Byl to jeden z atributů Vánoc, když jsem byla malá – babička vyráběla vaječný koňak. A protože to byla babička, dělala ho ve velkém: pár lahví pro dospělé (s rumem:)) a láhev voňavé husté sladkosti bez alkoholu pro děti.
A my (děti:)) jsme ho milovaly. Nejen proto, že to bylo dobré a sladké, ale hlavně proto, že jsme u stolu dostali stejné skleničky jako dospělí a připíjeli jsme si s nimi něčím, co na pohled vypadalo úplně stejně. Byli jsme tak důležití!
Vaječný (přezdívaný báječný:)) koňak obvykle pod babiččiným patronátem vydržel až do Silvestra, kdy jsme ho směly (my děti) pod dohledem dopít. Vzpomínám na jedno silvestra u mé tety, to mi byly asi čtyři nebo pět let. Byla tam celá široká rodina, tedy stoly plné jídla a pití. A já si našla svůj koňak – tedy aspoň jsem si to myslela.
Chutnal hůř než ten, na který jsem byla zvyklá, tak jsem se napila jen trošku. Ale doteď si pamatuju, jak mi později přišlo divné, že mám problém vyjít do patra – nakonec jsem po těch schodech šla radši po čtyřech a potom usnula v některém z horních pokojů.
Potom vaječný koňak na dlouho zmizel z mého života. Babička ho přestala dělat (nastala doba jiných pokusů – pamatujete si na výrobu domácího Cinzana?:)), doma jsme měli jakýkoliv alkohol jen málokdy a když už to mělo být něco sladkého pro dámy, tak to byla spíš griotka.
Až přišel čas, kdy se narodil Andy. Když jsem už byla doma z porodnice, přinesla mi naše tehdejší sousedka na Vinohradech, nesmírně milá a důstojná stará dáma, spolu s blahopřáním k narození potomka i litrovou láhev vaječného koňaku. „Nebojte, alkohol v tom skoro není,“ řekla mi spiklenecky. „Ale zato vás to posílí, když to budete potřebovat!“
Posílilo:)) Byl tak hustý, že jen ztěžka vytékal z láhve a byl neskutečně lahodný. Schovávala jsem si ho na ty chvíle, kdy jsem měla pocit, že už nemůžu a vždycky mi ty dva tři loky pomohly. Popravdě dnes si vůbec nevzpomínám, jestli jsem za něj později paní Kosové opravdu pořádně poděkovala – ty díky při předání (kdy jsem ještě nevěděla, co jsem dostala), nemohly být dostatečné!
No a potom nějak vaječný koňak z mého života opět na dlouho předlouho zmizel. Nevyráběla jsem ho, nekupovala jsem ho… vlastně jsem skoro zapomněla, že existuje. Pokud už doma hodlám holdovat alkoholu, je to občas trochu léčivé domácí hruškovice nebo opravdu dobrá skotská.
Jenže když nám tuhle doma skoro všechno (kromě domácí hruškovice:)) došlo a Martin se rozhodl doplnit zásoby, najednou mě to napadlo – kup vaječný koňak! Inu, díval se mě nedůvěřivě, můj nejdražší, ale nepřel se a flašku čehosi žlutého domů přinesl. Jmenovalo se to Vaječný sen 😀
Zjistila jsem, že mi to pořád chutná! Pravda, není to ten pocit… skvělosti v chuti, jako když mi ze sklenice zavoní patnáctiletá Dimple. Spíš ta touha… pokračovat v ochutnávání. Něco, jako když jsem si jako malá kupovala tubu Pikniku (slazeného mléka) a nedala jsem si pokoj, dokud nebyla prázdná:))
Ne, nevypila jsem celou flašku onoho Vaječného snu naráz 😀 Ale stejně vím, že si ho už nekoupím. Je to příliš velké pokušení – ne kvůli alkoholu, ten mi moc neříká, ale… ten Piknik, zbytečné kalorie… chápete? 😉
PS: Skleničky na vaječný koňak jsem zdědila po babičce. Víte, jak se pozná, že jsou na vaječný koňak? Jsou mělké, takže jdou snadno vylízat! (wasntme)
A tak se vás dnes ptám – máte nějaké podobné zkušenosti s domácím „vaječným koňakem“? Vyráběli jste ho u vás doma? Dělali jste dětskou verzi?
A ještě: Taky jste mlsali Piknik? Nebo Jesenku?
Vaječný koňak dělával tatínek – byl to sváteční a jediný alkohol v domě mých rodičů.
Poprvé jsem jej ochutnala na 6 narozeninách mé kamarádky Šárinky. Její maminka nám dala slavnostní šťopičku.
Po létech, po povodních v 97, kdy spláchlo půl Moravy, nám nabídl v zavřené hospodě (popovodňová hygiéna a vy jste moje rodina) na Mikuláše pan hostinský z Holčovic. To byly „tři vejce do skla“ – dosliva jsme ho vyjídali lžičkou.
V současnosti je největším kouzelníkem navýrobu můj muž. Rituál jako příprava kouzelného lektvaru pro Galy. Ale ta lahoda. Ještěže nejsem Obelix, aby mě odháněli od zdroje, že jsem měla v dětství dost
Tohle už jen čtu a mám na ten koňak chuť! 🙂
Budeš muset dorazit na ochutnávku 😀
U nás taky dělala vaječný koňak babička a taky ve velkém. Líh dodával babiččin bratr, můj prastrýc, který byl lékárník. Dětská verze se nedělala, ale jednou za rok se ta troška alkoholu prominula. Prvních pár dnů po nalití do flašek byl ještě trochu tekutý a dal se nalít, pak se z láhve doloval druhým koncem vařečky. Vaječňák měla nejradši moje maminka, vždycky se na ten babiččin moc těšila. Během roku ho občas i koupila, ale s tím od babičky se to nedalo srovnat.
Jesenku i Piknik znám, ale já jsem mlsala Pikao, mám ráda kakaové věci. Dodnes si pamatuju tu skvělou sladce čokoládovou chuť Pikaa kombinovanou s chutí té hliníkové tuby, kterou člověk ocucával. A protože ty tuby byly dost solidní a pořádně tuhé, tak zbytek nešel vycucnout ani vytlačit a kolikrát jsem tu tubu nakonec rozřízla, aby nic nepřišlo nazmar.
Domácí cinzano neznám, to se u nás nedělalo, vůbec nevím, že se to dělávalo. Ale zažila jsem éru domácího pomerančového džusu 😀 . Vydrhly se pomeranče a celá ta kůra se rozmixovala tak, aby to zůstalo takové lehce krupičkovaté. Jestli se to pak smíchalo s vymačkanou pomerančovou šťávou nebo s vodou, to už se nepamatuju, patrně se přidal i nějaký cukr, aby se to vůbec dalo konzumovat. Ale pamatuju si, že mi to chutnalo 😀 .
Jo na ten „džus“ se taky pamatuju. To jsem byla ještě hodně malá, takže jak to chutnalo, nevím. Jen si pamatuju, že ty šlupky se nějakou dobu louhovaly ve velkém hrnci.
Jo, to máš pravdu, když tak na to teď vzpomínám, tak si to vybavuju. Dost možná, že se i lehce povařily, aby byly měkčí.
Čachrovalo se s tím několik dní – vím, že to máti nějak slívala, asi víckrát, jestli se to vařilo, nevím.
vařilo…vlastně takovej jako cukrovej rozvar a ta kůra….
Kdysi jsem dostala recept na pomerančový džus, tam se vařilo 3/4 kg pomerančů a 1/4 kg mrkve, pak se to rozmixovalo, doplnil se cukr a kyselina citronova, povařilo se, přecedilo se a dolilo vodou. Ale pomeranče se vařily, myslím, bez kúry.
Pardon, bez kůry.
Jinak to ovšem byla taková rádoby vitamínová kúra. 🙂
Já si pamatuju, že se prodával mrkvový džus v plechovkách. Jmenovalo se to KAROTELA. Byla to taková hodně hustá sytě oranžová neprůhledná tekutina, spíš bych řekla, že takové řídké pyré. Byla vyrobená převážně z mrkve, ale měla určitý menší podíl pomerančové šťávy a samozřejmě cukru. Pila se ředěná vodou/minerálkou/sodovkou, tak cca jedna ku dvěma/ke třem, jak komu bylo libo. Milovala jsem ji, doma musela být pořád v zásobě a vozili jsme si ji s tátou vždycky na lyžovačku na hory. Hned bych tu chuť poznala!
Já si pamatuju Karotelu ve skleněné tmavé lahvi, jako sirup do vody. A měla jsem ji moc ráda. Mňam, dala bych si ji i dneska
Carrote is more orange then orange.
ostrouhaná kůra se vařila..ne celá slupka..ty recepty jsou si podobný,já tam místo mrkve mám napsanou dýni….
Znovu se ptám, protože jsem zvědavá – pamatujete si někdo na obrobí, kdy bylo moderní dělat domácí „cinzano“, tuším z rýže?
Já mám jen velmi matné vzpomínky na proces a žádné na chuť výsledného produktu 🙂
Vím, že v době mého prvního zaměstnání, tedy mezi lety 1975 až 1987 se „činčáno“ z rýže dělalo, ale to je vše. Doma jsme to nezkoušeli, maminka prohlásila „škoda rýže na blbosti“ a v práci se nalévala vodka, anžto prý jako jediná není cítit, vejde-li nepřítel, jako například ředitel podniku. Ani mezi známými mi nebylo nabídnuto.
Pamatuju si, že to někdo z kamarádů snaživě vyráběl, ale chuť mi přišla taková nijaká.
My to doma nedělali, ale recept jsem našla: https://www.labuznik.cz/recept/domaci-cinzano/
A tady je ještě jeden: https://www.labuznik.cz/recept/aperitiv-z-ryze/
Jen nechápu, na co je tam ta rejže, pokud se nepřidá nějaký amylotický enzym tak ten škrob z ní nezkvasí. Tam primárně kvasí ten cukr.
Činzáno neznám, ale taťka dělal vlastní šampus 😉 – byl dobrý, protože byl z dobrého vína.
no, když se začasla prodávat v sámoškách TESAVELA ,co byla za pár šprdlíků, řádně se nachladila…tak to bylo činzáno jako vyšitý…
To jsem si taky říkala, když jsem koukla na ty recepty, co sem dala aida. Práce je s tím jak na kostele, trvá to nekonečně dlouho a výsledek není zaručený. Určitě i ta Tesavela (a myslím, že byly i jiné české vermuty) byla mnohem lepší. Pamatuju si na ni, dobře vychlazená byla normálně dobrá, přišla mi sladší a žlutější, než ty italské originály, ale třeba do míchaných nápojů to bylo k nerozeznání.
jj máš pravdu tapuz,byla žlutější a sladčí, možná i hustější- víc vazká, než pravé Cinzano…
…. a krásně se z ní blilo. 🙂
Jenny! (rofl)
no jop, jenže já to nepila po láhvích, ale jen dvě skleničky…s cukrovou krustou po okrajích…
Ot – koho by zajímala debata o otvírání hranic 🙂
https://video.info.cz/kapitola/ruscak-vlada-zavrela-hranice-jako-bychom-byli-deti-o-zahranici-uvazuje-jako-v-80-letech-45186.html?fbclid=IwAR2kNGACL01JknZiXr1LSAgYUyAYhLVKX88hcnCPFBKi6grBngMESKnghFA
OMG (whew)
Mňam,mňam, Dede, ty nám děláš chutě takhle po ránu.Vaječný koňáček, ten u nás doma nesmí chybět před Vánocemi,to je ten správný čas! Když přijdu ze studené prochajdy a pak v klidu sednu,psice zaopatřeny,kočky po konzervě a já u vaječňáku a kafíčka. Jináč musím říci, že nostalgické chutě,spojené se vzpomínkami jsou krásné,zvláště pokud jsou naplněny tou ňamkou ,kterou si pamatujeme. (h)
Za brzkou chvíli mi naskočí vzpomínka na bublající rybízové víno ve skleněném demižónu, pod stolem v kuchyni našeho rodinného domu,který už bohužel není,zrovna jako ten rybízák.
Jenny, rybízové víno dělal děda každý rok:)) Takže vím, na co vzpomínáš – a já taky (inlove)
Dede, na zmrzlinu je vaječňák taky dobrý:-D a zamíchaný do zakysanky a proložený piškoty…máti si tak vylepšuje stáří 😀
Maminka není stará, je jen mlsná! :-)))
(já taky)
Nesváděj! 🙂
V době karantény jsem sice chodila pravidelně, ale dovolila jsem si občas si mlsnout něco „na nervy“. No po zhodnocení výsledků jsem nucena uznat, že si musím aspoň nějaký čas léčit nervy něčím jiným – třeba hudbou 😛 Určitě ne vaječným koňakem se zakysankou (ach!:))
i mlaskání je hudba 😀
(rofl)
Ano ano, i u nás se čas od času vaječný koňak dělal, ale moc mi produkce v paměti neutkvěla, jen že to bylo opravdu mlsné.
Víc si pamatuju jeden pokus na – jak tomu maminka říkala, si ted nevzpomínám. Prostě do pětilitrovky se skládalo ovoce, postupně, jak dozrávalo, zasypávalo cukrem a zalévalo ankahólem. Nijak nás výsledek neuchvátil, takže premiéra byla zároven derniérou.
Ovšem nejlepší byla domácí griotka. Jako alkohol byla použita Prostějovská a k mému překvapení višně svou vůní překonaly specifické aroma režné. A nakonec ty višně! Část jsme opatlaly i čokoládou… (pardon, musela jsem si najít kapesník na hu…ústa). Jen člověk musel dávat pozor na pecky 🙂
Jinak – před Vánocemi 2018 jsem dospěla k názoru, že bych si dala griotku, i zakoupila jsem jednu láhev. Ještě je celá… tedy plná
jestli ne bowle…to se hodně prokládalo a dělalo v Německu…rumtopf, se tomu u nás říkalo….
Báječný koňak vaječný, recept jsem dávala na Zvířetník…někde ještě bude
https://neviditelnypes.lidovky.cz/zviretnik/recept-na-vajecny-konak.A181025_142555_p_zviretnik_kosa
a zásadně z Jidřichohradeckýho rumu (ne Božkov)…když jsou limitovaný edice salka nebo conde kondenz. mlíka, tak i jiné příchutě …(vlašskoořechová byla skvělá)…doma se vyráběla ořechovka a griotka….a pomerančový džus.
Jesenku jsem mlsávala, no, někdy v zimě zhřeším i v současném věku….ale Piknik mi nechutnal..to spíše, když jeden čas dělali Karmil – karamelovou „jesenku“, to byla dobrota….moje prasárna byla, moskva s máslem a na to karmil nebo jesenka, místo medu nebo marmelády, nugeta nebo nutela se na chleba tehdá nemazala….
Ano, vaječňák nesměl chybět – mamka ho vyráběla ve velkém a jako zapřisáhlá abstinentka tam vždycky hrkla pořádnou dávku vínovice (rofl) . Vaječný koňak byl opravdu hustý jak ušlehaná smetana a z karaf se musel nakonec dobývat druhým koncem vařejky, aby nedošla ani kapka na zmar tohoto výborného mlsu. A ne, dětská verze se nedělala. Tak za prve – ušlehat ze žloutku a cukru pěnu vidličkou v hrnku jsem uměla již ve třech letech (Danuška dohlížela, abych nešvidlovala a opravdu ten cukr „křišťal“ pořádně rozpustila a pěnu náležitě vyšlehala – to byla muka Tantalova). No a za druhé tenkrát v našem kraji byla děcka dost otrlá (děcka Maninclova si už ve školce chodila sama natáhnout do sklepa víno (chuckle) ) a tak kapka vaječňáku (poctivě ze skleničky vytřená prstem) na nás nezanechala žádné škody.
Vlastně se musím smát, když si vzpomenu na ta kvanta různých domácích likérů a gořalek, která jsme po mamce zdědily. Sama si maximálně dala lok piva jednou za rok, ale ty likéry – těžce alkoholické – strašně ráda vyráběla. Její griotka otřese i starým námořníkem, ale na polití zmrzliny je nepřekonatelná, ořechovka byla vždy prvním lékem na mnohé žaludeční nehody a při nachlazení je dobré vykloktat si jejím diviznovým likérem (hořkostí se může rovnat „laku na rakve“ – fernetu), pak ještě štamprlu navíc 😉 – ještě všechno toto a víc mám schované. Akorát domácí rum už dávno vzal za své…
nemáš recept na tu diviznovou?
Zkusím prohrabat mamčin receptář…
to budeš hodná,máme jich u kámošky na zahradě asi 20..tak by se mohlo zadařit…..
Vidíš, u nás se domácí kořalky vlastně nikdy nevyráběly – všechno skončilo v kompotech a marmeládách 😀
Zato děda dělal rybízové víno, bublalo si vzadu v chladu na chatě. A víte, co je zajímavé? Nepamatuju si, že by ho někdo oficiálně u babičky v domácnosti pil! 😀
Neoficiálně nám (dětem) dal děda vždycky trochu ochutnat, aby babička nevěděla (vsadím se, že věděla:)) a my jsme se v tu chvilku cítili velmi dospělí 🙂
Teď mě napadá, že možná sloužilo jako předmět tehdy kvetoucího výměnného obchodu nedostatkového zboží a služeb…
Také bych byla ráda za recept i na ten vaječňák i na diviznový likér
Moje babička i maminka také vaječný koňak dělávaly. Alkoholu tam dávaly málo a tak i já mohla ochutnat.
Dnes už ho nikdo v rodině nedělá.
Jak já piji s manželem především dobré červené víni a tvrdý alkohol nemusím, tak mám ráda italské Limoncello. To je likér, který se vyrábí z citronové kůry, lihu a cukru.
A já jsem DEDE mlsala Jesenku.
Ano, Jesenku! Piknik tak dobrý nebyl 🙂 Onehdy jsem si ze zvědavosti Jesenku kuopila a úplně jsem omdlela nad tím množstvím cukru, když jsem to ochutnala- dneska mi to ani moc nechutná, ale jako dítě jsem to milovala! A když mi rodiče říkali, že si to mám dát do čaje, nechápala jsem, proč bych měla čajem kazit něco takového 🙂
Tak já mlsala zásadně Pikao – holt kakao mohu v jakékoli formě.
Pikao, to znám od naší Páji,jak má stres, nastupuje Pikao! 🙂
Tak Pikao je fuj, chutná jak čokoláda.
Já taky – o Jesenku ani o Piknik jsem nestála, ale Pikao, to byla jiná.
Vaječný koňak se u nás občas dělával, spíš výjimečně. Párkrát jsme ho udělala já a teď výborný dělá na Vánoce Kačka- a není lakotná, dá nám 🙂 Ten, co neteče, dělává tchýně, jenže obvykle do něj dá něco levného a ne lepší rum, takže chuť bývá někdy zvláštní. Jelikož si vaječňák naliju jen výjimečně (na mě je to moc sladké), myslím, že nevadí, když nevyrábím a Mušketýr si užije ten Kaččin 🙂
Podle dTestu je nejlepší Missis. Je dobrý, ale ten, co dělávala sem tam teta, to není. Mám někde schovaný recept z Kuchařky pro dceru, a letos na Vánoce už ho fakt vyrobím 😀
u nás, když se vaječňák kupoval, tak s lodičkou – ten z Krásnýho Března….
A mohla bych poprosit o recept, novodobé mi také nechutnají.
Vaječný koňak se u nás doma dělal, ale až teď jsem pochopila, co mi vadilo :-))) My totiž neměli ty báječně vypadající široké sklenky, a z úzkých sklenek to nešlo pořádně vylízat !!!!. Já ho doma (ve své domácnosti) nikdy nedělala, jaksi nebyl zájem. Ale po přečtení dnešního povídání si ho asi půjdu koupit, sákryš, jak já dostala chuť ! 🙂
U nás se domácí vaječný koňak dělal. Byla to poměrně náročná receptura, která zahrnovala žloutky, cukr, líh, smetanu, vanilku a cezení přes plátýnko. Výsledek se po krátkém období tekutosti z karafy vyškraboval lžičkou. Dětská verze nebyla, byly dětské skleničky. Krásné broušené na stopce, objem cca 5 ml. Na co byly původně určené, to nevím, ale pocházely z velmi rozsáhlého servisu.
Máma koňak vyráběla především pro mužské členy rodiny, kteří jsou zatížení na tlamolepy 🙂
Před pár lety poptávka opadla, tak ho vyrábět přestala. A k loňským Vánocům do svého dopisu pro Ježíška napsala „vaječný koňak“. Nevím, jestli předpokládala, že ho vlastnoručně vyrobím, ale sehnala jsem ten nejlepší, jaký znám, Bols Advocaat https://www.alkohol.cz/produkty/bols-advocaat-7505/?gclid=EAIaIQobChMIv_imt_jA6QIVCud3Ch2mpwYiEAQYBCABEgKsJfD_BwE. Při každé návštěvě jsme si všichni dali stopečku, je opravdu skvělý. 30.3. jsme ho s Vílou a Hřívnatcem na její počest dopili.