Věděli jsme, že děláme chybu, ale vyřvali si to. Fakt vyřvali. Od rána stáli za dveřmi a řvali: „Véééén! Miauuuu! Véééén! Otevřte nám naši zahradůůůůů! Miauuuuu!“

Podlehli jsme.

Teď máme trio zabahněných prasítek a kamínky, bahno a bláto po celém domě.
V noci totiž pršelo a my máme čtvrt zahrady zrytou a čekáme, kdy tam vzejde tráva, co jsme tam naseli. A kam myslíte, že ta prasítka – eh – koťátka – šla rýt – eh, běhat, hned po otevření dveří? A komu pak pořád běhali hlásit, že je tam mokroooo a že je tam bahnoooo a že je to tam vůbec celý divný? Mně do kuchyně.

Fakt už můžem, jo

No nic. Večer budeme vytírat, protože teď přes den to nemá cenu.

Miauuu!

Ano, Sárinko, je tam bahno, já vím, nemusíš mi nastrkovat zabahněný pacič… Sáro! Mazej z toho stolu! Smetla jsem bahno ze stolu, pochytala kočky, setřela jim tlapky a zavřela je do obýváku. Uf.

Oběd se vydařil. Jen nám trochu skřípal v zubech.

Tak hurá

Samozřejmě nadsázka, aby bylo jasno, pro útlocitné duše dodávám, že zas až tak strašné to nebylo. Nicméně z uvedeného vyplývá, že naše koťata dostala konečně na hraní i zahradu. Na jaře jsme vysekali džungli, která prorostla plotem (a totálně ho zničila, když jsme vyřezali keře, v plotech byly i metrové díry) a udělali plot nový. Je pevný, není pletivový, a pro jistotu má nahoře elektrický drát. Dlužno dodat, že zatím zbytečně, po plotě ještě nikdo šplhat nezkoušel.

Jú!

Snažili jsme se zahradu zabezpečit, jak jen to šlo. Nejen proto, že jsem to slíbila v útulku, ale hlavně kvůli nám. Kvůli mně. Zařekla jsem se, že už nikdy nechci běhat po večerech venku a shánět kočky. Že těmhle mým třem troubelínkům, vychovávaných rok doma jako ve vatičce, se venku prostě nesmí nic stát. Takže – nový plot, a na něj drát. A v prvních dnech hlídat, kde jsme nechali díru, neb nám bylo jasné, že ji koťata neomylně najdou.

Našli.

Kočičí schody opět v permanenci

Kdo jiný by se první octl na zídce, oddělující náš dvůr od sousedního, než Sára. Ano, to je ta zídka, z které spáchal Barbucha svůj pamětihodný skok do bazénku. On se tam ale dostával od sousedů, kdežto Sára využila naší nepozornosti a hopla na ni ze stolku, který jsme neodtáhli dost daleko. Naštěstí byl manžel poblíž a kočku odlapl dřív, než stihla seskočit na druhou stranu. Uf. Setřeli jsme si pot z čela. To bylo o chlup.

O pár dnů později jsme udělali začátečnickou chybu – nechali jsme otevřené dveře do dílny ke squatterům. Než jsme se otočili, byl v dílně Goliáš a jeho zrzavý ocásek ve chvíli, kdy jsme tam doběhli, mizel v otvoru pod stropem, kudy venkovky vylézají ven. Jediná díra v celé dílně a on ji neomylně najde během vteřiny! Naštěstí jsme uspěli se starým dobrým trikem – zatřepáním s plechovkou se sušeným masem – na ten zvuk slyší všichni. Goliáše jsme dostali zpátky do dílny a od té doby si na zavírání dveří dáváme sakra pozor.

Ukaž jestli je to kvalitní

A pak přišla třešnička na dortu.  Dveře domečku už míváme dokořán – jedna by se ulítala, kdyby jim měla otvírat – a tak jen občas chodím zkontrolovat dvůr a zahradu, kde ty moje chlupatce mám. Nevím, co mně přimělo odložit tužku (pořád jsem doma na home office – v hokně z kéru, jak prý je to v Brně správně) a vyrazit na zahradu, ale načapala jsem Sáru, jak stojí na míchačce a už už si vyměřuje skok na střechu nízké dílny. Do kýble! Stihla jsem ji vyplašit, takže neutekla na střechu, ale seskočila dolů. Ale co teď?

Samozřejmě, že ze všech možností jsem si neomylně vybrala tu nejhorší. Dnes vím, že jsem milé kočky měla popadnout, zavřít do baráku a počkat, až přijde můj muž z práce a míchačku schová do dílny. Ale to já ne. Já, hrdinka, popadla míchačku – víte, jak je ta šílenost těžká? – a odtáhla ji kus od domu. Jo, to by mělo stačit. Nebo radši ještě kousek… Tak.

Pozorovatelna

Tak. Stačilo pak už ještě odnést krabice s krmením, co dovezla pošta ze Zoohitu, umýt u babi okna a výsledek se dostavil. V pondělí jsem se nemohla hnout. Zablokovaná záda. Další týden jsem úřadovala z postele. Aspoň k tomu byl ten home office dobrý – videokonference nepořádáme a při telekonferenci nikdo nevidí, že ležím v pyžamu v posteli, notebook na peřině a při každém větším pohybu křivím tvář bolestí.

Ale hlavně, že se kočičky proběhly na čerstvém vzduchu, že. Kdybych přemýšlela, mohla jsem si ten bolavý týden, než se mi záda dala do kupy, ušetřit, ale jak se říká, pozdě honit Fibicha. Naštěstí žádný další způsob, jak ze zahrady zdrhnout, zatím koťata nenašla – neříkám, že to nepřijde, ale zatím se drží doma. I přes to, že v posledních dnech jsem na ně vždycky koukla tak jednou, dvakrát za den – víc jsem s těma bolavými zády prostě nedávala.

Mimikry, a pak je hledej

A hele, šlo to. Navíc se mi koťata začala chodit ukazovat – vždy po chvíli přišli, očuchali mě (možná ze strachu, jestli domácí pořád ještě žije, co já vím) a zas spokojeně odešli. A odpoledne se hezky smotali kolem mne na posteli a dali jsme si všichni posilujícího šlofíka.

Doplňováno po dvou dnech:

Samozřejmě, že jsem to zakřikla. Navečer jsem hledala Goliáše, marně. Všechny tři černobílé kožíšky v dohledu, rezatý nikde. Zneklidněla jsem. Prošla jsem domeček – záda ještě pořád trochu bolí, takže žádný kvalt – znovu celou zahradu, nakoukla jsem i do sklepů a začalo se mi svírat hrdlo. Je zle. Je pryč.

Na sluníčku je fajn

Povolala jsem posilu s klíči od zadní branky (už jsou vždy na jednom místě, jsme poučeni), kočky jsme zavřeli do domečku a vydali jsme se pátrat ven, za plot, pod trať. Kolem profičel vlak, jeden, druhý. Fakt už mi bylo hodně, hodně těžko, když v tom na mě muž volá, že ho odněkud slyší. Zastavila jsem se a natáhla uši:  „Miouuuu! Miouuu!“

Goliáš. Byl v zahradě u sousedů, přišoural se za plot a teď se marně snažil dostat domů. Výhoda pevného plotu je, že se neprohne, a nevýhoda pevného plotu je, že se neprohne. Nemohli jsme odtáhnout pletivo a pustit ho domů, jako jsme to dělali dřív, když bylo potřeba. Snažili jsme se ho nalákat dozadu k trati, kde mají sousedi plot tyčový, tudy by se lehce protáhl, ale Goliáš seděl jak pecka na svém místečku a teskně mňoukal. Nakonec šel tedy manžel zazvonit na sousedy, jestli si pro něj může do zahrady dojít, ale než se tam dostal, kocour vylezl po hromadě cihel, vyrovnané za plotem, a skokem se dostal zpátky do naší zahrady.

Tohle že je naše dáma Rozárka

Oddechli jsme si. Goliáše jsme zavřeli do domečku k ostatním a začali pátrat, kudy se asi tak ten lump zrzavá dostal ven. V největším podezření byl cihlový sloupek v rohu zahrady. Je zděný, rozměry tak třicet na třicet. Vede sice kolem něj elektrický drát, ale i tak jsem od začátku měla pocit, že jestli má plot někde slabé místo, tak je to tady.

Druhý den ráno jsme koťata opět vypustili. Zrzouna sledovaly dvoje ostříží zraky. Po chvíli bloumání sem a tam neomylně zamířil ke sloupku, chvíli si vzdálenost vyměřoval a pak hop – mohutným skokem skočil ze země rovnou nahoru. Kolem elektrické zábrany proletěl, ani se jí nedotkl.  Naštěstí jsme byli připraveni. Stačilo jedno zaštěrchání plechovkou s dobrotami a zrzavobílá střela už mířila zpátky domů. Vydělaly na tom samozřejmě i Zuzi a Sára, které nelenily a na mls se vrhly taky.

Nový bydlík

Slabé místo tedy bylo odhaleno, co s tím? Nakonec jsme se jako prozatímní řešení rozhodli natáhnout dráty mezi protilehlými ploty a vytvořit tak v rohu u sloupku jakousi pavučinu, skrz kterou, doufáme, neproskočí. Doufáme.

Já vím, že mi spousta lidí řekla, že udržet kočky na zahradě je v podstatě věc nemožná. Uvidíme. Já o to rozhodně usilovat budu ze všech sil.

Spánek po dobře vykonané práci

Debatní kroužek na schodech