Ať je pátek obyčejný nebo slavnostní, na Rozárku se můžete spolehnout, že vás v tom nenechá samotné. Tentokrát je to fakt napínavé, protože se jí hned dvakrát zbláznila panička a kočky jsou děsně mazané!

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (24): Jak se panička zbláznila

„Cože? Ty ses úplně zbláznila, nebo jsem špatně slyšel. Moc doufám, že jsem špatně slyšel. Řekni mi to ještě jednou – co že jsi to koupila?“

Tedy takhle šokovaného pánečka jsem už dávno neviděla. Popravdě i panička byla cítit zajímavě – na povrchu nesměle, ale někde pod tím byla ocelová jistota.

„Nekoupila, dostala jsem ho. Slyšel jsi dobře. Je to kůň.“ „Kůň!“ zavřískl vrcholně rozčilený páneček. „A kam ho dáš? Na terasu? Nebo do ložnice? Vzpamatuj se, nemůžeš mít koně! Vždyť na nich ani neumíš jezdit!“

„Zůstane tam, kde zatím je,“ pravila panička důstojně. „A jezdit na něm asi opravdu nebudu, protože mu je 18 let a co chvíli ho bolí nohy.“ „Cože?“ Pánečkův šok se zjevně ještě prohloubil. Vypadal, že se opravdu snaží situaci pochopit, ale v mozku mu prostě nešla zařadit ta správná rychlost.

„Františku,“ řekla panička laskavě a vzala ho ruku. „Pochop, že jsem ho nemohla nechat utratit. Jeho jezdkyně je závodnice a už si ho nemůže nechat, i tak to táhla dlouho. Nabídla mi, že mu do konce roku zaplatí píci a ustájení a pak už to bude na mě. V kupní smlouvě je cena 5 korun…“

„Vždycky jsem myslel, že tam nosíš jen suchej chleba,“ zasténal páneček. „Nemohla´s u toho zůstat?“ zadoufal. A pak přišlo náhlé podezření: „A kterej z nich to je?“

Tentokrát panička zrudla a pak pípla: „Tarkan.“ „Cože???“ zaburácel páneček. „Ta rezatá obluda, která je slavná tím, že vykopala stájníka z boxu až na dvůr?“ „Ten stájník nebyl hodný člověk a Tarkan byl šampion!“ zavřískla pro změnu panička. Eh, tak tohle byl knokaut. Pánečkův.

Panička k němu spěchala se sklenicí vody, ale když viděla jeho zraněný pohled, vyměnila ji za švestkový životabudič. „Holka se bude vdávat a ty koupíš koně. A to má být normální?“ Ten povzdech mu šel od srdce. Panička ho potom objala, a víte co? On se usmál.

Přeju vám krásnej chlupatej den a s koňmi radši opatrně!

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (25): Procházky

Řeknu vám, zlobí mě panička. Co na tom, že chodíme ven častěji a dál, když na vycházkách spěchá, jako by jí měl ujet vlak! Víte, my pejsci chodíme ven moc rádi, jenže to musejí být ty správné psí procházky!

Musí se jít pěknou cestou se zajímavým čucháním a – to je podstatné – spoluprocházkující člověk musí mít pochopení. Protože přečíst plno voňavých pesemesek chce nějaký ten čas a když na vás pořád někdo netrpělivě volá nebo cuká vodítkem, tak je to vycházka na houby, a ne pro psa.

Na vycházkách také chceme potkávat jiné pejsky, pozdravit se nebo si i pohrát. A hlavně, chceme být aktivně s naším člověkem! Však jste si určitě všimli, jak nám štěstím svítí oči, když si s námi naši lidé hrají. Ať nám házejí aportky, ztrácejí něco, co my můžeme najít, přetahují se s námi o klacek. Nebo si s námi aspoň povídají.

Nejhorší jsou lidi, kteří nejspíš venčí mobil a chudáka psa jen tak mimochodem táhnou za sebou! Vždycky mi takových bylo líto. No, a teď mi začíná být líto mě samotné! Co to ta panička vyvádí? Pak mi to prozradila Polárka – panička ne a ne sehnat krásné šaty na svatbu naší mladé, tak se rozhodla, že musí zhubnout.

Tak proto máme místo psích vycházek maraton! Přemýšlely jsme s Polárkou, jak by se jí s tím dalo pomoct. Ukrást její jídlo? Hm, stejně už teď většinou jí věci pro slušné zvíře nevhodné. Sehnat jí ty šaty? To nezvládneme. Proč nemůže mít panička taky takovou krásnou srst, jakou mám já? To by jí stačilo se na tu svatbu jenom pořádně vykartáčovat!

Tak jsem vsadila na nešťastné psí oči. A občasný nářek. Paničko, utíkej si jindy, teď jsme spolu! A víte co? Moje panička možná není ten správný typ do šatů, ale srdce má měkké jak žužu – pochopila. A tak zase chodíme po psím a pokud se častěji zastavíme u výkladů, tak na ni trpělivě čekám.

Přeju vám krásnej chlupatej den a pamatujte, že hubnutí se jako řešení problémů opravdu přeceňuje!:))

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (26): Ty kočky!

Řeknu vám, je to strašně nespravedlivé. Zatímco já dostala vynadáno a musím se kát na pelíšku, Polárka sedí na polici a zlomyslně se mi po kočičím směje. Přitom za všechno může právě ona!

Už Rex mi říkal: „S kočkama si nic nezačínej. Když budeš hodná, udělají z tebe pitomce. Když se ohradíš, budeš za surovce. Vyhrát nemůžeš!“ No jo, ale jak se mám kočkám vyhnout, když s nimi bydlím?

Začalo to úplně nevinně. Šla jsem do jídelny zkontrolovat, jestli kočky nespí na židlích za ubrusem – někdy to dělají a mně se líbí jak zavřeští, když se mě leknou. Strčím čenich pod ubrus, když najednou: jauvajs!

Něco mě bolestivě plesklo přes ucho. Vyskočím… a nikde nikdo. Samozřejmě jsem cítila kočku, ale co na tom, já cítím kočky v celém domě pořád.

Opatrně jdu zkontrolovat další židli. Jauvau! Tentokrát to fakt zabolelo! A byla to určitě drápatá tlapa. Bílá. Teď už identitu zákeřného útočníka znám, ale kde jen ta zatracená kočka může být?

Kousek couvnu a vyskočím si předními tlapkami na odpadkový koš, abych viděla výš. Ještě než se převrátil a vysypal, uviděla jsem ji! Ležela placatá na ubruse a zrovna opatrně nakukovala na místo, kde jsem ještě před chvilkou stála. Já ti dám! Copak nevíš, že se na stůl nesmí?

Ten skok se mi opravdu povedl! Vyletěla jsem na úroveň desky stolu, zabrala předníma nohama a zařvala jak lvice! Polárka strachy zavřeštěla a vystřelila třetí kosmickou. Já za ní, ale podklouzlo mi pod tlapkama prostírání a energie skoku hodila mě, ubrus a plno drobných zbytečností zpátky na podlahu.

Chtěla jsem pokračovat ve své spravedlivé misi, když mě stavil řev – pro změnu paniččin. Nepřejte si vědět, co mi všechno řekla! Kdyby znala pravdu, určitě by se mi omluvila. Takhle ležím na hanbě a říkám si: „Rexi, ty máš prostě vždycky pravdu.“

Přeju vám krásnej chlupatej den a dejte si pozor na kočky, jsou strašně mazané!