zbytečné kalorie… chápete? 😉

PS: Skleničky na vaječný koňak jsem zdědila po babičce. Víte, jak se pozná, že jsou na vaječný koňak? Jsou mělké, takže jdou snadno vylízat! (wasntme)

A tak se vás dnes ptám – máte nějaké podobné zkušenosti s domácím „vaječným koňakem“? Vyráběli jste ho u vás doma? Dělali jste dětskou verzi?

A ještě: Taky jste mlsali Piknik? Nebo Jesenku?