Dnes je pátek a zároveň i první máj, lásky čas! Jako obvykle přichází Rozárka a víte co? Ono i na tu lásku a svatbu dojde… skoro!:))
Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (21): Rybářský lístek
Ležela jsem paničce na nohách a užívaly jsme si poklidné ráno. Panička zrovna nahlas přemýšlela, proč má i po kafi pocit, že by si měla dát kafe, když zazvonil zvonek. Ne normálně, spíš se do něj někdo opřel a držel.
Vyskočily jsme a spěchaly ke dveřím. Za nimi stál náš soused z druhého domu vpravo, tvář měl rudou vzteky a v ruce držel rybí ocas s kouskem holé páteře. Červený rybí ocásek…
„Ten váš zatracenej kocour!“
„Prosím?“
„A ta bílá bestie v tom jede s ním!“
„Obávám se, že vám nerozumím…“ Panička se štítivě odtáhla od rybího ocasu, kterým jí rozrušený soused mával před obličejem.
„Kradou! Tohle je už čtvrtej!“ „Kdo?“ vyjekla panička, už trochu zoufale. „Ty vaše zatracený kočky! Právě jsem je přistihl, jak vylovili další rybu z mého jezírka!“ „To není možné, vždyť jsou doma?“ namítla panička nejistě. Tu nejistotu jsem chápala – u koček prostě jeden nikdy neví.
„Tak se jděte podívat! Chudinky moje rybičky…“ Naštvaný hlas zakolísal zraněnými city. Viděla jsem, jak je panička rozpolcená. Nemohla tomu uvěřit. Náš Merlin a voda? Naše krasokočka Polárka a lov? Jenže… ten soused je jinak veskrze slušnej člověk! „Já… jdu je najít,“ vyhrkla.
Otočila se a zahájily jsme pátrání. Nemusela čičíkat dlouho. Obě kočky jsme našly na terase – Merlin sršel sebevědomím, Polárka si decentně olizovala mokrou tlapku a před nimi ležela na dlaždicích červená rybí hlava.
„Bože…“ vydechla panička zděšeně. Byla přesvědčená. Otočila se a spěchala zpátky k domovním dveřím. „Ach, pane Jando, já se strašně moc omlouvám! Když člověk ty kočky prostě neuhlídá. Co bych pro vás mohla udělat?“
Její upřímná lítost rozpáleného souseda mírně zchladila a bylo vidět, jak se snaží spolknout další ostrá slova. Nakonec nad sebou zvítězil a než odešel, důstojně paničce doporučil: Kupte jim rybářskej lístek!
Přeju vám krásnej chlupatej den a příští týden zase na shledanou!
Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (22): Klíšťata
„Tady někde bylo! Přímo za uchem! No levým přece… nebo to bylo pravé? Neptej se a hledej!“ Paniččin hlas zněl už trošku podrážděně, tak jsem se maličko přikrčila. Pak ještě o kousek víc. Jak máte sedět vzpřímeně, když se vám dva dospělí lidé naráz hrabou za ušima?
Nastal čas vysoké trávy, což znamená mimo jiné čas klíšťat. Naše panička je s nimi na válečné noze a je urputný bojovník. Kdyby byla klíšťata mimozemská civilizace, nikdy by nemohlo dojít k jakémukoliv mezigalaktickému dorozumění. Tedy aspoň s naší paničkou.
Samozřejmě tím všichni trpíme. Ano, přesně tak – klíšťata nejsou jediná, kdo je její bojovou vášní postižen. Poté co kočky doslova levitovaly při spatření paničky s protiklíštěcím spotem, stalo se jejich ošetření skutečnou bitvou. Naštěstí se Merlin s Polárkou venku nejspíš pohybují hlavně v mimoklíštěcích výškách, takže zakousnutá klíšťata většinou nemají. Což o mě bohužel neplatí.
Panička mi někdy vyhrožuje, že mě bude venčit jen na kamenných náměstích, protože to snad prý není možné, co toho v tom kožichu nanosím. Že už se smířila s pískem a přírodninami, ale klíšťata mít doma nebude! Tak na mě aplikuje kde co, možná ještě zaklínání nevyzkoušela. Stejně se ale každou chvíli nějaké přicucnuté najde.
Pak nastane horečné hledání, protože mám opravdu hustý kožich. Panička drbe a drbe, mumlá „tady někde to bylo“ a já jsem placatější a placatější. Prosazuje pravidlo „jak ho jednou najdu, už nepustím“, takže po kapsách nosí háčky, aby mohla každé nalezené klíště okamžitě extrahovat.
Páneček zachmuřeně prohlásil, že paničku chytla obsese. A já říkám: „Ukažte mi ji a já ji zakousnu!“ Ne paničku, ale tu obsesi – copak to jeden může vydržet? Jojo, co je klíště proti obsesi.
Přeju vám krásnej chlupatej den a vyhýbejte se klíšťatům, jsou hladová!
Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (23): Rozhovor
Ležela jsem na pelíšku u dveří a sledovala paničku, jak telefonuje. Věděla jsem, že mluví s malou paničkou… ale řeknu vám, v jejím tónu něco nebylo správně – jako když se pod hladce plynoucí vodou schovává kámen, abyste si na něm ukopli prst.
„Samozřejmě, jsem šťastná s tebou, holčičko! A máte už termín? Aha… takhle brzy? Ne, chápu, samozřejmě. A kde? … No, to byste si měli pospíšit. A co šaty?“ Tady byla dlouhá mezera a pak panička znovu řekla „samozřejmě“. Víte, my psi umíme poslouchat o mnoho víc, než slova a mě bylo jasné, že pro paničku tady momentálně nic samozřejmého není!
Když domluvila, koukala na telefon, jako kdyby mu zapomněla dát pamlsek. Potom si sedla na křeslo a zadívala se na mě. Okamžitě jsem šla k ní, dala jí hlavu do klína a když se ke mně sklonila, olízla jsem jí nos. Tak povídej!
„Rozinko moje, tak naše holčička se chce vdávat. A já bych se měla radovat a nějak mi to nejde. To není proto, že bych neměla Jirku ráda, ale víš, on člověk nikdy neví, jak se tyhle věci jednou vyvrbí a já mám najednou strach.“
Nemám ráda, když panička takhle zní! Vyskočila jsem jí předníma packama na klín a přidala další olíznutí. Panička se malinko usmála. „Já vím, je to hloupost a za chvíli mě to přejde.“ Pevně mě objala: „Ještěže tě mám!“ Však pejsci tu jsou od toho, aby pomáhali s bubáky, ne?
Když jsme byli večer s pánečkem venku, sedl si jednu chvíli v parku na lavičku, a v nočním tichu jsme koukali na měsíc. Když mi najednou zabořil prsty do kožichu a hluboce povzdechl, tak jsem skoro věděla, co bude následovat.
„Svatba! Holka neví roupama co dělat!“ Aplikovala jsem hojivé olíznutí. „Máš pravdu Rózko, ono mě to přejde. Jirka je slušnej kluk. Ale stejně… Nemohli nás na to nějak, no připravit?“ A nic neřekl, když jsem mu skočila na klín.
Přeju vám krásnej chlupatej den a se svatbou radši pomalu a opatrně!
Vzhledem k tomu, že máme dnes první máj, vás s Rozárkou přejeme spoustu lásky všeho možného druhu (h)
Třešně už sice odkvétají i u nás, ale určitě najdete jiný vhodný kvetoucí strom, pokud o to budete stát:)) I když… ono hezké políbení platí, ať už k němu dojde kdekoliv (inlove)
Jinak je diskuze otevřená prakticky čemukoliv, nejen Rozárčiným tématům. Jestlipak jste si nějakým způsobem užili čarodějnice? U nás na vsi se nekonaly, ani nevím, jestli bude později příležitost.
A jak si užíváte první máj? 🙂
Vím, není to třešeň, ale tu vyfocenou v romantickém světle nemám…:))
Tak na kočkách jsme klíště nenašla ani jednou, na Trixie možná 3x, z bilé Sadie jsem jich za její život vyndala několik, tak půl a půl lezoucích a už zakouslých ba nacucaných. Ale přímoe pohroma to tu není. Tedy ne, že by tu klíšťata nebyla, ale do středu divočiny (kde se jim určitě ve spadaném listí daří) se moc chodit nedá a na otevřenějších prostranství zase tolik nejsou.
Svatbu jsme „s Trixie“ také probírat nemuseli, takže jedině ta rybička :). V době, kdy jsme měli vedle bazénu malý „rybníček – cachtadlo“ jsme tam jeden čas zkusila dát červené karásky. Krátce na to se jeden manželův kolega stěhoval do jiného státu a jeho malý syn měl doma už většího karáska, tak možná 15cm jako „pet“. Vzit si ho s sebou nešlo a on moc kvůli tomu plakal. Kolega věděl, že máme „rybníček“ a poprosil nás, zda bychom k našim rybičkám nepřidali¨i tu synovu. Rádi jsme souhlasili a klučina prý také. Další den s tatínkem přijeli rybku u nás vypustit. Následující den se odstěhovali. Karásek byl v rybníčku spokojený, bohužel si života užil jen asi týden nebo dva. Měli jsme v té době kočičku Dixie, která ryby nelovila, ale neměli jsme ještě zabezpečenou zahradu jako teď. Takže sem občas v noci vlezla kočka cizí. Jednou pozdě večer (Dixie byla už v domě), jsem skrz otevřená okna zaslechla takové divné šplouhání. Tak jsem „osvětlila“ zahradu a šla se podívat. A zahlédla jsem už jen prchající velkou kočku a červenou rybkou v tlamce. Sice jsem zařvala, ale to jen vetřelkyni popohnalo pryč. S timhle kolegou a jeho rodinou jsme se neznali natolik, abychom zůstali v kontaktu a tak se klučina naštěstí nikdy nedozvěděl, jak chudinka karásek skončil.
No jo, kočky jsou lovci a z lidí si moc nedělají:))
Karásek sešel ze světa velmi přirozeným způsobem, ale je dobře, že chlapeček se to nedozvěděl 🙂
Včera jsem pozorovala sousedova koťata (tak jsou to prý tři kočičky, myslela jsem původně, že to čistě mouraté je kocourek), jak se na travnatém dvorku baví – lovila všechna:)) Většinou všelijaký hmyz, na pětikočičím dvorku moc myší nepřežije. Na ty chodí na louku naproti… 🙂
Ještě něco – nikdy, nikdy jsem nevnímala první máj jako svátek práce, navzdory povinné účasti v průvodech. Odjakživa je pro mě první máj lásky čas 🙂 (inlove)
Já si užívám první máj na zalité zahradě! Krásně nám zapršelo a všechno ožilo, kytičky i ptáčci.
A dnešní prvomájový svátek je dvojnásob slavný. Naše jezevčice Betynka slaví narozeniny – osmnácté!! Už jsem jí potřásla tlapkou a popřála.
Lído! Osmnáct? To je neuvěřitelné – moc a moc vám přeju ještě nějaký čas pospolu, tvoje Betynka je skutečně rekordmanka (inlove). (party)
Jinak u nás je taky krásně namočeno a všechno se doslova topí v květech (moje auto taky:))
Lído, tak to je úžasný věk, takže také jezevčici Betynce blahopřeji a na dálku třesu packou. Ona si to krásné číslo samozřejmě neuvědomuje (tedy že stárne asi ano), takže hlavní radost z toho, že jste stále spolu musíš mít ty a moc ti to přeji.
Děkuju! Maričko i Dede.
Betynka už je opravdu křehoučká babča, je hubená jako lunt, přestože jí véélmi chutná. Teď právě večeří a cestuje s miskou po kuchyni ve snaze nenechat tam ani jednu molekulu žrádla 😀
Je skoro slepá a hluchá, ale pořád se ráda projde po dvoře. Jen ten akční radius je čím dál tím menší. Jsem ráda, že ji pořád ještě mám a užívám si s ní doslova každý den.
Lído, dokud Betynce chutná, znamená to, že si života ještě užívá. Pak jsou ostatní neduhy až druhotné. Pes se s nimi naučí žít a je spokojený, ač to třeba „pro okolí“ dělá jiný dojem!
Osmnáct je úžasný věk, gratuluji! Doufám, že si Betynka pochutnala na slavnostní večeři. 🙂
Moje sestra měla trochu většího jezevčíka, kříženečka, dožil se téměř osmnácti let, ten zase na stáří poněkud přibral, když už míň běhal, a přitom mu chutnalo pořád stejně. Miloval i taková jídla jako bryndzové halušky, dostával mimo granulí i to, co zbylo od oběda či večeře a celý život byl zdravý jak řípa, co jsou to zažívací problémy vůbec nevěděl. 🙂 Tak jsem si čtouc o Betynce vzpomněla na Kubíčka, byl to moc milej pes! (h)
Betynka má láskyplné stáří, až mi slzička ukápla neb o tom vím mnohé. (h)
10.4. – 28.4. Víla píše ročníkovou práci.
29.4. Víla kvílí, že to do konce dubna nestíhá. Hřívnatec poskytuje sestře duševní podporu.
30.4. Víla stále píše, Hřívnatec hlásí, že v zájmu zachování duševní stability nebude nocovat doma a odchází popařit se svým otcem. Víla průběžně konzultuje, jak má zdrojovat svou práci a jak uvádět citace, o čemž já vím kulové, přesto radím, co to jde. Nejdůležitější rada je, že zítra je taky den.
1.5. 2:00 Víla stále píše, formátuje a zdrojuje. Je přesvědčená, že kolem poledne bude hotovo a odesláno a odjedeme nad Dalmatinov.
1.5. 2:30 jsem v klidu. Víle jsem neřekla, že pokud nežádá o státní dotaci na cokoliv nebo nepodává daňové přiznání, tak termín odevzdání není úplně zásadní. Už se těším nad Dalmatinov.
Je první máj.
Milá Renato, musím se smát tvému popisu, leč lituju Vílu – taky jsem mnohokrát dokončovala úkoly v noci, i když co protáhnu za půlnoc se mi obvykle vymstí, druhý den jsem jak zombie.
Užijte si krásný první máj… (inlove)
No, radši bacha – co se odevzdává přes web (třeba na jeden na odevzdávání diplomek mám špatné vzpomínky), tak je někdy docela striktní – serverový čas překročí den D a hodinu H a zavře a ukecat se nenechá. Takže je potřeba prozkoumat, jak moc je deadline mrtvá, a pak dělat více či méně velkou rezervu (případně i zápornou, takové situace taky znám :o)
Jedná se o ročníkovou práci na gymplu, která se posílá mailem příslušné profesorce, žádný sofistikovaný systém 🙂
Tohle jsem před lety pozorovala u MLP. Začali jsme spolu chodit v dubnu. Diplomovou práci na FEL ČVUT měl rozepsanou, potřebný program měl hotový. Domluvili jsme se, že na víkend jede domů dopsat práci.V pondělí vytiskne, v úterý nechá svázat a ve středu odevzdá. Ve čtvrtek měli deadline. Byla jsem dojatá jeho svědomitostí.
V úterý večer jsme ses domluvili, že ho navštívím večer v práci, protože se to protáhlo a teprve teď tiskne.( byl rok 1994, tiskárna byla pomalá)
Přišel mi naproti velmi dobře opálený. To před víkendem nebyl. ???
Vysvětlil mi, že počítači zadal výpočty, a celé sobotní odpoledne hrál s kamarády fotbal.