„Hm, ty teda zase dnes vypadáš a udělalas sotva půlku toho, co sis naplánovala. A chci vidět, jak si omluvíš tu laskonku v cukrárně, když víš, žes tam neměla co dělat!“ Ne, to mě nikdo nekáral, to já sama. Řekla bych, že většina z vás zná ten podprahový vnitřní hlas, který komentuje, obvykle dost nemilosrdně, většinu věcí, které děláte – nebo právě neděláte, to jak kdy.
Četla jsem nedávno výsledky jakési studie, podle které je tento náš vnitřní hlas pozůstatkem výchovy v raném dětství. Že je to ohlas matčina napomínání a komentářů, který se do nás vryl tak hluboko, že se ho nemůžeme zbavit. A navíc všem těm tvrzením podvědomě věříme, protože se nám do mozku a duše vtiskly ve věku, kdy názory našich rodičů byly nezpochybnitelné.
Takže jeden ze závěrů oné studie byl, že by si matky, či obecně rodiče, měli dávat pozor na to, co potomkovi tlučou do hlavy, protože následky mohou být poměrně závažné. Pokud třeba rodiče dítěti opakovaně tvrdí, že je k ničemu a nikdy nic nedokončí, tak je možné, že ono skutečně později vždy před dokončením jakékoliv práce bude mít nutkání od toho utéct, protože podvědomě naslouchá hlasu matky a chce se s ním ztotožnit.
Popravdě při prvním přečtení mi to přišlo jako jedna z těch praštěných zpráv, kterými nás zásobují média pod hlavičkou „Vědci zjistili, že…“. Jenže, když o tom chvíli přemýšlíte, tak můžete se svými rodiči vášnivě nesouhlasit, můžete s nimi v případě velkých vzájemných konfliktů přerušit styky, ale těch prvních vjemů a vzpomínek, které vás v nejútlejším věku formovaly, těch se nezbavíte.
Nicméně pokud jde o mě, tak jsem si naprosto jistá, že můj hyperkritický, sarkastický a kousavě pravdivý vnitřní hlas určitě není důsledkem výchovy, kterou mi dala moje maminka. S politováním musím přiznat, že je to cele moje práce. Ona by na mě totiž byla mnohem hodnější!
Tak co, taky máte tak kousavej vnitřní hlas? 😀
A ještě jedna otázka – máte dojem, že si s sebou v životě nesete ozvěny napomínání a (ne)výchovných komentářů svých rodičů a příbuzných?
Mám pedapsycho minimum, takže kdykoliv mi nějaký rodič žáka vyčte nedostatečnou motivaci svého dítěte, zvedám v duchu oči ke stropu. Motivace se u dítěte zakládá do tří let života, a je jedno, jak se zachováte potom – pokud jste dítě ve dvou letech sekýrovali, že si neumí uklidit pokoj, zůstane to v něm, stejně jako kdyby vám bylo naprosto jedno, co dělá, anebo jste je vychovávali jako osobnost a borce. Následky si potáhne tak do třiceti a jakmile se zcela odpoutá od rodičů, všechno mu to dojde – anebo možná ne, kdoví. Jsem dost smutná, když vidím děti reagovat na vlastní chyby naprosto přemrštěně, a když se snažím pracovat s chybou a rozebrat ji, berou to jako ponižování. A je jedno, kdo je měl jako třídní na prvním stupni.
Sama za sebe si nejvíce pamatuji, jak mi jedna třídní na prvním stupni a rodina vyčítali, že „škrábu jako kocúr“ a „léčili“ to nuceným každodenním opisováním básniček. Efekt to mělo! Skoro 30 let a dodnes mám silnou averzi k poezii! Také jsem první půlku života slýchala ponižující poznámky na všechny možné svoje zájmy a aktivity a pak vzdychání, proč rodina o mém životě prakticky nic neví (hmmm… to je záhada). Ono když zavoláte nadšeně domů, že jste složili na vysoké první zkoušku, a rodič vám udělá scénu, že jste kvůli tomu nafoukaní, tak pak není divu, že o ostatních už mu neřeknete. Kdyby došlo na některá moudrá slova, už se dávno ostatně živím prostitucí, abych měla na drogy 🙂
Netopýrku, tak to je síla…
S tím se nedá už nic dělat. Dotyční se nezmění, změnit se můžeme jen my.
Maminka chtěla vždy roztomilou,poslušnou holčičku,obdržela však malýho tatínka,prostě trauma. Dodnes se s ní v duchu dohaduji a dost si troufám. 🙂 Ve skutečném životě jsem se časem vzepřela a udělala jsem dobře. Ten poslušnostní dril a kritika mne ubíjely. Spíše hodně myslívám na babičku přeslicovou a stále obdivuji, co všechno uměla a jak byla pracovitá. Někdy se však přistihnu,že maminčina zátěž se projeví i na mně a jak tu hubu otevřu,tak slyším máti,naštěstí se vždy včas leknu. 🙂
Krásne téma,krásne príspevky-väčšinu poznám z vlastnej skúsenosti.Naša mama už nežije 15 rokov ,bola učiteľka.ešte aj dnes počujem,ke´d vychádzam z toalety:ruky umyť!!A idem a usmievam sa.
Nemohu si vzpomenout na žádný negativní vliv rodičovské výchovy. Jestli byl trvalé následky nezanechal.
Maminka vedla velmi šetrnou domácnost (jinak ale uměla být velice velkorysá), což asi zdědila po své mamince. Babička brzy ovdověla (mamince bylo 12) a pak sama vychovávala 4 dcery (maminka byla druhá nejstarší), což jistě nebylo vůbec lehké. No a maminka byla zvyklá, že se věci nevyhazovaly, mohly příjít vhod. Stejně tak se neplýtvalo jídlem A já mám oboje silně vžití asi od ní. Mohla bych věci vyhozovat, i jídlem plýtvat, ale nedělám ani jedno, jakobych viděla maminčin káravý pohled.
Jeden příklad. Třeba když otevírám velký pytel kočičích granulí. Asi to znáte – je nahoře prošitý pevnou nití a když se za konec správně zatáhne, pytel se rozpáře (ovšem někdy to na a ne chytnou správně a pak musím celý vršek prostě odstříhnout). No a já ty pevné režné nitě namotávám na špunty od vína, protože jsou tak fetovní, že je mi jí prostě líto vyhodit. Vím, že je to blbost, ale já tak nějak v duchu vidím maminku, jak schovává provázky a šňůrky. S bratrem jsme naše vánoční dárky mamince zabalili a schválně vázali na dva, tři uzle (ne pevně). Věděli jsme, že ono nikdy provázek nepřestříhne, ale poctivě rozváže. Maminka samozřejmě věděla, že je to „láskyplné zlobení“, tak se nad takovým zavázáním je zasmála a poctivě rozvazovala. ALE – už mockrát se právě tahle pevná nit hodila. Třeba zdvojená, na různé svázaní, přivázání apod.
Asi jsem to dobře vychytala. Máma se zaměřila na bráchu, nějak si víc notovali v kuchyni. Já se učila máchat kladivem a šroubovákem.
Co si vybavuji, tak jediné zvolání bylo „Bože holka, zase roztrhaný tepláky?“ To bráška nedělal – nikam nelezl.
Takže – roztrhat kaťata, tepláky či triko, protože někde zůstanu viset, umím dodnes. I mé již veliké děti.
Jsem flegmatik a je mi to „čumák“ 😀
Moji ne příliš velkou lasku k vaření má maminka určitě na svědomí. Vařila výborně, úhledně a ráda. Ovšem, když se snažila mě v rámci výchovy zaúkolovat, nevydržela to dlouho. Janičko, nech to bejt, já to radši udělám sama, se ozvalo po chvíli. Janičko mi říkala, když mě kárala. Vzdorně, posléze s radostí jsem jí úkol přenechala, ale pravděpodobně mě nevědomky utvrzovala v mé nedostatečnosti, co se přípravy jídla týká. Teď vařím protože musím, kvůli nejistotě podle receptů. Takže jíst se to dá, ale že bych do toho vkládala sebe samu, tak to ne!
Vaříš skvěle, to jsem ochutnala na vlastní pusu:)), takže maminka ti akorát vzala tu radost z vaření. I když „akorát“… Když jedna musí vařit celý život, tak je to pořádné „i když“!
Moje maminka mě učila vařit podobně, jako učila chemii a biologii, takže mě to moc bavilo (šlo se po obecných principech, po spojování příčin a následků a podobně:)) Pokud jsem byla na něco levá, radši opustila na nezbytnou dobu kuchyň… 😀
To ty recepty, ale děkuji, zvýšila jsi mi dostatečnost 🙂 !
U mě to byl hlas otcův, který hřměl nad mou nebohou maličkostí, když jsem v dětství byla nucena mu asistovat při nějaké manuální práci. Ačkoliv měl tatínek mě i sestru velmi rád, současně byl povahou netrpělivý cholerik. Tak jsem byla levá jak turecká šavle a taky jsem měla obě ruce levý. Možná i v tom je základ našeho rodinného „modu vivendi“, kdy máme rozdělené mužské a ženské práce a vzájemně si nelezeme do zelí. 🙂
Hm, tak to ještě nedopadlo nejhůř 🙂
Díky nuceným pracím na zahradě to fakt nemusím. Až moje mini zahrádka na vsi mě s tou prací trošku smířila, ale že bych jásala… 🙂 Maminka byla spořivá asi z části to měla z domova, z části z nutnosti. A i když už nemusela obracet doslova každou korunu, nikdy se to neodnaučila. A já trubka se jí chodila chlubit, že jsem si koupila novou žehličku, i když ta stará ještě sloužila – napařovačku. Vysloužila jsem si „no když na to máte….“. Zařekla jsem se a kdyby si mladý koupili růžovýho slona v životní velikosti budu chválit a chválit…:-))
Alimo, tohle dělala mamince babička, její matka. Vím, jak to maminu bolelo, ale skončilo to stejně – pokud možno nic jí neukazovala a naříkala.
Tak maminčin hlas?
Je příjemné mít na koho shodit své vlastní pitomosti 😀
Ale táta vlastně zásadně ovlivnil můj vztah ke sportu.
Koukali jsme tenkrát na hokej a to slovo se pořád opakovalo, tak jsem se zeptala: „Táto, co znamená, že hrajou forčekink? “
“ To znamená, že jim dají fóra, a pak čekají, co to udělá…“
Tato památná věta způsobila, že ač mi vysvětlovali mnozí a mnohokrát pravidla hokeje, forčeking (to g na konci je výsledkem mnohaletého vývoje) je v mém paměťovém skladišti tátou pevně vytesán do některého ze základních kamenů a ostatní mají smůlu 😀
Chichi, to slovo znám – teď jsem si ho vybavila, že ho při hokeji říkali. Jenže hokej mě nikdy nezajímal (ani nikoho jiného v rodině moc nebral), takže jsem nikdy netušila, co to znamená. A vysvětlení tvého tatínka se mi líbí 😀
Renato, to je okouzlující reakce na nepřiměřenou výchovu:))
Mimochodem akutní odpor k některým pracím z dětství se v dospělosti opravdu špatně překonává – Martin strávil půl dětství na rodinných latifundiích a vypěstoval si tak opravdu silný odpor k pěstování čehokoliv. Chtělo to roky s naší zahradou, kde si věci mohl dělat po svém, než ho tento typ práce začal těšit – nebo spíš mu přestal vadit:)) I já jsem v dětství měla pocit, že otročím při nekonečné práci o trávě a o dřevu, ale aspoň mi při tom nikdo neříkal, že jsem nemožná a nakonec vždy byla nějaká zábava, takže na to nevzpomínám nijak úkorně:)) Navíc taťka byl ten, kdo dělal nejvíc a to nejtěžší, takže jsme s bráchou sice (tajně) brblali, ale dobře jsme věděli, že se nám žádné příkoří neděje.
Pardon, to patří pod Renatu 🙂
Hned na další úrovni jsou učitelé (především prvního stupně, ale následky mohou vznikat i později). Všiml jsem si ale toho, že děti, které těch hlasů v životě mají více (ne jen rodič a učitel), tzn. mají spoustu kamarádů v sousedství, mají svůj sportovní tým, hudební skupinu, skautský/turistický oddíl, tak jsou mnohem odolnější, protože velmi rychle jeden hlas přehluší hlas jiný a samozřejmě my si vybíráme ty příjemnější hlasy.
Jo, v tom máš pravdu. Ale – naštěstí – to platilo jen tehdy, pokud dítě mělo učitele rádo a věřilo mu.
Hm, moc si nepamatuju, že bych takové učitele měla, tedy na prvním stupni, kdy jsem odsudky toho typu slýchala. Z dnešního pohledu jsem asi byla hyperaktivní nebo něco podobného, tehdy mi všude psali, že jsem roztěkaná 😛 A paní učitelka mi prorokovala, že skončím někde jako umývačka nádobí, ani na tu kuchařku to nedotáhnu. No a říkala to i mé tehdejší nejlepší kamarádce (asi jsme jí lezly na nervy). Vzhledem k tomu, že kamarádka Zorka skončila medicínu s červeným diplomem a já si taky nevedla špatně, tak jsme si asi její slova moc k srdci nebraly.
Ale jak vidíš, pamatuju si je doteď… 😡
Věří, nevěří, pokud je to hlas autority, ovlivní to mysl bez ohledu na sympatie. Pokud tenhle hlas pak překoná třeba pochvala od trenéra večer, tak hned je líp.
Myslím, že nevyrovnaná a roztěkaná byla paní učitelka, pokud nezvládla pracovat bez osobních poznámek :-.D
Ach, to je téma! No, navzdory tomu, co jsem si vyslechla v dětství, snažím se být na sebe vnitřním hlasem laskavá. Upřímně, jde to někdy dost těžko. Ale prvním úspěchem je uvědomění. Taky je mi jasné, že já sama jsem ve výchově udělala chyby, naštěstí syn je do jisté míry flegmatik. Plánuju je napravit alespoň na vnoučatech. =D
No, já se snažím korigovat svůj jedovatý vnitřní hlas už nějakou dobu, ale více méně úspěšná jsem až tak poslední rok. Nejhorší je, že si to všechno dělám sama!
Chyby děláme všichni. Pokud nás naše děti navzdory tomu milují, tak snad nebyly tak strašné (inlove)
Tohle nejlíp popsala Betty Mac Donald v knížce Vejce a já. Jak vlivem rozdílné výchovy svých babiček jednou vyšťourává špendlíkem špínu mezi prkny na podlaze, aby příště vesele nechala ležet hromadu nádobí a šla si číst (volně parafrázuji, knížku po ruce nemám). Jasně, že to má vliv, jako vše, s čím se setkáme v dětství. A ať se sebevíc snažíme, hlas tam někde je.
Toro, Vejce s já bylo mojí prakticky kultovní knihou, měla jsem dojem, že tam je prostě všechno:)) A ano, i na tuhle pasáž si dobře pamatuju:))
Moje maminka také na mě byla hodná.
I když mě domlouvala, abych se více snažila.
Ovšem můj vlastní vnitřní hlas, tak to je teda síla.
Nestále mi našeptává, ty jsi nemožná. Ta italština ti do té hlavy neleze, děláš zbytečné chyby. Nechápeš to rychle. A tak dále.
Teď poslední dobou máme italštinu po e-mailu a tuhle jsem paní učitelku rozesmála tvrzením :
Io sono stupido ma diligente.
Jsem blbá ale pilná.
Míšo, takové věci nikdy nepiš! Co kdybys tím způsobila, že by to byla pravda? Buď ráda, že není:)))
Mimochodem, tohle je přesně rétorika mého vnitřního hlasu, kterou se snažím vší silou odclonit. Je totiž naprosto k ničemu… respektive aktivně škodí.
No, a že to je dřina tě donutit, abys místo toho vnitřního šťourala poslouchala mě! 😀
Ach vnitřní hlas mi říká též „nežer tu laskonku!“ a vím, že není ozvěnou toho maminčina… ta by mi řekla „jenom si ještě jednu dej, ty si to můžeš dovolit!“ Pro naši maminku nebyl nikdo tlustý, pokud si dokázal zavázat botku… ba všechny vnučky byly podezírány z anorexie minimálně dvakrát za návštěvu (rofl) .
Jinak mamka i taťka nás hodně chválili, dle jejich mínění nebylo nic, co bychom nezvládly – byly jsme vždy chytré, vtipné, krásné a především uměly vzít za práci. Myslím, že byli na nás pyšní a velmi, velmi nekritičtí k našim k našim nedostatkům (chuckle) . Na druhou stranu, k naší pracovitosti se velmi kriticky stavěli náš stařeček, pro něž jsme nebyly nic víc, než banda prašivá, červavci schnilí a nebýt jich (stařečka), tak nás vši roznesou (rofl) – takže můj vnitřní hlas, který mi hlásá, že bych konečně měla něco dělat, bude asi ozvěna toho stařečkova 😉 .
Jinak OTéčko – u nás se výrazně ochladilo. Včera fučel větr – sice silný, ale docela teplý – k večeru zapršelo „aby se neřeklo“ a do rána klesla teplota na 4 °C (včera ráno bylo 14 °C). Teď teda svítí slunko, ale funí studený větr a lepší sedět doma. To minulý týden bylo venku krásně – tady je 19 fotek z našich toulek po okolí
https://yga.rajce.idnes.cz/2020_Kveten_4/
A kdyby vám to bylo málo, na dalšim albu mám fotky ze zámeckého parku – letos jede v maceškovém módu 🙂 .
Ygo, vaši stařeček prostě vyrovnával stabilitu vesmíru (rofl)
Fotky máš tradičně velmi krásné! Moc moc se mi líbí ty hlohy, ale pořád ještě vede Erníkův portrét (inlove)
Jo, tak ty ze zámeckého parku máš nádherné- mám macešky moc ráda.
YGo, krásné fotky, koukla jsem i na předešlá alba, která jsem neviděla. Ernest je fešák a tvoje detaily kytiček zase jen chválím – umíš !!!
Ale také extra chválím i to, jak umíš pojmenovat luční květěnu !!! Fakt to umíš z hlavy, nebo si dáš práci a názevy si najdeš? Já si totiž kdysi, (když jsme jezdívali často z Bavorska na Šumavu) koupila knížku : „Kapesní atlas – Rostliny strání, skal, křovin a lesů“. Právě proto, abych na těch krásných šumavských lukách věděla, co vše tam roste. No dost kytiček jsem dokázala určit, ale už dááávno se mi to zase vypařilo z hlavy. Ten atlas ale stále mám (však jsem teď přesný název z obalu opsala :)).
Tak ty, co se opakují, už si většinou pamatuju – pokud narazím novou, snažím se ji pojmenovat, ale někdy je to těžké – ne všechno se dá najít na PC. Proto si asi budu nucena zakoupit klasický atlas. Stejně tak je to i u brouků a ptáků – myslím, že když už s nimi tady žiju, tak bych měla znát i jejich jméno. Ale i tam často tápu.
Po promluvách do mojí dětské duše, jsem si říkávala – Dejte mi raději pár facek, místo tědlech proslovů! a nebo Nikdy nebudu na svý děti taková! Proslovy přestaly před dávnými lety a tak nastoupil vnitřní hlas-můj je takovej fanfarón, když mu podlehnu,nestačím se divit, co se začne dít…někdy ho umlčím a vedu se sebou mlčící dialog (ne, nejsem blázen), to se ve mně dohadují moje lepší a horší já 😀
Mlčíčí dialog je skvělej termín 😀 myslím, že naprosto chápu, co tím chceš říct 🙂
Prarodiče mi vykládali, že jsem tlustá (když jsem se venku rozběhla, ukazovali mi prasklé dlaždice a prý jsem to způsobila já) a neumím zpívat. Tak jsem tlustá a téměř nezpívám, zpívala jsem jen dětem.
Můj táta tvrdil, že budu nemožná řidička a v životě mi nepůjčí auto. Jsem obyčejná průměrná řidička, i když asi relativně pohotová- když jsem na dálnici v plné rychlosti dostala do čelního skla kusem ledu z plachty kamionu, tak jsem to auto nestrhla a udržela ho ve správném směru- naši firemní kamioňáci byli velmi uznalí. Ovšem pokud jde o auto, tak nouze naučila Dalibora housti- na venkově bych bez auta byla namalovaná.
Eh Matyldo, za něco takového si tvoji prarodiče zasloužili kus očistce navíc. To je absolutní popření toho, čím by prarodiče měli být!
No a táta by taky zasloužil. Pokud vím, sice jsi začala řídit až z nutnosti, ale rychle jsi vyrostla a už jsi zvládla opravdu hodně na to, aby se tvůj táta chytil za nos. Když nad tím tak přemýšlím, měla bys víc zpívat! (inlove)
Nejhorší pro mě bylo, že to asi mysleli jako vtip… jenže v pubertě to prostě nepobereš.
To nikdy není vtip. A byli dospělí, takže to měli vědět.
Mně zase máma často říkala, že nejsem hezká, že nestojím narovnaná a podobná moudra. Ne že by mě neměla ráda, to měla, ale asi o tom, co mi říkala, byla přesvědčená. Bohužel do člověka se to zažere a věří tomu. Až mnohem později mi došlo, že jsem vypadala docela normálně. To dnes po desítkách let, kdy mi přibyla značně kila, ubyly některé zuby, si konečně ošklivá nepřipadám. A tak dceru jsem spíše chválila, no a vnučku – tu chválím za kdeco a vidím, jakou jí to dělá radost.
A co se týče řízení auta, dcera si v osmnácti udělala řidičák, s velkou slávou se nám s ním doma chlubila a těšila se, jak bude řídit. V autoškole ji prý chválili. Ale – manžel seděl vedle ní a jinak se to nedá říct – celou cestu nezavřel hubu. A nakonec ji tak znejistil, že přestala řídit a neřídí dodnes, i když později absolvovala nějaké kondiční jízdy. Už si nevěří.
Jiřino, to jsou rodičovské hříchy… často dědičné. Možná tvojí mamince říkala něco podobného babička, kdo ví? Potom do této kategorie patří ještě „upřímní lidé, kteří přece říkají každému pravdu“. Že by si ji v případě nelaskavé pravdy nechali pro sebe, to nepřichází v úvahu, tak neupřímní přece být nemohou! je ale zajímavé, že jen málokdy jsou upřímní ve chvále – většinou je jejich „upřímnost“ jen zlá a často i urážející.
Dede, s těmi dědičnými hříchy máš úplnou pravdu. Moje babička (maminka mojí maminky), byla generál. Nic jiného jí nezbývalo, protože se třemi malými dětmi brzy ovdověla. A jak ji pamatuji, její dcery i vnučky jsme byly kopyta, motovidla, atd. Zajímavé, že tyhle kritiky se netýkaly vnuků a mého táty. A ještě – podle mojí maminky babička svým dcerám neustále předhazovala, že se nevdají, že nemají věno a hezké taky nejsou. Vdaly se všechny tři a hezké byly tak běžně.
Můj otec mi celé dětství vštěpoval, že jsem líná a nepořádná. A jsem. V častých okamžicích, kdy usoudím, že už té aktivity a pořádku bylo dost, jsem šťastně líná a nepořádná. Kromě toho následkem buzerace v dětství (pěstitelské práce na strašlivém vyprahlém úhoru) a chorobného škudlení zásadně nedělám věci, které dělat nechci a jsem mírně rozhazovačná do té míry, na kterou si dokážu vydělat 🙂