Blíží se léto, doba horka a dovolených. Rozárka si užívá všechny vymoženosti plavání v rybníce – i ty, o kterých panička neví! A potom je tu dilema – brát Rozárku k moři nebo ji nechat ve sladké a vysoce kalorické nekázni babiččina hlídání? Pusťte si do pátku s Rozárčinými příhodami radost a vůni dálek…:))

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (27): Rybník

Horko bylo tak strašné, že se jednomu rozpouštěly i myšlenky. Tedy aspoň myslím, že to tak muselo být, protože mě panička zase jednou vzala k rybníku, přestože předtím x-krát prohlásila, že už takovou pitomost nikdy neudělá. Že to nemá zapotřebí, protože čeho je moc, toho je příliš.

Což je samozřejmě jen krajní nedorozumění, či spíš velmi rozdílný vkus, pokud jde o volbu parfémů. Když se podle svého navoní panička, tak si jen párkrát kýchnu a zdržím se kritiky, byť na ty její takzvané vůně mám taky svůj názor. Jsem prostě tolerantní.

Ovšem máte slyšet ty řeči, když si něco najdu já! A právě u rybníka skoro vždy bývá něco voňavého, protože je to místo výskytu rybářů. Já je mám moc ráda, protože za sebou nechávají uleželé kousky ryb a mezi námi, kadibudky u vody taky nejsou.

K takovému pokladu mě bezpečně přitáhne můj citlivý nos, pak už jen hodit rychlé ouško, abych si nalezenou vůni pěkně vetřela do dlouhých chlupů za ušima. Ach! Jsem dáma! Panička ovšem nesouhlasí. Zastřeným hlasem mi pak nadává a zkouší mě umýt, čímž se krásně navoní i ona. Ale že by to ocenila, to ani náhodou!

Ale jak říkám, když je vedro, tak je voda neodolatelná. Vletěly jsme do rybníka obě, já si honila po hladině klacek, ona se ve vodě povalovala jak lachtan. Pak jsme si hrály a panička uhýbala mému nadšení, protože tvrdí, že po mých hrabácích má na sobě škrábance jako kdyby proběhla obzvlášť zlomyslným trním. Bylo to báječné.

Pak se panička zase oblékla, já se otřepala a šly jsme domů. Panička říkala, jaká jsem hodná, že jsem si nehledala u rybníka žádné hnusy. Jen jsem se usmívala, protože jsem věděla, že ještě než dojdeme domů, budu vonět nejen rybníkem. Šikovná volavka nechala rybí hlavu hnedle u cesty a víte co? Panička o ní neví!

Přeju vám krásnej chlupatej den a příští týden zase na shledanou!:))

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (28): Jedu nebo nejedu?

Přišlo léto a s ním čas balení. To je něco, co vždycky pečlivě hlídám, protože se nad tím vznáší zásadní otázka: jedu taky nebo ne? Tentokrát jsem ale neklidné vlny mezi mými lidmi zachytila ještě předtím, než byl jakýkoliv kufr vytažen.

„Já opravdu nevím, vzít Rozárku s sebou, nebo radši ne?“ zeptala se panička pánečka, který četl noviny. „Vezmem ji,“ odvětil páneček, aniž zvedl oči od tisku.

„Ale bude tam vedro, kde se vlastně bude moc proběhnout?“ přemýšlela nahlas panička. „Tak ji nevezmem,“ zněla automatická odpověď. „No, jo, ale mě se po ní bude strašně stýskat!“ naříkala panička. „Tak ji vezmem,“ děl páneček.

„Františku!“ zvolala panička. „Okamžitě vypni automat a mluv se mnou!“ Páneček rezignovaně odložil noviny a zvedl k paničce oči přetékající trpělivostí. „Co vlastně chceš slyšet?“ „Tvůj názor! Jestli vzít Rozárku k moři a pokud ne, komu ji svěříme na hlídaní!“

Nastražila jsem uši. Sice nevím, co znamená jet k moři, ale vím, co je to hlídání. Páneček začal klást argumenty: „Jedeme autem, takže jet může. Bude v něm ale zavřená dlouho. Bydlet budeme v soukromí, takže jet může. Bude tam ale strašné horko, a to ona nemá ráda.“

„No a?“ paniččina trpělivost utíkala rychleji než voda cedníkem. „A tak si myslím, že by jet neměla, pro své vlastní pohodlí,“ dokončil páneček. Než se panička stačila významně nadechnout, dodal: „A pohlídat by ji mohla moje máma – stejně sem přijede ke kočkám.“

„Babička bude hlídat?“ Radostně jsem zakňučela. Babička je totiž synonymum pro minimum kázně a maximum jídla. Koukla jsem s nadějí po paničce a uviděla rozervanost v praxi. Protože i ona zná babiččiny metody!

Jak to dopadne jsem věděla okamžitě a páneček nejspíš taky, protože vstal, vesele se ušklíbnul a odpověděl na nevyslovené: „Dobrá, jdu najít psí tašku!“

Přeju vám krásnej chlupatej den a příště vám prozradím, jaké to bylo u moře, ať už je to cokoliv!

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (29): U moře

Já vám nevím, na co lidi mysleli, když stavěli tyhle města. Na psy určitě ne! Kam se kouknete jsou sluncem rozpálené kameny. Kamenné domy, kamenné ulice. Nikde ani kousek travičky, neřku-li pořádný park! Uličky jsou úzké, pořád uskakujeme před auty nebo davem lidí.

Panička ovšem vzdychá, jaká je to krása! Žijící historie, půvab věků a toho skvělého jídla v romantických restauracích! Kdyby tam nedodala to jídlo, tak to bylo celé pěkný blábol. Zkusila si někdy v tom půvabu věků někde, kdekoliv, eh… ulevit? Jsem naučená odejít se svými potřebami na trávu, do keříčků, a co je tady? Akorát ta kamenná historie. Chudák já!

Aspoň, že to moře nezklamalo. Už vím, co to je. Je to obrovská spousta nepitelné, velice živé vody. A pěkně zlomyslné! Ne, aby si v klidu olizovala břeh, ona cáká! Naschvál! Když jsem se k ní prvně důvěřivě přiblížila, tak se tvářila, že přede mnou utíká. No, a když jsem ji tedy vyrazila prohnat, najednou se vrátila a šplouch, byla jsem úplně mokrá a písek mi ujížděl pod tlapkama!

Lekla jsem se hrozně. Vyletěla jsem z vody skočila paničce rovnou do náruče! Ta jen vyjekla a páneček se mi smál, že jsem prý bojínek. Tak to tedy ne! Než se panička dokázala očistit od písku a spočítat si škrábance, byla jsem zpátky u vody. Seštěkala jsem to moře na dvě doby!

Nejdřív jsem myslela, že už do něj nevlezu, ale když oni mi tam pořád utíkali. A tak jsem koukala po ostatních pejscích a brzy přišla na to, jak na tu neklidnou vodou vyzrát. Nakonec mi tam páneček metal míčky a já byla skvělá a neúnavná lovkyně!

„A plná písku,“ dodávala panička, když se mě po večerech snažila odsolit a odpískovat. Chvílemi jsem na ní viděla, jak přehodnocuje názor na kvalitu babiččina hlídání. Nevím proč, když se k ní i se zbývajícím pískem a solí vonící vlhkostí v kožichu každý večer láskyplně přitisknu…

Přeju vám krásnej chlupatej den a příště vám to povím, jak byla multilinguální!

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (30): Jak jsem se domluvila

Bylo takové horko, že jsem vláčela jazyk za sebou. A mohl za to páneček! Řekněte mi, proč jezdí k moři, když se neobejde bez dlouhých výletů? To jsme mohli jet klidně na hory!

Panička kráčela poněkud odevzdaně. Musí to být láska, když pro pánečka vylezla z moře. Ale šli jsme, aspoň do té doby, než panička vykřikla a skončila na zemi. Jo, kdyby měla tlapky, tak se jí sandál neroztrhne!

Takhle seděla celá zelená na zemi a držela se za kotník. Viděla jsem, jak se páneček snaží neříkat, co si doopravdy myslí, když slyšel její plačtivou úvahu: „Mám ty boty už tolik let a nikdy se to nestalo!“ Ovšem malér to byl. Vedro, nikde nikdo a paničce nešlo chodit ani po čtyřech. Telefon byl k ničemu, když místní odmítají mluvit anglicky a pánečci francouzsky neumějí.

Naději mi ukázal můj nos. „Rózo, zpátky!“ zavřískla panička, ale nezastavila mě. Toho chlapíka byl kus, dokázal v horku běžet a vypadal, že ví, kde je. A byl chytrej! Když viděl, jak před ním usilovně panáčkuju, zastavil, pomazlil mi uši a brzy pochopil, co po něm chci. Nechci se chlubit, ale přivedla jsem pomoc, a ještě mluvil anglicky!

Popadl paničku, která byla naráz celá červená, a odnesl ji na kraj silnice, o které jsme nevěděli. „Good girl, Rosie,“ řekl mi mazlivě a odběhl k městečku vyrůstajícímu z blízkého kopce. Za chvíli přijelo auto, naložilo nás a složilo na dvorku u jednoho z kamenných stavení.

Paní domu nás posadila do stínu, zaplavila péčí a vodou pro hrdinnou pejsku. „Cher Rosalie…“ zašveholila a dala mi kousek šunky. Pak přivezli takovou pokřivenou stařenku s jestřábíma očima a ta hned šla koukat paničce na kotník.

Chtěla jsem ji kousnout, když panička vykřikla, ale páneček mě zadržel a pak ještě lidojedce děkoval, zatímco panička dostala mraženou zeleninu na kotník a skleničku něčeho voňavého na nervy. Nevěřili byste, jak rychle se tady může změnit malér na mejdan!

Přeju vám krásnej chlupatej den a berte si do ciziny pejsky, my se domluvíme vždycky:))