No, chlapci netopýrští, už jsem na tom jako vy. Také jsem na krmníku (ale když mě tak chutná, jsem sama sobě krmičem) a potom se divím, že už nehopsám jako laňka

OT – jak jsem dnes byla na nerf (whew)
Ráno jsem vzala psy do lesa – přes den nebudu mít čas a bude horko. Nechala jsem auto u lesa kus nad naší vískou a vypustila zvěř. Ari si běhala šťastná kolečka – to znamená běhání kolem mě bez většího smyslu, snad jen pro tu rychlost a radost z pohybu – obvykle přitom vesele skáče přes všechno, co se dá přeskočit. No a Berry chtěla taky. Jenže Berry je poslední dva týdny horší, navzdory lékům proti bolesti dost kulhá, a já o ni mám strach. Tak jsem ji zadržovala – povelem, jednou i ručně:))
No a pak jsem si řekla – v rámci permanentního myšlenkového boje nad tím, jestli jí těmi restrikcemi nekazím radost ze života, dokud ho má – ať se taky trochu proběhne, vždyť Ari se mi vůbec nevzdalovala z dohledu. Co se může stát?
Jasně, tušíte správně. Jakmile jsem Berry dovolila vyběhnout, zmizely mi z dohledu obě. Byla jsem celkem v klidu, protože neletěly po stopě, natož za nějakým zvířetem, takže prostě takové větší kolečko. Než jsem stačila začít být neklidná, vrátila se Ari – veselá, byť s jazykem na vestě. Jenže Berry nešla.
Po deseti minutách jsem už byla hodně neklidná, po dvaceti jsem začala mít morbidní představy. Volala jsem, držela jsem se kolem místa, odkud utekly – vždy se vrací na poslední společné místo, že jo?
Jenže pak už to bylo dlouho, takže jsem se rozhodla se obloukem vrátit k autu. Co kdyby (i když to obvykle nedělá). Říkala jsem Ari – hledej Berry! A ta na mě vesele koukala a nabídla mi klacek. Řekla jsem jí, že je k ničemu kamarádka a spěchala zpátky. No, Ari mi to dala vědět tak 100 metrů předem, takže když Berry vesele vykoukla zpoza auta – kde tak dlouho chodíte? – tak už jsem věděla. Uff, ta úleva byla tak velká, že jsem ji ani nepřetrhla, jak jsem jí původně slibovala.
Všechen svůj strach jsem jí ale vyříkala do tváře! Tak se na ni musí! 😛
Berry je v pohodě (chrápe v dětském pokoji) a já vím, že představa, jak hledám zchromlého psa, někde ležícího bez pomoci, mě bude zase nějakou dobu strašit, čímž se mi opět ztíží ono dilema – kolik jí toho dovolit, aby se bavila, ale zbytečně se neohrožovala?
Co bystě dělali vy?
Pozn. pro ty kdo nevědí – Berry má pokročilou spondylózu páteře a tak je hrozba ochrnutí při úrazu bohužel pravděpodobnější, než je mi milé.

Ale zase budou mít na co vzpomínat.
Takový ráj na zemi.
Jídlo do huby a vyhřívací kámen.
V příštím životě chci být netopýr u vás nebo kočka u nás.

No ještě že odletěli, mamánci 🙂 nacpaným koulím se lítá špatně, že jo…