Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Jak se panička zbláznila; Procházky; Ty kočky!

Ať je pátek obyčejný nebo slavnostní, na Rozárku se můžete spolehnout, že vás v tom nenechá samotné. Tentokrát je to fakt napínavé, protože se jí hned dvakrát zbláznila panička a kočky jsou děsně mazané!

 

 

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (24): Jak se panička zbláznila

„Cože? Ty ses úplně zbláznila, nebo jsem špatně slyšel. Moc doufám, že jsem špatně slyšel. Řekni mi to ještě jednou – co že jsi to koupila?“

Tedy takhle šokovaného pánečka jsem už dávno neviděla. Popravdě i panička byla cítit zajímavě – na povrchu nesměle, ale někde pod tím byla ocelová jistota.

„Nekoupila, dostala jsem ho. Slyšel jsi dobře. Je to kůň.“ „Kůň!“ zavřískl vrcholně rozčilený páneček. „A kam ho dáš? Na terasu? Nebo do ložnice? Vzpamatuj se, nemůžeš mít koně! Vždyť na nich ani neumíš jezdit!“

„Zůstane tam, kde zatím je,“ pravila panička důstojně. „A jezdit na něm asi opravdu nebudu, protože mu je 18 let a co chvíli ho bolí nohy.“ „Cože?“ Pánečkův šok se zjevně ještě prohloubil. Vypadal, že se opravdu snaží situaci pochopit, ale v mozku mu prostě nešla zařadit ta správná rychlost.

„Františku,“ řekla panička laskavě a vzala ho ruku. „Pochop, že jsem ho nemohla nechat utratit. Jeho jezdkyně je závodnice a už si ho nemůže nechat, i tak to táhla dlouho. Nabídla mi, že mu do konce roku zaplatí píci a ustájení a pak už to bude na mě. V kupní smlouvě je cena 5 korun…“

„Vždycky jsem myslel, že tam nosíš jen suchej chleba,“ zasténal páneček. „Nemohla´s u toho zůstat?“ zadoufal. A pak přišlo náhlé podezření: „A kterej z nich to je?“

Tentokrát panička zrudla a pak pípla: „Tarkan.“ „Cože???“ zaburácel páneček. „Ta rezatá obluda, která je slavná tím, že vykopala stájníka z boxu až na dvůr?“ „Ten stájník nebyl hodný člověk a Tarkan byl šampion!“ zavřískla pro změnu panička. Eh, tak tohle byl knokaut. Pánečkův.

Panička k němu spěchala se sklenicí vody, ale když viděla jeho zraněný pohled, vyměnila ji za švestkový životabudič. „Holka se bude vdávat a ty koupíš koně. A to má být normální?“ Ten povzdech mu šel od srdce. Panička ho potom objala, a víte co? On se usmál.

Přeju vám krásnej chlupatej den a s koňmi radši opatrně!

 

 

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (25): Procházky

Řeknu vám, zlobí mě panička. Co na tom, že chodíme ven častěji a dál, když na vycházkách spěchá, jako by jí měl ujet vlak! Víte, my pejsci chodíme ven moc rádi, jenže to musejí být ty správné psí procházky!

Musí se jít pěknou cestou se zajímavým čucháním a – to je podstatné – spoluprocházkující člověk musí mít pochopení. Protože přečíst plno voňavých pesemesek chce nějaký ten čas a když na vás pořád někdo netrpělivě volá nebo cuká vodítkem, tak je to vycházka na houby, a ne pro psa.

Na vycházkách také chceme potkávat jiné pejsky, pozdravit se nebo si i pohrát. A hlavně, chceme být aktivně s naším člověkem! Však jste si určitě všimli, jak nám štěstím svítí oči, když si s námi naši lidé hrají. Ať nám házejí aportky, ztrácejí něco, co my můžeme najít, přetahují se s námi o klacek. Nebo si s námi aspoň povídají.

Nejhorší jsou lidi, kteří nejspíš venčí mobil a chudáka psa jen tak mimochodem táhnou za sebou! Vždycky mi takových bylo líto. No, a teď mi začíná být líto mě samotné! Co to ta panička vyvádí? Pak mi to prozradila Polárka – panička ne a ne sehnat krásné šaty na svatbu naší mladé, tak se rozhodla, že musí zhubnout.

Tak proto máme místo psích vycházek maraton! Přemýšlely jsme s Polárkou, jak by se jí s tím dalo pomoct. Ukrást její jídlo? Hm, stejně už teď většinou jí věci pro slušné zvíře nevhodné. Sehnat jí ty šaty? To nezvládneme. Proč nemůže mít panička taky takovou krásnou srst, jakou mám já? To by jí stačilo se na tu svatbu jenom pořádně vykartáčovat!

Tak jsem vsadila na nešťastné psí oči. A občasný nářek. Paničko, utíkej si jindy, teď jsme spolu! A víte co? Moje panička možná není ten správný typ do šatů, ale srdce má měkké jak žužu – pochopila. A tak zase chodíme po psím a pokud se častěji zastavíme u výkladů, tak na ni trpělivě čekám.

Přeju vám krásnej chlupatej den a pamatujte, že hubnutí se jako řešení problémů opravdu přeceňuje!:))

 

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (26): Ty kočky!

Řeknu vám, je to strašně nespravedlivé. Zatímco já dostala vynadáno a musím se kát na pelíšku, Polárka sedí na polici a zlomyslně se mi po kočičím směje. Přitom za všechno může právě ona!

Už Rex mi říkal: „S kočkama si nic nezačínej. Když budeš hodná, udělají z tebe pitomce. Když se ohradíš, budeš za surovce. Vyhrát nemůžeš!“ No jo, ale jak se mám kočkám vyhnout, když s nimi bydlím?

Začalo to úplně nevinně. Šla jsem do jídelny zkontrolovat, jestli kočky nespí na židlích za ubrusem – někdy to dělají a mně se líbí jak zavřeští, když se mě leknou. Strčím čenich pod ubrus, když najednou: jauvajs!

Něco mě bolestivě plesklo přes ucho. Vyskočím… a nikde nikdo. Samozřejmě jsem cítila kočku, ale co na tom, já cítím kočky v celém domě pořád.

Opatrně jdu zkontrolovat další židli. Jauvau! Tentokrát to fakt zabolelo! A byla to určitě drápatá tlapa. Bílá. Teď už identitu zákeřného útočníka znám, ale kde jen ta zatracená kočka může být?

Kousek couvnu a vyskočím si předními tlapkami na odpadkový koš, abych viděla výš. Ještě než se převrátil a vysypal, uviděla jsem ji! Ležela placatá na ubruse a zrovna opatrně nakukovala na místo, kde jsem ještě před chvilkou stála. Já ti dám! Copak nevíš, že se na stůl nesmí?

Ten skok se mi opravdu povedl! Vyletěla jsem na úroveň desky stolu, zabrala předníma nohama a zařvala jak lvice! Polárka strachy zavřeštěla a vystřelila třetí kosmickou. Já za ní, ale podklouzlo mi pod tlapkama prostírání a energie skoku hodila mě, ubrus a plno drobných zbytečností zpátky na podlahu.

Chtěla jsem pokračovat ve své spravedlivé misi, když mě stavil řev – pro změnu paniččin. Nepřejte si vědět, co mi všechno řekla! Kdyby znala pravdu, určitě by se mi omluvila. Takhle ležím na hanbě a říkám si: „Rexi, ty máš prostě vždycky pravdu.“

Přeju vám krásnej chlupatej den a dejte si pozor na kočky, jsou strašně mazané!

Aktualizováno: 7.5.2020 — 15:54

11 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Jaký jste měli víkend? Slavili jste svátek matek? Už u vás také prší?

    My jsme měli velké rodinné setkání ve stylu „jedli, pili, hodovali, dobře se měli“ 😛 a bylo nám všem fajn. pršet u nás trošku začala před chvílí, už to ale končí. Bouřky se nekonaly, jen jemnej deštík 🙂

    1. Konečně začalo trochu pršet- voda byla cítit ve vzduchu celé odpoledne. No, sice jsme právě chtěli jít opíkat špekoně, ale asi bude k večeři něco jiného 🙂

    2. Taky jsme se konečně sešli po dlouhatánské době. Svátek matek jsme slavili, s vnoučaty jsme pro maminku tajně vyráběli přáníčka, taky jsme pekli sladké dobroty, fotili se pod rozkvetlými stromy a pořádali fotbalový zápas. Hezký víkend to byl! 🙂

  2. Při své postupující zapomnětlivosti jsem si znovu krásně početla a smála se, hlavně o tom koni :))

    Ale smála jsem se i chudince Rozárce, která utržila ťafky od Polárky :)) Velice živě popsané.

    Také tu máme běžně kočku ukrytou na židli 🙂 Jedno z oblíbených míst Woody. Také mám ubrus, který se okrajem dotýká sedadla židle zasunuté pod stolem. Takže jestli na ní kočka sedí není vůbec vidět. Teprve, když si chceme ke stolu sednout, při zatáhnutí za židli zjistíme, že je zatížená. Někdy Woody seskočí a uteče, častěji se nechá vytáhnout i se židlí. Židle je pak i s kočkou (a omluvou za vyřušení) opatrně posunuta stranou a manžel si přisune vedlejší volnou židli. Woody totiž většinou lehá právě na tu jeho, která bývá nejčastěji zasunutá.

    1. Maričko, já jsem v tomto díle vcelku přesně popsala Kazanovu zkušenost s mazanou Čitou:)) Jen Kazan na stůl neskočil, on se jen opřel tlapami o kraj a kočku zahnal. No a protože to byl stůl z měkkého borového dřeva, jsou na jeho hraně stopy Kazanových drápů doteď… 😛

  3. Rozárka je přece jenom větší pejsek, takže výskok na stůl chápu. Co nechápu je to, že jsem si místo poslední kavalírky koupila klokana. Rodiče šampioni, rodokmen dlouhej jak Lovosice, ale ten klokan tam někde musí být. Jinak není možné, aby z místa jen tak nedbale vyskočila na terasu, kterou má o kus výš než hlavu a při čekání na krmení vyskakovala tak vysoko, že kdyby chtěla, tak na lince přistane….

    1. A? Spíš by mi připadalo nenormální, kdyby to nezvládla. Ellie, 54 cm v kohoutku, dovedla z místa přeskočit plot 140+. Nechtěla být se svými vlastními dětmi v ohrádce u kotce. I to byl jeden z důvodů, proč měla štěňata jen jednou – radši se přerazím, než bych se o ně starala.

    2. Podívej Matyldo, tobě CD přiděluje kavalíry lovecké, protože gaučák by u tebe neměl žádnej život – furt bys ho tahala ven do polí a vinohradů! 😀 No a loveckej kavalír je pružinovej, no! (wasntme)

      1. No jo, dneska jsme si to zas uvědomila- přijel Kuba s Ciri, velkoměstskou fletkou, která popoběhne a čuchá, nicméně NEBĚHÁ- zato udiveně zírá, jak ti dva malí pošuci mizí ve vinohradu a za chvíli se objevují, naprosto spokojení a s jazykem na vestě. U mě by civilizovaný gaučák byl vlastně chudák 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN